Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zimní zákoutí Bílých Karpat

Zimní zákoutí Bílých Karpat.jpg
Autor článku: Jiří Sladký, Středa, 22. března 2017
Autor fotografií: Jiří Sladký
I když jsou o hlavu menší než „pořádné hory“, sněhu tu dovede napadnout pořádně. Skoro každý rok nad údolím Moravy svítí dlouho do jara bílé temeno Velké Javořiny. Odtud vyjedeme na běžkách a projedeme k jihu celý pohraniční hřeben až tam, kde u Moravy začíná.

Bílé Karpaty nenesou jméno podle sněhu, byť ho na nejvyšším kopci skoro v tisíci metrech v dobrých zimách bývá hodně přes metr. Daly jim ho šedobílé, v slunci zářící kmeny buků. Hraniční Velká Javořina je známá jako symbol slovensko-české vzájemnosti. Připomíná ji také památník, kamenný pylon na hřebeni před vysílačem. Obyvatelé z obou stran hranice se tu společně scházejí už od roku 1845. Stará a sympatická tradice má dnes podobu letních slavností a komornějšího silvestrovského výstupu.

Výhled z říše snů

Lyžařským střediskem se Javořina stala již za první republiky, ale teprve v posledních letech není nouze o dobrou stopu pro běžkaře. Nejnověji to na bílých svazích Javořiny zkoušejí fandové snowkitingu, lyžování „s drakem“. Kromě zimních sportů proslula jako prvotřídní vyhlídkový bod. Nikde jinde u nás neuvidíte z jediného místa dvě dvoutisícová pohoří a k tomu nejvyšší hory tří zemí: Dolního Rakouska, Slovenska a Moravy. Tedy když se slitují nebesa a všichni svatí a zařídí dokonalou dohlednost. V pročištěném vzduchu po studené frontě anebo ještě lépe při zimní inverzi nad nekonečným mořem mraků.

Vrcholová část Velké Javořiny – pohled do údolí Váhu.

Jelenec s adrenalinem

Necháme vleky za zády a pustíme se po hřebeni rychlou stopou až k Nové Lhotě, do Javorníka, anebo k rozhledně ve slovenské Poľaně. Nejdřív ale navštívíme Jelenec (925 m n. m.). Dostaneme se sem lesem pokroucených buků a javorů, nejstarší rezervací široko daleko, zřízenou v roce 1909. Druhý nejvyšší vrch pohoří láká dobrodružné povahy svou rozhlednou, jak se dá nazvat bývalý vojenský vysílač. Výstup po kovových žebřících pokrytých mohutnou vrstvou námrazy lze doporučit jen pro mimořádně otrlé jedince, ale kdo to svede, užasne nad ničím nezakrytou vyhlídkou.

Z Javořiny k jihu

Silnice z Nové Lhoty do Staré Turé je jednou z posledních, které se mezi oběma částmi někdejšího Československa projektovaly. Nikdy nebyla dostavěna a po rozdělení republiky na ní ani nevznikl hraniční přechod. Jednu dobu sloužila spíš k pašování všeho druhu, kontrabandu i lidí. Dnes je v dezolátním stavu, ale v zimě usnadňuje lyžařům cestu na hraniční hřeben. Na ní a navazujících lesních cestách také upravuje rolba běžecké okruhy.

U Javorníka bělokarpatský hřeben proťalo údolí Teplice. Potoky v této části Horňácka tak tečou do slovenské Myjavy. Krajina je tu mnohem pestřejší a turisticky vděčnější než zalesněný hřbet kolem Javořiny. Čtyřicetikilo­metrový přejezd nejjižnějších Bílých Karpat s odbočkou na oba vrcholy Žalostiné patří mezi turistické lahůdky. Ne vždy je sněhu dostatek, ale v příznivých zimách ho projedete celý. Kdo si troufne, s přehledem to zvládne za světla.

Mezi Moravou a Slovenskem

Že tu zima dovede být krutá, svědčí událost při stavbě tzv. Čachtické trati ve dvacátých letech minulého století – v zářezu u Javorníka zavál sníh parní lokomotivu až po komín. Z Javorníka je to jen kousek ke kuželovskému mlýnu. Stojí nad horňáckou vesnicí už přes 170 let, podobných staveb tzv. holandského typu se u nás dochovalo jen několik. Na Moravě zbyla jediná, navíc s funkčním mechanismem. V zimě se dovnitř nepodíváte, ale jeho lopatky na šindelové střeše vás budou aspoň část cesty provázet v dálkových pohledech.

Kuželov – jediný holandský mlýn na Moravě.

U Tří kamenů (po horňácku Tri kameně) už budete na hřebeni. Sedlo s lípou a křížem je proslulé zbojnickým folklorem: „Mezi horama, kde stojí lipka zelená, tam zabili Janka místo jeleňa.“ A ty tři kameny tu skutečně stojí, vymezovaly hranice tří panství – ostrožského Lichtenštejnů, strážnického Magnisů a nitranské župy v Uhrách.

