Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zkáza jednoho ráje

020-001.jpg
Petr Fero, Čtvrtek, 24. září 2009
Stovky let bývaly ostrovy Perhentian u severovýchodního pobřeží Malajsie jen rybářskou zastávkou. Podle toho dostaly i název: v řeči domorodců perhentian znamená zastávka. Ve 20. století je objevili turisté. Navštívil jsem je dvakrát v rozmezí pěti let a letos jsem utrpěl šok: jestliže snad bylo možné toto místo ještě před pěti roky nazvat tropickým rájem, letos už ani náhodou.

Na první pohled to vypadá náramně: tyrkysové moře omývá pláž s oslnivě bělostným pískem. A celou tuhle rajskou scenerii decentně zastiňují skloněné palmy, jež slibují během lenošení na břehu onen laskavě uklidňující šum nad hlavou. Dokonce tu stále najdete i místa, kde není hlava na hlavě. A přece mají východomalajské ostrovy Perhentian proklatě daleko do ráje, jak jsem ho poznal na stejném místě ještě před pár lety.

Těžko říct, zda za to mohou víc turisté, zdejší rybáři, nebo dokonce vláda v Putradžaji. Nejspíš nesou svůj díl viny všichni dohromady. Ti první proto, že jich sem chce jezdit čím dál víc a touží po stále větším komfortu, čemuž se podřizuje zdejší až příliš čilý stavební ruch. Ti druzí proto, že drancují kouzelné pobřeží. A ministři? Ti jsou podepsáni pod nejviditelnější zkázou: obrovským betonovým přístavním molem, které si nechali postavit ke svému rekreačnímu areálu – přímo uprostřed kdysi nejkrásnější pláže s donedávna nejživějším útesem na Velkém ostrově.

Molo, znamení zrady

Aby bylo jasno, obří molo není na ostrovech první svého druhu. Na Malém ostrově ho mají už dávno kvůli obsluze tamní vesnice s několika tisíci obyvateli, obchody, policejní služebnou i poliklinikou a řadou levnějších rekreačních resortů. I na romantičtějším Velkém ostrově s omezenou nabídkou lůžek už jedno stařičké molo léta stálo v rybářské zátoce, aby měli mořští lovci lepší přístup ke svým zakotveným škunerům.

Místní starousedlíky kupodivu nové molo nikterak nepobuřuje, spíš naopak: jelikož je přístupné každému, získali díky němu možnost dostat se „suchou nohou“ ke svým chatičkám, plážovým hospůdkám a obchůdkům. Kdoví, třeba nepobuřuje ani návštěvníky, kteří pláž bez ohyzdné stavby nepoznali. Ale pokud to tady pamatujete jako romantickou tichou zátoku s bohatým podmořským životem, budete se cítit skoro zrazeni.

Těžko popsat jinak situace, kdy ležíte v posteli plážové chatky a místo očekávaného rajského šumění moře a palem jste nuceni naslouchat nejprve jakémusi předpisovému hlášení z amplionů a dlouho poté nepopsatelně otravnému pokašlávání naftového motoru vojenské lodi, která přijela časně ráno vyzvednout VIP rekreanta, jenž však patrně zaspal.

Podobným šokem je, jestliže si u večeře vychutnáváte čerstvou grilovanou rybu z denního úlovku za pár korun, na stolku při západu slunce plápolá svíčka a namísto očekávaných hvězd či svitu měsíce ozáří tuhle scénu vzápětí silné reflektory přístavního mola, bůhvíproč zapnuté celou noc. Abychom byli spravedliví – pokud to vůbec lze – má to jistou výhodu snad leda ve chvíli, kdy si budete chtít v noci prohlížet rybičky: ty totiž (přitahovány ostrým světlem) od večera do rána divoce rejdí kolem mola.

Největším neštěstím je však zřejmě nenávratně zničený mořský život. Molo totiž vyrostlo v místech, kde ještě před pěti roky bujel bohatý podmořský život. Třebaže tuto nešťastnou pláž sdílí několik ubytovacích areálů, pár metrů od břehu jste si mohli ještě donedávna prohlížet pouze za pomoci šnorchlu živé korály, sasanky a vedle spousty dalších ryb i půvabné drobounké klauny, známé z kresleného filmu Hledá se Nemo, dnes ze vší té nádhery nezbylo takřka nic.

