Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zvířatům na pospas

28-001.jpg
Tomáš Beránek, Pátek, 2. března 2007
Zelené pahorky se halí do rychlého afrického soumraku a my spěcháme nasbírat suché větve na oheň. Za mopanovým stromem sledujeme jakýsi pohyb a vzápětí se ozývá lámání větví. S náručemi plnými dřeva se vracíme ke stanům. Ostatní na nás volají: „Kluci, nepotkali jste slona? Šel přesně vaším směrem...“

Národní park Chobe na severu Botswany je pověstný velkou populací slonů. Dříve tito majestátní savci neomezeně putovali Afrikou, vybírali si oblíbenou stravu a příroda se sama starala o regulaci jejich počtu. Dnes je situace jiná: sloni jsou zavřeni do národních parků a rezervací, kde jsou starostlivě opečováváni, a tak jejich stavy utěšeně narůstají. Tento fakt však přináší mnohé problémy, zejména se zajištěním potravy, které tlustokožci spořádají nepředstavitelné množství. Jejich pochoutkou jsou listy stromu mopane (Colophospermum mopane). Ovšem i malé stádo dokáže vzrostlý mopanový les zcela zničit, a tak není divu, že potřebují další a další porosty mopane. Ty ale na chráněných územích brzy „dojdou“ a nezbývá než čekat, až dorostou další.

Regulaci počtu slonů se afričtí strážci přírody snaží řešit různě. Od všeobecně odsuzovaného hromadného odstřelu až po nepříliš úspěšné pokusy se sloní antikoncepcí. Řešením by mohl být projekt takzvaného superparku, který spočívá v propojení největších národních parků v subsaharské Africe úzkými koridory, jimiž by sloní stáda, ale i další zvěř, mohla putovat za potravou.

Nocleh uprostřed divočiny

Kemp Savuti v srdci Chobe nás vítá vysokou bránou, postavenou ze svázaných kmenů. Ohradu nebo alespoň plot na ochranu před zvěří hledáme marně. Stanuje se zde přímo v divočině. Hned u brány se perou dva statní samci paviánů, o kus dále vidíme malé stádečko divokých buvolů. Dlouho trvá, než najdeme zdroj vody v podobě vodovodního kohoutku zabudovaného mezi masivní cihlové stěny pod úrovní terénu. Je to jediný způsob, jak ochránit hydrant před zničením slony, vysvětluje nám správce kempu, stařičký Ken, jehož šedé vlasy kontrastují s tmavou svraštělou kůží.

Sedíme kolem praskajícího táboráku a posloucháme hrůzostrašné historky o tom, jak se hladové hyeny nerozpakují vběhnout mezi lidi sedící kolem ohně a vytrhnout jim kus masa třeba z ruky. Vtom se na stromě těsně za námi ozve táhlý ječivý zvuk, při kterém tuhne krev v žilách. „Bush baby!“ tiše šeptá Ken a baterkou pátrá ve větvích po kombě, nevelké opičce s velkýma očima uzpůsobenýma pro vidění ve tmě. Hledání malého zvířátka v hustém větvoví je však bezvýsledné. Vracíme se zpátky k ohni a čekáme, zda se hlas komby neozve znovu. Ale zřejmě jsme ji vyplašili tak, že je raději zticha. Na strašidelné historky nás už definitivně přešla chuť, když najednou Míra ukazuje za naše záda do tmy, z níž svítí tři páry očí. Hyeny! Raději je zaháníme kameny a jdeme spát. Ohniště pečlivě hasíme. Co kdyby ho přišel udupat rozzuřený nosorožec, o němž se mezi domorodci traduje, že ho dráždí pohled na oheň? Po klidném zbytku noci se brzy ráno vydáváme na safari do blízkých bažin Savuti. První zastávkou je pahorek Gobabis Hill, jehož skalní útesy jsou vyzdobeny kresbami Sanů. Na rozdíl od národních parků v Jižní Africe není v Botswaně zakázáno vystupovat z auta mimo místa k tomu určená, a tak šplháme kamenitou cestou necestou trnitým bušem do míst, kde tušíme galerii skalního umění. Zaliti potem zjišťujeme, že zdejší kresby srovnání se známou lokalitou Tsodilo Hills nesnesou. Odměnou za namáhavý výstup je ale úžasný výhled na okolní savanu zbrázděnou žulovými pahorky.

Lvi hodují

Naši pozornost upoutává ještě něco dalšího. Že se v africké divočině něco neobvyklého děje, se pozná podle dvou věcí: místo činu prozradí buď kroužící hejna supů, nebo velká koncentrace terénních automobilů. V dálce vidíme druhý „úkaz“, proto rychle sbíháme k vozu a po chvíli se již přidáváme ke skupině dalších aut. Stanoviště na střeše vozidla nabízí pohled na skupinku asi dvaceti lvů, kteří hodují na zabitém buvolovi. Nažraní samci již polehávají okolo mršiny a teď je řada na lvicích. Mláďata ještě musejí počkat. Vesele skotačí kolem, ale jedno z nich srdnatě vytrhává z mršiny velký kus masa. Ostatní lvíčata se na něj hned vrhají ve snaze získat svůj podíl. Dvě lvice je však předbíhají, odvážnému mláděti berou maso a silným vrčením mu náležitě vysvětlují, jakého prohřešku se proti stolovací etiketě dopustilo.

Lví hostina se odehrává asi patnáct metrů od nás a díky střešní pozorovatelně ji máme jako na dlani. Lvi se ležérně povalují na travnatých lůžkách, hodující lvice zahryzlé do buvola spokojeně vrní. Pouze dvě lvice se neúčastní hostiny. Sedí stranou na vyvýšeném místě a bedlivě nás pozorují, připraveny zaútočit, kdyby nás napadlo chtít si také pochutnat na buvolím mase.