Nakouknete tady na Slovensko a udiví vás docela jiná krajina. Otevřená k jihu, obdělaná a s rozsetými sídly. Nad hlavami přelétnou krkavci a dvěstěhlavá srnčí stáda poběží do dálky. Vymetený sníh bývá až na hroudy, to jsou ty karpatské fény – chvílemi putujete šedou pouští prachu, která zakrývá sníh jako popel. Co ještě kruté zimní větry dovedou, poznáte dál na hřebeni. Kulisy sněhových dun ustavičně stojí jedna za druhou v cestě nebohému lyžaři a skoro metrové bariéry dokážou vyrůst i uprostřed bukového lesa.

Anglický park v zimě

Až se vyhoupnete na Kobylu (v horňáckém dialektu Kobela), pochopíte, proč jsou Bílé Karpaty už dvacet let biosférickou rezervací UNESCO. Vidět orchidejové louky v krajinném parku solitérních dubů a lip je zážitek, na který se nezapomíná. Orchideje jsou teď pod sněhem, ale krajina má nemálo kouzla a snad je ještě sugestivnější než v létě – tmavé stromy ve skupinách na bílém sněhu, a to na kilometry všude kolem, to jsou Vojšické louky. Krajina, jakou bychom mohli hledat hodně daleko – třeba na Iberském poloostrově v pláních kolem řeky Tejo. Lidé ji kultivovali nikoli po staletí, jak se dosud tradovalo, ale po tisíce let.

Základy zdejších prosvětlených doubrav byly položeny snad již v neolitu. Na Kobyle (584 m n. m.) se cesty dělí. Labužníci si vychutnají sjezd krajinným parkepm do civilizace na Lučinu a ohřejí se tam v útulné hospůdce s krbovými kamny. Vytrvalí zůstanou vysoko na hřebeni.

Matčina kletba

Za odbočkou z hlavního hřebene na Slovensko stojí dvouvrcholová Žalostiná. Z parkových luk se přeneseme do holé, sluncem zalité krajiny, i v mlze to tu poznáte podle věkovitých lip. Nejvyšší vrch jižního konce Bílých Karpat „vylepšuje“ nevelká rozhledna. Podle pověsti dostal jméno po dcerce, kterou matka zaklela, že se dlouho nevracela se džbánem vody a zapovídala se s milým. Dosud prý žalostná matka chodí kolem a její pláč a sténání se hlavně v zimě za skučícího větru ozývá. I tady je vidět daleko a na všechny strany.

Dolů do Pomoraví, ale také k Alpám a Beskydům. Plejáda vrchů Ostrý, Vesný a Pecková uzavírají svérázný svět kopanic, rozptýlených osad kolem Vrbovců a Chvojnice. V osadě U Chalupov mineme nejvyšší obydlené místo s domy téměř 600 m vysoko.

Na vrcholu Žalostiné

Sami uprostřed lesů

Dál lesem po hřebeni to začíná být dobrodružné a úsek je tak trochu výzva. Rolbu tu rozhodně nepotkáte a terén může být náhle pořádně dramatický. Někdy je to čerstvý navátý sníh, kterému Slováci se svérázným humorem říkají dvouvaječný, takový, jakým se brodíte skoro do pasu. Někde projeli „koňáci“, kteří umějí dobře poničit stopu, ale není to nic proti náklaďákům lesních firem. Jednodušší je pak projít trasu na sněžnicích a jejich stopy taky občas potkáte.

Za plotem na moravské straně se táhne Půlnoční království. Tak se tu přezdívá daňčí oboře, nechvalně známé gubernii konzervárenského oligarchy. Odolejte pokušení přejít, turisty, lyžaře a cyklisty tu nemají rádi.

Kde končí hory

Po nekonečných bukových lesích, kde často uslyšíte jen štěkot psů z dalekých kopanic, jsou Koválovské louky přivrácené k slunci vysvobozením. S prastarým seníkem pod pokroucenou babykou připomenou romantické scenerie z Oravy či Kysuc. Posledním významným vrchem na hřebeni jsou Čupy. To už se zase oddělíme od státní hranice a pokračujeme po slovenské straně, tzv. Skalickými horami. Jak přišel kopec k tak zvláštnímu jménu? Zcela jistě nepochází od čupů, jak na Moravě nazývají dřepy, ani od čap, jak tu říkají nohám. Čup, čupec je starý slovanský výraz pro vrch s plochým temenem.

Tady jednolitý hřeben končí a rozpadá se do několika podružných, které míří dolů do Pomoraví. Lesní silničky vás dovedou až do civilizace, do Zlatnické doliny a odtud do slovenské Skalice nebo moravských Sudoměřic.

Bývalý vojenský vysílač Jelenec

HOLUBYHO CHATA

Stojí těsně pod vrcholem Javořiny od r. 1923, přístupná autem je ze slovenské strany. Znavený horal v ní nalezne vše, co potřebuje. Slovenské speciality lákají, sedlácká polévka s brynzou má skutečně rustikální chuť a pochutnáte si třeba na Holubyho haluškách, jelením guláši či lívancích s borůvkami. Platit musíte v eurech, ale pozor, ceny jsou tu asi mrazem pěkně nafouklé.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články