Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Život v Libyjské poušti

52-000.jpg
František Štaud, Pátek, 2. března 2007
Surrealistická krása, odloučenost a nadpozemský klid -to jsou hlavní atributy „moře písku“, na hranici Libye, Egypta a Súdánu. Kdo by však tady, na okraji Sahary, hledal mrtvolné ticho, bude překvapen.

Při usínání v jedné vesnici mě budí povyk z protějšího stavení. Rychle se obléknu a bez pozvání vstupuji. Obavám navzdory se stávám vítaným hostem na nefalšované islámské svatbě – veselce plné nazdobených svatebčanů, roztomilých družiček, hudby, tance a bujarého veselí v jinak poklidné poušti.

ŽENY A MUŽI

Jako jinde v arabském světě, i zde v poušti halí ženy svou ženskost do vrstev barevných látek. Pohledět jim do očí je nemravné, povídat si, nebo je dokonce fotografovat je nepřípustné. Jako přízrak se v úzkých uličkách hliněné osady zjevuje mladá dívka, odkládá neprůhlednou burku a vystaví na odiv krásnou tvář. Zmizí stejně rychle, jako se zjevila, ve vratech jednoho z domků. Muži, pokud nepracují na polích nebo se nekoupou v horkých pramenech, lelkují zpravidla na zápraží, v ruce třímají vodní dýmku či pušku a s uhrančivým pohledem odpočítávají bezcenné hodiny.

CESTOU NECESTOU

Při dlouhých dnech putování pouští je mi jediným společníkem písek. A také vítr -samozřejmě prosycený pískem. Zpestřením dokonalé pustiny je pouze nestálý přízrak: fata morgána maluje modravé jezero jen kousek přede mnou, až mám chuť smočit si chodidla. S každým krokem však zrádně ustoupí. Když se konečně přiblížím k první oáze, nejsem už schopen rozlišit mezi přeludem a skutečností.

BEDUÍNSKÉ VESNICE

Z oken hliněných domků se line vůně čerstvého pečiva a pražených arašídů. Za pootevřenými vraty je slyšet dětský křik. Osměluji se a vstupuji na dvůr, kde se právě koupou malé děti. Nikdo mě nevyhání, nikdo tu nežebrá. Právě naopak, na rozloučenou dostávám misku pečených datlí a záplavu úsměvů.

OÁZY KLIDU

Navlečeny tu na asfaltové, onde na prašné cestě jako korálky ve vlasech beduínské dívenky – svěží zelené oázy skýtají dostatek půdy a vláhy pro tisíce lidí i zvířat. Slavný řecký historik Herodotos označil oázy v Libyjské poušti jako „ostrovy požehnání“.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články