Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zničené, bez tváře, přesto nezlomené

18-19kyselinoveutoky.jpg
Autor článku: Jarmila Štuková a Lenka Klicperová, Úterý, 12. května 2015
Autor fotografií: Jarmila Štuková a Lenka Klicperová
Odpoledne jako každé jiné. Dvanáctileté děvčátko si odhrne z čela pramen lesklých černých vlasů. Posune kamenem na desce – hraje karom, oblíbenou indickou stolní hru. Ale znovu se vrací on. Ona vidí, že je zle. Snaží se před ním zavřít v pokoji, ale on je silnější. Rozráží dveře. Najednou je tma a obličej v jednom ohni. Strašně to bolí. Až mnohem později dostane odvahu podívat se na sebe do zrcadla…

Dolly se stala obětí kyselinového útoku. Zdaleka není jediná. Přesná čísla se však zjišťují špatně. Podle organizace Acid Survivors Trust International se každý rok odehraje jen v Indii nejméně 1000 případů. Podle dalších odhadů indické organizace Stop Acid Attacks dojde v Indii každý týden ke třem kyselinovým útokům. Může jich být ale mnohem víc. Některé se na veřejnost nikdy nedostanou – rodina se za znetvořenou dceru stydí a drží ji doma. Výjimkou nejsou ani případy, kdy se dívky se zohavenou tváří nesmíří. Raději si vezmou život.

„Toho kluka jsem zase tolik neznala. Občas za mnou přišel a obtěžoval mě. Bylo to nepříjemné. Ten den jsem na něj vzala botu a pohrozila mu. To stačilo, aby se hrozně naštval. Vrátil se za pár minut s flaškou kyseliny. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Strašně to bolelo, jako když vám někdo zapálí obličej,“ špitá plaše Dolly schoulená na posteli.

Dřív to byla veselá holka, která trávila spoustu času venku s kamarádkami. Měla stejné starosti jako všechny puberťačky na světě. A jejím snem bylo stát se jednou učitelkou. Kyselina všechno tohle zničila. „Teď nesním o ničem, všechny moje sny se rozplynuly. Nechodím ani do školy, nechci mezi lidi. Připadám si jako zrůda,“ dodává bez emocí, jen v jejích očích se zračí smutek.

Třináctiletá Dolly ve svém pokoji v Ágře (asi rok po útoku).

Tvář za mobil

Dollyin příběh je typickou ukázkou důvodů, které vedou ke kyselinovým útokům v Indii, ale i jinde ve světě. Odmítnutí nápadníci nesnesou pocit, že si žena nebo dívka dovolila říci ne. Vůbec nemusí jít o žádný hluboký vztah nebo vášeň. Útočník oběť často ani pořádně nezná. Jen to na ni zkusil a ona odmítla. Některé důvody jsou možná ještě malichernější.

Třicetiletá kadeřnice Sonia Chowdhary si koupila od souseda kradený mobil. Když za ní přišli policisté, aby vysvětlila původ svého mobilu, všechno jim po pravdě řekla. Její soused si odseděl jednu noc v cele, pak ho propustili. Přišel si k Sonie pro omluvu. Když odmítla se mu omluvit, vrátil se s kyselinou. Pak zbaběle utekl jako většina útočníků. „V mém případě alespoň zasáhla vyšší moc a dostalo se mi zadostiučinění. Ten muž půl roku poté zemřel,“ říká Sonia. Sedí ve svém potemnělém domácím salonu a před zrcadlem si rozčesává husté vlasy dlouhé až do pasu. I když má půl tváře zničenou a na jedno oko vůbec nevidí, stále z ní vyzařuje ženské kouzlo.

Rupu, dívku z vesnice Muzaffarnagár ve státě Uttarpradéš, zase polila kyselinou nevlastní matka, která ji nenáviděla. Bylo jí teprve patnáct. Macecha si vše dobře promyslela, chtěla ji totiž kyselinou zabít. Nejprve z domu odstranila veškerou vodu, aby si dívka nemohla žíravinu z obličeje vymýt.

