Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zelený závoj smrti

076-000.jpg
Richard Jaroněk, Pondělí, 23. listopadu 2009
Máme s Walterem na starosti pět nováčků, kteří si chtějí zkusit potápění se žraloky. Dnes připlouvají sotva dvoumetroví, ale taky ti, kteří mají délku tři a půl metru. Jsou aktivní a odvážní, plaší a obezřetní, drsní až agresivní. Menšího žraloka dokážeme odrazit, ale více než čtyřmetrové monstrum? A co když jednou připlave ještě něco většího...?

„Kdo sakra má ten žlutý šnorchl?“ rozhlíží se Jihoafričan Walter po týmu. Zdeněk se jen uculí, protože i když anglické otázce nerozumí, význam je mu nade vše jasný. „Panebože, ten šnorchl ti svítí na noze jako žárovka!“ křičí na něj Walter rozzuřeně. Moře má dnes barvu zelené kaše a v ní je vše, co se jen trochu blýskne a odrazí světlo slunce ukrytého za mraky, velkým lákadlem pro žraloky. V modrých vodách je hej, v nich se dají porušit i pravidla o vzorové ústroji potápěče. V kalné zelené vodě je všechno jinak. Karabiny, přezky a jiná cingrlátka se nechávají doma. Záložní regulátory a tlakoměry jsou schovány pod žakety, aby v žádném případě nevlály volně ve vodě. Šnorchly jsou na nic a nože – k čemu by nám byly?

Ale zkalená brčálová voda není výhra ani pro žraloky. Ačkoli k orientaci používají i jiné smysly než my, jejich zrak přesto upoutá lesknoucí se sklíčko na tlakoměru, hodinkách či stříbrné karabiny visící pod žaketem. Žraloky prostě výrazné barvy přitahují jako vosy med a v zelené vodě navíc všechny ty růžové masky, světle modré ploutve, stříbrné manžety na neoprenu či žluté šnorchly působí jako Magnetová hora z Pohádek tisíce a jedné noci na námořníka Sindibáda. Prostě jim to nedá a musejí si do těch pozlátek aspoň šťouchnout čumákem. Pěkná zábava pro naše vyjevené svěřence.

Přichází Mrs. M!

Dnešní ponor se tedy změnil v zelený závoj smrti. Pět potápěčských nováčků si rozebrala pětice tygrů. Dvě menší samice, které měly okolo tří metrů, a jedna středně velká byly naštěstí velmi plaché a stačilo se na ně jen podívat a mazaly pryč. Pak se ale dostavila na scénu nová dáma – a ta po následující nekonečné chvíle určovala tempo. Říkáme jí Mrs. M. Snad nejznámější žraločice v těchto vodách.

Po tři roky připlouvá k pobřeží Umkomaasu, roste, mohutní, sílí a hlavně nabývá na odvaze. Již to není mladá, nerozvážná, mnohdy plachá slečinka, ale dáma se silnou dominancí a mnohem odvážnějšími kontakty. Nevinné oťukávání přešlo v razantní, drsné a někdy i životu nebezpečné „testy“ této více než čtyřmetrové samice. A aby toho nebylo málo, přibrala si na pomoc o půl metru menší kolegyni, naši tak řečenou První, která jí zdatně sekundovala. Po boku obrovské mašiny nabyla skálopevné jistoty, že do té skupinky potápěčů lze i kousat.

Walter neustále kroužil mezi naší pěticí odvážlivců a upozorňoval na žraloka zprava, zleva či zespod. Otáčel kluky, aby jim ukázal, odkud žralok připlouvá, a když nezbýval čas, mával jen rukou v jeho směru. Já se staral o návnady a neustále jsem přikládal do kotle další sardinky a tuňáky. Mezitím jsem hlásil příjezdy žraloků. Po chvíli jsem přestal vnímat ty tři menší a soustředil se pouze na První a Mrs. M. Příjezd paryb při sotva šestimetrové viditelnosti a v této zelené kaši byl vždy překvapením a tyto hyeny moří se objevovaly odkudkoli a hlavně znenadání. Našich pět svěřenců naštěstí dodržovalo hlavní zásadu potápění: držet se vždy pohromadě.

Snad je k tomu vedl strach z neznámého a možná taky zelená polotma kolem, odkud se na ně mohla kdykoli vyřítit otevřená zvědavá tlama. Co mě ale znepokojovalo, bylo chování Mrs. M. Dnes byla jiná. Více než šest set kilo těžké beranidlo v podobě tygřího žraloka rozdělovalo jako smyslů zbavené semknuté řady potápěčů. Kluci sotva uhýbali, v jednu chvíli Walter rychle odtáhl nejbližšího potápěče od možného kousnutí a já kopal jako šílený směrem k poslednímu, protože za jeho zády se blížila První. „Sakra, otoč se!“ funím a vplavu do cesty mezi něj a žraločí tlamu. Až po chvíli se obrací – chudák ani netušil, co se vlastně mohlo stát.

