Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zjevení na Karmínové hoře

92-93.jpg
Autor článku: Zdeněk Štipl, Čtvrtek, 15. listopadu 2012
Autor fotografií: Zdeněk Štipl
Každý rok se na indické hoře Arunáčala odehraje zázrak. Za úplňku na jejím vrcholu vzplane posvátný oheň a jeho světlo prorazí tmu - symbol zla a nevědomosti. Očistná událost má desítky tisíc diváků, kteří se pod horou shromáždí. Tváře všech byly v tu chvíli obráceny k hoře. Tyčila se nad podvečerními ulicemi, mohutná, ztichlá, zdánlivě netečná k milionu a půl poutníků, kteří se tísnili na jejím úpatí. Obvyklý ruch a shon jihoindického městečka Tiruvannámalai náhle ustal a čas jako by se zastavil…

Tváře všech byly v tu chvíli obráceny k hoře. Tyčila se nad podvečerními ulicemi, mohutná, ztichlá, zdánlivě netečná k milionu a půl poutníků, kteří se tísnili na jejím úpatí. Obvyklý ruch a shon jihoindického městečka Tiruvannámalai náhle ustal a čas jako by se zastavil…

Zjevení na Karmínové hoře

Všechny oči teď napjatě sledovaly rychle tmavnoucí siluetu hory. Dokonce i policisté přestali máchat krátkými bambusovými holemi láthí, jimiž po celý den energicky usměrňovali nekonečný zástup valící se po prastaré poutní cestě. Rozpraskané rty shrbeného staříka vedle mě opakovaly neslyšná slova modlitby. Mladí Indové nepřestávali mířit mobilními telefony směrem k hoře, kde se každým okamžikem očekávalo zjevení.

A pak konečně vysoko nad námi, na samém vrcholu hory, zablesklo světlo. Jen maličká zářící tečka usazená nad obzorem, a přece plná moci. Všichni jsme to cítili. Zázračný prožitek výjimečné chvíle, která se musí pravidelně opakovat, aby se svět očistil od zloby i nenávisti, aby ho znovu naplnila prostá radost. Takový je smysl každé pouti. Trochu mě mrazilo v zádech, když jsem pak spolu s davem několikrát opakoval: Óm Arunáčaléšvarája namah. Buď pozdraven, Šivo, pane Karmínové hory.

Svátek světla

Na přelomu listopadu a prosince se každoročně v Tiruvannámalai koná Kárttigai Mahádípam neboli velký svátek světla. Na plné dva týdny, nabité desítkami drobných oslav, zbožných procesí a monotónně extatickou recitací manter, se město pod Arunáčalou stává domovem pro statisíce poutníků. Doprava ve městě se zastaví a na okraji ulic vyrostou improvizované vývařovny nabízející prostá jídla. Servíruje se do ekologicky šetrných misek vylisovaných ze seschlých banánových listů nebo v horším případě do plastových talířů, jež se pak hromadí na úpatí hory a všude podél cest.

V neklidně se vzdouvajícím lidském moři, v němž se snadno ztratíte, zaslechnete snad všechny indické jazyky. Uvidíte tu všechny zvláštnosti, jimiž se hinduisté z jednotlivých oblastí subkontinentu odlišují, ať už jde o styl oblékání, etnické rysy anebo rituální úkony. Ostatně o všech velkých hinduistických festivalech platí, že je to celá Indie scvrklá na jediné místo.

Sádhuové, svatí muži, sídlí v jeskyních na svazích Arunáčaly. Mají jen misku na žebrání a hůl a život věnují meditaci.

Svatý lingam

Město Tiruvannámalai v jihoindickém státě Tamilnád už staletí přitahuje zástupy hinduistických poutníků. I když stojí stranou hlavních dopravních tepen, představuje důležitou zastávku na tradiční poutní trase spojující chrámová města Tirupati, Káňčípuram, Čidambaram a Madurai. Vykonat pouť po těchto nejposvátnějších místech jižní Indie je snem snad každého hinduisty, a to bez ohledu na sektářskou příslušnost, vzdělání či sociální postavení.

Ohromný chrámový komplex, kolem kterého vyrostlo dnes rušné poutní město Tiruvannámalai, se rozkládá na ploše 24 akrů a s přestávkami se stavěl téměř tisíc let. Na jeho architektonické podobě zanechalo nesmazatelnou stopu několik významných dynastií jihoindických panovníků – počínaje velkými staviteli Čóly z 9. století přes bojovné Hójašály až po období království Vidžajanagar v 15. a 16. století.

