Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zúčtování (zapatisté patnáct let poté)

020-000.jpg
Petra Ježková, Pondělí, 2. března 2009
Byla tma. Zima. V malé horské vesnici San Cristóbal de las Casas lidé zrovna oslavovali Nový rok. V okolních kopcích ponořených do věčné mlhy se mezitím tiše přibližovaly drobné postavy v černých kuklách. Jejich nohy opatrně našlapovaly, jejich těla se mrštně prodírala hustým porostem, jejich přítomnost byla nevyhnutelná. Onoho rána se San Cristóbal probudil v obležení zapatistické armády. A na chvíli se zdálo, že to povstavší indiáni mají pevně v rukou.

Onoho rána, 1. ledna roku 1994, právě když vešla v platnost úmluva o volném obchodu mezi Mexikem, USA a Kanadou, EZLN (Ejercito Zapatista de Liberación Nacional – Zapatova armáda národního osvobození) po dlouhých přípravách napadla a obsadila San Cristóbal de las Casas a dalších sedm municipií v Chiapasu.

Indiáni, pouhé stíny, které v zapomnění a bídě po několik staletí jen bloumaly hluboko v Lacandonské džungli, se opět rozhodli žít. Důstojně. Vědomi si svých práv, své existence, domáhajíce se svobody. Jejich tváře v černých kuklách najednou zaplnily titulky světových médií.

Jejich jméno se po velmi dlouhé době opět dostalo na mapu jižního Mexika a svět ani Mexiko si už nemohly pokrytecky zakrývat oči a předstírat, že tenhle problém prostě neexistuje.

San Cristóbal byl u vytržení. Žurnalisté se snažili dostat dovnitř, zmatení turisté ven. Indiáni se nechovali násilně. Pouze se dožadovali svých práv: Chceme půdu, práci, střechu, jídlo, zdraví, vzdělání, svobodu, nezávislost, demokracii, spravedlnost a mír.

Mezi drobnými muži v černých kuklách ale už tenkrát jeden vyčníval. A to nejen postavou. Měl jasnější oči, bílou pleť a mluvil vzdělanou „univerzitní“ španělštinou. Mluvil tiše, klidně a s trpělivostí odpovídal na otázky vzrušených novinářů. Subcomandante Insurgente Marcos. Tenkrát jen jeden z „bílých“ mužů, kteří stáli v čele povstání, nyní mluvčí, vůdce a symbol zapatistů. Jacob, starý člen zapatistické armády, vzpomíná na tři bílé muže, kteří před mnoha lety přišli do Lacandonské džungle, aby se přidali k místní vznikající guerille. Marcos, Pedro a Daniel.

Daniel ale dezertoval dva roky před samotným povstáním a Pedro, který byl prý nejsympatičtější, zemřel onoho rána roku 1994 při přestřelce v Las Margaritas. Zůstal tedy jen Marcos a tisk byl od tohoto momentu fascinován jediným bílým subcomandantem v řadách EZLN. Marcos, dnes identifikován jako Rafael Sebastian Guillen Vincente, univerzitní profesor z Tabasca, byl tenkrát velkým tajemstvím.

Bylo jasné, že EZLN nemá šanci bojovat proti mexické armádě a udržet své pozice. Její největší zbraní však nebyly samopaly kalašnikov, ale slova. Zapatisté se, oproti ostatním guerillovým organizacím, zaměřili na internet a díky svým politickým komuniké, která byla přizdobena poetickým psaním subcomandanta Marcose, oslovili celý svět a získali neuvěřitelnou podporu mexického lidu a světových organizací.

Roku 1994 se zapatisté vynořili z džungle a zakřičeli: Tady jsme a už dost! Ya Basta! Tenkrát všichni věřili, že subcomandante Marcos a zapatisté jsou novou nadějí Mexika. Co se ale stalo?

Rudé tváře a rudé hvězdy

Je jaro roku 2007 a já sedím na dlouhé politické debatě v Ciudad de México. Na stěnách haly visí rudé vlajky, kladiva, srpy a obrázky zaťatých pěstí. Očima znuděně pozoruji publikum.

