Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Život ve stínu šapitó

22-2.jpg
Autor článku: Matúš Plecho, Středa, 13. října 2010
Autor fotografií: Matúš Plecho
Je teplý letní podvečer a já bloumám ulicemi Dolního Kubína. Plakáty lemují obě strany ulice jako naváděcí světla letištní dráhu. Za chvíli mě dovedly k cíli – přede mnou se objevuje nápis CIRKUS HUMBERTO, blikající vysoko nad cirkusovým stanem. Vkročím do pokladny a paní Navrátilová, manželka ředitele, mě zve dál. Čeká mě návštěva v čarovném světě cirkusového umění.

Slunce už zapadá a v cirkuse vládne podivuhodný klid. Cirkusáci mají za sebou náročný den, od rána do večera stěhovali celé své živobytí z minulé štace. Další den ráno už mě ale vítá úplně jiný pohled: staví se šapitó. Všichni pracují na plné obrátky, od principála až po pomocné dělníky. Přesvědčím se o tom při prvním pohledu na ředitele cirkusu, Bohumila a Hynka Navrátilovy, když ze všech sil pomáhají dělníkům zvedat obrovské stěžně, tzv. větrovky.

„V cirkuse je dobrá každá ruka!“ vítá mě principál Bohumil Navrátil starší a v šibalském úsměvu se mu leskne zlatý zub. Bodrý sedmdesátiletý kmet mi podává ruku a v jejím stisku cítím sílu chlapa v nejlepším věku. „Máme obrovské výdaje. Musíme šetřit úplně na všem. Jenom našich patnáct lvů sežere každý den 75 kilo masa, navíc musíme platit horentní sumy za elektřinu, plyn, naftu a veterináře,“ stěžuje si principál. „Kdybychom k tomu ještě měli platit specialistům na stavbu šapitó, cirkus by nepřežil ani sezonu,“ dodává. A tak se může stát, že v cirkuse uvidíte artistu, který ještě před chvílí předváděl neuvěřitelnou exhibici, jak o přestávce prodává popcorn nebo fotí děti na poníkovi, ředitele, který je nejen drezérem šelem, ale stará se i o ekonomické záležitosti, zajišťuje chod cirkusu i reklamu a propagaci, řídí kamion, uklízí ve stáji nebo drží v ruce brusku či svářečku a opravuje mříže klecí.

Zajímá mě, jak je to se zaměstnanci. „V cirkuse neexistuje pevná pracovní doba. chlapi makat třeba patnáct nebo dvacet hodin denně. O všechno je postaráno – ubytování mají zadarmo, stejně jako vyprané šaty a prádlo, a sníst můžou, kolik se do nich vejde. Výplatu dostávají každý den na dřevo. Mám tak lepší přehled o financích, protože výdaje v cirkuse dosahují závratných čísel,“ vysvětluje principál. Neznají soboty a neděle a většina z nich neví, co je dovolená. Obyčejnému člověku připadá, že je to obraz nepřetržité, nikdy nekončící dřiny, ale oni sami tvrdí, že mají dovolenou vlastně každý den. „Baví nás to. Je to dobrodružný život. Pořád cestujeme po světě, potkáváme nové lidi, umíme každý několik světových jazyků. Cirkus nám umožňuje žít život, jaký bychom si za normálních okolností nemohli dovolit,“ říká mi s hrdostí v hlase principál a přísně kontroluje práci dělníků.

Večer se stávám svědkem tréninku artistů. Jen já, umělci a zšeřelé šapitó...

Příhody z daleké Sibiře

„Projeli jsme západní i východní Evropu, střední Asii, kočujeme od Španělska až po Sibiř,“ odpovídá mi principál, když se ho ptám, které země už s cirkusem navštívil. „Jedině do Ruska bych se už nikdy nevrátil, i když jsme tam vydělali mnohonásobně víc než v Čechách nebo na Slovensku,“ vzpomíná na doby státních cirkusů, kdy byly šňůry po zemích Sovětského svazu nevyhnutelné. „Když jsme jeli do Novosibirska, cestovali jsme vlakem ve stejných vagonech jako zvířata. Bylo to hrozné! Trvalo to skoro tři týdny. A to ještě nebylo všechno! Když jsme se tam konečně dotrmáceli, čekalo na nás další překvapení.

Tamní zákon omezoval příjem masa na osobu na kilo za měsíc. Nakonec pochopili, že cirkus s tolika šelmami nemůže v takových podmínkách přežít ani týden, a tak nám příděl masa zvýšili,“ vzpomíná na cestu na Sibiř a pokračuje: „Sibiřská šňůra končila v období, kdy mráz dosahoval skoro padesáti stupňů a zastávky byly až po několika stech kilometrech jízdy. Byla taková zima, že když jsme vyběhli z vagonu pro vodu, vrátili jsme se s kbelíky ledu. Museli jsme je zahrabat do hnoje, aby voda nezamrzla alespoň do té doby, než se zvířata napijí. Totéž jsme pak museli udělat sami se sebou, protože se nám rozbila jediná kamna, kterými jsme si ve vagoně topili. A tak nám nezbylo, než rozprostřít hnůj, seno a deky na podlahu, abychom se aspoň trochu zahřáli,“ popisuje principál absurdní situace, které v Rusku zažili, a kroutí hlavou nad tím, co všechno museli podstoupit kvůli nesmyslným představám komunistických papalášů.

