Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Živé skanzeny Indonésie

072-001.jpg
Saša Ryvolová, Úterý, 3. dubna 2007
Z domku na kůlech vychází stará žena v opraném sarongu. Když spatří návštěvníky,její vrásčitá tvář se roztáhne do širokého betelového úsměvu. Krvavě rudé rty a dásně,ústa jako temná sluj plná zčernalých zubů. V bystrých očích pod kšticí bílých vlasů se ale zračí laskavost.

Přestože civilizace neúprosně proniká i do nejodlehlejších míst světa, stále ještě je možné najít nedotčené kouty. Takové jsou tradiční vesničky na východě indonéského souostroví Malé Sundy. Ostrovy Sumbawa a Flores ukrývají v zeleni palem domky na kůlech se střechou z palmových listů, v nichž žijí lidé podle svých prastarých tradic, prostě a přirozeně.

Indonéský ostrov Flores leží ve východní části archipelagu a náleží do souostroví nazývaného Nusa Tenggara neboli Malé Sundy. Tvoří ho několik desítek spíše drobnějších ostrovů. Flores, přezdívaný „ostrov květin“, náleží v oblasti k největším. Je sopečného původu, a proto je poměrně hornatý – od východu k západu měří asi 360 kilometrů. Vzdálenosti od jedné vesnice či od jednoho města ke druhému jsou poměrně velké a stav silnic k rychlosti jízdy rozhodně nepřispívá. Větších měst je jen několik: přístavy Labuhanbajo, Ende, Larantuka, Maumere a horská Bajawa.

Jezera mrtvých

Bajawa je na rozdíl od přístavů, které mají přinejmenším jakousi strategickou hodnotu, v podstatě jen přepřahací stanicí na cestě z Labuhanbaja do horské vesnice Moni, která je odrazovým můstkem pro výstup na největší lákadlo Floresu: sopku Keli Mutu s jejími proslavenými třemi různobarevnými jezery. Svítání na Keli Mutu patří k úžasným zážitkům pro každého, kdo nelituje vstát ve čtyři ráno a třást se v ranním chladu na okraji kráteru. Jezera jsou tři a podle místní legendy v každém z nich přebývají duše zemřelých předků – ve smaragdovém duše mladých lidí, v temně modrém starců a v černém – jak jinak – duše zločinců. Dojet sem z pobřeží „na jeden zátah“ je ovšem nemožné, a proto je Bajawa tradiční zastávkou a místem noclehu. Jinak je to ovšem hnízdo bez jakékoli zajímavosti a půvabu. Zato v okolí je možné navštívit několik takzvaných tradičních vesnic, campung tradisional, jak se jim tady říká.

Zlé jazyky tvrdí, že jejich obyvatelé jsou k setrvání ve starodávných podmínkách motivováni nebo spíše nuceni politikou indonéské vlády a že jejich vesnice jsou jakési živé skanzeny. Lidé v nich žijí postaru, bez elektřiny, vodovodu a dalších vymožeností civilizace – buď proto, že nic jiného neznají a okolní svět jim právem připadá cizí a nepřátelský, ale možná i proto, že jim tento styl života umožňuje prožít dny bez námahy a věčného stresu.

Zdejší vesničané překvapivě nemluví nejen anglicky, ale ani úředním jazykem země – indonéštinou (Bahasa Indonesia). Mají vlastní, značně odlišný dialekt, a pokud používají indonéštinu, je to výhradně při drmolení pečlivě a do úmoru naučených žalmů. Jsou totiž bez výjimky oddanými katolíky. Z animismu, plného tajemných bůžků a pověr, přeskočili rovnýma nohama do zaníceného křesťanství.

