Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Země pagod pod Vládou junty

24-10.jpg
Autor článku: Robert Mikoláš, Pátek, 11. března 2011
Autor fotografií: Profimedia.cz · Robert Mikoláš
Země Buddhy, zlatých pagod, chrámů i usměvavých lidí. Zároveň jeden z nejrepresivnějších režimů, který před třemi lety krvavě potlačil tzv. šafránovou revoluci a na holičkách nechal statisíce lidí postižených cyklonem Nargis. To vše je Barma, vojenskou juntou zvaná Myanma.

Je impozantní. Je nejvyšší. Je zlatá. A jede se k ní výtahem. Pagoda Šweitigoum. Než se k ní ale dostanete, musíte si sundat boty a mladík v budce u nástupu do výtahu mě slušně, ale rázně přiměje svléknout si i ponožky. A pak už mířím vzhůru, na vrchol hory Singuttara, čnící nad největším zdejším městem Rangúnem. Do oslnivého světa víry, kterému dominuje zhruba sto metrů vysoká a 2500 let stará pagoda.

Stovky a stovky lidí cupitají od jednoho svatostánku k druhému. Buddha je všudypřítomný, mocný i laskavý. Nevadí mu hlasité projevy ani křik dětí. Asi desetiletá dívka udeří na posvátný zvon, ještě ale nemá dostatečnou sílu, a tak jí pomůže její matka. Kousek od nich dva kluci pobíhají okolo modlících se starců. Ti tiše sedí pod Buddhovým stromem, fíkovníkem posvátným, a meditují. Zcela neteční k okolnímu ruchu i několika veverkám honícím se po mohutném kmeni i větvích.

Celý komplex tvoří stovky chrámů, stúp a soch dokumentujících historii buddhismu v Barmě. A také život obyvatel této těžce zkoušené země ovládané jedním z nejbrutálnějších režimů na planetě, na nic a nikoho se neohlížející vojenskou juntou, která v září 2007 neváhala použít střelné zbraně ani proti mnichům, do té doby nedotknutelným. „Kalíškem naberte vodu a celkem sedmkrát jí polijte hlavu Buddhy. Sedmkrát proto, že týden má sedm dnů, a vy tak budete chráněni po celou dobu. A pak ještě pětkrát, což zase vyjadřuje Buddhu, lamu, sanghu, rodiče a učitele. Nad vším a všemi pak bdí král nebes,“ popisuje jeden z nejčastěji praktikovaných rituálů mladý muž v šafránovém rouchu.

V jednom z chrámů mladá žena pomocí důmyslného zařízení ovívá hlavu obří sochy sedícího Buddhy, zatímco před ním klečí modlící se mladíci-punkáči s hlavami po stranách vyholenými a uprostřed s velkým nagelovaným kohoutem. Móda nemóda, v Buddhu věří všichni bez rozdílu a za posvátné se považují i různé relikvie. „Když Britové začátkem 19. století odsud vzali tento 23 tun vážící zvon a chtěli ho odvézt do Kalkaty, spadl jim do vody. Barmánci ho později vytáhli a dnes opět zdobí celý komplex,“ říká mladý mnich. Nejposvátnější je ovšem samotná pagoda pokrytá zlatými pásy a na vrcholku zdobená více než 4500 diamanty, z nichž největší má 72 karátů.

Svatostánek se však stal i symbolem odporu. V roce 1946 právě od pagody Šweitigoum vyzval Barmánce k boji za nezávislost na Britech generál Aun Schan, o 42 let později tu před půlmilionový dav předstoupila i jeho dcera, dnes nejznámější politická vězeňkyně světa a nositelka Nobelovy ceny míru, Su Ťij, požadující demokracii v zemi. Před dvěma lety se pak o svržení vojenské diktatury pokusili Barmánci znovu, v čele s buddhistickými mnichy. Zatím ale marně. Přesto věří, že jednou se to musí podařit.

Buddha, kam se podíváš

Konečně jsem nahoře. Pode mnou se rozprostírají chrámy, stúpy a další stavby někdejší metropole první barmské říše. Celkem je jich 2230, což je polovina původního počtu. Nacházím se na terase tvořící střechu ústředního chrámu Mee Nyein Gone ze 13. století. Nade mnou se tyčí ještě další dva stupně a nad nimi už jen dominantní stúpa sloužící k uchování Buddhových relikvií. Všude okolo se rozprostírá kamenný les z červených cihel i šedivých kamenů vystupující ze zeleného lesa.

