Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zloději duší

080-000.jpg
Anita Balejíková, Čtvrtek, 27. listopadu 2008
Nejkratší cesta na Haiti vede ze sousední Dominikánské republiky. Zvláštní - zatímco v jedné zemi pulzuje turistický ruch na plné obrátky, za jejími hranicemi leží úplně jiný svět.

Američtí filmaři zaplavili svět hororovými snímky, znázorňujícími vúdú jako temné síly záhrobí. Ale kolik je na tom pravdy? Thévenin Jean Boyes, rodák z hlavního města Port-au-Prince, s nímž se seznamuji v autobusu, vyvrací moje obavy tvrzením, že vúdú je náboženství jako každé jiné a není důvod zatracovat ho nebo se ho bezdůvodně bát. Jak se dozvídám, existují dva druhy vúdú. Bílé, tedy to dobré, jež člověku pomáhá, vykonává kněz zvaný houngan. Černé vúdú se zabývá kletbami a černou magií a vykonávají ho jedině bokori, nebo chcete-li: zloději duší. Přestože až osmdesát procent Haiťanů se oficiálně hlásí k římskokatolickému vyznání, většina z nich tajně nadále praktikuje animistickou víru, kterou do země přinesli jejich dávní předkové z kmenů Jorubů, Kongů a Fonů ze západní Afriky. Podobně jako francouzští kolonizátoři ani přísný diktátorský režim na Haiti nedokázal zničit náboženské tradice tohoto národa. Majitelé plantáží bránili otrokům provozovat rituály, plné čar a kleteb, a nutili je přijmout katolickou víru.

Černoši přistupovali ke křtu z obavy před trestem, ale jejich chápaní křesťanství se podstatně odlišovalo od toho církevního. Považovali katolictví za jinou formu magie, podle jejich názoru silnější, než byla ta jejich, protože katolíci ovládli většinu světa. Někteří se nechali pokřtít i vícekrát, jen aby získali moc, jakou v jejich očích měli křesťanští kněží. Neopustili však vlastní víru, a tak se za pár století africká víra a křesťanství sloučili do jednoho – vúdú…

V jazyku kmene Fonů slovo vúdú znamená „duch“, „božství“ -odtud pramení název haitského náboženství. Pravdou zůstává, že s vúdú jsou spojeny velice zvláštní rituály. Například je nepřípustné setnout bavlníkový strom. Otcové totiž právě pod tímto stromem zakopávají pupeční šňůru svých novorozených dětí ve víře, že takto uchrání jejich duši.

Rituály vúdú mají dvojí podobu: buď přivolávají zlo, nebo dobro. Zvláště v malých vesnicích mají vúdú čarodějové velkou moc.

Mezi dva světy

Přiznám se, že mi nebylo všechno jedno, když jsem 24. července seděla v autobuse, jedoucím do Plaine-duNord, vesnice na severu země, kde se druhý den, na svatého Jakuba, měl konat největší vúdú svátek na počest boha války – Ogouna. Věřící z celé země sem putují pěšky celé dny nebo cestují starými rozpadávajícími se autobusy. Všichni byli oblečeni v červenomodrých šatech čili barvách, jež symbolizují Ogounovu sílu. Najednou jsem cítila, jak mi strachy tuhne tělo a naskakuje husí kůže… Celý ten kraj na mne působil jakýmsi neobyčejným spirituálním dojmem, přestože na pohled vypadal obyčejně. Mnohá haitská města, vesnice a osady mají své šamany, ale v Plaine-du-Nord je jejich úloha osobitá. Fungují zde jako čarodějníci i lékaři v jedné osobě a léčí vše: od lepry přes paralýzu až po láskou zlomená srdce. Vzýváním boha nebes zvaného Damballah a štědrými oběťmi se prý dá vyléčit všechno…

Dvaačtyřicetiletý houngan Papa Lou Zaca je významnou osobností -jelikož je už osmým šamanem ze svého rodu, domorodci k němu vzhlížejí s respektem a úctou.

Šamanem se totiž člověk stává z vůle bohů – než je zasvěcen, musí přežít vlastní smrt, co znamená, že dva tři dny leží bez života a prochází zkouškami v záhrobí, kde musí obstát. Dva týdny se šaman připravuje na slavnostní ceremonii tak, že pije kozí mléko a zříká se sexuální aktivity. To první energii dodává, to druhé zase ubírá.