Nezapomenutelná jízda

Kolem Bajawy je takových pradávných osad hned několik. Nejsnáze se do nich dostanete na motocyklu. Ve městě sice není žádná oficiální půjčovna, ale tento způsob dopravy je tady zcela běžný a vždycky se najde někdo, komu se pár „rupek“ navíc bude hodit, a kdo vám stroj na celý den pronajme. Je ovšem hodně důležité si „mašinu“ předtím, než si plácnete, zevrubně prohlédnout, popřípadě i udělat kratší zkušební jízdu. Indonésané totiž ke svým motorkám přistupují s neuvěřitelným fatalismem. Poučka číslo jedna zní: „Nikdy nic neopravuj, dokud se stroj sám od sebe nezastaví!“ Že chybějí zpětná zrcátka, je samozřejmostí. K čemu by taky byla, když se člověk vždycky může ohlédnout přes rameno, že? Hodně často také chybějí stupačky pro spolujezdce, takže ten, chudák, sedí doslova jako vosa na bonbonu s nohama svěšenýma a kymácejícíma se v těsné blízkosti výfuku. Spálená lýtka jsou tudíž běžným následkem jízdy. Fakt, že motorka občas nechce naskočit, není v zásadě nijak ohrožující – ona si potvora většinou po chvíli dá říct. Že z kopce nebrzdí, to už je ovšem vážnější, a je třeba zvážit, jak členitý terén člověka čeká. Cesta je opravdu náročná, prudké sjezdy střídají namáhavá stoupání, která stroj zvládá jen s maximálním úsilím a na jedničku. Ktomu ostré zatáčky, plné záludných děr a balvanů, mezi nimiž sem tam polehává zatoulané psisko.

Poklidná idyla

Pro člověka zvyklého na evropské silnice a styl jízdy je to dost namáhavá záležitost. Odměna ovšem není ledajaká. Vesnička Luba je zcela autentická, ukrytá v mělkém dolíku. Celkem sedmnáct stavení prý obývá dohromady sedmapadesát pravověrných křesťanů, o čemž se můžeme přesvědčit přímo na návsi, které vévodí několik náhrobků s velkými kříži. Domky jsou dřevěné, s vysokými střechami s krytinou z banánových listů a na teráskách ozdobené buvolími rohy.

Osada je plná idylických obrázků zašlých časů. Domácí vás určitě pozvou k posezení. Nic jiného vám nabídnout nemohou. Sedí a usmívají se. Nemluví – není důvod. Mladý muž zasněně pokuřuje a znalecky obzírá kabonící se oblohu. Asi bude pršet. Babka v koutě plete košík z palmových listů a polohlasně pozpěvuje jakousi náboženskou píseň. „Alelujááh, alelujááh…“ Co chvíli koulí očima, křižuje se a vychrtlou ručkou si taktuje do noty. Osud jí zjevně přichystal šťastné stáří, protože je už od prvního pohledu úplně senilní a ve své víře zcela spolehnutá na svého Pastýře… Na zápraží dalšího domku posedávají dva staříci v potrhaných saronzích. O kousek dál žena středního věku tká tradiční látku ikat. Jeho výroba prý může trvat i několik týdnů, ale ženě to nevadí. Nemá zrovna žádnou spěšnou objednávku. Až bude přehoz hotový, pokusí se ho nabídnout někomu z nečetných návštěvníků. Nebo ho syn dokonce vezme na trh do Bajawy. Ale stejně se možná ani tam neprodá. Místní o něj nemají zájem a pro turisty je příliš neskladný a těžký. Nevadí, aspoň že ruce nezahálejí… Na zápraží jedné z chýší sedí na bobku úžasná stařenka s bílými kudrnatými vlasy a bezzubým betelovým úsměvem, jako sova, čekající trpělivě na příchod soumraku. Už brzy vzlétne… Žvýkání betelu je v Indonésii a vlastně v celé jihovýchodní Asii velmi rozšířené. Arekový oříšek s trochou vápna se zabalí do listu pepřovníku betelového a užívá se tak trochu jako naše žvýkačka. Žvýkat lze při práci i odpočinku a bývá jediným zpestřením těžkého života domorodců. Má mírně omamný účinek, navozuje dobrou náladu, tiší hlad a žízeň. Nevýhodou je ovšem fakt, že sliny a celá ústa krvavě zrudnou. Ulice indonéských měst jsou pokryté krvavými plivanci. Po dlouhodobějším užívání betelu také zčernají a nakonec i vypadnou zuby. Široký přátelský úsměv pak může vypadat docela hrůzostrašně.