Anarchisté, pankáči, pár starších nezávislých novinářů. Fanatici? Snílkové? Nudící se mládež? Kolem pódia sedí těsně vedle sebe řada dětí v černých tričkách s rudou hvězdou a nápisem EZLN. Tváří se hrdě. Důležitě. Za nimi u stolu sedí muž. Velmi unavený muž zahalený v dýmu z vlastní dýmky. Subcomandante Marcos. Přibral dvacet kilo, místo nábojů se mu na pupku šponují knoflíky, oči má nateklé, pohled nepřítomný a místo indiánů ho obklopují komunisté! Neměnil by prý nic! To alespoň tvrdí ve svém posledním rozhovoru s Laurou Castellanos, který poskytl na podzim roku 2007. A já si marně lámu hlavu proč.

Zapatismus se šířil světem jak nakažlivá nemoc. Z chiapaské rebelie se stala světová móda, životní styl. Mít na tričku EZLN bylo sexy. San Cristóbal se stal centrem revolučního turismu.

V jeho uličkách vyrostly bary zdobené portréty Che Guevary, Emiliana Zapaty a Marcose. Město zbohatlo. Subcomandante Marcos byl zvolen nejhezčím mužem Mexika, a to aniž by kdy odkryl svoji tvář! Absurdní? Možná.

Zapatismus prostě letěl!

Po nátlaku veřejnosti zapatisté i mexická armáda odložili zbraně. Začal dialog s vládou.

I přes neúspěšná jednání v San Andrés a pochodu na metropoli Mexiko (Marcha del Color de la Tierra, 2001), kde politické strany finálně odmítly oficiální uznání zapatistické autonomie, hnutí pokračovalo. V roce 2002 zapatisté založili pět caracolů (správních center) a začali prosazovat svá vlastní práva, zákony i samosprávu na svém území. Mexiko přimhouřilo oči.

„Byl to moment, kdy jsme přehodnotili celou situaci a uvědomili si, že zmizela jakákoli možnost vyjednávání, že nemá žádný smysl mluvit s politickými stranami. Žádnou nevyjímaje,“ popisuje situaci Marcos.

Od tohoto momentu se EZLN začala distancovat od jakékoli politické strany v Mexiku a pobouřila tím spoustu svých sympatizantů. EZLN odmítla možnost, že by jakákoli pozitivní změna mohla přijít „shora“, tedy od vlády. Svoji „protistranovou“ politiku ještě přiostřila v roce 2006 během mexických prezidentských voleb, kdy otevřeně prohlásila, že členové EZLN nebudou volit, a nabádala k tomu spoustu svých následovníků. Ve hře byl tenkrát Andrés Manuel Lopez Obrador, kandidát sociální demokratické strany PRD. Obrador o fous prohrál a mnozí z toho viní právě EZLN. Nevolit! Správné?

Extremistické? Nedemokratické? Anebo jen trapně průhledná strategie, jak ještě přiostřit už tak zoufalou situaci v Mexiku a připravit si píseček pro vlastní kampaň?

„Jiná kampaň“

Jak ukojit všechny ty světové levičácké organizace, co do zapatismu pumpují peníze a čekají změnu světa? Jak si udržet sympatie Mexičanů, co doufají v politický převrat, zázrak, revoluci? Uplynulo skoro patnáct let. Po rebelii v Chiapasu bylo třeba pohnout se dál, nabídnout víc. A protože samotná historie ukázala, že nejúčinnější zapatistickou zbraní jsou slova, rozhodli se tuto cestu následovat. Začalo to právě během oněch kontroverzních prezidentských voleb. Marcos a pár dalších zapatistických představitelů vyjelo na svoji vlastní, byť nevolební kampaň, nazvanou „Otra Campana“ – Jiná kampaň. Cílem bylo vyslechnout další komunity, najít spolky a jednotlivce, kteří mají podobné problémy jako indiáni z Chiapasu, spolupracovat, spojit se, vyměnit si zkušenosti a možná se připravit na něco většího.

