Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zlatočerná Oaxaca

056-000.jpg
Anna Schlindenbuch, Pátek, 24. října 2008
Jen málokteré mexické město se může pochlubit tak pestrou historií i barvitou současností jako Oaxaca. Posuďte sami: rozlehlé údolí, v jehož středu Oaxaca leží, bylo centrem nejprve zapotécké a později i mixtécké civilizace.

Dnešní Oaxaca de Juaréz má dvě tváře.

První z nich je ryze moderní a průmyslová. Na okrajích města vzniká řada honosných čtvrtí, nové fabriky rostou jako hřiby po teplé zářijové bouřce a na klimatizované autobusové nádraží první třídy přijíždí jeden luxusní autobus z metropole Mexiko za druhým. Tu druhou najdete v centru města. Staré město je úplný skanzen španělské koloniální architektury. Díky přísným stavebním regulím si až do dnešních dnů zachovalo své starobylé kouzlo a neopakovatelnou atmosféru.

Skoro všude se dostanete pěšky a navíc nemusíte neustále uhýbat řece aut. Hlavní náměstí, po celém Mexiku vždy nazývané zócalo, bylo stejně jako několik přilehlých ulic proměněno v příjemnou pěší zónu.

San Domingo skrývá ve svých útrobách zlatý poklad.

Zlatý kostel

Po pěší zóně se dostanete i ke kostelu San Domingo. Ten je právem považován za jednu z nejextravagan­tnějších a zároveň i nejkrásnějších církevních staveb na světě. Hlavní zásluhu na tom má především jeho interiér.

Za mohutnými vnějšími zdmi, které byly postaveny tak, aby odolaly častým zemětřesením, se skrývá přímo zlatý poklad. Doslova každý kousek vnitřních zdí, od podlahy až ke stropu, je dekorován reliéfními ozdobami a postavami a vše, včetně oltáře, je bohatě pozlaceno. Nejlepší pohled na tu zlatou záplavu je v pozdním odpoledni, kdy měkké paprsky zapadajícího slunce pronikají skrze žlutá vitrážová okna a ještě zvyšují jas drahého kovu.

Kostel San Domingo byl od 16. století součástí rozsáhlého dominikánského kláštera, jehož pozůstatky dnes slouží jako výstavní síně Muzea kultury oaxackého údolí. Zatímco na kostele se neblaze podepsala „pouze“ bouřlivá doba revoluce, kdy v něm byli mimo jiné ustájeni koně, devastace kláštera probíhala výrazně déle a důkladněji. Více než století v rukách armády, která ho využívala jako kasárna, se muselo zákonitě projevit. Naštěstí byly budovy kompletně zrekonstruovány. Zabloudit stojí za to i do klášterní zahrady, která skrývá další atrakci -druhově neobyčejně pestré kaktusárium. Další kaktusy rostou přímo před vchodem do budovy a při západu slunce rozehrávají úžasné stínové divadlo.

Patronce Oaxacy a zároveň nejvíce uctívané světici v Mexiku je zasvěcena bazilika Panny Marie Milosrdné. Bazilika zde pochopitelně nebyla postavena jen tak náhodou. V roce 1620 se tu prý Panna Maria zjevila na bedně přivázané na hřbetu mezka. Více se o této události můžete dozvědět v malém muzeu zasvěceném mariánskému kultu.

Kromě duchovního významu plní bazilika i její přilehlé okolí také velmi důležitou společenskou roli. Každý večer se zde totiž scházejí stovky místních lidí, aby si tu u jednoho ze stánků ve stínu obřího stromu pochutnali na vyhlášené oaxacké zmrzlině a užili si při tom koncert nebo představení lidového tance.

O zábavu není pochopitelně nouze ani na zócalu. Vlastně je dost těžké trefit se do dne, kdy se zde nic neslaví. Pokud to jen trochu půjde, zkuste přijet o velikonočních či vánočních svátcích. Přípravy na obě tyto události jsou totiž velkolepé.

Týden před velikonočním půstem se v centru města koná obří karneval a před Vánocemi se zase na zócalu každý večer hrají živá představení o zrození Jezulátka. Den před Štědrým dnem pak přichází na řadu tzv. Ředkvičková slavnost (Fiesta de los rabanos) a na náměstí se koná výstava figurek vyrobených z ředkviček.

Červi a květy

Jestliže láska prochází žaludkem, pak u cestovatelské vášně to musí platit dvojnásob. Snad každý, kdo poprvé přijede do nového a neznámého města, je zvědavý na to, co zajímavého zde bude moci ochutnat. Všetečné nakukování do jídelních lístků či přímo do kuchyní malých pouličních restaurací je pro leckoho tím nejzajímavějším bodem cizokrajného poznávání. Všem těmto požitkářům má Oaxaca co nabídnout. Podle řady odborníků na gastronomii je dokonce považována za kulinářskou metropoli celého Mexika.