Najednou uslyším hudbu stoupající od vstupu do chrámu. Slezu dolů, kde na mne už čeká jeden z místních lidových umělců. V ruce má tradiční strunný nástroj saung a u nohou hedvábné šátky s náboženskými motivy – vše na prodej. Prý bydlí nedaleko. Jeho rodina se usadila v polorozpadlém chrámu. Nikomu to prý nevadí, i když v roce 1990 vláda nařídila všem obyvatelům Starého Baganu, v místech, kde se kdysi nacházely královské paláce, aby se do týdne vystěhovali. Tak vznikl i Nový Bagan ohraničující komplex starověkých chrámů z jihu. Vojenská junta se vůbec postavila k ochraně památek po svém.

UNESCO se je sice snažilo zapsat na svůj seznam, leč marně. Generálové vzali vše do vlastních rukou a některé z památek nechali dostavět za použití nových materiálů. Chrámy tak získaly zcela jiný vzhled lišící se od originálu, což generálům nijak nevadí. Vědci si dodnes lámou hlavu, proč kdysi životem tak oplývající metropole zpustla. Někteří to přičítají nájezdům Mongolů, jiní strachu z Číňanů. Od 14. do 18. století, kdy sem přišli Britové, se proto v chrámových zdech proháněli jen banditi a duchové zvaní nátové. Z původního královského města se prakticky nic nezachovalo. Bylo totiž postaveno ze dřeva a jediným důkazem, jak aspoň zčásti vypadalo, je klášter Nat-taung ve Starém Baganu. Ničivou sílu však předvedly i přírodní síly: mnohé z chrámů se zřítily nebo byly poškozeny při zemětřesení v roce 1975.

Lakovaný zázrak

Od časného rána se z malého dvorku přízemního domku v Novém Baganu ozývá zvláštní zvuk. Řemeslník zde pomocí dlouhé bambusové tyče rychle otáčí primitivním válcem. Na jedné straně tohoto jednoduchého zařízení přidržuje misku a neskončí, dokud není úplně hladká. Hrubý povrch obrušuje tím nejjemnějším smirkovým papírem, jaký existuje. „Vyhlazení trvá sedm dní, samotná výroba jedné takovéto malé misky však i čtyři měsíce, větší aspoň půl roku a těch největších minimálně rok. Jako základ používáme spletený bambus a k němu přidáváme i koňské žíně. Kvůli pevnosti i pozdějšímu zdobení se lak mísí s pilinami nebo popelem. A pak už stačí jen natírat, jednu vrstvu za druhou,“ popisuje vpravdě dlouhodobý proces Ma Bin-suk, majitelka rodinného podniku.

Procesí rodičů s dětmi zasvěcenými Buddhovi. Vpravo: zlatá pagoda Šweitigoum.

Zároveň mi ukazuje patnáct misek vedle sebe dokumentujících jednotlivé fáze výroby. Techniku výroby lakovaných nádob přinesli do Barmy čínští řemeslníci a umělci, které si z dobyvačných výprav do říše středu v polovině 16. století přivezl tehdejší barmský panovník Bajinnaung. V Baganu se pak jejich produkce rozvinula před dvěma sty lety a ve 20. letech minulého století zde vznikla i specializovaná vládní škola. „Nejprve je tři měsíce natíráme, dokud nezískají typickou černou barvu. Pak schnou položené na dřevěných policích nebo bambusových roštech,“ ukazuje mi paní Ma Bin-suk, když sejdeme do sklepa. Posledním krokem je zdobení: „Misku zdobí ornamenty i zvířecí či nadpozemské postavy z Džátaků, sbírky textů vyprávějících příběhy z minulých životů Buddhy. Nabízíme i předměty se znamením barmského zvěrokruhu nebo pokryté skleněnými mozaikami či polodrahokamy. Všechny jsou navíc prakticky nerozbitné.“

Asijský Olymp

Úzkou a jedinou cestu v obci pod Matčiným kopcem neboli Taungkalat, jak místní kuželovitý skalnatý útvar jakoby vyrůstající z úpatí samotné hory Popa nazývají, lemují desítky obchůdků s ovocem, santalovým dřevem a žlutými květy ze stromu čampak z čeledi magnoliovitých určenými pro Buddhu a další bůžky, polobohy a duchy. Mezi davy poutníků kličkují auta a autobusy. Na první pohled je tu všudypřítomný zmatek, který řídí nikoli policie, ale buddhističtí mniši. Jak jsem se mohl přesvědčit, neukázněné řidiče porušující dopravní předpisy dokážou mniši i přetáhnout holí. Kdo ale na hoře Popa vládne všem, to jsou duchové zvaní nátové.