V noci se přikradla do jejího pokoje a chrstla na spící Rupu kyselinu. „Cítila jsem šílenou bolest, vůbec jsem nechápala, co se děje. Prvních šest hodin po útoku se mi nedostalo žádné lékařské péče. Můj vlastní otec mě odmítl odvézt do zdravotnického zařízení u nás ve vesnici. Nebýt mého strýce, který se o mě nakonec postaral, nevím, jestli by mi na obličeji vůbec nějaká kůže zbyla,“ říká Rupa. Strýc jí financoval první léčbu. Strávila tři měsíce v nemocnici v Dillí, kde podstoupila sedm rekonstrukčních operací obličeje. Rodina jejího strýce se vydala z peněz. Za operace zaplatili více než 900 000 rupií (asi 353 000 korun). V zemi, kde velkým rodinám musí stačit na živobytí asi 4000 korun, je to astronomická částka. Další operace si rodina dovolit nemohla. Poslala Rupu zpět do rodné vesnice.

Rupa při práci na svých modelech. Šití a navrhování šatů se jí stalo vším.

Když Alok potkal Lakšmí

„Byla jsem pro strýcovu rodinu břemeno. Nedokončila jsem školu. A moje macecha si odseděla jen jeden rok ve vězení. Žije dál s mým otcem a o můj osud se nestarají,“ říká Rupa, která dnes sedí v jednoduše zařízeném pokoji v Dillí a sní o kariéře kostymérky v Bollywoodu. V rohu místnosti stojí šlapací šicí stroj zavalený pestrobarevnými látkami.

Nic z toho by si Rupa nemohla dovolit, nebýt kampaně Stop Acid Attacks, která se snaží obětem kyselinových útoků pomáhat. V čele stojí společně s Rupou další mladá žena – Lakšmí SAA. Tato zkratka znamená právě Stop Acid Attacks, tedy „zastavme útoky kyselinou“. Dnes místo svého bývalého příjmení používají tuto zkratku všechny členky kampaně. Lakšmí je nyní celonárodní celebritou. Objevuje se pravidelně v televizi, v novinách. V roce 2013 si odjela dokonce do Spojených států pro prestižní cenu za statečnost. Přebírala ji z rukou samotné Michelle Obamové. Její příběh je jako stvořený pro Bollywood – a možná se zanedlouho v nějakém filmu i objeví.

Lakšmí se stala obětí útoku v roce 2005, ve svých šestnácti. Podle klasického scénáře – pomstil se jí zhrzený nápadník, o polovinu starší než ona. Začalo to esemeskou s prostým „miluji tě“, na kterou neodpověděla. Za tři dny přišla pomsta v podobě žíraviny. Stalo se to na ulici. Dívce křičící bolestí ale na rušné ulici nikdo nepomohl. Kyselina rychle leptala její pleť. Během několika vteřin ztratila obličej. Když se po deseti týdnech strávených v nemocnici podívala do zrcadla, nevěřila svým očím.

Tři roky se těžce dostávala ze zranění fyzicky i psychicky. Nosila šátek přes obličej a styděla se vycházet z domova. Pak v sobě ale našla sílu postavit se osudu. Z oběti se stala bojovnice. Společně s Rupou založily organizaci Chhanv, která poskytuje azyl a pomoc obětem útoků. A pak jednou Lakšmí potkala Aloka, novináře, který tehdy psal reportáž o kyselinových útocích. „Nejprve mě ohromila, jak dokáže být silná. Jak se dokáže vyrovnat s tím, co se jí stalo. Jak se nestydí mluvit na veřejnosti a dodává sílu stejně postiženým ženám. Fascinovala mě čím dál víc. A najednou jsem pochopil, že se mi líbí i fyzicky, a zamiloval jsem se do ní,“ říká Alok Dixit, dnes snoubenec Lakšmí a zakladatel kampaně Stop Acid Attacks.

I díky jeho novinářským zkušenostem se mu podařilo dostat kampaň do povědomí široké veřejnosti. Lakšmí začala vystupovat ve všech možných talkshow v televizi, kde se po jejím boku objevují indické celebrity. A Lakšmí všude neúnavně a otevřeně mluví. Jenom na Facebooku je sleduje téměř 700 000 fanoušků. Aby nezůstalo jen u virtuální reality, založila zamilovaná dvojice v Ágře komunitní kavárnu, kde se může se členkami kampaně kdokoli setkat tváří v tvář.

Geeta v kuchyni kavárny Sheroes v Ágře.