Z města každopádně nesmíte odjet bez toho, abyste alespoň jednou ochutnali omáčku mole. Tato místní specialita se připravuje v sedmi variacích a každá z nich obsahuje minimálně patnáct ingrediencí, nejznámější mole negro, tedy černé mole, jich pak obsahuje dokonce více než dvacet. Na první pohled vypadá sice jako každá jiná mexická omáčka, ale po ochutnání vás přesvědčí o své výjimečnosti. Jejím základem je totiž čokoláda, respektive kakaové boby. Ne, nebojte se, nejde o žádný sladký přeliv přes zmrzlinu, ale o delikátně pikantní, mírně pálivou a přiměřeně hustou hmotu nejčastěji podávanou s pečeným kuřetem a rýží. Mole můžete sice ochutnat v některé z lepších restaurací kolem hlavního náměstí, ale to nejlepší dostanete v hlavní tržnici Benita Juareze.

V obrovské hale je jeden bufet či spíše jídelna jedna vedle druhé.

Připravte se na hlasité pokřikování jejich majitelek, které se snaží přilákat k připraveným stolům co největší počet strávníků. I když zde panuje velká konkurence, čokoládové mole se prodává samo. U některých stolů budete v jídelní špičce jen těžko hledat volné místo. Další místní lahůdkou, kterou nesmíte minout, je speciální ovčí sýr vzdáleně připomínající slovenské korbáčiky. Zdaleka však není tak slaný a konzumuje se hlavně zatepla, například zapečený v pšeničných plackách spolu s pálivou rajčatovou salsou a květy cukety. Je to sice navýsost jednoduchá, ale o to chutnější delikatesa. Nejlepší sýrové quesadillas dostanete v malých pouličních stáncích, které si jejich majitelé rozbalí přímo před domem. Když budete mít štěstí, přinesou vám k nim z domova na ochutnání kalíšek domácího mezcalu.

Právě tato drsnější verze tequily je třetí a určitě nejznámější oaxackou specialitou. Prodává se v typických láhvích s červem na dně. Toto malé ošklivé stvoření je larvou jednoho ze dvou druhů hmyzu žijících v srdci kaktusu agáve, ze kterého se mezcal vyrábí, a slouží jako jakási obchodní značka tohoto nápoje. Jeho zvláštní uzená chuť nenadchne na první dojem určitě každého, spolu s limetkou a špetkou soli však vyloženě nezklame.

Na dosah bohů

O ruiny Monte Albanu, jednoho z nejstarších a z mnoha pohledů také nejúchvatnějších kultovních míst celé Mezoameriky, jako by skoro nikdo ani nestál. Tedy kromě samotných Mexičanů, kteří jsou na všechna místa spojená se slavnými a mocnými předky náležitě hrdí. Nejzajímavější na Monte Albanu je určitě jeho poloha – leží na vrcholu kopce přímo nad Oaxacou, ve výšce asi 2000 metrů. Už samotná cesta k němu je zážitek: úzká silnička šplhá po strmé a vyprahlé stráni vstříc nebesům a vám se postupně odkrývá dechberoucí výhled do širokého oaxackého údolí.

V cíli se výhled ještě rozšíří o panoráma okolních hor.

Hned je mi jasné, proč si již osm set let před naším letopočtem vybrali Olmékové zrovna toto místo pro své náboženské ceremonie. K bohům to tu měli opravdu co by kamenem dohodili. A že se těch kamenů museli naházet… Dodnes totiž zůstává velkou záhadou, jak se jim tehdy podařilo uměle zploštit vrchol hory a pokrýt obrovskou plochu obřadními chrámy, hrobkami a hracími hřišti.

Důležitou součástí olméckých obřadních center byla totiž zvláštní hrací hřiště, na nichž se hrávala podivuhodná míčová hra, dnes více známá až z doby Aztéků. Hrálo se gumovým míčem a hráči nesměli dopustit, aby jim míč spadl na zem. Aby to bylo ještě složitější, nesměli ho ve hře držet rukama nebo nohama, ale pouze rameny nebo boky. Tato hra byla významnou rituální událostí a často se stávalo, že poražené družstvo bylo popraveno a obětováno bohům.

