Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Ztracený svět - Tajemství nedobytných stolových hor

30-31.jpg
Autor článku: Vladimír Plešinger, Úterý, 6. listopadu 2012
Autor fotografií: Marek Audy
Právě tohle přízvisko nese už sto let krajina na pomezí států Venezuely, Brazílie, Guyany a Bolívie. Pojmenoval ji tak A. C. Doyle, kterého zprávy o ní inspirovaly k napsání románu Ztracený svět (1912). V něm na povrchu stolovek ožili dinosauři a nebezpeční opolidé...

Svoji stopu tu ale v minulých letech zanechali i Češi – uvnitř stolové hory Roraima objevili jeden z největších jeskynních komplexů na světě.

Upuigma tepui, španělsky nazývaná Castillo, tedy Hrad, je samostatná stolová hora nedaleko Chimantá. Na jejím vrcholovém plató, 1,5 km vysoko nad okolní savanou, dosud nepracovala žádná vědecká expedice.

Kde vlastně leží Ztracený svět?

Právě před sto lety spatřil světlo světa Doylův román Ztracený svět a obrátil pozornost na do té doby téměř nedotčené stolové hory. Kde ale najít tu stolovku severní části Jižní Ameriky, na které se děj fantaskního románu odehrává?

Před rokem 1912 ovšem nikoho ani nenapadlo obtížně přístupné území v severní části Jižní Ameriky takhle pojmenovat. To, že by se ono jméno jednou stalo geografickým pojmem, nenapadlo jistě ani jeho autora.

Západní stěna Roraimy
Stolové hory Roraima a Kukenán

Arthuru Conanu Doylovi bylo v roce 1912 už 53 let a jeho publikace vycházely ve více než stotisícovém nákladu a stály se na ně fronty. Knihami se ovšem staly až později. Ve zmiňované fázi šlo o časopisecké povídky a romány na pokračování s neměnným hlavním hrdinou, uveřejňované v měsíčníku The Strand. Tím hrdinou byl Sherlock Holmes, který už tehdy měl početnou obec fandů. Ti se však v dubnu 1912 dočkali zklamání. Duchovní otec neomylného detektiva, spisovatel Arthur Conan Doyle (1859–1931), uveřejnil totiž v The Strandu první část nového románu, z níž bylo jasné, že se tentokrát chce obejít bez Sherlocka. Název románu The Lost World měl ovšem v sobě to, co čtenáře přitahuje: tajemství, exotiku a při vší stručnosti i výmluvnost. Jak se později ukázalo, tyto vlastnosti přispěly nejen k úspěchu románu, ale také prorazily cestu k jedné z nejznámějších zeměpisných metafor.

Dobrodružství se šťastným koncem

V Doylově románu se dva profesoři zoologie – prchlivý Challenger a skeptický Summerlee – společně s ušlechtilým lordem Roxtonem a mladým novinářem Malonem vydávají do Jižní Ameriky, aby potvrdili objev profesora Challengera. Ten má pro svá tvrzení o tom, že našel oblast, kde žijí zvířata považovaná vědou za dávno vymřelá, pouze chatrné důkazy: vodou takřka zničené fotografie podivného ptáka a náčrt zvířete, podobného jurskému stegosaurovi.

Po různých peripetiích se výprava s najatými průvodci dostane proti proudu řek a pak po souši k úpatí stolové hory. Čtyřka se rozhodne vylézt na stolovou horu, ale cestu jeskyněmi najde zasypanou. Bezpochyby ji kdysi použil zesnulý Američan Maple White, jehož skicář s kresbou stegosaura dostal Challenger od indiánů. Nakonec pomůže osamělý věžovitý skalní útvar, na nějž lze vystoupat. Po kmeni poraženého obřího stromu, kořenícího na vrcholu, přecházejí Britové na vrcholovou plošinu.

Zažívají překvapivá setkání s druhohorními zvířaty – neškodnými iguanodony a stegosaury, ale také s dravými allosaury a pterodaktyly. Nejhorší se nakonec ukážou opolidé…

Po návratu do Londýna se na vědeckém fóru zoologové znovu musejí bránit nedůvěře. Challenger s přáteli mají však jiný trumf: mládě pterodaktyla, jež ukradl lord Roxton z hnízdiště.

Tzv. Slon na Roraimě.

Mlžení profesora Challengera

Není pochyb o tom, že Doylovi sloužila jako model pro jeho fantazii určitá stolová hora na severu Jižní Ameriky. Ale která? Doyle nakládá se zeměpisnými údaji poměrně svévolně a podle jeho popisu nemůžeme přesně určit, o kterou horu v jeho románu přesně šlo.