Kavárna hrdinek

Nad červeným štítem Sheroes Hangout (volně přeloženo „Kavárna hrdinek“) je už zdálky vidět portrét jedné z hlavních postav projektu. V bílém kuchařském plášti, se šéfkuchařskou čepicí, pod kterou je vidět tvář s patrnými jizvami. Zeď vedle terasy zdobí barevné graffiti ženské tváře. V pohodlných ratanových křeslech posedávají návštěvnice, v rukou šálek s čajem. A obsluhuje je přímo Geeta Mahau, žena z billboardu nad kavárnou. Vevnitř si prozpěvuje její nevidomá dcera Neetu. Oběma kavárna dala nový smysl života.

Už je to dvaadvacet let od oné osudné noci. Tehdy do rozpadlé barabizny v jedné z nejchudších čtvrtí Ágry vtrhl Geetin manžel, opilý namol. Dovrávoral k matraci, na které spala Geeta s tehdy tříletou Neetu a maličkým kojencem. Nezastavilo ho nic, ani vědomí, že může ublížit vlastním dětem. Polil je bez váhání. Osmnáctiměsíční děvčátko zemřelo po devíti dnech jen těžko představitelného utrpení. Neetu přežila. Dodnes má zohavený obličej tak, že si na pohled na ni musíte nejprve zvyknout. Vidí jen obrysy. Nikdy nechodila do školy stejně jako její matka. Pro dívky z nejnižších vrstev je dodnes i základní vzdělání vzdálený luxus.

Pětadvacetiletá Neetu zpívá v jednom z místních rádií.

Kavárna Sheroes dala Geetě i Neetu novou příležitost a vlila jim novou krev do žil. Když už Geeta vůbec vyšla z domu, chodila po ulicích Ágry zásadně zahalená v šátku a styděla se s kýmkoli na veřejnosti promluvit. Nyní sedí na terase kavárny a bez ostychu konverzuje s několika zákaznicemi. Je neuvěřitelné, že jen za několik málo měsíců jim kavárna dodala zpátky jejich zašlapané sebevědomí. Neetu se přestala zavírat doma a pokouší se proměnit svůj dávný sen ve skutečnost. Začala zpívat a touží se stát zpěvačkou. „Díky kavárně a s ní spojené kampani proti kyselinovým útokům získávají ženy zpátky chuť do života. Už se nezavírají doma, přicházejí do kontaktu se společností, která si na ně začíná postupně zvykat. Podporují nás herci, sportovci, zpěváci a další celebrity,“ říká Alok Dixit. Celá kampaň je financována pomocí crowdfundingu. Tedy způsobem, kdy přes internet může kdokoli přispět částkou, kterou sám uzná za vhodnou.

Jednou z návštěvnic kavárny Sheroes je i sedmnáctiletá Sonja. Chodí do soukromé školy, je evropsky nalíčená i oblečená, pohrává si se svým iPhonem. „Holky, které s tím vším dokážou vyjít na veřejnost, jsou pro nás opravdové hrdinky. To, co vyprávějí, je šokující, ale chceme to slyšet. Ukazují nám jinou Indii než tu, kterou známe z vlastní zkušenosti,“ říká a vzápětí se jde vyfotit společně s Neetu.

Ritu v kadeřnickém salonu. Nechala si nalakovat nazeleno nehty a zářila radostí.

S tváří zmizeli i kamarádi…

Motorová rikša zastavuje na začátku rozestavěného sídliště. Vysoké paneláky by mohly bez problémů stát třeba na periferii Bukurešti nebo Sarajeva. V okolí není vidět žádná typická indická zástavba. Na holém plácku mezi jednotlivými bloky se válí šest divokých psů, kolem nichž se vesele batolí sotva měsíční štěňata.

Místo působí neutěšeně. Pro většinu Indů je ale tohle bydlení snem. Devatenáctiletá Ritu vyjede do pátého patra a vchází do rozlehlého bytu. Za špinavými okny je vidět staveniště s obytnými buňkami, v nichž živoří gastarbeiteři z Bangladéše. Byt je téměř prázdný, jen vedle balkonu stojí stůl, na němž se vrší krabice se vším možným. Je vidět, že se sem někdo právě nastěhoval. Pořádek tu zrovna nepanuje. Kromě lidí tu žijí i dvě štěňata, která evidentně ještě nedokážou udržet potřeby na uzdě. Vedle dveří na balkon leží dvě čerstvá lejna… Byt obývá Ritu společně s Rupou. Nájem by si samy nemohly dovolit, a tak za ně platí organizace Chhanv, která provozuje kavárnu Sheroes. I Ritu je tváří kampaně Stop Acid Attacks.