„Nejváženější je Me Wunna, která je zobrazována vždy se svými dvěma syny. Její manžel byl voják u krále Anorahta panujícího v 11. století. Byl však popraven a jeho krásné manželce žalem puklo srdce. A stala se nátem. Ti vůbec první se na hoře usídlili ve 4. století n. l.,“ popisuje legendární původ barmských duchů jeden z mnichů. Celkem jich je na hoře Popa uctíváno 37 a každý má své poslání i schopnosti. I proto je tato vyhaslá sopka vysoká 1518 metrů srovnávána s bájným Olympem, jen s tím rozdílem, že nátové byli lidské bytosti, které nezemřely přirozenou smrtí.

Vyvrcholením slavností na počest duchů, kteří byli v Barmě v 11. století začleněni do tehdy přijatého buddhistického náboženství, je výstup na 737 metrů vysokou skálu s klášterem. Musíte ale mít stále na paměti, že na vás může číhat jedno velké nebezpečí. Nesmíte totiž mít na sobě nic červeného ani černého. Souvisí to opět s legendou spojenou s princeznou, která měla být zavražděna. Když se narodila, znamenala podle věštců pro krále hrozbu. Proto ji chtěl zabít. Svými těly ji ale ochránilo na 60 býků. A jejich duch, stejně jako oni, nemá rád červenou a černou barvu.

Palma je základ

Statný býk otáčí zařízením sloužícím k rozemletí semen palmového ovoce, „htan-thee“. „Vložím 32 plných misek semen do tohoto dřevěného hmoždíře, kde se drtí. Pak přilévám horkou převařenou vodu, vždy jen dva pohárky,“ názorně mi ukazuje pan Učiwi a pokračuje: „Býk otáčí tak dlouho, dokud není extrahována plná mísa palmového oleje, který vytéká na boku.“ Vyrobený olej je vhodný pro přípravu kari, smažené zeleniny nebo ryb. Povídáme si vedle prostého přístřešku z palmových kůlů se střechou z palmového listí. Celkem v této oblasti kolem posvátné hory Popa v centrální části Barmy roste na 60 druhů palem. Místní je všechny beze zbytku využívají. Nejužitečnější je druh zvaný latinsky Borassus, česky vějířovník: „Tohle je šťáva z palmového ovoce, které palma začne rodit po dvaceti letech. Vaří se 45 minut až hodinu a poté se z ní stává tato nahnědlá kaše, ze které děláme palmový cukr,“ vypráví mladá žena.

Její manžel, který právě slezl z koruny asi dvacetimetrové palmy, jí podává další vědro s čerstvou tekutinou. Má se co ohánět, do oběda zbývá velmi málo času, a v poledne už nebude moci šťávu z palmového ovoce použít. Tedy alespoň ne k výrobě cukru. Na slunci totiž postupně fermentuje a mění se v alkohol. Z vychladlé hmoty pak další žena hněte už samotný cukr, kterému se v Barmě říká „čakri“. Je zbarvený dohněda a má nepravidelný tvar.

Kstky to rozhodně nejsou, ale jako sladidlo je skvělý. Na tržištích se prodává v malých taštičkách vyrobených z palmového listí. Slouží ovšem i k přípravě tradičních zákusků. Místní mají co dělat, aby si vydělali na živobytí. Své o tom ví i farmář na vedlejší plantáži. „Na plantáže se vydáváme ještě před rozbřeskem, v pět hodin ráno. Večer se vracíme v šest. Měsíčně si v průměru vydělám 30 dolarů, což samozřejmě nestačí. Proto musím ještě chodit vypomáhat k bohatším farmářům. A k tomu ještě máme ovce,“ říká. Chtějí ale, aby jejich patnáctiletá dcera vystudovala. Je na škole v Rangúnu a studia stojí 700 dolarů ročně. On sám má jen pět tříd základní školy, samostatně pak začal pracovat už ve čtrnácti. Jeho rodiče na to prostě neměli. I proto se snaží svým dětem zajistit co nejlepší budoucnost.

Do Iravadi se vrací život

Třetího května 2008 se nad Barmou, nad deltou Iravadi, přehnal ničivý cyklon. „Přišlo to náhle, vítr nejprve vyrval dveře a pak i střechu. Silný déšť trval několik hodin, a když bouře odešla, nezůstalo z vesnice prakticky nic. Jedinou starost jsme ale měli o děti. Ze všech stran se ozýval křik a pláč,“ vzpomíná asi čtyřicetiletá žena ve vesnici Onmedjya, které cyklon Nargis zabil jednoho z chlapců. Stále živé vzpomínky na přírodní katastrofu, která se řadí k nejničivějším v historii naší planety, má i její manžel. „Vítr lomcoval dveřmi, snažil jsem se je udržet, ale bez šance. A pak se strhlo hotové peklo, vše lítalo vzduchem, nebylo nic a nikoho vidět, hlavou se mi jen honilo, že tohle je náš konec,“ líčí tragické okamžiky.