Dnes ho však čeká ještě jeden menší obřad – jeho „klientkou“ je nešťastnice, jíž zemřel manžel a před smrtí jí už nestačil svěřit, kam ukryl jejich celoživotní úspory. Problém zdánlivě neřešitelný… Jako oběť pro boha Gede – mocného ochránce duší mrtvých a vládce hřbitovů -přinesla rum. To víte, bohové žádají za pomoc oběti. Některým, tím mírnějším, stačí květy, koláče, mléko, vejce či alkohol, ale mnohá božstva se domáhají krve, nejednou i lidské. Lou Zaca se nejdříve posílil rumem, aby vzápětí nakreslil pravou rukou symbol „vévé“, znázorňující boha Gede, do kukuřičné mouky, kterou rozsypal na holou zem.

Pravou rukou se prý přivolávají dobří duchové a levou zlí. Při rituálech vúdú se používají tři druhy bubnů – maman, segon a boula. Každý vydává jiný zvuk, ale všechny dohromady dokážou dostat lidi do transu. Lou Zaca to dnes zvládá i bez nich. Na tvář si nasadil speciálně vyrobenou masku, jež je symbolem nadpřirozené síly a stává se prostředníkem mezi člověkem a bohy. Za pomoci omamného aroma durmanu odříká prosbu k pánovi nebes, aby mu otevřel svou bránu. Přitom rituálně poskakuje stále dokola na jednom místě se zavřenýma očima a všechnu svou energii soustředí na jediný bod -dostat se do světa duchů.

Šamana během tance zachvátí prudké strnutí těla, ztrácí vědomí, až nakonec jako podťatý upadá do transu. Skrz jeho tělo protéká vlna mohutné síly. Nachází se ve světě „mezi nebem a zemí“, kde se setkává se zesnulým manželem své klientky a dostává od něj přesnou odpověď.

Když se po několika hodinách probere, nešťastné ženě může přesně sdělit místo, kam její muž ukryl jejich peníze… Žasnu. Šamani na Haiti dokážou vidět a cítit i to, čeho už „kultivovaný“ Evropan není schopen.

Krvavý rituál

Druhý den se Plaine-du-Nord proměnil v tancující a zpívající zástup oslavujících lidí, postupujících v průvodu burácejících bubnů a řehtaček za několika kněžími k velkému rybníku. Zelenkavá bahnitá voda v něm je pro ně zdrojem Ogounovy energie. Věřící ze sebe bez zábran strhávají šatstvo a noří se do vody, pijí ji a nabírají do láhví. Přitom si muži i ženy během tohoto šílenství způsobují silnou bolest – házejí si do očí písek, olizují ostré mačety, někteří si nechávají zapálit v dlaních střelný prach. Ale zdá se, že nic necítí.

„Bohové nás chrání,“ vysvětluje mi jeden z kněžích. Ceremonie vrcholí vytrháváním per živým kohoutům, jež lidé přinesli jako posvátnou oběť pro svého boha.

Vzápětí strnu hrůzou a ztuhne mi krev v žilách, přestože celé toto šílenství sleduji jen z bezpečné dálky. Lidé povzbuzení alkoholem ztrácejí kontakt s realitou, upadají do transu a mění se v jakési bestie, lačné po krvi. Začínají si kohoutí krev roztírat po těle ve víře, že v té chvíli do nich vstupuje Ogoun, aby jim splnil jejich přání. Doslova šílí! Tanec v extázi a krvavé rituály působí jako narkotikum. Kněží posvětí černého býka a jeho staženou lebku hodí do posvátného bahna. Před očima mám vúdú v celé jeho animální síle.

Slavnost na počest boha války Ogouna je opravdu divoký večírek. Začíná olizováním mačet a končí potíráním těl čerstvou kohoutí krví.

Za bokorim na hřbitov

Přestože celé toto hrůzostrašné divadlo působí odpudivě, stále ještě je to ta lepší stránka kultu vúdú.