Ostrůvky života (a odpadků)

Naštěstí Velký ostrov je opravdu velký, a tak všechny resorty dohromady zabírají jen velmi malou část jeho pobřeží, navíc vnitrozemí je doménou neprostupné džungle. Chcete-li si tedy prohlédnout zdejší mořský život, ještě stále to je celkem dobře možné. Ovšem už ne rovnou ze břehu, musíte si zaplatit lodníka, který vás doveze za želvami, žraloky i živými útesy. Můžete se také ubytovat v jediném „izolovaném“ potápěčském resortu Bubbles, který má na jihu ostrova malou zátoku jen pro sebe.

Pokud sem zavítáte v pravý čas, možná na pláži dokonce uvidíte želvy, které sem připlouvají snášet vejce. Ani tady však nehledejte romantiku zapomenutého ráje: izolovaný areál s desítkami chatek a obří jídelnou připomíná spíš pionýrský tábor než romantický kemp v tropech. A navíc je tu docela draho. Obrovský cenový skok je však patrný na celém Velkém ostrově. Pokud byste ale čekali, že onen nárůst cen za ubytování zajistí ostrovu lepší péči o životní prostředí, jste vedle.

Je to právě naopak: ještě před pěti lety měl každý resort své „odpadkové“ molo, jehož náklad pravidelně odvážela „popelářská“ loď. Dnes je přetíženými pontony se zbytky všeho druhu v igelitových pytlích celkem slušně zaplněna jedna opuštěná zátoka na jižním pobřeží, která páchne natolik strašně, že už to odrazuje od návštěvy snad i onu odpadkovou loď. Turismus prostě na rajské ostrovy vtrhnul ve své nejagresivnější podobě.


Zachráněný Sipadan

Pravým opakem zničeného podmořského života u pobřeží Perhentian je ostrov Sipadan u východního pobřeží Kalimantanu. Poté, co jej proslavil obdivnými ódami ze své návštěvy v 80. letech minulého století legendární potápěč Jacques-Yves Cousteau, bujel tam ještě před pěti lety takřka nekontrolovaně turistický průmysl. Pak přišel nevídaně drsný zásah malajsijské vlády: od 1. ledna 2005 nařídila uzavření všech resortů na Sipadanu. Kolem ostrůvku tak dnes plují v parádních korálových zahradách hejna krotkých mořských želv i všemožných ryb včetně barakud či žraloků. Z vyhledávaných potápěčských hitů chybí snad jen manty.

Sipadan je vyhaslá sopka, jež vyrůstá rovnou ze dna v hloubce 800 metrů, a tak nabízí korálem obrostlé takřka kolmé stěny padající do temné hlubiny. Podél nich se můžete nechat unášet mořskými proudy. Dnes smí Sipadan navštívit pouze 120 turistů denně a toto nařízení se přísně dodržuje: pro plavbu na ostrov je třeba se předem zaregistrovat podle čísla pasu u některé z potápěčských firem na okolních ostrůvcích nebo v pobřežním přístavu Semporna a v den cesty se přihlásit stráži na ostrově. Nejbližší letiště u Sipadanu je Tawau – tři hodiny letu z Kuala Lumpuru plus 90 minut taxíkem do Semporny plus hodinu lodí na ostrov.

Jak se tam dostat

Cesta do Malajsie od letošního března dramaticky zlevnila: aerolinky Air Asia X totiž otevřely nízkonákladovou linku z londýnského letiště Stansted (z Prahy je dostupné EasyJetem) do Kuala Lumpuru, přičemž zpáteční letenku lze pořídit už za zhruba 10 000 Kč. Na to musely zareagovat i klasické aerolinky, a tak z londýnského Heathrow (tam létají ČSA) je možné do Malajsie letět i s plným servisem zhruba od 15 000 Kč, občas lze podobnou cenu dostat i z Mnichova nebo Vídně.

Cesta na ostrovy je pak už hračkou: z Kuala Lumpuru se na nejbližší letiště Kota Bharu dostanete s Air Asia během hodiny za pár stovek, dál je nejsnazší najmout si na letišti taxi a dojet za další hodinu a zhruba za 400 Kč (jedete-li sami, poptejte se spolucestujících na možnost sdílení) do přístaviště Kuala Besut, odkud vyplouvají motorové čluny na ostrovy. Lístek stojí zhruba 220 Kč jedním směrem. Daní za levnou letenku je vedle poplatků za jídlo a bagáž v letadle též značné nepohodlí na terminálu Air Asia v Kuala Lumpuru. K návštěvě Malajsie nepotřebují čeští občané víza.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články