Rozsáhlá chrámová nádvoří bývají od časného rána zaplněna poutníky přicházejícími ze všech koutů Indie a v hadovitých frontách dlouhé minuty trpělivě čekajícími před nejsvětější vnitřní svatyní, zvanou garbha grha (doslova lůno chrámu). V jejím tajuplném šeru se ukrývá bohatě nazdobený černý lingam, zpola zakrytý třpytivými šperky a tlustými věnci z květů, které jsou kolem temně blyštivého kamene obtočeny jako důstojný límec a dodávají mu tím na vážnosti. Iluze je to vskutku dokonalá, a tak vám jistě chvíli potrvá, než si uvědomíte, že na vás zpoza límce nehledí skutečná tvář bez očí a rysů. Právě kvůli pohledu na toto ztělesnění boha Šivy sem hinduisté přicházejí, krátce se před ním pomodlí a vyprosí si požehnání.


ARUNÁČALA – SVĚTELNÝ LINGAM

Dva velcí bozi, Višnu a Brahma, se kdysi dávno přeli, který z nich je silnější a mocnější. Hádali se a trumfovali, až se mezi nimi zničehonic objevil obrovský ohnivý sloup. Zdál se nekonečný, jeho hlavy ani paty nebylo možné dohlédnout. Oba bohové se smluvili, že se vydají ty konce hledat. Višnu se proměnil v kance a zavrtal se hluboko do země, Brahma se stal labutí a vzlétl podél sloupu vzhůru k obloze. Po dlouhé době se ale museli vrátit s nezdarem. Když si své selhání navzájem neochotně přiznali, zjevil se v ohnivém sloupu Šiva.

Zahanbil tak a překonal oba bohy, kteří hned nato jeho nadřazenost stvrdili uctivými poklonami a oslavným velebením. To Šiva byl oním žhnoucím sloupem. V podobě nekonečného světelného lingamu (tzv. džjótir lingamu), falického symbolu vyjadřujícího jeho plodivou sílu, dal hašteřivým bohům na vědomí svou svrchovanost.

Hora Arunáčala je tímto lingamem, a pro řadu zbožných šivaistů proto představuje samotný středobod vesmíru, místo, kde náš svět vznikl a kde také jednou dojde k jeho zániku. Podobně jako u mnoha jiných prastarých mýtů má i ten o ohnivém sloupu jistý reálný základ: Arunáčala totiž kdysi dávno byla činnou sopkou.


Chrámový komplex se stavěl od 9. století téměř tisíc let. Jeho nádvoří jsou od rána do večera zaplněna poutníky.

Šivovo vítězství

Slavnost Kárttigai Mahádípam se koná na památku milostivého boha Šivy, který se v těchto místech kdysi zjevil v podobě ohnivého sloupu. Ukázal tak svou převahu bohům Brahmovi a Višnuovi, kteří se hádali, kdo z nich dvou je mocnější. Museli se však sklonit před Šivou. Pravidelně si připomínat tuto událost znamená odstraňovat ze světa nenávist a zlo, protože stejně jako v mnoha jiných náboženstvích sehrává v hinduismu symbol světla roli pozitivního protějšku temnoty a celý život lze pak chápat jako věčný souboj obou mocností. V hinduistickém pojetí vyvěrá veškeré zlo světa z nevědomosti (v kulisách našeho mýtu z malicherné hádky Višnua a Brahmy) a každá nevědomost může být odstraněna pouze světlem poznání (tedy pochopením a přijetím Šivovy absolutní svrchovanosti).

Rudá hora

Mohutný masiv hory Arunáčaly se strmě zvedá nad městem a v kteroukoli denní dobu jako by přímo vytvářel slavnostně výjimečnou atmosféru. Dramatická silueta hory se neustále proměňuje, jak slunce postupuje po obloze. Umí být děsuplná, nahromadíli se nad vrcholem temné mraky, anebo plná útěšného pokoje, když se její zelené stráně zatřpytí ve slunečních paprscích. Nejpůsobivější ovšem bývá za rozbřesku. Kromě listopadu, kdy celé jihovýchodní pobřeží Indie zachvátí prudké lijáky a s nimi husté mlhy podzimního monzunu, zastaví se vám při ranním výjevu dech. Jak se hora probouzí do nového dne a její gigantický obrys se pomalu rýsuje ve tmě, vystupuje z ní nadpřirozené rudé světlo. Tehdy porozumíte významu jejího jména. Arunáčala – Rudá anebo také Karmínová hora.