Existuje totiž i jeho odvrácená tvář. Houngani, poslové bílého vúdú, nikdy „neúřadují“ pár dní po měsíčním úplňku ani po západu slunce, kdy se otvírají pekelné brány, protože prý nemají dostatek moci postavit se proti temným silám. Takovou sílu však mají bokori – čarodějové shromažďující se v tajných sektách Bizango a Cochon Gris. Haiťané vám o nich řeknou jen tolik, že přinášejí lidské oběti, vznášejí kletby a své nepřátele mění v pověstné zombie čili živé mrtvoly. „Kde bych našla nějakého bokori?“ ptala jsem se domorodců, ale ani jeden z nich mi neuměl odpovědět. Dostat se jim na stopu je téměř nemožné. Ve speciálních obchodech, kde lze koupit magické prášky potřebné k rituálům vúdú, mi opakovali stále totéž: Bokorie můžete potkat jedině na hřbitovech. Ale k tomu, abych se sama, ve tmě, vydala na některý bohem zapomenutý haitský hřbitov, k tomu jsem odvahu skutečně už nenašla.

Během mého putování po Haiti jsem však ve vesnici nedaleko Les Cayes potkala chlapce, který překonal vlastní smrt. Zombie… Celé dny jen vysedává před domem a tupě hledí do dálky. Nereaguje na nic. Říká se, že z ničeho nic onemocněl. Upadl do mdlob, cítil se stále hůř, zvracel krev. Než přišel lékař, bylo už pozdě. Prohlédl ho a konstatoval smrt.

Rodiče ho pochovali do rodinné hrobky. Po pár měsících lidé z vesnice uviděli chlapce živého!

Bloudil po okolí a naháněl všem hrůzu. Nepsaný zákon zní, že žádný živý člověk nesmí zombie podat jídlo, ba ani se k ní přiblížit, aby se nenakazil jedem, který v sobě zombie nosí. Rodiče však syna nenechali bez pomoci. Překonali strach a vzali si ho domů, přestože nevědí, jak mu pomoci. Na zápěstích se mu objevily jizvy a má další opuchlá místa, jimiž mu prý kdosi zaváděl do těla jed. Kdo – bokori.

Haitský trestní kodex postavil vyvolání stavu letargie na úroveň vraždy. Přesto celé roky nebyl žádný čaroděj z tohoto zločinu obviněn…

Němí otroci

Magie a čáry – to je důležitá součást života těchto lidí. Nemají žádné poznatky o chemii, proto jsou přesvědčeni, že zombie jsou výsledkem mocných čar. Netuší, že bokori používají prášek z ryby jménem čtverzubec (tetrodotoxin), který je až dvanáctsetkrát silnější než kyanid. Připravuje se v červnu, kdy je v rybách jedu nejvíce. Bokori rybu nejdříve zaživa zakope, protože když zvíře takto umírá, ze stresu produkuje nejvíce jedu. Hotový prášek stačí vyhlédnuté oběti nasypat do bot nebo fouknout do tváře a dotyčný okamžitě „zemře“. Ale jen napohled, neboť přestože jed způsobí úplnou paralýzu a zastaví všechny životně důležité funkce, mozek a smysly fungují normálně, dokonce i srdce bije dál – ale tak tiše, že to nezjistí ani ten nejlepší stetoskop!

V kataleptickém spánku tělo neprojevuje žádné známky života, a přestože si člověk uvědomuje, co se s ním děje, nedokáže ani pohnout prstem nebo jen mrknout. Přežije i vlastní pohřeb. Bokori po nocích vykopávají tyto otrávené lidi z hrobů a pomocí durmanu a atropinu, jež likvidují účinky coup poudre, je znovu přivádějí k životu. Stávají se z nich zombie. Proč to bokori vlastně dělají? Někdy je podplatí lidé, aby takto ztrestali své nepřátele, ale obvykle si bokori takto pro sebe vyrábějí ze zombie lacinou pracovní sílu. Člověk takto navrácený do života je manipulovatelný a dlouhodobá toxikace organismu vede k závislosti na narkotikách -zombie potom dřou na bokoriových plantážích od rána do noci, jen aby dostaly svou potřebnou dávku halucinogenu. Haiťané se zombie bojí, a aby si byli jisti, že nebožtík „nevstane z mrtvých“, před pohřbením mu raději odtínají hlavu. Zombie se však bát nemusíte: prý vám určitě neublíží.

Jen ten, kdo navštívil Haiti, dokáže pochopit, že víra vúdú je to jediné, co drží Haiťany při životě. Jen z ní čerpají sílu a jen odtud pramení jejich láska k životu, přestože je tak tvrdý a těžký.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články