Zkuste uhodit lva!

Přichází principálův syn Bohumil Navrátil mladší alias Bob Navarro a podává mi ruku s ještě silnějším stiskem. Přitom se mu povyhrne rukáv a odhalí několik hrozivě vypadajících jizev. Nevěřím vlastním uším. „Jsou to škrábance od lvů,“ konstatuje suše. „Od šelem si musíte v každém okamžiku udržovat odstup alespoň metr.

Lví pazoury jsou jako sada nabroušených nožů,“ říká krotitel Bob Navarro se stoickým klidem, jako by to byla běžná rutina. Ptám se ho, jestli nemá strach, když vstupuje do klece plné lvů, on se ale jenom pousměje a podotkne: „To nepřipadá v úvahu, lvi by to hned vycítili. To by byl můj konec. Ale ani lvi nemohou mít strach ze mne. Musí jen cítit respekt. Kdyby se mě nějaké zvíře bálo, v lepším případě by nebylo schopné předvést vůbec nic. A v tom horším by na mě prostě zaútočilo. Musím mít oči i vzadu. Kdybych upadl na zem a okamžitě se nezvedl, lvi by si mě hned popletli s kořistí,“ vysvětluje krotitel a přitom se usmívá, jako by šlo o dětskou hru. Zajímá mě, jak může člověk dosáhnout toho, že si získá respekt u tak dravých šelem, jako jsou lvi. Nepřímo tím narážím na mnohá obvinění ochránců zvířat, že jsou zvířata v cirkusech při výcviku týrána.

„Podívejte se, šelmy ani žádná jiná zvířata nemůžete násilím nutit, aby něco předvedly. Jen si zkuste uhodit lva! Co by se asi stalo?“ zasměje se. „Je to všechno otázka psychologie. Lvy začínám učit od půl roku. Potom už je pozdě. Ostatní zvířata dostávají za odměnu kostku cukru. Pro lvy je odměnou můj hlas, když je pochválím. I v dospělosti je to pořád o psychologii. Zvířata reagují na můj pohled a pohyby těla,“ prozrazuje tajemství cirkusové drezury.

Z toho, co jsem slyšel, mi je jasné, že jde o velmi křehkou rovnováhu. Je jen na krotiteli, aby ji dokázal udržet, protože zvířata mají tendenci neustále posouvat hranice. „Z šelmy se domácí mazlíček nikdy nestane,“ říká Bob Navarro a dodává: „Pamatuju si, jak jedna rodina chovala v bytě odmalička lva jako domácí zvíře. Jednoho dne se v něm probudily lovecké pudy a všechny roztrhal.“ Trochu mě zamrazilo. „I u nás v cirkuse se stalo neštěstí,“ pokračuje krotitel, „v našem zimovišti v Lysé nad Labem si jeden přiopilý chlapík usmyslel, že rozdráždí naše lvy. Začal kopat do klece a kopal až do té doby, než se lev bleskurychle vymrštil, stáhl ho k sobě a v setině vteřiny mu amputoval nohu nad stehnem. Nedovedete si představit, jakou mají sílu,“ pronese teď už vážně, s notnou dávkou pokory v hlase. Jako by si v duchu připomínal, kolikrát se už sám ocitl nebezpečně blízko podobnému osudu.

Vilka na kolech

Velkolepé šapitó se přede mnou tyčí v plné kráse, zatím však zeje prázdnotou. Jeho čas přijde až zítra, kdy se uskuteční první představení na nové štaci. Využívám chvilky oddychu a prosím paní Marii, aby mi ukázala, jak vypadají maringotky zevnitř. Jenže výraz maringotka už snad ani nevystihuje dnešní moderní obytné přívěsy, kde cirkusáci bydlí. Už zdálky mě láká satelit, který se tyčí nad střechou. Vstupuji dovnitř a překvapením otevírám ústa. V předsíni je luxusně zařízená kuchyňka s velkou lednicí, myčkou a mikrovlnkou. Vlevo se otevírá pohled do rozlehlého obývacího pokoje, který se dá rozšířit, protože stojí na kolejnicích.

Obývák se vzápětí vysune do strany jako rozkládací domeček z lega. Nahlížím do něj a vidím velkou televizi s LCD obrazovkou a DVD přehrávačem. Nechybí ani klimatizace, koupelna s vanou a pračkou a v dalším pokoji mě čeká ještě jeden šok v podobě počítače s mobilním připojením na internet. Paní Marie si všimne překvapeného výrazu na mé tváři. „Víte, dnes je to už úplně jiné.