Veselé jen hroby

Jen o pár kilometrů dál strastiplnou cestou leží větší, ale bohužel také turismem mnohem postiženější vesnice: Bena. Hned první stavení je přestavěné na kiosek. Nabízí všudypřítomnou kokakolu a pivo -pochopitelně nechlazené a za nekřesťanské ceny. Tabule před kioskem hlásá: „Welcome to the traditional village!“ Platí se tu vstupné. Celoročně obývaný, i když malebný skanzen postrádá atmosféru. Lidé nepracují: celý den sedí na schodech svých domků a nechávají se okukovat a fotografovat. To je teď zdroj jejich živobytí, jejich zaměstnání. Jsou živými exponáty přírodního muzea. V drobném dešti pod zataženou oblohou jsou střechy domů i tváře pod nimi tmavé a zamyšlené. Jako by se tady už nežilo, jen čekalo. Nač? Paradoxně jen náhrobky na návsi, ozdobené květinami, vypadají vesele a radostně. Věčný rozpor mezi objevováním a zneužíváním je právě tady, v Indonésii, velmi patrný. Návštěvník přináší této dosud velmi chudé zemi peníze, potřebné pro rozvoj země a vzdělání lidí, ale současně ničí její tradice. Zdejší obyvatelé napodobují naše zvyky, aniž chápou, z čeho pramení. Do jejich prostředí nezapadají. Nepřinesou jim pohodlí a bohatství, které nám přisuzují, a naopak je připraví o tisíce let ověřený a smysluplný způsob života.


ubytování – Levný spánek

Takřka všude je široká nabídka hotelů, penzionů, hostelů a podobných zařízení. Kamenem úrazu bývá často ale jejich kvalita. Ve velkých městech a turisticky oblíbených místech se obvykle evropská úroveň dá předpokládat, na ostatních místech může být i zastrašující. Toalety jsou zpravidla tureckého typu a koupelně vévodí indická mandí – betonová nádržka napuštěná vodou, v níž plave plastový kyblíček na polévání. Často chybějí moskytiéry. Na druhé straně ubytování v takových podmínkách váš finanční rozpočet opravdu neohrozí: ceny se pohybují okolo 50–70 indonéských rupií (v přepočtu zhruba 125–170 korun) za dvoulůžkový pokoj. obyvatelé Jako malí Místní lidé jsou většinou velmi přátelští, pohostinní a usměvaví. Především ale zvědaví jako malé děti. Setkání s bělochem je na mnoha místech stále ještě vzácností, a když už k němu dojde, každý domorodec si ho chce užít. Pokud ovládá alespoň základy angličtiny, považuje za nezbytné vás oslovit, potřást si s vámi rukou a zapříst společenskou konverzaci. Oblíbená témata jsou země, odkud přicházíte, kolik máte dětí a jestli jste v Indonésii poprvé. Být spoluobčany viděn v družném rozhovoru s vámi značně zvyšuje jeho společenskou prestiž.

klima – Prší, prší…

Indonésie leží na rovníku, a proto je na většině ostrovů velmi příjemné podnebí se stálými teplotami okolo 32–34 °C a vysokou vlhkostí vzduchu. I noci jsou obvykle vlahé, svýjimkou horských oblastí, kde může teplota v noci klesnout až k nule. Daleko větším problémem jsou však monzuny, které přicházejí v pravidelných intervalech a mohou trvat i dva měsíce. Proto je velmi důležité naplánovat si návštěvu Indonésie tak, abyste se jim vyhnuli. Představa, že v tomto období v zemi často prší, je totiž scestná. Ne často – pořád. A neprší, ale leje. Proudy vody zaplaví ulice, takže je nutno se na oběd brodit po kolena kalnou vodou. Řeky se rozvodní a silnice jsou neprůjezdné. Mimo období dešťů je ovšem Indonésie pravým rájem na zemi: s užasnou flórou, kokosovými palmami a průzračně čistou vodou.

jídelníček – Jezte pravou

Základem jídelníčku je rýže. S ohledem na to, že sklizeň může být i třikrát do roka, je jí vždycky dostatek. Nejobvyklejší pokrm je nasi goreng, rýže se smaženou zeleninou, občas se stopovým prvkem kuřecího masa. Variantou je bami goreng nebo mie goreng – totéž s nudlemi místo rýže. Oblíbená je polévka s masovými knedlíčky bakso, kterou dostanete za směšnou cenu asi 5 rupií (12 Kč) naprosto všude. Je velmi chutná a především, jako ostatně většina indonéských jídel, velmi ostrá. V přímořských oblastech dostanete vynikající ryby, jimž vévodí tuňák, ale i žralok, barakuda a množství dalších, nám často neznámých druhů. Prakticky všude je k dostání balená voda a kokakola, stále častěji i pivo. Pro nás je důležitý fakt, že i v těch nejlevnějších a zvenčí nepříliš vábných restauracích a jídelnách je jídlo vynikající. Jí se zásadně pouze pravou rukou – levá se používá pro zcela jiné úkony, a tak je považována za „nečistou“, byť by byla vymydlená doběla.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články