Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Žralok: právo zabíjet a přežít

050-001.jpg
Richard Jaroněk, Úterý, 29. Srpen 2006
Někdo si možná po přečtení následujících řádek pomyslí, že jsem blázen, ale já se jen snažím přesvědčit, že žraloci nejsou tak nemilosrdní zabijáci, jaké z nich děláme. Nevěříte?

Galeocerdo cuvier neboli tygří žralok. Pro mnohé netvor a na Tahiti dokonce mýtus, uctívané božstvo. Bulvární a některé rádoby odborné plátky se budou přít, jaké mu přidělit pořadí v nebezpečnosti pro člověka. Pro některé to bude „dvojka“ a pro jiné až číslo tři. Bude vždy za velkým bílým žralokem a o svou pozici se bude přetahovat se žralokem býčím, kterého v Africe nazývají Zambezi shark. Ve své podstatě je to ale úplně jedno, protože ve zvířecí říši žádná taková měřítka neexistují a škatulkujeme rádi jen my – lidé. Nám, suchozemským tvorům, již nestačí pevnina a okupujeme i vodní plochy. Postavíme hotely podél pláží, roztáhneme lehátka a nad nimi křiklavě barevné slunečníky. Hotely podají inzeráty na levnou dovolenou a zanedlouho jsou před nedávnem ještě panenské pláže posety tisícem turistů. Koupou se tu rok, dva tři, deset. Svým cákáním, křikem, vrzáním šlapadel a vířením turbín motorových skútrů už dávno vyplašili i tu poslední rybičku. A najednou je tu scéna jako ze Spielbergových Čelistí. Chramst, a noha je fuč. Plavec zachráněný někým z odvážlivců či pobřežní hlídkou přežije a může děkovat Bohu, že přišel jen o nohu.

A co se vlastně stalo? Ten plavec tu plave již několik let a nic se doposud nedělo. Proč dnes? Měl jen smůlu. Žralok ve vodě pod ním tu žije mnohem delší dobu, než on se plácá na této pláži. Ale to se musíme vrátit o několik milionů let zpět, protože tak dlouho tudy migrují žraloci. Putovali téměř od pradávna, co existují na této planetě. Využívali proudů, koordinovali svůj lov sardinek či tuňáků, hledali partnery k páření a scházeli se na různých místech planety jen proto, aby si „poklábosili“. Myslíte, že si žraloci nepovídají a že jsou to jen tupá zvířata s malým mozkem? Omyl! Pokud by byli jakkoli omezení, hloupí či jednali pouhou náhodou, myslíte, že by jim evoluce dovolila se tak zdokonalit? Aby přežili sedm milionů let bez jakékoli výrazné změny?

Problém je totiž v nás. Naše povýšenost a nadřazenost nade vše živé nám nedovoluje pochopit, že žralok je prostě dokonalý a člověk se ještě má co učit.

Žralok se neplete

Dnes žralok kousl plavce! Predátor si plaval svým neviditelným, mokrým korytem a měl svůj cíl. Hledal oblíbenou potravu, třeba rybu, ale marně. Jsou totiž vyloveny či se strachem opustily tyto vody. Nebo žralok využil místa se spodním prouděním ke spánku a odpočinku po dlouhé plavbě. Na klidu mu moc nepřidá, když nad jeho hlavami hučí motoráky a ječí turisté. „A ejhle! Něco plavě na hladině,“ říká si, „mám do toho kousnout, nebo raději rychle utéct?“ Důvod jeho váhání je jednoduchý. Má v sobě totiž geneticky zakódovanou svou potravu. Ví, jak vypadá, jak se pohybuje, jak voní, jak se chová a jak ji ulovit. I jeho potenciální kořist zná svého úhlavního nepřítele a dělá vše pro to, aby mu unikla. Člověk není ve žraločím potravinovém žebříčku a žralok o nás neví nic. Najednou přemýšlí, co s tou věcí na hladině, která tak „blbě“ kope podivnými ploutvičkami. Opět má dilema. Nevoní mu to, nezná její tvar a ani ten směšný pohyb, tak netypický pro vodní tvory. „Uteču!“ ovládá jej jedna polovina vlastního já. „Kousnu do toho a pak se uvidí,“ napovídá druhá, odvážnější půlka. K jeho přesvědčení a ke smůle plavce vítězí žraločí zvědavost. Jako kterýkoli predátor je zvědavý a vše nové jej nepředstavitelně láká. Ale neudělá to bezmyšlenkovitě a nerozjede se z hlubin, aby zabil bezhlavě onoho plavce jen proto, že se plete. „Ne, on se neplete!“ dovolím si tvrdit. Naše představy žraločího vidění pod vodou jsou velmi špatné. Silueta plavce na prkně připomíná lachtana… A k tomu ještě pomalu plavajícího, což by znamenalo zraněné zvíře, tudíž snadnou kořist. Ale jděte! Proč si pořád myslíme, že žralok používá pod vodou jen oči jako my! Úplně jsme zapomněli na jeho další vjemy a on opravdu dobře ví, na co útočí. Kousne si do plavce zcela cíleně a s vědomím, že ochutná, co to je za tvora.