Kdysi jsme měli jenom obyčejné dřevěné maringotky, kde byla postel, malý stolek se dvěma židlemi a kamna. Pro vodu se chodilo s kbelíky a o elektřině jsme si mohli nechat jenom zdát,“ popisuje tradiční způsob života cirkusáků. „Dnes už máme veškerou moderní techniku, a mám-li říct pravdu, jsme rádi, protože nám to nesmírně usnadňuje život. Romantiku jsme si dosyta užili zamlada,“ zvažuje paní Marie všechna pro a proti, ale v jejím hlase je slyšet i sentimentální podtón. Vidím na ní, že se jí přece jen trochu stýská po starých časech. V hlavě mi víří směsice nových poznatků, ale den se neúprosně blíží ke konci a já se ukládám k spánku v pronajatém pokoji nedaleko cirkusu. Místo hudby na dobrou noc mě uspává vrčení velkých kočkovitých šelem, které se šíří okolím jako exotická melodie.

Stala se chyba

Další den se nese ve znamení vzrušení a stoupajícího adrenalinu. Hned zrána se stávám svědkem nácviků v manéži, jen já sám s krotiteli, artisty a zvířaty. Do manéže vbíhají aristokraté mezi zvířaty – ušlechtilí koně. Zní dupot kopyt, piliny se víří a vzduchem se šíří neopakovatelná vůně. Je záhadná a tajemná. Je to vůně dávno minulých časů, vůně, jakou nikde jinde nenajdete. Cítím v ní štěstí i smutek, život, který má jméno Cirkus.

Koně jsou neobyčejně šťastní a já intenzivně prožívám tuto krátkou chvíli svobody s nimi. Vzápětí vystřídá pohodovou náladu napětí zhmotnělé v kleci plné lvů. Krotitel práská bičem a nacvičuje se lvy hrůzostrašné scénky. Řev jako z motorové pily a divoce vystrčené drápy – to všechno je jen na oko. Najednou si všimnu, že sebou krotitel trhne a upřeně se zadívá na jednu ze šelem. Lev okamžitě ztichne. Tak takhle to vypadá, když má někdo respekt! Číslo končí a lvi už jsou zdánlivě na odchodu, ale představení ve skutečnosti teprve začíná.

„Chlapi! Stala se chyba!“ křičí rozčileně Bob Navarro. „Lvi se vzpříčili ve spojovacím tunelu!“ Vtom zahlédnu, jak jeden nich se strašlivým řevem vbíhá zpátky do manéže. Sto padesát kilo živé váhy se jediným skokem dostává až na nejvyšší část klece a zničehonic se ocitá přímo nade mnou. Jsem v šoku! Mříž se otřásá a její spoje skřípou, jako když přejedete nehty po školní tabuli. Lev je tak vysoko, že ho od hlediště – a tedy ode mne – odděluje jenom síť natažená nad klecí. Připadá mi to jako špatný vtip. Strnule sedím na lavičce neschopen se pohnout a krve by se ve mně nedořezal. Jestli lev síť protrhne, bude to můj konec, honí se mi hlavou. Za okamžik se ale dostaví obrovská úleva, protože lev zmizí z klece stejně rychle, jako se na ní objevil. V uších mi doznívají krotitelova slova: „To se občas stává…“

V zákulisí

Konečně začíná představení. Diváci pomalu zaplňují hlediště, ale já odcházím do zákulisí a prožívám něco, o čem si většina lidí může nechat jen zdát. Toto místo za oponou manéže je během dne jen nenápadným, tichým a prázdným prostorem, kde se nic neděje. Ale ve chvíli, když začne představení, jako mávnutím kouzelného proutku ožívá vlastním životem. Mohutné přívaly energie a pohybu se střídají s okamžiky napjatého ticha, v němž se odehrává jen nespočet drobných náznaků. Tichá každodennost. Tisíce nenápadných gest, pohledů, jemných pousmání i úlevných úsměvů. Jsou to okamžiky, v nichž nalézám samu podstatu člověka. Naše dobré i zlé vlastnosti, schopnost pomáhat, touhu po dokonalosti a kráse, lásku, odvahu a soudržnost.

Po představení spokojeně uléhám na jednu z laviček – teď už v prázdném hledišti – a uspávají mě kapky deště dopadající na šapitó. Pro cirkus není takový déšť nic příjemného, protože voda začíná podmývat stan a všichni mají plné ruce práce s hloubením odvodňovacího kanálu. Pro mě je to ovšem naprosto neopakovatelná chvíle. Manéž mi najednou voní trochu jinak. Ta vůně má nádech nostalgie a loučení. Pach pilin smíšený se zvukem deště se mi navždy vryje do paměti.


Historie Cirkusu Humberto

Spisovatel Eduard Bass vydal v roce 1941 román Cirkus Humberto. První skutečný Cirkus Humberto vznikl ale až v roce 1951, kdy byl podle Bassova slavného románu pojmenován jeden ze státních cirkusů. Po pádu totality značku Cirkus Humberto odkoupila od státu rodina Navrátilových a jeho vlastníkem je dodnes.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články