Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zuzana Ondomišiová: Západ by k Tibetu neměl mlčet

75-2.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Pondělí, 6. Srpen 2012
Autor fotografií: Martin Novák a archiv Z. Ondomišiové
Tibet, pro některé symbol duchovna, pro jiné synonymum čínské okupace. Zuzana Ondomišiová si zamilovala drsnou vysokohorskou zemi, jejíž obyvatelé vytvořili jedinečnou a svébytnou kulturu. Založila občanské sdružení Potala, které se tibetskou kulturou, ale i problémy tamních obyvatel zabývá. Pár týdnů po dalším protestním sebeupálení dvou Tibeťanů přímo ve Lhase je tibetská otázka více než aktuální.

Jsem vystudovaná etnoložka, a tak mě zajímá tradiční způsob života v extrémních přírodních podmínkách. Fascinuje mě, kde se lidé dokážou zadaptovat a přežít, jak prostředí, v němž žijí, ovlivňuje jejich myšlení a představy. Různost ale pomalu ustupuje stejnosti, společnost se ochuzuje o speciální znalosti a dovednosti „jiných“ způsobů života. Náročné přírodní a životní podmínky si lidé v Tibetu kompenzovali obrazotvorností, která se projevuje v mýtech, legendách, folkloru, hudbě, umění i v náboženství.

Jaká byla vaše první cesta do Tibetu v roce 1988?

Čína byla komunistická země, ale ne tak spřátelená, aby se tam dalo cestovat bez obstrukcí. Největší problém bylo získat o zemi informace. První západní turisté-novináři se do Tibetu dostali na speciální povolení až v polovině 80. let. My jsme tehdy měli jen mapu Číny ve skoro nic neříkajícím měřítku a na kartičkách fráze v čínských znacích. Cestovali jsme přes Moskvu, odkud dvakrát týdně vyjížděl transsibiřský expres, a šest dní jsme pomocí úplatků smlouvali o místenky. Stejně dlouho pak trvala cesta přes Vladivostok do Pekingu. V Číně nám všichni tvrdili, že do Tibetu se nesmí. Teprve Poláci, které jsme cestou potkali, nám poradili, jak na to: z Golmudu vyjížděly autobusy do Lhasy. Při prvním pokusu jsme neprojeli, autobus byl poslán zpět, až napodruhé, v noci, ukryti pod dekami. Po třiceti hodinách a 1150 km nás řidič vysadil o půlnoci na temné ulici, údajně uprostřed Lhasy. Cesta z Pekingu domů byla podstatně horší. Zpáteční jízdenku na vlak jsme měli, ale na povinnou místenku jsme čekali měsíc. Z šestitýdenní cesty jsme se nakonec vrátili po čtvrtroce. Člověk si sáhl na dno, když nastaly náročné situace – únava, hlad, fyzické vyčerpání, nebylo jednoduché opatřit nocleh, jídlo, dopravu, domluvit se. V Tibetu ani Číně ještě nebyli na cestovatele zvyklí.

Vidíte šanci Tibetu na samostatnost? Čína hospodářsky spíše sílí a zdá se, že má pevnou mocenskou pozici.

Musela by se zevnitř rozpadnout celá Čína, aby Tibeťané, ale také třeba Ujguři dosáhli svého. Čína sice hospodářsky roste, to ale neznamená, že nemá žádné problémy. Prudce narůstá propast mezi bohatými a chudými a zároveň se obě strany učí dožadovat se svých práv vůči státu. Protesty a střety se odehrávají po celé Číně, nejen v Tibetu. Nesdílím názor politiků, že když s Čínou budeme obchodovat, demokracie přijde sama. Tento přístup ani po letech nic nepřinesl.