Šlo zřejmě o celkem pochopitelný krok, možná dokonce nevyhnutelný.

Bylo třeba změnit malou rebelii v celonárodní hnutí. Bohužel se během toho všeho spojování a zvětšování najednou začínali nějak podivuhodně vytrácet samotní zapatisté. Jako by oni indiáni, kteří všechno začali, najednou opět tiše zmizeli v Lacandonské džungli a Marcos, doprovázený karavanou mladých komunistů, rozjížděl svoji vlastní kampaň. Anebo už se v tom také ztratil?

Ať už je zapatismus nálepkou na tričku, módou nebo národním hnutím, v Lacandonské džungli se stále bojuje o přežití.

Lacandonská mizerie

„Schovávali jsme se v džungli. Malá dcerka muže, který nám tajně nosil jídlo, nastydla. Dostala horečku, a tak jsme ji odnesli k řece. Chtěli jsme ji ponořit do vody, aby jí horečka klesla. Tehdy se v celé Lacandonské džungli nedala sehnat jediná tabletka aspirinu. Držel jsem Patricii v náručí a uvědomoval si vlastní bezmocnost. Čtyřletá Patricie mi tehdy umřela v náručí,“ vzpomíná Marcos na dobu před pětadvaceti lety, kdy poprvé přišel do Lacandonské džungle. „Ženy se vdávaly ve dvanácti třinácti letech. V nejodlehlejší zóně, hluboko v džungli, tam, kde žili jen Mayové, nebyly děti. Zemřely. A ženy porodily a také zemřely.“ Indiáni z jižního státu Chiapas měli podle statistik jedny z nejhorších životních podmínek v celém Mexiku. Zatímco se Mexiko paktovalo s USA a politici, žijící v přepychu, rozprodávali národní zdroje a plnili si vlastní kapsy, v Chiapasu se umíralo hlady.

Ačkoli tehdy byla v Lacandonské džungli statisticky nejvyšší úmrtnost dětí mladších pěti let v celém Mexiku, nedostatek lékařské péče nebyl jediným nepřítelem.

Muži byli nuceni opracovávat půdu bohatých majitelů statků a ti jim platili jedno peso denně! Zhruba dvě koruny! Přitom tahle půda dřív patřila jen a jen indiánům. Statkáři kromě toho také uplatňovali právo první noci (derecho de pernada), takže každá indiánská nevěsta musela nejdřív strávit první noc v ložnici majitele statku. Mizerie v Chiapasu byla neúnosná a volala po změně. Bohužel dlouhou dobu indiáni neznali jiný útěk z této situace než alkohol. A tak se často stávalo, že muž utratil veškeré peníze rodiny za trochu nejlevnějšího alkoholu, ženu zmlátil a sám pak usnul v příkopu u silnice. Pro indiány budoucnost v Lacandonské džungli neexistovala.

Teď je to trochu jinak. S EZLN přišla změna. Caracoly.

Autonomie. S pomocí mezinárodních organizací postavili zapatisté vlastní školy a nemocnice, založili nepolitický vládní systém Rad dobré vlády (JBG), zakázali alkohol a snaží se prosazovat velmi jemnou verzi emancipace. Ta naše „bílá“ prý totiž nahání hrůzu (tvrdí subcomandante). A podle INEGI (Instituto Nacional de Estadística Geografía y Informática) jsou momentálně oblasti s nejnižší chudobou ve státě Chiapas zrovna ty zapatistické. „Ne že bychom byli bohatí, ale už nemáme hlad,“ vysvětluje Marcos.

Klid a mír ale bohužel nepřišly.

Chiapas se stal militarizovanějším než kdykoli předtím. Přítomnost mexické armády se stala novou součástí života, zrovna tak jako nutnost čelit neustálým provokacím, falešným obviněním a kontrolám. A mnoho místních komunit draze zaplatilo za svoji podporu vůči zapatistické armádě.

