Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Ženy v temnotě

020-000.jpg
Gul Rahman a Lucie Kinkorová, Pátek, 2. května 2008
Lidem se při spojení slov „žena“ a „Afghánistán“ možná vybaví postava oděná v modrém hábitu zakrývajícím celé tělo včetně obličeje, která cupitá za rozšafně vykračujícím mužem.

Přesto stále chodí v afghánských městech mnoho žen zahalených od hlavy až k patě, z jejichž tváře přes hustou mřížku burky není vidět vůbec nic. Na vesnicích se zase ženy před projíždějícími auty rychle schovávají pod tradiční velké šátky a otáčejí se k silnici zády.

„Ženy v Afghánistánu jsou udržovány v temnotě, často jsou jim odpírána základní lidská práva,“ vysvětluje šestadvacetiletá Muzdalífa. Patří k těm šťastnějším afghánským ženám, kterým se dostalo vzdělání a vymohly si od své rodiny svolení vycházet z domu a pracovat.

Rodinné vztahy jsou v Afghánistánu, hlavně na venkově, kde žije téměř osmdesát procent populace, stále pod silným vlivem tradic. Muž je zde hlava rodiny a musí se postarat o vše, co rodina potřebuje.

Pokud by jeho žena pracovala a vydělávala peníze, lidé by si pomysleli, že je muž neschopný rodinu uživit, a on by ztratil čest. Ženy tak musí sedět doma a jsou odkázané na informace „zvenku“, které jim zprostředkují jejich manželé či příbuzní. Pokud ženy vycházejí ven z domu, většina mužů po nich požaduje, aby se zahalovaly. Někteří muži se bojí, že nezahalená žena by mohla vyprovokovat vášeň u cizích mužů, jiní nechtějí, aby je sousedé pomluvili, že se jejich žena chová nebo obléká neslušně a špiní čest celé rodiny.

Čest rodiny především

Mnoho žen nemůže bez souhlasu svého muže nebo otce ani opustit dům, nemluvě o výběru svého budoucího manžela. Sňatky domlouvají rodiče a často jde více o peníze, věno a postavení rodiny než o to, zda se budoucí ženich nevěstě líbí. Za peníze nebo příslib urovnání starých sporů „prodají“ rodiče svou dceru hrubiánskému vdovci nebo zmrzačenému válečnému veteránovi. „Po příchodu do nové domácnosti se žena stává vlastně služkou, která se pod pečlivým dohledem tchyně musí starat o domácnost, vařit, uklízet, prát, chodit každý den několik kilometrů pro desítky litrů vody a posbírat a přinést na zádech dost dříví na topení i na vaření. Ženy z nejchudších rodin musí navíc obdělávat pole. Rodina manžela k tomu všemu od ženy samozřejmě očekává, že bude rodit jedno dítě za druhým, nejlépe samé syny,“ upřesňuje Muzdalífa. Výjimkou není v Afghánistánu ani domácí násilí.

V provincii Paktia (Paktia) na afghánsko-pákistánské hranici, odkud Muzdalífa pochází, platí tradiční paštúnské kmenové právo paštúnwalí. Oko za oko, zub za zub. Denně plní pákistánské noviny smutné zprávy z paštúnských severozápadních oblastí hraničících s Afghánistánem o tom, jak otec zabil dceru, protože pošpinila čest rodiny tím, že se koutkem oka podívala na souseda. Takové chování je prohlášeno za nevěru nebo smilstvo a oba nevěrníci jsou rukou rodiny zabiti, aby byla zachráněna její čest.

Tradice mužům vyhovují

„Zlepšit život ženám v Afghánistánu by pomohly takové jednoduché věci, jako je studna s čistou vodou, rozvod vody potrubím do blízkosti domů, kurzy čtení a psaní, školení o základních lidských právech, kurzy praktických dovedností zaměřené třeba na šití nebo vedení malého obchůdku,“ přemýšlí Muzdalífa.

Nikde v koránu se nepíše, že žena má být otrokem svého muže a že muž má rozhodovat o celém životě ženy. Tyto tradice prostě mnohým mužům vyhovují, a tak se snaží držet ženy doma v naprosté podřízenosti. Nejúčinnějším způsobem, jak nepříznivou situaci žen změnit, je vzdělání. Pokud ženy dostanou odbornou kvalifikaci, kterou by mohly uplatnit při snaze najít práci, získají tím i šanci začlenit se do společenského života a rozhodování o společnosti. To ale musí pochopit i muži.

Muzdalífa je ráda, že může pracovat v celoafghánském programu Národní solidarity, který právě v Paktii a dalších třech provinciích Afghánistánu vede česká organizace Člověk v tísni. Tento program financovaný z velké části Světovou bankou se zaměřuje hlavně na emancipaci venkovských komunit. Cílem projektu je posílit schopnost místních obyvatel společně pojmenovat hlavní problémy komunity a hledat jejich trvalé řešení. Začlenění žen do rozhodování komunity je v programu věnována zvláštní pozornost.

Změn je stále málo

Muzdalífa si pamatuje na dobu, kdy tradiční společnost v Paktii zahraniční nevládní organizace na svém území nechtěla. Nyní se časy změnily. Během dalšího působení společnosti Člověk v tísni v Paktii tak z fondů EU mohly být vybudovány desítky vodních nádrží a studen, položeny desítky kilometrů vodovodního potrubí a postaveny stovky záchodků. V mnoha vesnicích také Člověk v tísni zorganizoval školení o hygienických návycích. Ženy se při školeních dozvědí, jak správně mýt nádobí, převařit pitnou vodu, uchovávat a chránit jídlo před prachem a hmyzem. Tyto znalosti jim pomáhají předcházet infekčním a průjmovým onemocněním, na která kvůli nedostupnosti lékařské péče umírá mnoho dětí.

O pozitivních změnách posledních let mluví Muzdalífa s úsměvem. Se smutným kývnutím hlavy ale upozorňuje na to, že změny přicházejí velmi pomalu a jsou velmi omezené v porovnání se skutečnými potřebami: „Ženy mají v Afghánistánu stále bezpočet problémů a snaha několika neziskových organizací je vyřešit nemůže.“ Podle ní leží zodpovědnost za dlouhodobé řešení problémů především na afghánské vládě. „Ale i mezinárodní společenství by mělo cítit morální zodpovědnost a vyjít Afgháncům vstříc v těchto chvílích, kdy pomoc nejvíce potřebují,“ dodává.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články