Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Život jako Kura-kura

042-001.jpg
Richard Jaroněk, Čtvrtek, 30. listopadu 2006
Není potápěče, který by nebyl pokaždé unesen její zvláštní krásou. Je ale bohužel i velmi oblíbenou pochoutkou a mnohdy končí jako polévka v luxusních restauracích. Její originální oblek zdobí stěny příbytků novodobých cestovatelů s podivným vkusem. Navzdory těžkopádnému pohybu je zdatným plavcem a překonává obrovské vzdálenosti mezi kontinenty. Kura-kura.

Nic záhadného a mystického. Jen indonésky řečeno – želva.

Už se hrabe…“ šeptám, abych je snad nevyrušil. V díře hluboké asi padesát centimetrů se začíná pohybovat písek. Nejprve jen pár zrnek a pak se najednou stovky miniaturních kamínků spojených v malou písečnou dunu zhroutí. Žlutá lavina mokrého písku se propadne o pár milimetrů a tam, kde zmizí, se ukáže nepatrný černý bod. Několik okamžiků bojuje s mokrými nánosy těžkého písku. Pak se vedle něj vymrští malinká ploutvička a na opačné straně druhá. Teď jako by se pohyb zastavil. Z výšky padesáti centimetrů se utrhne „obrovský“, asi pár centimetrů velký kus suchého písečného valu a zasype sotva se rodící život. Černá hlavička s ploutvičkami na chvíli zmizí, ale hned se znovu ukáže. Síla, vůle, instinkt a volání přírody jsou mnohem silnější. Více než kilogramy písku, více než sebevětší nebezpečí. Malé, sotva šesticentimetrové stvoření se cílevědomě dere na svět.

„To je úžasné,“ rozplývám se nad malinkatou želvou, která si probíjí cestu do teplého, sluncem rozpáleného odpoledne. Prstem ukazuji na sesuv několika zrnek písku, mezi kterými se objevuje druhá, šedá želva s modrými až tyrkysově zbarvenými konci ploutví.

Za ní další. První se odráží od hlavičky té za sebou. Ještě pár záběrů, levá, pravá, a želva opouští „rodnou hroudu“.

Je téměř neuvěřitelné, jak neviditelný silný magnet, volání oceánu či vrozený instinkt okamžitě vyšle želvy správným směrem. Sotva se pracně vyškrábou z díry, na chvíli se zastaví, a i když jsou zády k vodě, otočí se, oběhnou hlubokou jámu a peláší nejkratší cestou do moře. Po prvních pár krůčcích se ale nad miniaturní tělíčko snese temný stín. Aniž by se novorozeně nadálo, dlouhý pařát je uchopí a zvedne do závratných výšin. Pár minut života, prvních několik svobodných krůčků, a teď má vše končit? „Neboj se,“ ubezpečujeme želví mládě, „to je lidská ruka. Bude tě chvíli chránit. Jen co všichni rackové odletí, mořští orli přestanou kroužit, metroví varani i obrovští krabi a vůbec všichni tvoji nepřátelé půjdou spát, pustí tě. Tebe a všechny tvé bratříčky a sestřičky. Pak můžeš klidně zmizet v teplých vlnách Celebeského moře a budeš mít svůj osud ve svých malých, ale silných ploutvích.“ Možná ji ještě někdy uvidíme. Třeba za dvacet třicet let, až se sem, na indonéské ostrovy Sangalaki a Derawan, vrátí, aby tu nakladla vejce. Kdoví?

Želví porodnice

Nadšenci z řad dobrovolníků, ale samozřejmě i placení zaměstnanci organizace World Wide Fund For Nature denně kontrolují podle želvích stop v písku, kde samice zahrabala snůšku. Cestu širokou více než metr není těžké najít ani pro takové nováčky, jakými jsme byli my. S největším přílivem připlouvají celoročně želvy na tento ostrov, kde po tisíciletí kladou vejce. S funěním se doplazí co nejdále od přílivových vln, někdy dokonce až mezi první stromy a palmy pralesa či mladé mangrovníky. Obrovskými záběry předních nohou nabírá zvíře kilogramy těžkého písku a odhazuje je do vzdálenosti až několika metrů. Po pěti šesti pohybech přestane a začne funět. Hluboce oddychuje a poté pokračuje v hloubení jámy. Déle než hodinu vyhazuje písek a prohlubuje hnízdiště, až v něm téměř celá zmizí.