Dnes pro Tibet není reálné, aby se odtrhnul. Už od konce 80. let 14. dalajlama a tibetská exilová vláda neusilují o úplnou samostatnost, dnes je jejich cílem skutečná autonomie v rámci čínské ústavy. Část Tibetu byla v roce 1965 prohlášena za autonomní oblast, ale sama čínská správa ústavu nedodržuje. Vláda se odmítá bavit jak s exilem, tak s Tibeťany doma. Problém je, že školství je nastaveno tak, že tibetských intelektuálů a technicky vzdělaných lidí jen hrstka, nemají šanci podílet se na řízení vlastní země.

Jaké kroky by Tibetu mohly pomoci?

Vytrvalý diplomatický tlak západních zemí. Je potřeba postupovat propojeně, ne jako teď, že jedni drží pusu, protože chtějí nebo musí s Čínou obchodovat, další něco namítnou, třetí se vyjádří jen tak potichu, aby nenesli následky… Přístup Západu by měl být jednotnější a zásadovější. Zastávám názor, ať se s Čínou obchoduje, ale ať se zároveň nemlčí a ať se skutečnost popisuje taková, jaká opravdu je. Čína se obává toho, co se odehrálo v arabských státech, sledovala rozdělení SSSR, Československa i odtržení Makedonie. Má strach, že by se obyvatelé Číny mohli inspirovat, proto informace striktně cenzuruje, hlídá a utajuje.

Jaký mají Tibeťané přístup k informacím?

Nezávislé informace rozhodně není jednoduché získat. V tibetštině vysílá rádio Svobodná Asie nebo Hlas Ameriky. Když v roce 1990 pozval prezident Václav Havel dalajlamu do Prahy, věděli o tom i Tibeťané. Internet je cenzurován a lidé na venkově k němu stejně nemají přístup. Existují soukromé komunikační kanály třeba s příbuznými či přáteli, kteří emigrovali do Indie, Nepálu nebo na Západ, ale ani rozhovory po telefonu nejsou bezpečné.

Mohla byste uvést příklad restrikce vůči Tibeťanům? Jak dnes vypadá život v Tibetu?

Dalajlama na různých místech světa přednáší a předává buddhistické učení. Začátkem letošního ledna vykládal důležitý cyklus učení o Kole času – Kálačakře v indické Bódhgaji. Čína překvapivě poskytla Tibeťanům cestovní doklady a pustila je do Indie. Když se ovšem vraceli zpět, tisíce lidí skončily ve vazbě. Bez soudního procesu vás v Číně mohou poslat až na čtyři roky do převýchovného pracovního tábora. Součástí je vymývání mozku formou takzvané politické převýchovy. Už od vyhlášení kampaně „tvrdý úder“ roku 1996 probíhá tzv. vlastenecká převýchova mnichů a mnišek. Čínská komunistická strana posílá do klášterů své kádry, kteří mnichy školí v maoistické ideologii, nutí je zříci se dalajlamy a nepohodlné vyhazují z klášterních studií. Před každým větším klášterem stojí policejní stanice. Před olympiádou proběhla Tibetem vlna protičínských demonstrací, nejsilnějších od 80. let. Do protestujících střílela armáda, byli mrtví, stovky mnichů i laiků zmizely ve věznicích a pracovních táborech. V souvislosti s nezákonným vyvlastňováním půdy pro výstavbu olympijských stadionů se dokonce dva čínští právníci nabídli, že budou odsouzené Tibeťany obhajovat, čímž si vysloužili odebrání licence a zákaz činnosti.

Od olympiády, kterou podle mě Čína vůbec neměla dostat, je to pro Tibeťany čím dál horší a těžší. Nepodařilo se jim dosáhnout jakéhokoli dialogu s čínskou vládou, naopak represe jsou čím dál tvrdší a bezohlednější. Věznice a lágry jsou plné politických vězňů a vězňů svědomí. Čína v Tibetu postavila železnici, silnice, zavedla elektřinu, satelity a televizi, rozsáhle staví a buduje nová města, přehrady a vojenské základny, ale největší užitek z modernizace mají Číňané: zabírají úrodnou půdu, pastviny, podnikají, obchodují, využívají přírodní zdroje a nerostné bohatství. Tibeťané se stávají bezprávnými indiány v rezervaci. Tahle všestranná frustrace je důvodem sebeupalování. Je to gesto obětování vlastního života, poselství podobné Palachovu. A svět se stále nechce nechat vyburcovat.