Chrámový komplex se stavěl od 9. století téměř tisíc let. Jeho nádvoří jsou od rána do večera zaplněna poutníky.

Sádhu – svatý muž

Když vystoupáte několik set metrů po příkrém svahu hory, otevře se před vámi nejpůsobivější pohled na město i chrám. Jeho vnějším ochranným zdem dominuje čtveřice vysokých vstupních bran, tzv. gópuramů, jež označují čtyři světové strany a jsou typickým rysem jihoindické chrámové architektury. Dalších pět podobných bran, ovšem podstatně nižších, rámuje vnitřní prostory chrámu a pod zcela nenápadnou rovnou střechou, obklopenou palmovým hájkem, sídlí samo božstvo.

Náročný výstup na vrchol hory znamená zhruba tříhodinové klopýtání a šplhání po neupravených strmých stezičkách. Pořádně se zapotíte a mnohokrát se budete oběma rukama přidržovat obnažených kořenů drobných, někdy i trnitých křovisek, zatímco sypká půda se vám bude pod nohama sesouvat jako lavina. Tu a tam jistě také zahlédnete tajemné postavy polonahých mužů, kteří vám důstojně pokynou nebo se naopak rychle ukryjí v některé z četných jeskyní. Hora už odpradávna jako mocný spirituální magnet přitahuje nejrůznější duchovní hledače, askety a mistry, kteří se vzdali světského trápení i potěšení, aby svůj život zasvětili usilovnému pátrání po tom, co je trvalé a co nikdy neumírá.

Tito svatí muži přicházejí z nejrůznějších oblastí Indie, následují tajemné volání Arunáčaly, které prý po léta slýchávají kdesi uvnitř srdce, a dlouhé roky potom tráví na jejím úbočí, v samotě, mlčení a nekonečných meditacích. Toulat se po úpatí Arunáčaly, pozorovat osmahlé askety s dlouhými spletenými vlasy a hustými plnovousy, kteří nevlastní nic než hůl a misku na žebrání, navštěvovat místní skvostně vyzdobené chrámy, prosté kamenné svatyně či vodní nádrže určené k rituální koupeli, to vše je jako listovat živoucí encyklopedií hinduismu.

Sádhuové, svatí muži, sídlí v jeskyních na svazích Arunáčaly. Mají jen misku na žebrání a hůl a život věnují meditaci.

Úplňkový večer

Svátek světla vrcholí s příchodem úplňkového večera, kdy se počet lidí ve městě ocitá na samé hranici únosnosti. Poutní okruh vedoucí kolem hory měří zhruba čtrnáct kilometrů, ale už od brzkého rána je zcela zaplněn nekonečným průvodem. Místy v něm jdete vskutku tělo na tělo, až se vám uprostřed stotisícového davu bez možnosti jakékoli únikové cesty zamotá hlava.

Krátce po západu slunce, když už jsou utrmácené davy nedočkavostí napjaté k prasknutí, zapálí bráhmanští kněží na vrcholu hory mohutnou obřadní nádobu se stovkami litrů přepuštěného másla a potemnělá obloha nad Arunáčalou ožije malým mihotavým plamenem. Lidé dole ve městě propuknou v upřímné nadšení a všechna tíha, co se v nich za celý rok nashromáždila, jako by zázrakem zmizela. Světlo, které dokáže porazit nevědomost, pak ve tmě jasně září dlouho do noci.


Poslední z velkých světců

Jedno zářijové ráno roku 1896 se před branami chrámu v Tiruvannámalai objevil sedmnáctiletý mladík a okamžitě zamířil do vnitřní svatyně. Prý uprchl z domova svého strýce po náhlém extatickém zážitku, během nějž prožil vlastní smrt, nahlédl skutečnou povahu existence a dosáhl osvobození z koloběhu neustálého přerozování. Hnán vnitřním hlasem pak zamířil k Arunáčale. Svou milovanou horu neměl již nikdy opustit a v jejích meditačních jeskyních strávil dalších padesát let. Stal se skutečnou legendou a pod jménem Ramana Maharší je dodnes uctíván jako poslední z velkých světců.

Ramana je vedle hory a Šivova chrámu třetím lákadlem, za nímž do Tiruvannámalai přicházejí miliony hinduistických poutníků i zvědavých turistů ze Západu. V posledních letech jeho života vyrostl na okraji města velký ášram, kam se mistr spolu s desítkami svých žáků přemístil a kde v roce 1950 zemřel.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články