Cesta do Reality

Jsou čtyři hodiny ráno. Madrugada. Já a Hugo, mexický student antropologie, čekáme na mikrobus, který nás odveze ze San Cristóbalu do Comitánu. Z Comitánu pojedeme dalším do vesnice Las Margaritas a tam odtud musíme najít jediný denní spoj do La Realidad, prvního zapatistického caracolu ponořeného hluboko v Lacandonské džungli. Slyšela jsem hodně historek, četla spoustu knih a článků, viděla Jinou kampaň, účastnila se mezinárodních setkání a teď se jedu podívat na všední zapatistické dny.

Jsou čtyři odpoledne a já i Hugo konečně vystupujeme z přeplněného, upoceného autobusu. Vlhko, horko, palmy a tráva, která už nemůže být zelenější. Jsme v La Realidad– v Realitě.

Jako v každém caracolu se musíme nejdřív nahlásit v místní „kanceláři“ a požádat o povolení zůstat. Doteď jsem byla zvyklá zírat jen do tváří zahalených v černých maskách, ale La Realidad je jiná. V malé dřevěné budce se na dřevěných lavicích povalují dva polonazí muži. Zubí se na nás a trochu se zlobí, že je vyrušujeme z odpolední siesty. Po maskách nebo potřebě zakrývat si tvář ani stopa. Dostaneme povolení zůstat. Vedou nás k velké budově na okraji zelené louky, na jejímž průčelí je nápis „Škola“. „Tady můžete bydlet,“ odpoví jeden z nich. „To je ale přece škola,“ divím se. „Teď je zavřená. Natáčí se tady film o zapatistech a budou tu s vámi spát i herci.“ Než stačím rozbalit svoji hamaku, přiběhne ke mně malá drzá holčička: „Když zaplatíš, natrhám ti pomeranče!“ S rozpačitým úsměvem odmítám. Roztrhnu ale pytlík bonbonů a nabídnu jí.

Vtom se přihrnou i ostatní děti a po krátké tlačenici mě tam nechají stát s prázdným sáčkem. Ve tvářích mají výraz: „Z těch turistů nevypadne nic než bonbony…“ Dotek zahraničních návštěvníků je tu jinak znatelný ale jen nepatrně. Vesnici tvoří téměř jen dřevěné domky, prádlo se pere v říčce, najdete tu jen dva obchody s poloprázdnými regály a jedinou „restauraci“. Jde spíš o kuchyň občas otevřenou ostatním, která má na menu fazole, vajíčka a fazole – stále totéž až do zblbnutí. Barevné muraly (malby na zdech) jsou omšelé a s černými kuklami se tu nikdo neobtěžuje. Nejbližší klinika je sice docela daleko, do pár okolních zapatistických vesnic stále nevede ani prašná cesta (takže jedinou variantou je brodit se několik hodin hustým bahnem a porostem), ale zato má La Realidad svůj vlastní vodní generátor.

To mě přivádí k zajímavému tématu. Zhruba před rokem jsem viděla v La Jornadě (mexickém levicově orientovaném deníku) veliký tlustý titulek, že ošklivá mexická vláda a elektrický úřad odstřihly několika zapatistickým komunitám elektřinu. Fuj! Pak v tomtéž článku, někde dole, malým písmem někdo poznamená, že ji odstřihli, protože zapatisté za ni neplatili. To by jednomu přišlo celkem logické, nebýt velmi jasného vysvětlení ze stran zapatistů, že elektřinu odmítají platit, protože jsou chudí a nemají na ni peníze. No, že mě tohle nenapadlo!

Zůstala jsem několik dní. Pozorovala jsem, jak mexický štáb natáčí první nedokumentární film se zapatistickou tematikou. Takovou malou zapatistickou love story.

Pozorovala jsem, jak děti místo chození do školy dělají komparz a nikomu to nevadí. Jak se polovina vesnice bouří, protože jejich děti ve filmu hrát nesmějí. Došlo totiž k rozepři. EZLN výslovně zakázala zapatistům účastnit se mexických prezidentských voleb. Přesto někteří volili a byli za to vyloučeni z řad zapatistů! Jejich děti teď nesmějí chodit do zapatistické školy (kdyby byla otevřená), a to i přesto, že jejich rodiče se na její stavbě podíleli. No a samozřejmě už vůbec nesmějí hrát v zapatistických filmech!