V dálce se majestátně přesouvá dvojice slonů, a to nám připomíná, abychom se vydali za dalšími zvířaty. Čekají nás antilopy impaly, zebry, pakoně a prasata bradavičnatá.

Hrozí i parazit

Další den pokračujeme do severní části pahorku. Pahorků ubývá, zvěře naštěstí nikoli. Statný slon se kousek od silničky drbe o kmen akácie s takovou silou, až padají zralé plody. Nedaleko napajedla si to rozvážně vyšlapuje hadilov písař, mohutný pták, který za své jméno vděčí právě své chůzi, při níž připomíná úředníka přemýšlejícího, jak sestylizuje důležitý dopis.

Krajina je zde mnohem sušší a často musíme překonávat vyschlá koryta občasných toků, tvořená hlubokými písky. V jednom z nich uvízl i náš vůz. Snažíme se vyjet dopředu, dozadu, tlačíme a výsledek se brzy dostaví: spálená spojka. Podle mapy odhadujeme, že jsme asi sedm kilometrů od nejbližšího tábora, a nezbývá nám, než se vydat pěšky pro záchranu právě tam. Ale jít skrz divočinu plnou divokých zvířat se nikomu nechce. Na nedalekém suchém stromě se mezitím začínají shromažďovat supové. Že by tušili tučnou kořist?

Nakonec černý Petr padá na Pavla a na mne. Odhodlaně se vydáváme úzkou prašnou silničkou, netušíce, že nás čeká několik zkoušek bobříka odvahy. Ta první začala hned za nejbližší zatáčkou. Kousek před námi se na okraj cesty vyplazil silný zelenohnědý had. Z místa se nehýbá, pouze se zlověstným syčením pořád otáčí hlavu směrem k nám. Zkoušíme házet větve do jeho blízkosti, ale ani to s ním nehne. Rozhodujeme se jít blíže, a to na plaza platí. Rychle mizí v trávě, a my můžeme jít dál.

Za další kilometr nás zastavuje skupinka paviánů řádících ve větvích arekových palem. Pobíhají přes silničku z jednoho stromu na druhý a zlověstně na nás pokřikují. Zvedáme ze země suché palmové listy a nebojácně se blížíme. Paviáni se naštěstí řídí pravidlem, že moudřejší ustoupí, a cesta je volná.

Následuje překážka, která vypadá nepřekonatelně: malá říčka. Do vody nesmíme, abychom se nenakazili bilhariózou, parazitárním onemocněním způsobeným larvami motolic, které žijí ve vodě. Chvilku přemýšlíme, co dělat. Moji pozornost zaujme malá pěšina mířící do hustého porostu. Zkoušíme jít po ní, ale mohutné lví zařvání nám jasně dává najevo, kdo je tady pánem. Tak tudy cesta nevede. Vracíme se k brodu a objevujeme způsob, jak se dostat na druhý břeh suchou nohou. Stačí pokácet uschlou palmu a její kmen použít jako improvizovanou lávku. Je sice obýván nepříjemně kousavými rezavými mravenci, ale ani jim se nepodařilo zabránit nám přejít na druhou stranu říčky.

Těsně před táborem na nás čeká poslední zkouška. V blízkosti silnice se pase sloní samec. Rozhodujeme se nevšímat si ho a doufáme, že on udělá totéž. Udělal, a tak se nedotčeni dostáváme do tábora. Okamžitě vypravují auto na pomoc naší skupince. Jsme překvapeni, jak vše funguje. Na telefonické zavolání ještě týž večer přijíždí náklaďáček pro rozbité auto.

Jsme zvědaví, jak místní černoši, pracující na stavbě nového hotýlku pro turisty, naloží auto na korbu, když zde nemají žádný jeřáb. Poradit si však umějí: stačí vykopat jámu, do níž náklaďák zajede, a z vykopané hlíny se udusá nájezdová rampa. Paží ochotných vytlačit auto nahoru je tady dost…

Vyhýbejte se slonům!

Náhradním autem pokračujeme po severním okraji národního parku Chobe. V širokém údolí vlevo od silničky se rozlévá řeka Chobe, která národnímu parku dala jméno. Za ní se rozkládá namibijský výběžek Caprivi. Ve žlutozelené barvě savany pěkně vynikají modravá ramena řeky, která zde vytvářejí mnoho ostrovů. Na nich se pasou početná stáda slonů a hrochů. Na opačné straně vidíme mezi nízkými keři buše ještě mohutnější stáda buvolů. Kocháme se množstvím divoké zvěře a málem vrážíme do slona na okraji silnice. Rozzuřeně troubí, mává chobotem a žene se přímo na nás. Modlíme se, aby nezhasl motor, a rychle ujíždíme pryč.

Ještě jsme se nestačili vzpamatovat, a už je tu další zážitek. Z křoví vyskakuje velká kočka s typickou kresbou obláčků na zádech. Levhart! Zíráme na jeho ladné pohyby, jimiž překonává silnici a ztrácí se v hustém houští. Nikdo z nás nebyl překvapením schopen zmáčknout spoušť. Až do Kasane, malého městečka na nejsevernějším místě Botswany, máme o čem povídat.

Ubytováváme se v kempu na břehu řeky Chobe a sledujeme, jak se zapadající sluneční kotouč topí v klidném vodním toku za doprovodu hrošího řevu. Přichází správce kempu a jeho upozornění, že pokud nám za svítání bude něco dupat kolem stanů, tak že to jsou jen hroši, nás po zážitcích z uplynulých dní nechává už naprosto klidnými.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články