Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Žízeň na břehu jezera

054-000.jpg
František Štaud, Pátek, 1. Srpen 2008
Patnáct kilometrů za strašidelnou vesnicí Loiyangalani, na samém břehu jezera Turkana, žijí lidé kmene El Molo - nejpolitováníhodnější kmen Keni.

„Měl jsem dojem, že jsme se setkali s národem, který přežíval jenom díky tomu, že Čas jej zapomněl vyřídit úplně,“ napsal o kmeni El Molo žijícím na břehu jezera Turkana cestovatel John Hillaby.

Krajina kolem jezera je nenapodobitelná. Monochromatická, prázdná, tančící v tetelivém vzduchu.

Pouze zelená hladina Turkany nabízí barevné rozptýlení z černobílé nevýraznosti. Při bližším prozkoumání ale jezero poněkud ztrácí na přitažlivosti. Voda je cítit mýdlem a stejně tak i chutná. Je sotva k pití, alkalická, odpudivá. A plná krokodýlů. Pokud mají v pekle jezero, musí vypadat stejně jako Turkana – krásné a záludné.

V prazvláštním mikroklimatu horka, větru a vodních výparů tu krokodýli žijí v neměnných podmínkách téměř bez nepřátel a dožívají se požehnaného věku i rozměrů. V roce 1965 jich tu herpetologové posbírali na sedm tisíc, současná populace čítá asi deset tisíc kusů. Voda jezera je překvapivě životodárná, plná neuvěřitelného množství ryb neméně neuvěřitelných rozměrů. Okoun nilský tu třeba nezřídka dosahuje váhy až sto kilogramů. Jezero tak dokáže uživit kromě tisíců krokodýlů i miliony ptáků, ale i pár stovek příslušníků kmene El Molo, žijících hned na břehu.

Lidé, kteří jedí ryby

El Molo je nejmenší kmen Afriky a možná i celého světa.

Jeho jméno prý pochází ze samburského „loo molo onsikirri“ – tedy lidé, kteří jedí ryby. Jsou to nádherní, milí, jemní lidé, kteří nevlastní téměř nic. Žijí na břehu jezera Turkana, bez stromů a bez stínu, v chýších z trávy, palmového listí a z kousků naplaveného dříví, bičováni poryvy větru a písečnými bouřemi. Jejich původ není zcela znám, ale říká se, že před dvěma tisíci let přišli ze Somálska. Podle jiných zdrojů to jsou potomci Samburů nebo Rendillů, které už nebavilo cestovat a hledat vodu a naučili se novému stylu života na břehu Turkany. Na palmových vorech pádlují po hladině jezera a s neuvěřitelnou obratností chytají nilské okouny a tilapie, občas krokodýly a hrochy.

Po rozehřátých kamenech kličkují bosky mezi zmijemi a škorpiony. Jedí ryby a pijí vodu z jezera. Již v knihách dávných cestovatelů je popsán jejich vyzáblý vzhled a podivně křivé nohy, zřejmě v důsledku stravovacích problémů.

Peter Matthiessen v knize The Tree Where Man Was Born (Strom, kde se narodil člověk) píše: „Samburové a Turkanové se týdny přiživují u El Molů, kteří mají dostatek ryb, ale nesnesou hladové pohledy těchto cizinců, poflakujících se okolo.,Jiné kmeny,‘ tvrdí El Molové,,umějí ryby lépe jíst než chytat. Musíme je nakrmit, aby měli dostatek sil od nás vypadnout.‘“ Dnes už takovýto despekt k sousedním kmenům zjevně nechovají. Naopak, manželství mezi příslušníky různých kmenů jsou poměrně častá a s ohledem na omezený genetický potenciál posledních několika příslušníků i nezbytná.

Ve dvou vesnicích tu žije asi sedm set lidí, z nichž necelé dvě stovky mohou tvrdit, že jsou čistokrevní El Molové.