Spím a najednou mě něco probudí. Kolem mě padají stěny. Světlo se hrne do místnosti. Já ležím zabalená ve spacáku v houpací síti a kolem mě běhá deset mužů a strhávají stěny budovy, ve které spím. Tedy ve které jsem spala.

Filmový štáb tu potřebuje jiné kulisy. Ale slibuje, že až film dokončí, postaví tu z vlastních peněz školu novou, hezčí. Je čas jet.

Slibovaná revoluce

Dřív byl na Marcose vyhlášen zatykač. Jak je možné, že teď, během jeho Jiné kampaně, ho mexická vláda nejen nechá putovat po celém Mexiku a převracet politický systém, ale dokonce vyšle policejní doprovod, který ho má hlídat a „chránit“? Zní to absurdně, ale když jsem doprovázela Jinou kampaň v Huastece, policie nám radila, kde natankovat a kudy jet, abychom se vyhnuli zácpě.

Odposlouchávali naše vysílačky, a když slyšeli, že váháme, ozval se najednou ve vysílačce nesmělý hlas kapitána policie: „Ehm. Nejbližší benzinka bude na dvanáctém kilometru před městem…“ Znamená to, že už se mexická vláda Marcose, zapatistů ani Jiné kampaně nebojí? Ztratili už sílu? Anebo se vláda víc bojí toho, že kdyby se náhodou Marcosovi něco stalo, vyvolalo by to novou rebelii? Větší? Silnější?

Mnozí tu už o zapatistech mluví jako o historii.

Na fotografiích Marcose místo indiánů obklopují fanatičtí levicoví studenti mexické UNAM. Z nouze ctnost, nebo nová cesta? On sám tvrdí: „Je to obrovská zodpovědnost a zátěž. Převažuje názor, že chyby EZLN jsou chyby Marcose a úspěchy patří zapatistickým komunitám.“ Být Marcosem určitě není jednoduché. Svoji paličatost a egoismus ale nezapře. A podrážděnost pokaždé, když má odpovědět na trochu nepříjemnou otázku, už vůbec ne. V každém případě se na jeho hlavu snáší spousta kritiky.

Momentální absence Marcose vznáší spoustu otázek. „Marcos tu už nežije, už nežije v Lacandonské džungli,“ tvrdí jeden zemědělec z Ocosinga. Druzí vysvětlují, že je to právě Lacandonská džungle, do které se na posledních několik měsíců Marcos stáhl. A podle slov Jakoba nebyl Marcos sice jeho nejoblíbenějším, ale teď si ho váží nejvíc, protože: „Od roku 1994 nejenže neodešel, ale zůstal tu s námi a žije náš boj.“ Skoro jako by Marcos byl zapatismus. On tvrdí, že ne, a nikdo mu nevěří. Má zapatismus ještě šanci? Marcos slibuje revoluci. Situace v Mexiku je špatná. Peso jde dolů, nezaměstnanost roste, boj narca se státem přerůstá v národní válku. Současná vláda je slabá, korupce o to silnější. Přesto si Marcos myslí: „Mexický stát nepovstane. Alespoň zatím ne, protože stále něco chybí. A co je tohle něco? To bohužel stále nevíme.“ A také říká: „Bolest se ne vždy změní v rebelii. V roce 1994 povstala EZLN v Chiapasu právě díky tamní mizerii. Ale my jsme se ptali: Vždyť podobná situace je na dalších místech. Proč se tam nestalo totéž co v Chiapasu? Proč?“ Pak ale dodává: „To, že mexický lid vydrží cokoli, je mýtus. Minimálně jednou za sto let řekne už dost!“ Marcos se odvolává na to, že každých sto let v Mexiku propukne revoluce. Ta další by tedy měla přijít v roce 2010. Přijde? A bude zapatistická? A pokud ano, co bude znamenat? Svobodu a rovnoprávnost indiánů, nebo konfiskování majetku?