Poslední konkrétní geografické jméno použité autorem je město Manaus. To leží na největším severním přítoku Amazonky, Rio Negru, řeky, jejíž jméno se v knize vůbec neobjevuje. Právě proti jejímu proudu by musela vést z Manausu trasa parníčku Esmeralda s výzkumníky na palubě. Z textu Ztraceného světa však vyplývá zcela jednoznačně, že autor nechal plout Esmeraldu čtyři dny proti proudu Amazonky a teprve potom ji poslal do mohutného přítoku, aniž se zmínil, jestli levého nebo pravého. Navíc zde oznamuje profesor Challenger svým druhům, že přesná lokalizace musí být utajena…

Stolová hora Kamarcawarai. Je součástí řetězce Los Testigos na severním okraji Guyanské vysočiny.

Doyle nakládal i s dalšími fakty dost volně. Například indiáni kmene Cucama (v dnešním přepisu Cocama), jimž měla patřit vesnice poblíž hory s dinosaury, sice v povodí Amazonky žijí, ale tisíc mil od nejbližší stolové hory. Podobně je to s etniky Miranhů a Amajuaků, jejichž územím měla výprava procházet. Tito indiáni měli pověst lidožroutů, což se Doylovi hodilo. Pramálo ale dbal na to, že Miranhové z povodí amazonského přítoku Japurá by to měli k horám na severu pořádně daleko. Stejně naložil i s indiánskou pověrou o duchovi curupuri, který je součástí brazilského folkloru s kořeny u etnika Guaraní, žijícího zcela mimo amazonskou pánev.

Potud tedy Doylovy nepřesnosti, vložené do úst profesora Challengera. Utajení Ztraceného světa tedy trvá už sto let. Ne však úplné…


Tepui: obydlí bohů

Tepui, někdy psáno tepuy, znamená v jazyce indiánů Pemonů „dům“. Dnes se toto slovo běžně používá především pro stolové hory jihovýchodní Venezuely, tyčící se z náhorní plošiny Gran Sabana. Z této pískovcové tabule o ploše 11 000 km2 a nadmořské výšce přes tisíc metrů ční řada stolových hor, z nichž nejznámější jsou Roraima a Auyán Tepui.

Na jihozápadě a nejzazším jihu Venezuely má okolí stolových hor jiný charakter. Jejich stěny se zdvihají z nížinného pralesa nebo ze zvlněné zalesněné pahorkatiny o menší nadmořské výšce, než má Gran Sabana. Pro některé se používá slovo jidi, znamenající v jazyce indiánů Je'kuanů „hora“. Třetím a čtvrtým používaným označením jsou španělská slova pro „vrch“ – cerro – a pro náhorní plošinu: meseta.


K objevu jeskyně Krystalové oči v pískovcích Roraimy došlo po průzkumu ponoru tohoto potoka.

Dlouhé dějiny dobývání

Že v Guyanské vysočině existují stolové hory, které je téměř nemožné zdolat, bylo v Británii známo už od první poloviny 19. století. Vlastně ještě déle, neboť prvním zpravodajem o území zvaném Guyana byl už dobyvatel Walter Raleigh v roce 1596. Opravdu důvěryhodný, a přímo vědecký punc měla však až zpráva Němce v britských službách Roberta Schomburgka a jeho bratra Richarda o cestě z let 1838 a 1839. Vyšli z Britské Guyany a po rozhraní pánví Orinoka a Amazonky dorazili až k Rio Negru na hranici Venezuely a Kolumbie. Trasa vedla i okolo stolové hory s indiánským jménem Roraima, již pak v roce 1841 starší z bratrů Robert v nové roli vedoucího britské hraniční komise určil jako hranici mezi třemi státy – Brazílií, Venezuelou a Britskou Guyanou.

Majestátní Roraima, pokládaná tehdy za nejvyšší horu Guyanské vysočiny, se pak stala cílem řady expedic. Britský Geographical Magazine, ročník 2008, se zmiňuje o dvanácti neúspěšných výpravách podniknutých během let následujících po Schomburgkově ces­tě.

V první půli roku 1884 oznámil v materiálech britské Královské geografické společnosti ornitolog Henry Whitely, že na jihozápadní straně Roraimy při pozorování z dálky objevil římsu, po níž by se možná dala hora zdolat. Expedici, vypravené na základě jeho zprávy Muzeem Britské Guyany v Georgetownu, vedl bývalý kurátor muzea, botanik a antropolog Everard Im Thurn (1852–1932) a s ním cestoval i koloniální úředník Harry Perkins. Pluli po řekách Essequibo a Potaro a pak šli pěšky. Sedmdesátý den dorazili k římse Roraimy a 18. prosince 1884 po ní vystoupili na vrcholovou plochu. Zdrželi se na ní tři hodiny. Výstup, který Im Thurn označil za „nepříliš obtížný“, jim zajistil nesmrtelnost.