Zuzana Ondomišiová při loňské přednášce s tibetskými mnichy z exilového
kláštera Mänri v pražském Centru současného umění DOX.

Jak dnes probíhá pomoc obyvatelům Tibetu?

Neziskovky, jak místní, tak mezinárodní, mají v Číně i Tibetu nesnadnou pozici. Musí si dávat pozor, aby se chovaly apoliticky, jinak hrozí zákaz či vypovězení. Dostat do země jak finanční, tak věcnou pomoc je obtížné, protože cizí pomoc tam není žádoucí. Číňané nepřipouštějí, že by v Tibetu byl jakýkoli problém, který by restriktivně nezvládli sami. Po rozsáhlém zemětřesení ve východním Tibetu jsme například posílali finanční pomoc ve spolupráci s italskou organizací, která měla své lidi v terénu. V rámci jiného projektu předáváme nevidomým dětem slepecké pomůcky a hračky. Není ale jednoduché, aby na místě mohli působit dobrovolníci jako třeba v Indii nebo Nepálu. Tibeťané nesmějí oficiálně přijímat věcné ani finanční dary od zahraničních návštěvníků – přímých dárců. Dar musí putovat přes místní čínskou administrativu. Řada věcí se tedy vozí soukromě. Naopak je snadné a žádoucí podporovat vzdělávání tibetských dětí v indickém exilu, studium mnichů a životní podmínky starých lidí. Na vzdělání a rozhledu, pracovních možnostech a konkurenceschop­nosti bude záviset další osud Tibeťanů a jejich kultury.

Neztratil Tibet za ta léta od první návštěvy na svém kouzlu?

V 80. letech se Tibet a celá Čína vzpamatovávaly z dopadů kulturní revoluce. Z trosek chrámů, klášterů, památek povstávaly nové naděje na zlepšení situace. Perestrojka se ale nekonala, pokusy o změnu rozdrtily na náměstí Tchien-an-men tanky. Tibet se daleko rychleji než pod ideologickým tlakem mění s přílivem státních peněz a čínských osídlenců. Číňané se na Tibeťany stále dívají jako na hloupé a zaostalé barbary, kulturní zvláštnosti a odlišnosti jsou dobré tak akorát pro turistický byznys. Ale uznat kulturu, připustit jinou mentalitu a jiné potřeby je nepřípustné. Tibeťané jsou stále ještě duchovně velmi propojeni se svou zemí, ještě si pamatují duchovní a kulturní mapu, která se utvářela po staletí. A pro pozorného cestovatele je tato mapa čitelná i pod nánosem nových vrstevnic. Povzbudivé je i to, že i mezi Číňany roste zájem o tibetský buddhismus. Mnozí si hledají tibetské učitele a přispívají na tibetské památky.


Zuzana Ondomišiová

PhDr. Zuzana Ondomišiová se narodila roku 1962 v Praze, kde na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala etnologii a zaměřila se na kulturu Indie a Tibetu. Přednáší pro studenty i veřejnost, překládá, odborně se podílí na vydávání knih o tibetské kultuře a učení tibetského buddhismu. Byla u vzniku několika dokumentárních filmů, připravila řadu výstav o Tibetu, jeho obyvatelích a tradičním způsobu života. Je spoluzakladatelkou občanského sdružení (dříve nadačního fondu) Potala, které se zabývá záchranou tibetské kultury a humanitární a rozvojovou pomocí Tibeťanům. Potala vydává časopis Tibetské listy, každoročně pořádá v pražských kinech Aero a Světozor Festival tibetských filmů a filmů o Tibetu. http://www.potala.cz

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články