Procházím se mezi chýšemi z palmového listí rozesetými jak ptačí hnízda na rozpálené lávové půdě beze známek vegetace. Mezi páchnoucími zbytky ryb poházenými po zemi pobíhají nahaté děti. Jako by filmařský štáb rozložil kulisy k natáčení filmu z doby kamenné. Přímo uprostřed vesnice stojí malá škola, kde právě probíhá vyučování. Stavba je to jednoduchá, čtyři sloupy a palmová střecha, beze zdí. Není tedy složité nahlédnout dovnitř. Učitel Isaya Tenguhik zde učí asi dvacet dětí všeho věku a volně přechází mezi čtením, psaním a počty.


Slepota a vyzáblý vzhled El Molů jsou jen některé z mnoha zdravotních obtíží.

Slepota a vyzáblý vzhled El Molů jsou jen některé z mnoha zdravotních obtíží, jejichž příčinou je nedostatek pitné vody. V místě, kde se kdysi dávno zrodilo lidstvo a vykročilo vstříc kulturnímu i technickému rozkvětu, dnes žijí lidé bez možnosti napít se čisté vody.


Na kraji vesnice staví dvě mladé ženy nový dům tak, jak velí letitá tradice – z palmového listí. Nespěchají, stavba nového příbytku jim zabere nanejvýš jedno odpoledne. Ze země sálá teplo – přinejmenším s podlahovým vytápěním si tu při budování nových obydlí nemusejí dělat starosti. Projít se tu bosý by pro mne znamenalo upéci si chodidla na černé lávě rozpálené nemilosrdným sluncem. I některým dětem, jež boty samozřejmě nemají, naskočí tu a tam puchýřek. Zručně si jej však odoperují ostrou rybí kůstkou. Těch se tu válí tisíce.

Chudí a přátelští

Jezero poskytuje místním jediný přísun stravy a tekutin, tedy ryby zapíjené vodou nabranou přímo z jezera. Občasné zpestření jídelníčku přinese ulovený krokodýl anebo tu a tam hroch. Omezená pestrost stravy a především naprostá absence pitné vody přinášejí nejmenšímu africkému kmenu vážné zdravotní problémy.

Obsah alkalických solí a fluoridů ve vodě z jezera několikanásobně přesahuje limity Světové zdravotnické organizace, což má neblahý dopad na zdravotní stav. Téměř všichni dospělí tu mají zhnědlé zuby, křivé kosti, někteří jsou slepí.

V přestávkách mezi rybolovem se vesničané nerušeně věnují svým dvěma činnostem: navlékání jabloneckých korálků do pestrobarevných náhrdelníků, čelenek a náramků, které pak beztak nemají komu prodat, nebo výrobě štěrku pro rozestavěný místní sklad ryb. Kamínek po kamínku vkládají do staré gumové pantofle, úderem dalším kamenem jej rozdrolí a vysypou na hromádku před sebou. A tak celý den sedí na pálivém slunci, mlátí kamenem do pantofle, dokud hromada štěrku neváží padesát kilogramů – za což jsou odměněni v přepočtu asi deseti korunami! Ani za tuto almužnu si nicméně nemají prakticky co koupit, protože nejbližší „obchod“ je v Loiyangalani. A tak dál okusují sušené ryby a zapíjejí je louhem z jezera.

Dívám se kolem a zdráhám se uvěřit realitě třetího tisíciletí v kolébce lidstva. Každou chvíli se mi na ruce pověsí dvě nebo tři malé děti a bezelstným pohledem mlčky vysílají spousty otázek. Malý chlapec, mentálně i fyzicky zaostalý, se za mnou plazí v prachu a kamení a s nepřítomným výrazem a zkaleným zrakem mě neustále sleduje po vesnici i po břehu jezera. Zůstává mi hluboko v mysli ještě měsíce po návratu z Keni jako podivné memento.

Zdá se, že příroda i zbytek lidstva se proti El Molům spikly. Tam, kde se člověk před miliony let napřímil, se dnes jeho potomci plazí v prachu a čekají na vodu. Přes veškerou nepřízeň osudu však ve tvářích El Molů nenacházím stopy zoufalství.