Neprostupné skalní věže, tzv. Laberintos, na hoře Auyán

Svědectví průzkumníka ztraceného v pralese

Doyle byl o tomto výstupu dobře informován a v roce 1910 se setkal s dalším významným průzkumníkem Jižní Ameriky, plukovníkem P. H. Fawcettem (1867–1925). Při mapování řeky Rio Verde překročil tento muž hraniční pohoří Bolívie a Brazílie, pojmenované Serra Ricardo Franco, v jehož sousedství leží na bolivijské straně rozlehlá stolová hora Huanchaca. „Když jsem v Londýně mluvil o nepřekonatelných svazích této hory a ukázal její fotografie, Conan Doyle mě požádal o další informace, které jsem mu rád poskytl. Plodem toho byl jeho Ztracený svět z roku 1912…“

Fawcettovy zápisky, z nichž je citováno, vyšly knižně v roce 1953 zásluhou jeho syna Briana. Pokrývají plukovníkovy cesty do roku 1924. Rok nato zmizel Fawcett i s nejstarším synem Jackem v pralesích na horním Xingu, pravém přítoku Amazonky, když hledal „ztracené město Z“. Jejich zmizení zůstalo jednou z nejznámějších nerozluštěných záhad v historii objevných cest.

Salto Angel je nejvyšší vodopád světa: měří 979 metrů. Padá z hory Auyán.

Hora Huanchaca je ovšem součástí Brazilské vysočiny, a ne Guyanské. Mezi nimi leží ploché údolí Amazonky a jejích přítoků, široké až dva tisíce kilometrů. Sám Doyle nikdy nepotvrdil Fawcettova slova vyřčená až léta po úspěchu Ztraceného světa – že by modelem pro jeho románovou stolovou horu byla Huanchaca. Je navíc nutné vzít na vědomí, že Fawcett byl mimo jiné také autor a stoupenec nikdy nepotvrzených fám – o ztracených městech v pralese nebo o třicetimetrových anakondách.


Jak vznikly stolovky?

Guyanská vysočina je jednou z nejstarších částí zemského povrchu. Společně s Brazilskou vysočinou, která se rozkládá jižně od údolí Amazonky, jsou oba celky archaických metamorfovaných hornin označovány jako štíty. Na nich se v mělkém starohorním moři v čase, od nějž nás dělí 1,5 až 1,9 miliardy let, uložily křemenné pískovce, jejichž zbytky tvoří dnešní stolové hory. V Guyanské vysočině geologové nazvali celý jejich vrstevní sled, mocný až 3000 metrů, „formace Roraima“.

Monotónnost tohoto souvrství narušují vulkanické horniny (diabasy), k jejichž vyvření došlo ve dvou fázích, z nichž ta mladší se uskutečnila před „pouhými“ 200 miliony let. V okolí vulkanitů přecházejí vlivem přestálého žáru tvrdé křemenné pískovce do ještě tvrdších křemenců. Právě v těch se vyvinuly pseudokrasové jevy a vznikly propasti a jeskyně.


Stolová hora Autana strmě ční z krajiny pokryté pralesem.

Lordův klíč k tajemství

Lze-li něco v Doylově knize stoprocentně identifikovat, je to vzor pro postavu lorda Roxtona. Je jím diplomat irského původu Roger Casement, který zveřejnil v roce 1910 zprávu o týrání, zohavování a vraždění indiánů nuceně pracujících při sběru kaučuku na peruánskokolum­bijském přítoku Amazonky Putumayo. Doyle se s Casementem znal už z minulosti, a když byl v roce 1916 sir Casement odsouzen k smrti pro účast na irském povstání, podporoval neúspěšně žádost o jeho milost.

Románová postava lorda Roxtona se vyjadřuje k lokalizaci stolové hory ze Ztraceného světa, když popisuje krásu a nedotčenost jihoamerické přírody. Ukazuje přitom na mapě: „Třeba tady dole v Mato Grosso… anebo tady nahoře v tomto koutě, kde hraničí tři země, tam by mě nepřekvapilo nic.“

Auyán, tzv. Ďáblova hora. Pohled od indiánské vesnice Yuruién, ve 40. letech 20. stol. základny pro nalezení výstupové cesty na tuto horu.

Není to klíčová věta? Huanchaca leží na pokraji Mato Grossa, 14 stupňů pod rovníkem, kdežto hranice tří zemí (Venezuely, Brazílie a Guyany) se setkávají na Roraimě, pět stupňů nad rovníkem. Neříká tím spisovatel, že si tato dvě místa vybral k tomu, aby na jejich základě stvořil fiktivní místo třetí? Místo, kde se odehrává děj románu Ztracený svět?

Stolová hora z Doylova románu tak nejspíš není ani Roraima, ani Huanchaca, ale z každé má něco. Na této fiktivní hoře mohl Doyle dát naplno průchod své fantazii a zaplnit horu obávanými prehistorickými ještěry a zlověstnými opolidmi.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články