Jeden predátor ze stovek miliard versus jeden plavec z téměř šesti miliard lidí. Zrovna ten „náš“ žralok a zrovna ten plavec, který ho tak lákal. Jaká smůla a jak malé procento, že se to vůbec stane! Kousl, ublížil a odplaval. Nohu nakonec i možná vyvrhl nebo pustil dříve, než ji strávil. Jednoduše mu nechutnala, protože něco takového absolutně neznal. Je pravda, že krev ze zranění může žraloka vydráždit k dalšímu útoku. Ano, není to nic neobvyklého, říká se tomu žraločí frenezie – nekontrolovatelné podráždění z množství krve ve vodě a následující bezmyšlenkovi­té útoky.

Po útoku žraloka přichází standardní situace. Hotely přicházejí o turisty a tím hlavně o penízky. Vesničky a městečka závislé na cestovním ruchu volají po odvetě: „Zabijte toho netvora! Zničte lidožrouta!“ Rybáři vyjedou na moře a likvidují. A to většinou velmi úspěšně. Naše technika lovu je totiž dokonalá jako sám žralok a on nemá úniku. Ani ten „lidožrout“, kterému do jeho vod vlezl nějaký plavec, a ani žádný jiný žralok. Nikoho nezajímá, že ta paryba, kterou jsme zrovna vytáhli na loď, je neškodná a žere plankton. „Co je nám do toho! Je to žralok? Tak na hák s ním!“ Náš strach ze žraloků hraničí téměř vždy s panikou. Vedle malých metrových máčkovitých žraloků visí velký bílý, tygří a býčí žralok. Nechvalně slavná trojka. A najednou je úplně jedno, který z nich to byl, i když podle kousnutí a otisků zubů lze velmi přesně žraloka identifikovat.

Mezi tygry

Potopím se za tygřími žraloky, a chcete-li „dvojkou“ nebo „trojkou“ mezi zabijáky. Dokážu vám, že to, co s nimi zkusím, není jen hra nebo pokus o zvýšení adrenalinu. Nejde mi o exhibici či o slávu. Chci vás jen přesvědčit, že žralok není zdaleka tak nemilosrdný zabiják, jakého z něj děláme.

Ale konec teorie a klesejte se mnou do vod Indického oceánu. Do Jižní Afriky, kousek od Durbanu, kde by s vědomím, že ve vodě nejsou nataženy sítě proti žralokům, nikdo nesmočil ani malíček, a kde se to nejdravějšími lovci této planety jen hemží. Nadechněte se a nasaďte si masku. To je totiž jediné, co pod vodou potřebujeme, abychom viděli. A nebojte se, nebudeme čekat dlouho. Žraloci jsou tu a jsou zvědaví. To, co udělám se svým týmem, odporuje veškeré teorii o náhodném setkání žraloka a člověka. Není čas čekat. My žraloky nakrmíme, vydráždíme a až jich bude ve vodě třicet, skočíme mezi ně.

Jsem v deseti metrech a okolo mne je třicet útesových černocípých a tmavých – dusky žraloků. Každý z nich by dokázal člověku uštědřit pořádný kousanec a ti dvoumetroví… no, nechte být. Jsou rozdráždění a zužují kruh. Abych je ještě více rozdráždil, vytahuji mrtvé ryby z ocelového koše a v dlani je drtím na malinkaté kousíčky. Žraloci se kroutí, prohýbají a svěšují prsní ploutve. Budou útočit. Rozjíždějí se jako neřízené střely a přímo před prsty chňapnou a nasají zbytek malé rybky. Jejich čelisti vypadnou z dásní jako gilotina a ve vteřině docvaknou. Jejich odvaha nabírá na obrátkách, zkoušejí se přibližovat více a více.

A teď pozveme k našim hrátkám pověstnou „dvojku“ nebo „trojku“ -žraloka tygřího. Maskovaného svislými tmavými pruhy a bílým břichem s délkou mezi třemi až čtyřmi metry. Míří přímo na návnadu a úmyslně mu zastupuji cestu. Není to jen nějaký nesmyslný kousek, musím. Chci jej vyfotit se sluníčkem v zádech a s krásně prokreslenými pruhovanými zády. Ještě zbývá metr, půl a dvacet centimetrů před objektivem uhýbá.

