Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Život na střeše světa

130-1.jpg
Jsme tu na letním bytě,“ směje se 38letý Talajbek Achmatbekov a seskakuje z ploché střechy malého stavení. Každý obyvatel moderního velkoměsta by ošlehanému obyvateli Pamíru mohl jen závidět – kdo by nechtěl každý den vidět východ a západ slunce za velehorami, nadechnout se čerstvého vzduchu a okusit drsné podmínky panenské přírody! Jenže realita života tádžického Pamíru by nejednoho romantika mohla rychle vyléčit.

„Za Sovětského svazu jsme ještě jakžtakž vyšli, ale teď je v regionu většina lidí nezaměstnaných,“ povzdechne si ošlehaný muž, který v malém domku uprostřed náhorních plošin Pamíru žije s manželkou, čtyřmi dětmi a velkým hlídacím psem. „V zimě bydlíme v nedaleké vesnici Aličuri, přes léto tady provozujeme rybí restauraci,“ mávne Talajbek rukou k nápisu „stolovaja“, který je určen všem případným hostům projíždějícím po nedaleké silnici. Občas jsou mezi nimi turisté, v drtivé většině ale řidiči čínských kamionů. Pamírský trakt, druhá nejvýše položená silnice světa, postavená ve 30. letech sovětskými inženýry jako spojnice Tádžikistánu s Kyrgyzstánem, dnes funguje především jako distribuční cesta pro čínské zboží.

Samota s názvem Ak Balyk (Bílá ryba) čítá podle Talajbeka celkem 15 lidí. Jsme ve výšce čtyř tisíc metrů nad mořem, po okolních planinách autonomní oblasti Horský Badachšán fičí vítr, který se zastavuje až o vrcholy nedalekých pětitisícovek. Rodina vystudovaného lékaře, patřící k místnímu kyrgyzskému etniku, tu tráví už devátou sezonu. Z platu zdravotníka by podle Talajbeka nevyžila.

V malé kuchyňce připravuje jeho manželka vysokohorské menu: na smažené rybě, jačím másle, jogurtu a chlebu si hosté mohou pochutnat v čisté a útulně zařízené jídelně vybavením připomínající tradiční jurtu. Život na střeše světa – jak místní pamírským horám říkají – je těžký. Draze se platí za všechno, od základních potravin přes dřevo na topení až po solární panel, který vyrobí elektřinu na dvě hodiny denně. Manželé se shodují, že za sovětských dob centrálního plánování a zásobování se v izolovaném regionu žilo snadněji, a to hlavně v zimě, kdy celá oblast zapadne metry sněhu a zůstává měsíce odříznutá od okolního světa.

S odchodem Rusů vyschl příliv peněz a paliva i zdroj práce. Někdejší základny, vědecké stanice, doly jsou rozpadlé a zejí prázdnotou. Mnozí horalé se stěhují za prací do hlavního města Dušanbe nebo ještě dál do Ruska. I Talajbek prý kvůli dětem začíná uvažovat o přesídlení do města nebo do sousedního Kyrgyzstánu. Zatím ale rodina vytrvává. Život na střeše světa je sice těžký, ale jak místní říkají – přece jen je odsud blíž ke hvězdám.

O autorovi| Lenka Kabrhelová, Český rozhlas, Rusko a země SNS www.radiozurnal.cz/zzz

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články