Lidé po řádění cyklonu také přišli o všechny lodě, na kterých jsou životně závislí. „Obrovské vlny si s nimi doslova pohrávaly. A pak je všechny zničily. Rozlomily je jak skořápky, postupně jsme nacházeli jen kousky prken, nic víc,“ vyprávějí místní. Stojíme ve dveřích prostého přízemního kostelíku, zdejší jsou křesťané, evangelíci. O zeď domku, jediného zděného ve vesnici, je opřeno několik pytlů s moukou, dar od mezinárodních humanitárních organizací. „Vláda nám nic nedala, nechala nás napospas. Za celý rok tady nikdo nebyl, kdybychom nedostali potraviny a peníze od zahraničních organizací, nevím, jak bychom přežili,“ říká další z vesničanů.

Jeho slova potvrzuje i sám stařešina obce: „Byl jsem zraněn padající větví, stále to bolí, ale lékař tu široko daleko žádný není. Nejvíce však mám raněné srdce, z té tragédie, co se stala. A vláda nás nechala napospas osudu. Bez varování. A dodnes máme jediné informace z rádia,“ říká devadesátiletý muž, který kdysi bojoval proti britským kolonizátorům. Jeho syn mi jako důkaz ukazuje diplom za statečnost. Následky katastrofy byly strašné, přesto se dalo udělat mnohé. Junta ovšem celou tragédii bagatelizovala, mlžila o počtu mrtvých, a ačkoli požádala o mezinárodní humanitární pomoc, zkomplikovala ji neudělením vstupních víz humanitárním pracovníkům.

Su Ťij a dívka z bondovky

Konec roku 2010 přinesl Barmáncům novou naději. Po sedmi letech byla z domácího vězení propuštěna opoziční vůdkyně Su Ťij. Vojenská junta si ovšem dala patřičně záležet, aby její straně, Národní lize za demokracii, zabránila v účasti na prvních volbách po dvaceti letech. Přesto nyní obyvatelé Barmy a s nimi i demokratický svět doufají, že se Su Ťij pokusí o nemožné a dlouho sužované zemi přinese vytouženou svobodu.

Osud dcery barmského národního hrdiny, která studovala v Oxfordu a před dvaceti lety drtivě zvítězila v tehdejších volbách, se zároveň dostává na filmová plátna. Roli nositelky Nobelovy ceny míru z roku 1991 ztvární hollywoodská hvězda Michelle Yeoh. Příběh nejznámější politické vězeňkyně světa ovlivněné Gándhího nenásilnou filozofií natáčí francouzský režisér a scenárista Luc Besson. Jednotlivé scény filmu o Su Ťij nazvaného Into the Light byly kvůli zachování co nejvěrnějšího prostředí natáčeny v Thajsku, v samotné Barmě to z pochopitelných důvodů nebylo možné. Přesto se hlavní protagonistka, herečka malajského původu Michelle Yeoh, s nositelkou Nobelovy ceny míru osobně setkala. Obě dámy spolu strávily odpoledne v Rangúnu a poté spolu i povečeřely.

Ani Michelle Yeoh, která proslula rolemi v bondovce Zítřek nikdy neumírá, velkofilmu Tygr a drak či ve snímku Gejša, však žádné další podrobnosti o vznikajícím biografickém díle za dvaadvacet milionů eur neprozrazuje. Nezbývá nám tedy, než se nechat překvapit a na výsledek si ještě nějaký čas počkat. A současně věřit, že film budou moci svobodně ve vlastní zemi sledovat i sami Barmánci.


Rangún – hlavní město myanmy?

Již několik let neplatí, že největší město Myanmy Rangún je zároveň hlavním městem této jihovýchodoasijské země. Vládnoucí vojenská junta, která Barmu překřtila na Myanmu, se rozhodla po vzoru dalších států (např. Brazílie, Nigérie či Malajsie) vybudovat svou metropoli doslova na zelené louce hluboko ve vlastním vnitrozemí. Asi 320 kilometrů severně od Rangúnu, nedaleko města Pyinmana, vyrostlo uprostřed tropické džungle moderní město Naypyidaw (čti népjító), což znamená v barmštině „královské město“. Dne 6. listopadu 2005 do něho přesídlily vládní úřady a od tohoto data je tak Naypyidaw oficiálním hlavním městem Myanmy. Dnes vyrostlo v téměř milionové velkoměsto, třetí největší v zemi, a přesto ho skoro na žádné mapě nenajdete.
Tomáš Beránek

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články