Ale to není vše. Přizveme další aktéry. Těch metrových tuňáků, kteří tady podrážděně „poletují“, si všímat nebudeme, ale připlavali další čtyři tygří žraloci. Najednou je jich tu pět a kruh se uzavírá. Pode mnou se objevuje další velikán a jeden okamžik jich napočítám osm! Plavu k návnadě, abych vytáhl další kousek ryby, ale tygr mne předběhl. Spíše tygřice, protože to byla malá, ještě neplnoletá, sotva třímetrová holčička. Byla krásná. Čím je tygří žralok mladší, má rozdíly mezi pruhy a běžnou šedavou kůží výraznější.

Neváhala ani vteřinu a zakousla se do železa. Chtěla se dostat k návnadě, a když se jí to nepodařilo, zkoušela to z druhé strany. Tlamu má přímo před mým fotoaparátem a teď zkusím něco, čím si sám ověřím její reakci. Chytám ji pravou rukou za čumák. Jakmile ucítí teplé maso a příjemný, i když neznámý pohyb a vůni, chňapne. Horní čelist vystřelí z dásní a spodní se otevře ještě více. Napnu prsty a odtahuji ji. Jak zvedám celou ruku, ona se snaží otočit. Jde na bok a po chvíli se přetočí na záda. Ležím téměř na jejím břiše a pod nataženou rukou mám její čelist. Obrací se zpět ze své neobvyklé polohy a já ji pouštím. Mrskne sebou a zmizí.

Její chování mne nepřekvapilo. Chtěla kousnout, to ano, a s chutí. Kdyby ale chtěla, vyvinula by takovou rychlost, že by mne zabila během chvilky. Ale otázka zní: „Proč? Proč by to dělala?“

Čas krmení

„Moje“ tygřice mi ale dlouho odpočívat nedopřála a rozhodla se, že si mne ještě vyzkouší. Ale tentokrát se rozhodla, že si vezme na pomoc jednu ze svých kolegyň.

Blíží se ze dvou stran a já ještě musím kontrolovat jejich další dvě „ségry“ i neustále rozdováděné „útesáky“.

Udělám teď něco, co jsem ještě nikdy neudělal. Svůj fotoaparát předávám kolegovi z týmu a odvazuji z koše téměř metr dlouhý zbytek tuňáka. Prsty zabořím do jeho vypadlého důlku po oku a do žáber. „Auu,“ sykl jsem a zahuhlal pod vodou do náustku. Nabodl jsem se o ostré kostičky a z prstů mi na třech místech crčela krev. Zkusím žraloka nakrmit.

Žralok tygří míří stále na mne. Dávám mu návnadu před bílou tlamu a druhým okem sleduji žraločí kolegyni. Ta uhýbá a podplouvá mne. Ale moje holčička opovrhla rybí pochoutkou a jde mi z cesty. „No tak, nedělej drahoty a vem si to,“ ukecávám ji. Nechce ale poslouchat. Jako by měla svou hlavu. Druhý pokus, třetí a čtvrtý. Marně. Samice mou nabídku k zběsilému tanci vždy odmítla.

Při posledním pokusu jsem jí ale nedal žádnou šanci. Musel jsem ji doslova vyprovokovat ke kousnutí. Jakmile se opět přiblížila na dotek, zatlačil jsem na maso a opřel je o její zuby. Teprve teď zabrala. Otevřela tlamu, vycenila řezáky a chytla maso do zubů. Dvakrát překousla a mé prsty od čelistí dělila již jen hlava tuňáka. Najednou jsem se projevil jako sobec a chtěl jí návnadu vytáhnout. Druhou rukou jsem se zapřel o její líce a začal se s ní přetahovat. Tahala se ale se mnou jen chvíli. Trhla hlavou tak silně, že jsem sevření neudržel a návnadu pustil.

Ve vodě jsem zůstal sám. Jsem tady již déle než osmdesát minut a to znamená jen jedno. Žraloci začínají mít navrch. Jejich nerozhodnost, zda kousnout, nebo utéci, jsem překonal v ten moment, kdy jsem je navnadil. Ve vodě bylo pro jejich čenichy něco, co chtějí, ale nemohou to najít. Když tam bylo pět potápěčů, byli opatrní, ale jakmile jsem ve vodě zůstal sám, jsem jejich. Odvaha lovců se probudila a začali dorážet. Počítám minuty a tipuji, kdy dojde k prvnímu rozhodnému útoku: „Do hodiny a půl?“ říkám si. „Nebo maximálně dvě hodiny a je po mně…“ Nejrozhodnějšího černocípého žraloka jsem musel odrazit pěstí. Moc se mu to nelíbilo, ale vmžiku se vrátil a s ním celá parta „zubatejch“.