„Na střední škole jsem hrála volejbal. Milovala jsem to. Chodila jsem trénovat každý den. Cesta na trénink v květnu 2012 byla moje osudná. Procházela jsem po rušné křižovatce. Najednou vidím, jak ke mně přijíždějí dva kluci na motorce. Než jsem si stačila cokoli uvědomit, měla jsem kyselinu v obličeji. Vím jen, že jsem se svíjela v bolestech na zemi, a i když kolem mě stálo mnoho lidí, nikdo mi nepomohl. Řešili jen to, kdo to mohl udělat a proč,“ vzpomíná Ritu. Sedí na menší matraci, která nahrazuje postel. V náručí svírá velkého hnědého plyšového medvěda.

„Naštěstí šel náhodou okolo můj starší bratr. Pamatuju si jeho ruce, jak se mi snaží setřít kyselinu z tváří. Cestou do nemocnice jsem omdlela,“ dodává. Měla popáleniny na 45 % těla a 90 % obličeje. Na místě, kde předtím bylo oříškově hnědé oko, je dnes jen prázdná jamka potažená načervenalou blankou.

„Když jsem se po události poprvé podívala do zrcadla, zhroutila jsem se. Věděla jsem, že ze mě už nadosmrti bude zrůda. Jsem jiná a už nikdy se to nevrátí. S mou bývalou tváří zmizeli i všichni moji kamarádi a kamarádky. Nezůstal se mnou nikdo,“ vypráví dál svůj příběh Ritu. Přestala chodit do školy, musela nechat i svého milovaného volejbalu. Její život se omezil na to, jak se stát zase alespoň trochu obyčejnou hezkou dívkou, kterou bývala.

Otec Ritu je automechanik a ona si dodnes vyčítá, že její operace stály rodinu celé jmění. Zadlužili se, aby Ritu umožnili absolvovat dvě hlavní operace. Paradoxem je, že Ritu ani pořádně neví, proč se to všechno stalo. Příčinou byly jakési spory o rodinný majetek – ale Ritu nedokáže s určitostí říci, kdo přesně stál za tak brutálním útokem na její osobu. Patrně šlo o pomstu či výhrůžku její rodině. V Indii stačí málo…

Na modelkách „pracuje“ tým vizážistů.

Modelky

Jenže Ritu to nevzdala. Nový život začala žít prostřednictvím kampaně a kavárny Sheroes. Chodí do televizních diskusních pořadů, společně s Rupou a Lakšmí jsou hlavními tvářemi celé kampaně. Na zdech kavárny visí módní fotografie, kde jako modelky pózují dívky se zjizvenými tvářemi. Přesto divák nemusí odvracet zrak. Vyzařuje z nich vnitřní ženská krása a síla postavit se osudu. Šaty, které mají dívky na sobě, navrhla a ušila sama Rupa. Téměř každý den tráví Rupa za svým starým šicím strojem a snaží se zdokonalit v krejčovském řemesle. Své kostýmy si také sama navrhuje. Touží stát se módní návrhářkou a uspět přímo v Bollywoodu.

Mekka indického filmového průmyslu je možná zatím ještě daleko, ale Rupa už si plní své sny tady v Ágře. Na jedné z tamních středních škol právě probíhá soutěž ve zpěvu, tanci a modelingu. Na improvizovaném pódiu se vlní vnadné mladé krasavice, jejichž jediným cílem je fotit pro módní tvůrce světového renomé. Dokonalé účesy, výrazné make-upy, na kterých pracovali vizážisté několik hodin, blyštící se dlouhé róby… Obrázek dokonalosti ale na několik minut narušuje pětice dívek a žen, které hrdě nesou svou popálenou kůži na molo. Nezaleknou se ani reflektorů, které se soustředí na konec pódia. Geeta dokonce právě v ten moment hrdě zvedne hlavu a v tom gestu je všechno. Nevzdala se, možná třeba za nějaký čas najde i sílu opustit svého manžela, muže, který jí i její dceři způsobil tolik utrpení. Po útoku byla nucena s ním zůstat, protože v Indii, zvláště v nižších sociálních vrstvách, prostě žena muže neopouští.

Příprava na regionální soutěž v modelingu v Ágře.

„Nikdy jsem nenašla sílu ho opustit,“ říká Geeta. Žije s ním stále ve stejném domě: zděné polorozpadlé barabizně, kde je jen jedna místnost. Na stejné matraci pak spolu s ním zplodila další dítě – dnes třináctiletou dívku. Vypadají všichni poměrně spokojeně, ale Geeta své city pečlivě skrývá. Není zvykem, aby projevovala nenávist a stavěla se proti svému manželovi.