Samo kladení vajíček je pro želvu velmi vyčerpávající. Přesto se tomuto svému údělu oddává celou duší i tělem. V ten okamžik nevnímala ani náš hovor, cvakání fotoaparátů a výboje blesků. Po hrubé staré kůži jí stékaly velké slzy. Měsíc se odrážel v lesklých očích tohoto prehistorického poutníka oceánů a člověk v nich mohl spatřit hluboký smutek.

Jakmile želva ukončila snůšku vajec, měla oči a tváře mokré od slz. Vypadala vyčerpaně a unaveně. Ještě ji ale čekal další nelehký úkol. Celou snůšku pečlivě zakrýt a se začínajícím odlivem se za velkého oddychování a funění vrátit zpět do moře.

„Dnes tu byly tři želvy,“ vysvětluje snědý ochranář Datuk. „Jsou ale dny, kdy tu máme i čtyřicet samic. Dvě snůšky teď musíme přemístit.“ Myšlenka zasahovat do přirozeného vývoje mi připadá násilná. „Jenže tyhle dvě želvy nakladly vejce moc blízko k moři, a příliv by jejich hnízda zničil. Najdeme místo, kde uložily snůšku, a přeneseme ji do bezpečí,“ vysvětluje zubící se průvodce a vytahuje asi metrovou ocelovou tyč.

Postupně ji zapichuje do míst, která se želva pokusila pečlivě zakrýt.

Podezíráme ho, že tak musí mnoho vajíček propíchnout a zničit. Datuk nás ale překvapí. Velmi opatrně tyč zapichuje do vlhkého písku, a jakmile se dostane do hloubky půl metru, pokouší se tupým koncem „nahmatat“ kožovitý obal vajíčka. Několik neúspěšných pokusů a pak ještě jednou jemně domáčkne. „Tady,“ ukáže s jistotou a jeho pomocník začne polovinou kokosové skořápky rychle nabírat písek. Jakmile se dostane do hloubky odpovídající snůšce, odloží kokosový nástroj a začne hledat rukou. Po chvilce vytáhne první kulatá vajíčka velikosti golfového míčku. I když je v ruce přetočí, zase je vrací zpět do stejné polohy. Jeho kolega je ukládá do připraveného kbelíku a na vysvětlenou dodává: „Nesmějí se přetočit, ale vyzkoušel jsem, že když je otočím pár hodin po nakladení, je snůška úspěšná. Ale druhý den už tomu tak není.“

Nelehký úděl

Do dřevěného ohradníku s cedulkami se jmény, daty a s počtem vajíček, připomínajícího spíš psí hřbitov, jsme přenesli dnešní snůšky. Vedle jámy leží čtyřiadevadesát vajíček. Jedno je dvakrát tak velké než ostatní a nám je vysvětleno, že asi bude mít dva žloutky. Je možné, že se z něj vylíhnou i dvě želvy.

„Asi za padesát dní přijdou na svět a vy budete moci pozorovat to samé co před pár hodinami,“ dodává Datuk poté, co jsme byli svědky zrození nového života.

Ráno, dříve než se jdeme potápět a pozorovat želvy větších rozměrů okolo ostrova Sangalaki, se ještě vrátíme do rákosového přístřešku. Jedna želvička, která se zapomněla vylíhnout včera anebo se naopak vyklubala dříve, než jí určují její „biohodiny“, se zoufale snažila najít si cestu k moři skrze dřevěné příčky. Asi neví, že bariéra je tady pro její ochranu, a urputně se celou noc snažila probít se ven. Na svobodu. Jestli měla, nebo neměla štěstí, se ukáže. Bereme ji do ruky a odnášíme k moři.

„Nedávejte ji do vody,“ upozorňuje nás ošetřovatel. „Musí si najít cestu sama.“ Pokládáme malinké stvoření na bílou pláž. Chvíli čeká a nasává svěží vlhký mořský vzduch. Potom se rozběhne a nekompromisně převálcuje klacík vybledlý od silného slunce. Mine pár rozlámaných kousků škeblí a úlomků korálů. První vlnka ji sotva omyje, ale druhá ji podebere, nadzvedne a strhne do moře. Sotva se želva dotkne vody, začne pádlovat a zmizí pod lesklou hladinou.