Vesničané jsou na rozdíl od nedalekých Turkanů a Samburů velmi přátelští (a střízliví). Neschovávají se přede mnou, nehází kamením a nežebrají. Pouze jedna dívka neodhadnutelného věku po mně neustále žadoní další a další sladkosti, prý pro svého nemocného synka.

Po nepříjemných zkušenostech s Masaji a Sambury z minulých týdnů jsem více než obezřetný.

„Tak mi to dítě přiveď, dám mu bonbony,“ reaguji trošku podrážděně, když se mě několik hodin doslova drží za rukáv.

Dívka se nenechá odbýt a kyne mi, abych ji sledoval do jejího příbytku. Po kolenou se prodírám slámou a uschlými listy do tmavé chýše, kde na kamenné zemi, zachumlaný v přikrývkách, spí její synek. Malý, roztomilý, podvyživený a nemocný.

Do morku kostí se stydím za své předsudky; kdybych už neklečel, s omluvou a pokorou bych padl na kolena.

Voda pro El Molo

Cestou zpět na jih se mi hlavou honí otázky, kterých je podstatně více než odpovědí. V Loiyangalani se náhodou potkávám s Josephem Leshorim a Danielem Lealem z Nairobi, kteří tu připravují projekt Voda pro El Molo.

„Pitnou vodu přivedeme v PVC trubkách z hor, vzdálených asi patnáct kilometrů, a ve vesnici ji budeme filtrovat,“ vysvětluje Daniel, inženýr projektu.

„Kdo to platí?“ zajímám se.

„Jeden milion dá parlament, jeden milion katolická církev, něco přihodí vláda,“ říká Joseph. „Zbývá sehnat ještě asi pět milionů. Kdybychom je měli, tak mají El Molové do dvou měsíců pitnou vodu,“ tvrdí optimisticky. Poněkud skeptičtěji se k projektu vyjadřuje místní misionář Jim: „Ty plastové trubky nemají šanci přežít první deště. Voda a pohyb půdy je spláchne do jezera.“ Navíc, pumpy a filtrační zařízení budou závislé na elektřině, která tu nikdy nebyla, nebo na naftě, která je nejblíže tři sta kilometrů daleko v Marsabitu.


El Molo – nejchudší a nejpolitování­hodnější kmen Afriky. Jeho příslušníci ale na svou situaci nežehrají a nikoho z ní neobviňují. K cizincům jsou vlídní a laskaví a lepší budoucnost si snad ani neumějí představit. Jak dlouho budou čekat na obyčejnou vodu?


Realizaci projektu však více než neúplatné klimatické podmínky ohrožuje neuvěřitelně úplatná keňská vláda. Od mé cesty k jezeru Turkana uplynuly dva roky. Za tu dobu voda k El Molům nejenže nedotekla, ale dva miliony šilinků určených na projekt již záhadným způsobem stačily zmizet. Voda pro kmen El Molo je to poslední, co keňskou vládu či světová média zajímá.

Na modré obloze se začínají objevovat mraky a v horách nad Maralal nás zastihne průtrž mračen, která během okamžiku změní prašnou cestu v koryto řeky. Zdá se, že tolik očekávané období dešťů konečně přichází. Smyje prach z cest a alespoň na čas snad vrátí úsměv lidem od jezera Turkana. Na nic jiného než spravedlnost přírody tito lidé spoléhat nemohou. *


ČLOVĚK NA STARTU V roce 1984 keňský paleontolog Richard Leakey objevil na východním břehu jezera téměř kompletní zkamenělinu prehistorického člověka vzpřímeného, zvaného Turkana Boy. Ve stejných místech následovala řada dalších významných antropologických objevů, které celé oblasti daly přezdívku „kolébka lidstva“. Podle testů mitochondriální DNA se navíc ukazuje, že právě odtud se před padesáti tisíci lety moderní člověk vydal na cestu po celé zeměkouli.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články