„Lituju toho, co jsem udělal. Navedli mě příbuzní, kteří o ní říkali hrozné věci. Dokonce mi sami opatřili kyselinu,“ říká Inderjeet Mahau na schodech svého polorozpadlého domu a dodává: „Chtěl jsem, aby si na mě každé ráno při pohledu do zrcadla vzpomněla.“ Děti prý Inderjeet polít nechtěl, ale byl opilý a nedošlo mu, že nejspíš leží ve stejné posteli. Co na to říká Neetu, které je dnes pětadvacet?

„Moc se na to nepamatuju, byla jsem malá. Ani si nevzpomínám, jaké to bylo, když jsem ještě viděla.“ A jak otce soudí? „Mám ho ráda, jiného nemám. Přeju si jen, abych zase viděla a mohla se stát zpěvačkou.“

Sonali v bytě své sestry Nehy společně s otcem.

Příběh Sonali

Sonali Mukherjee z Dhanbádu je třicet a prožila za svůj život tolik utrpení, že by se vešlo do několika desítek jiných životů. Kdysi bývala mladou kadetkou, která snila o úžasném životě, který jí ležel u nohou. Jedné horké letní noci ale spolu se svou sestrou Nehou spala na terase, kde se dalo aspoň o trochu lépe dýchat. Nemohla tušit, že to bude její poslední noc, kdy bude dýchat vzduch vlastním nosem. Na terasu se totiž přikradli dva její ctitelé, které předtím odmítla, a polili je, obě. Sonali bylo sedmnáct a rázem se z krásné dívky stala monstrem bez kůže, které chvíli bojovalo o holý život. Dnes má za sebou tři plastické operace, má umělý nos, ucho, transplantovali jí skalp, aby jí zase narostly vlasy. Celé tělo má zjizvené, kyseliny totiž byl celý velký barel…

„Policie tehdy nevyšetřila skoro nic, dokonce ani nevíme, jakým druhem kyseliny Sonali polili. Víme, kdo to udělal, a oba útočníci jsou na svobodě. Já jsem si ale předsevzala, že se nenechám odradit laxností policie a soudů. Chci pro Sonali vybojovat spravedlnost, aby ti, kteří ji takhle zničili, šli do vězení,“ říká Rebecca John, jedna z nejlepších právniček v Indii. Pro Sonali je nekompromisně jediným přijatelným trestem pro útočníky smrt. Rebecca John je ale realistka: kdyby se podařilo dostat je za mříže na dvacet let, byla by spokojená. Kdo se podívá zblízka Sonali do míst, kde dřív bývaly její oči, nediví se ničemu.

Sonali na klinice se svým lékařem.

„Viděl jsem, jak její dříve krásný obličej zčernal, křičela bolestí. Její obličej se jakoby rozpouštěl. Neumíte si představit, co otec cítí v takovou chvíli,“ říká s bolestí v očích Sonalin otec. Tehdy začal bitvu za záchranu své dcery a bojuje dodnes. Prodal rodinný majetek, zadlužil se, aby mohl dceru poslat na tolik potřebné plastické operace. Její současná tvář je výsledkem skoro čtyřiceti zákroků. Člověk si neumí představit, jak obtížné je žít třeba bez očních víček…

„Neplakal jsem nikdy, zavřel jsem všechnu bolest v sobě. Budu plakat jedině tehdy, až uvidím viset ty, kteří mou dceru zničili,“ říká Chandi Das Mukherjee. Díky podpoře mnoha lidí se Sonali dostala dokonce k české hvězdě plastické chirurgie v Bostonu – doktoru Bohdanu Pomahači. „Byla jsem u něj na konzultaci, byl neskutečně milý, říkal, že by mi mohl pomoci vybudovat novou tvář, ale bohužel je to zatím pro mne strašně drahé. Nemáme ty peníze, zatím ne,“ vysvětluje Sonali. Je zcela závislá na pomoci své rodiny, ale bohudík má kolem sebe lidi, kteří ji podporují a kteří jí dávají sílu jít dál a žít. Nebylo tomu tak vždycky.