Druhé želví mládě se dostalo z ohradníku samo, ale jeho pouť skončila v půli cesty. Tělíčko leží břichem vzhůru. Mravenci již pilně pobíhají okolo a snaží se získat z bezhlavého trupu co nejvíc. „Hm, krab,“ vysvětluje domorodec a naznačí dvěma prsty střih jako při hře kámen, nůžky, papír. Osud mláďat je nevyzpytatelný. Ta první se nemohla dostat ven sama, čekala na pomoc člověka a dostala se tak bezpečně do relativního bezpečí oceánu. Druhá se sama prohrabala pracně ven, kde ji čekal obrovský krab, který ji v mžiku zabil.

I když místní ochránci trochu šidí přírodu a pomáhají mladým želvám k prvním krůčkům do bezpečí, stále čeká mláďata spousta nástrah. V noci jsou dopravena do náruče moře, ale sotva za ranního rozbřesku vystrčí hlavu nad hladinu a nadechnou se, v oblacích už krouží nedočkaví rackové. Ani hejna dravých ryb nepohrdnou želví lahůdkou. Pečlivě zmapovaný ostrov Sangalaki, rozdělený do sektorů jako šachovnice, snad zvýší jejich šanci na přežití.

Ostrovů, kde tisíce let želvy kladou vejce, není v tomto moři mnoho a nedaleký ostrůvek Derawan je druhé a na dalších sto kilometrů poslední místo, které jim stále ještě poskytuje jistou ochranu. Dnes je ale hustě obydlen rybáři a jen pár desítek čtverečních metrů slouží želvám, které pečlivě hlídá strážce. Na dně zátoky, kterou pomalu přejíždíme dřevěným člunem s neuvěřitelně hlučným dvoutaktem, spí desítky želv. Když nad nimi zabublá motor, rychle se zvednou a mizí mezi korály. Moc klidu si u tohoto přelidněného ostrůvku neužijí. Místní děti je používají jako živé hračky. Vozí se na nich a vytahují je z vody. Tři kluci se mezi odpadky, které jsou snad všude, snaží zvednout želvu a dostat ji nad hladinu. Samozřejmě se jim to nedaří, protože zvíře váží alespoň sto kilogramů, ale i tak ji společnými silami dostanou nad tyrkysovou vodu jen do půli těla.

Jak to dopadne s vejci, která želvy snesou mimo ostrý zrak strážce a poblíž dřevěného obydlí domorodců, si můžeme lehce domyslet. Zpestřením skromného jídelníčku budou vajíčka naměkko či praženice. Mnohem hůře jsou na tom sotva pár let staré želvy, které končí v rukou místního takzvaného umělce. Ten je preparuje, vkládá jim skleněné korálky místo očí a nakonec je dokonale nalakuje. Padesáticenti­metrovou dekoraci pak nabízí k prodeji v přepočtu za deset dolarů. Nevím, kdo tyto strašlivé „lapače prachu“ kupuje, turisté tu skoro nejsou. Je ale pravda, že na Derawanu není domácnost, která by neměla obývací místnost či vchod do ložnice vyzdobené „vycpanou“ želvou.

Svět ryb bez ryb

Samotné potápění bylo pro nás velkým zklamáním. Naše mezinárodní, česko-slovenská expedice přijela do těchto míst s představou posledního ráje na světě a je pravda, že „na suchu“ se nám splňovala téměř do puntíku. Naopak pod vodou to byla katastrofa.

Potápěli jsme se na úžasných stěnách padajících do velkých hloubek a mizejících v temných modrých hlubinách. Viděli jsme mnoho barevných korálů obrovských rozměrů a neuvěřitelných tvarů. Pohybovali jsme se v místech, kde běžně migrují žraloci kladivouni. Ale všechny tyto podvodní „města a vesnice“ ryb byly pusté. Obyvatelé mořského světa se někam odstěhovali. Korálové útesy byly bez života. Jako by nějaký škodolibý čaroděj ryby mávnutím kouzelného proutku odčaroval.