Po Olmécích toho však do dnešních dnů na kopci nad Oaxacou moc nezbylo. Většinu ze zachovalých pyramid, hřišť a chrámů měli na svědomí Zapotékové, kteří sem přišli někdy kolem roku 300 před naším letopočtem. Jejich stavby v mnohém předčily díla jejich předchůdců: obřadní pyramidy například Zapotékové propojili podzemními chodbami a vybudovali zde také důmyslný systém pro shromažďování tolik potřebné dešťové vody. Z jejich dílny pochází rovněž patrně největší architektonická zajímavost Monte Albanu – obří a neobyčejně strmé schodiště široké 37 metrů a vysoké 12 metrů, které dnes slouží především k odpolednímu slunění znavených turistů.

Mohutný strom už dávno přerostl místní kostely. Vzácný druh tisovce je podle některých odborníků na světěuž dva tisíce let.

2000 let na světě

Ať už se vydáte z Oaxacy na jakoukoli světovou stranu, můžete si být téměř jistí, že vždy uvidíte něco zvláštního a neobyčejného. Sotva pár kilometrů za městem roste například jeden z nejstarších žijících organismů na světě. Podle některých údajů je asi dva tisíce let starý, některé zdroje dokonce uvádí ještě o tisíc více. Je to vzácný druh tisovce, který byl v Mexiku od koloniální doby téměř vyhuben. Zde však narostl do výše asi padesát metrů. Tento údaj jistě nikoho na zadek neposadí.

Informace o tom, že na šířku má ještě víc (jeho obvod dosahuje úctyhodných 58 metrů) ale zní už o dost zajímavěji. Dovedete pohled vypadá stále svěže. Košatá koruna i gigantický kmen jsou navíc domovem pro tisíce ptačích rodinek, které pro všechny návštěvníky rozehrávají líbezný koncert a přímo tak vybízejí k posezení ve stínu velikána.

Jen si musíte dávat pozor, aby vám na hlavě nepřistál nějaký nevyžádaný dáreček… To rozsáhlé ruiny dominikánského si představit, jak silné a dlouhé má toto žijící monstrum kořeny?

A hlavně jak žíznivé? Však také v posledních letech díky nedostatku spodní vody ve vesnici prý čím dál víc strádá. Na jeho vzhledu se to zatím naštěstí neprojevuje, na první kláštera ex-Convento de Santiago Apóstol u vesničky Cuilapan žádnou světovou raritou rozhodně nejsou.

Ba přímo naopak, většina průvodců se o nich ani nezmiňuje a turistické autobusy cestovních kanceláři u nich ani nezastavují. Jsou vlastně úplně obyčejné, a to je na nich možná právě to krásné. V člověku totiž nechávají rozehrát představivost, jak asi musel vypadat v době největší slávy. Pokud je navštívíte hned ráno, budete je mít téměř jistě celé jen pro sebe. Můžete se pak sami sebe ptát, kolik mnišských nohou asi muselo projít po schodišti do druhého patra a pozvolna tak ošoupat masivní kamenné stupně. Můžete tu spřádat plány na další výlety do okolí anebo jen spočinout na chladivé lavičce na jednom ze zachovaných arkádových nádvoří. Z přicházejícího spánku vás pak třeba vytrhne zvon z dosud funkčního kostelíka svolávající vesničany na mši.

Pokud patříte k těm, kteří si z každé cesty vozí domu plný batoh místních suvenýrů, nejlépe přímo z dílny zručných řemeslníků, v okolí Oaxacy budete mít velké dilema kam dřív skočit. V jedné vesnici najdete prý ty nejšikovnější tkalce koberců, jinde se zase specializují na přehozy a ve třetí si na živobytí vydělávají originální keramikou.

Vesnice San Bartolo Coyopetec je dokonce „rodištěm“ navýsost originální černé keramiky. Vznikla vlastně náhodou. Jistá Dona María Nieto kdysi udělala chybu při pálení, ale přesto své nepovedené výrobky odnesla na trh. Proti jejímu očekávání se z přepálených hrnců stal prodejní hit. Pokud tedy neodoláte a necháte se zlákat k jejímu nákupu, myslete na to, že tato keramika je velmi křehká a cesta domů tak daleká…


MARKÝZ OAXACKÉHO ÚDOLÍ

Krásou zdejší krajiny byl uchvácen na začátku 16. století koneckonců i velký dobyvatel Cortés, a sám sebe dokonce prohlásil za markýze oaxackého údolí. Jeho rodina až do revoluce vlastnila v okolí města rozsáhlé polnosti. Z praktického pohledu přitom neměla Oaxaca pro Španěly valný význam. Nebyla zde žádná ložiska vzácných kovů a vyprahlé strmé svahy nebyly příliš vhodné pro rozvoj zemědělství. Přesto se z Oaxacy na konci 18. století stalo třetí největší město Nového Španělska.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články