Zapatistická komedie aneb Revoluční turismus v přímém přenosu

Oventic, Morelia, La Realidad. Léto 2007. Tři caracoly a stovky návštěvníků z celého světa. Ano, hádáte správně. Jedná se o další mezinárodní setkání zapatistů a jejich obdivovatelů z celého světa, a podle mě o další komedii, která má udržet nadšení i přízeň cizinců a organizací, jež zapatismus bezmezně podporují.

Jsme v Morelii. Nenápadná vesnice pod zalesněnými kopci. Pár dřevěných chatrčí a louka zaplněná stany. Mezi nic netušícími indiány mezinárodní revoluční turismus vzkvétá. Vedle triček s Marcosem a Che Guevarou se prodávají odznáčky se Stalinem a nášivky se srpem a kladivem. Místo Internacionály se naštěstí zatím zpívá jen místní vypalovačka o chameleonovi. Na nepříjemné otázky se neodpovídá, zatímco jakákoli narážka na kapitalismus vzbudí u publika nadšený potlesk. Když se k tomu ještě přidá kritika mexické špatné vlády, je publikum v sedmém nebi. Není pochyb o tom, že kapitalismus může za všechno! Třeba i za špatně upečené tortilly.

Projevy zapatistických představitelů se nezvykle podobají, skoro jako by je všechny psal subcomandante Marcos. Což by mimo jiné vysvětlilo, proč je někteří přednášející nemůžou ani přečíst a proč Marcos nemá čas poskytovat rozhovory. Tráví dny zavřený v chatičce na kopci a pouze otvorem v podlaze mu prostrkují jídlo a vzkazy. Když občas vyleze ven, fotí se s dětmi a všichni skandují: „Viva, Subcomandante Insurgente Marcos!“ Poslední den se v tombole hraje o obraz s jeho podobiznou.

Každý večer vystoupí na pódiu amatérské divadlo s propagandistickým kouskem (nevšední připomínka mého komunistického mládí), což ovšem skupiny ze „západní Evropy“ vnímají zcela jinak. Po divadle začne zapatistická superstar. Čím míň talentu, tím větší potlesk.

Taky byste potřebovali panáka? Zapomeňte! Alkohol je na zapatistickém území zakázaný. Dejte si radši kokakolu. Od doby, co jí dělá reklamu sám Marcos, tu přímo letí. (Den před zahájením mezinárodního setkání vystoupil Marcos v institutu CIDECI, nedaleko San Cristóbal de las Casas, s poměrně zdařilým reklamním konceptem. „Odmítáte kokakolu, ale řekněte mi, kterou aerolinkou jste přiletěli, kdo vyrábí vaše džíny, batohy a boty?“ Měl pravdu. A donutil tak k masové konzumaci kokakoly i radikální anarchisty.) Oblíbený drink a neoblíbené téma. Kokakola je na zapatistickém území konzumovanější a levnější než voda (balená) a je také stálým terčem diskusí. Nikdo nechce pochopit, že indiáni ji prostě mají rádi!

A že jde o jednu z nejagresivnějších imperialistických společností? Ale no tak, to je přece detail.

Tak to vypadá, když se indiánská Morelia na chvíli stane „světovou“. A mezi tím vším zmatkem bloumají nic netušící indiáni, kteří si stále nemohou dovolit jídlo ze stánků, které tu jsou pro turisty-revolucionáře.

Ale zdá se, že to vůbec nikomu nevadí.

Komedie? Ale pardon, vinit z toho režiséra Marcose anebo herce samotné by bylo nespravedlivé. V celém světě platí jedno jednoduché pravidlo: poptávka, nabídka. A oni nám prostě jen servírují to, co my chceme vidět. Jsme to my, zahraniční „revolucionáři“, kdo sem jezdíme za svým vlastním snem, naivním snem o novém, ideálním, krásnějším světě.

A přitom nevidíme, že oni jen stále bojují o trošku lepší život.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články