„Jeden čas jsem žádala úřady o to, aby mi povolily eutanazii. Nechtěla jsem už žít dál, s bolestí, s vědomím toho, jak vypadám. A není to jen o tom. Nevidím, mám problémy se vůbec najíst, mám popálené celé tělo. Jediné, co si ještě přeju, je zase začít vidět,“ říká Sonali. Přes to všechno dnes chodí do práce na městském úřadě, učí se zacházet s počítačem. Ona i celá její rodina se budou celý život snažit vyrovnat s hrůzou, kterou způsobila jedna vteřina. Jedna vteřina, okamžité a zbabělé rozhodnutí. Nemůže být nic ve větším kontrastu než zbabělost kyselinových útočníků a statečnost jejich obětí. Jak snadné je ničit a jak moc obtížné je napravovat. Nejen fyzickou schránku, ale i popáleniny na duších všech dívek politých kyselinou…

Sonali odpočívá na lavičce před nemocnicí v Dillí. Šátek a brýle skryjí hodně...

NÁSILÍ NA ŽENÁCH V INDII

Pozornost na ženská práva v Indii upřel celý svět předloni, kdy čtyři muži v Dillí znásilnili a k smrti ubili studentku Nirbhayu. Podle jednoho z průzkumů veřejného mínění se však 90 procent indických žen nadále bojí chodit ven v obavě z obtěžování a znásilnění. Metro v Dillí má speciální vagony pro ženy (tvoří jen desetinu cestujících), do něhož je mužům vstup zakázán – pokud se sem nějaký přece pokusí vmáčknout, ženy ho vyženou.

Jen v roce 2011 bylo v Indii registrováno 25 tisíc případů znásilnění, rozšířená je i nucená prostituce či vraždy kvůli věnu. Až polovina indických dívek bývá provdána před svými osmnáctinami, velkým problémem jsou i potraty z přinucení. Důvod? Syn má větší cenu než dcera, i proto žije ve druhé nejlidnatější zemi světa daleko víc mužů než žen. Zjišťovat pohlaví v průběhu těhotenství je zakázáno, přesto se to stále děje. Nejotřesnější statistiky vykazuje indický stát Harijána, kde se v 70 tamních vesnicích za posledních několik let nenarodila ani jedna holčička. Podle indické ministryně pro záležitosti žen a dětí Maneky Gándhí se v tomto indickém státě narodí 775–837 holčiček na 1000 chlapců, což znamená, že z tisícovky dívek je zavražděno často ještě před narozením nebo těsně po něm 150–225 děvčátek. Indická posedlost po rození chlapců bude mít už brzy fatální následky – další chlapce nebude mít kdo rodit.


KYSELINOVÉ ÚTOKY VE SVĚTĚ I V ČR

Bangladéš, Pákistán, Afghánistán a Indie jsou země s největší tradicí a počty kyselinových útoků. Bezprostředně nejsou spjaty s náboženstvím, páchají je hinduisté, muslimové, dochází k nim i v Evropě. Jeden z nejznámějších případů, se odehrál v Moskvě v roce 2013, kdy byl kyselinou napaden umělecký šéf Velkého divadla Sergej Filin. Za útokem stál jeho kolega, sólista baletu Pavel Dmitričenko. Dostal 6 let vězení.

V Británii byla zase napadena modelka Ketty Piper, již zohavil její bývalý přítel Daniel Lynch. Ketty přišla o jedno oko, prodělala desítky operací, aby se posléze dokonce vrátila na přehlídkové molo.

Zajímavý případ se odehrál před jedenácti lety v Íránu. Ameneh Bahrámí polil kyselinou její tehdejší nápadník. Oslepla, prodělala sedmnáct operací, ale obličej jí lékaři nevrátili. Začala bojovat za potrestání útočníka. Nakonec se jí podařilo dosáhnout odplaty dle práva šaría. Soud jí dal možnost oslepit útočníka kyselinou. Po dramatickém váhání se Ameneh rozhodla pomstu neuskutečnit.

Dva případy už má dokonce i Česká republika. Motivem byl v obou případech konec partnerského vztahu. V Plzni se obětí útoku stala teprve pětadvacetiletá sportovkyně Martina, která přišla kromě tváře i o zrak. Její přátelé uspořádali veřejnou sbírku nazvanou Pomozme Martině. Výtěžek z ní bude financovat náročné operace. Více na: www.vaseliga.cz


Kde najdete další informace

  • www.stopacidattacks.org
  • Facebook/Stop Acid Attacks
  • Každá z představitelek kampaně má také své vlastní facebookové stránky
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články