Někdo může podotknout, že jsem asi šílenec, ale to je otázka diskuse. Vím, kdy mám dost a kdy už by mohlo dojít k průšvihu. Vynořuji se a opouštím arénu za minutu dvanáct.

Tak co? Přesvědčilo vás něco z mého vyprávění, nebo si myslíte, že je to jen příběh nějakého chvástala? V žádném případě nechci tvrdit, že žraloci jsou nějaké mazlící se kočičky, navíc i ta kočka domácí jednou sekne drápkem. Jsou to dokonalí lovci a majestátní tvorové. Nejsou to ale tupé ryby, či chcete-li odborně paryby, které připlavou, sežerou loď i s posádkou a zmizí v temných hlubinách nám tak záhadného oceánu.

Náš strach pochází hlavně z obrovského neznáma. A tento strach z neznáma způsobí, že je vyhubíme, nebo když se nám to nepodaří, aspoň snížíme jejich populaci. Třeba žraločími sítěmi.

Paradox žraločích sítí

„Ochranné“ sítě si troufám nazvat dokonalým perpetuum mobile. Sítě jsou nataženy podél vesniček, měst a pláží na celém jihoafrickém KwaZulu-Natalu. Hoteliéři si oddychli a starostové vesnic mají jistotu, že jim turisté neutečou do bezpečnějších míst. „Od té doby, co jsou zde sítě, dochází maximálně k jednomu fatálnímu útoku ročně,“ tvrdí domorodci, „a za posledních několik let nedošlo ani k tomu!“ Fatálním útokem je samozřejmě myšlena smrt – plavce. Před natažením sítí uváděly statistiky v průměru dvě smrtelná zranění ročně. Jestli je snížení útoků žraloků způsobeno bezpečnostními sítěmi, či spíše výrazným snížením jejich populace, to je otázka do pranice. A jak vlastně takové sítě fungují? Jsou 200 metrů dlouhé, rozmístěny od sebe v padesátimetrových odstupech a vysoké pět metrů. Slangově se nazývají „žaberní sítě“ . Název je odvozen od toho, že v nich žralok uvízne za žábry.

„Hmm, nějaká překážka,“ říká si žralok při své cestě na pláž, kam za potravou či vyhříváním na sluníčku míří každý rok. Jakmile uvidí síť, a tím není myšleno jen vidění zrakem, ale vnímání vibrací a vlnění, obepluje ji. Či ji podplave. Je tam pro něj tolik místa, že by se sem vměstnal i prehistorický patnáctimetrový titán – žralok megalodon. Připlave na pláž a lehne si do písečných dun. Tak jak to vždy dělával. Hluk z hladiny se ale nedá poslouchat, a jakmile mu nad hlavou prosviští motorový člun, lekne se a v panice vyrazí na otevřený oceán. Do bezpečí hlubokých vod. Naráží však do sítí, kde umírá.

Většina žraloků je lapena do sítí právě ze strany od pláže, takže se vskutku vynořuje otázka, do jaké míry jsou tyto sítě bezpečnostní. Nyní si stačí jen vzpomenout na začátek našeho povídání, kolik že to vlastně žraloci potřebují času, než najdou podivné vibrace či voňavé sousto. Připomenu se. Jedná se o pár minut.

Trhající se žralok uvíznutý v síti tak svolává k hostině na svém vlastním těle. Začíná dokonalé perpetuum mobile. Čím více zamotaných žraloků, tím více se jich shromáždí a tentokrát je již jedno, ze které strany se do sítí zamotají. A to nesmíme zapomenout, že v sítích končí ostatní nevinná zvířata. Svou pouť zde končí tuňáci, želvy, delfíni i mladé velryby. Každé ráno o půl páté připlave hlídka ze Shark board centra a vytahuje uhynulá zvířata, protože sítě by za pár dní již nevydržely váhu mrtvých těl… Žraloků ubývá geometrickou řadou a byl jsem svědkem, jak rybářské čluny přivážely své úlovky žraloků, z nichž největší měřil sotva osmdesát centimetrů. Těch čtyřiceticenti­metrových byly tuny.

Ochránci před žraločími útoky se kasají účelností bezpečnostních zařízení všeho druhu. Kecy! Útoky se snížily jen proto, že jsme radikálně ohrozili žraloka jako druh. Závěr nebudu dělat žádný, i když jej mnozí očekáváte. Je to na vás!

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články