„Ponor to nebyl špatný, ale kde jsou ryby?“ byla nejčastější věta po každém vynoření na klidnou hladinu. Sotva jsme našli aspoň dvaceticentime­trovou rybku, nepustila nás k sobě ani na tři metry a okamžitě zmizela. Viděli jsme dokonce i čtyři želvy, ale jak nás spatřily, rychle odplavaly. „Jako by se nás bály,“ odhadoval další fotograf v týmu, „ale spíš by to mělo být opačně. Potápěčů tady moc není a ze zkušenosti z jiných světových lokalit vím, že právě v místech, kde se lidé pod vodou příliš nepohybují, jsou ryby naopak zvědavé a přijdou se podívat, kdo to navštívil jejich domovinu.“ „To je pravda,“ přidávám se, „tady jako když do nich střelí.“ Ani ve snu by mě nenapadlo, jak jsem byl blízko pravdy. Při prvním ponoru jsem našel místa s rozdrcenými korály a krátery v písku – jasný důkaz, že domorodci už objevili dynamit a úspěšně ho při lovu používají. Proč ale stále někde zůstávají obrovská korálová pole bez jakéhokoli násilného poškození, mi stále zůstávalo záhadou.

Rozluštění hádanky

Když našeho týmového doktora domorodci požádali o pomoc a radu při potápěčské nehodě místního rybáře, začaly nám střípky skládanky tvořit jasný obraz. „Letos to je pátá nehoda,“ konstatuje klidně muž z davu okukující, co se bude dít. Postižený prý vystoupil po hodinovém ponoru z třicetimetrové hloubky bez dekompresní zastávky, a tak bylo jeho tělo naplněno velkým množstvím vražedných bublin dusíku, nemluvě o počtu dalších takových ponorů ráno, včera, minulý týden… Asi čtyřicetiletý rybář necítí tělo od pasu dolů a v lepším případě může zůstat ochrnutý. Místní lidé nám vysvětlili, že na nedalekém ostrůvku Sangalaki je „barokomora“ (přístroj, kde je tlak pozvolna snižován jako při bezpečném vynoření a potápěč se tak postupně zbavuje dusíku v těle). Domorodci požadovali, abychom ji zprovoznili a jejich kolegu zachránili. Každý z nás sice něco o tlakové komoře věděl, ale na její opravu, a navíc ještě na záchranu rybáře jsme si netroufali. Na první pomoc už bylo pozdě, protože zraněný zde ležel více než šest hodin. Hlavou se nám honilo, že když nám domorodec zemře v rukou, asi těžko vysvětlíme vesničanům, kteří nerozumějí anglicky, že jsme sice udělali vše, co bylo v našich silách, ale bylo už bohužel pozdě.

Naštěstí vše dopadlo pro domorodce dobře. Jeho anděl strážný stál při něm a rybář „odešel po svých“. Může tak dále pokračovat ve své práci pod hladinou moře, která je bohužel pravou příčinou úbytku ryb. Rybáři totiž svou výstroj modernizují a své bárky vybavili kompresory, které dlouhou hadicí tlačí do hlubin pracujícímu „potápěči“ potřebný vzduch. Jejich kolega důkladně čistí dno od všech škeblí, mlžů a sumýšů. Mimoto je vybaven moderní či podomácku vyrobenou harpunou. Ryba, která se rychle neschová v bezpečí korálu či mrštně nezmizí, má smůlu. Skončí s prostřeleným tělem. Pak se na vrzajících dřevěných molech suší desítky ryb čím dál tím menší velikosti. Navíc se tu objevují i druhy, které byly ještě donedávna považovány za nepoživatelné a byly pouze ozdobou akvárií. Rybičky, které znají nejen děti, ale i dospělí z pohádky Hledá se Nemo. Modré, žluté, oranžové, pruhované, nafouknuté, kulaté zde leží rozpůlené na ostrém slunci a vysychají.

Někdo může namítnout, že domorodci se živí rybařením odjakživa. To je naprostá pravda, ale při celosvětovém úbytku ryb způsobeném neřízeným masovým rybolovem je dnes škoda každé zastřelené ryby. Naši teorii jen potvrzoval polský průvodce, který si na ostrůvku Derawan zřídil takzvané „potápěčské centrum“ a při potápění využíval každé příležitosti, aby ulovil nějakou tu rybu. Na rozměrech mu příliš nezáleželo. Jeho slova „fajna rybka“ už jsem nemohl ani slyšet. Zněla neustále, při každém střeleném pyskounovi, kanici či sépii. Trochu jsem jeho uvažování nechápal. Zval potápěče do nových lokalit, a pak před jejich očima vybíjel to, kvůli čemu přijížděli.

Vlastně bych mu měl spíš poděkovat. Ještě ho to zřejmě nenapadlo, ale zatím nestřílí želvy. Jenže kdoví. Až rybáři zabijí poslední rybu, tak třeba začnou…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články