Druhé pravidlo potápění, na které upozorňujeme, zní, aby jedinec nefixoval svůj pohled pouze na jednoho žraloka. Všichni nováčci vždy přitakávají a dokázali by odpřísáhnout, že zřetelně rozuměli a budou tak činit. Nelze jim to zazlívat. Je to jen nezkušenost a obrovská fascinace z blízkosti tohoto prehistorické­ho tvora.

Cílem kamery

Útoky se stupňují a čas mezi nimi se výrazně zkracuje. Mrs. M zůstává mezi potápěči nekonečně dlouho a zkouší jednoho po druhém. Hledá slabé místo každého z nás a její tělo se dokáže otočit v kruhu dvou metrů. Najíždí na kameru jednoho potápěče, narazí do ní rypcem, vycení řezáky, škrábne po kovovém obalu, zprudka se otočí a míří na dalšího kameramana. Sotva ochutná jeho kameru, vybere si nohy dalšího kolegy. Walter jí zastupuje cestu, aby nebožáka ochránil. Drzá žraločice se mu obratně vyhýbá, naznačí ústupný manévr, ale vmžiku se obrací zpět. Walterův výchovný pohlavek se proto změnil v pořádný úder do žaber. Mrs. M musela již dostat pořádně za vyučenou, aby zkrotila svou dnešní touhu pořádně se zakousnout. Kampak ale na tuto silnou a dominantní dámu!

Zdeněk se ještě před ponorem holedbal úpravou své kamery. Použil stativ pro fotoaparáty, připevnil jej k tělu kamery a využíval tento teleskop k větší stabilizaci tím, že si jednu nohu stativu opřel o břicho. Dnes mu tahle inovace zachránila minimálně ruce. Prudký pohyb žraločí hlavy totiž náhle prozradil záměr žraloka. Walter zrychlil a plaval Zdeňkovi na pomoc.

Samice otevřela tlamu dokořán a zakousla se do poloviny stříbrnočerveného pouzdra kamery. Jedním okem jsem postřehl, jak se Walter blíží k ocasní ploutvi žraloka. Ten skousl – a v jeho tlamě skončila celá kamera. Zavřel tlamu a Zdeněk stačil sotva ucuknout a přeručkovat na opačný konec stativu. Samice znovu zabrala a posunula své tělo ještě blíž k němu. Snažil se couvat, ale Mrs. M se pokoušela dostat před všechno to železo a umělou hmotu k němu. Viděl jsem už hodně zničených, poškrábaných a pokousaných kamer či foťáků, ale nikdy jsem neviděl tak razantní výpad žraloka, který se nenechal odradit a spolkl celou kameru a hryzal již i nohy stativu.

Pod vedením lovce

„Dívej, jak rychle přeručkoval a chytl se stativu!“ ukazujeme si záběry z dnešního děsivého zeleného ponoru, na nichž žraločice žere kameru. „Hrozné,“ kroutí hlavou Walter, „dnes jsem zestárnul o deset let!“ Ani moc nemluví a při každém snímku, kdy si Mrs. M vybrala jednoho potápěče, pak jiného, kousla do kamery kolegy, přejela zuby po vyvažovacím křídle další techniky a neustále něco nebo někoho testovala, se na mě jen podívá a zakroutí nevěřícně hlavou. Oba víme, že dnes toho bylo až až, a možná si ani nepamatuji, jestli jsem tak výraznou samici někdy zažil.

Každý ponor je svým způsobem jiný a nikdy se předešlý den neopakuje. Někdy jsou žraloci pasivní a je jich kolem potápěčů padesát. Jindy jsou jen tři a dokážou navodit atmosféru stíhající smrti, ale dnešek byl výjimečný. I když První statečně sekundovala a opakovala výpady své starší kolegyně, Mrs. M byla přece jen jiná. Potkával jsem je ještě dalších deset dní. Připlavávaly a odplavávaly. Někdy jsem je musel odrazit a jindy ustoupily samy.

Musel jsem je několikrát odstrčit za rypec, až se jim to mnohdy nelíbilo a otevíraly vztekle tlamu. Ale ten den, kdy za téměř necelou hodinu nenechaly na chvíli vydechnout ani jednoho z potápěčů, se již nikdy neopakoval. Tenhle zážitek mi ukázal, že o žralocích vím i po desítkách ponorů stále málo a pořád mne šokují. Dokážou vždy překvapit, až je to děsivé. Staly se i horší situace, nehody a zranění, ale prudkost Mrs. M byla svým způsobem fascinující. Když člověka atakuje malý žralok, bereme to jako mladickou nerozvážnost, ale jakmile se o nás začne zajímat něco tak velkého, jako byla tato pruhovaná samice, je jasné, že hra už není pod naší taktovkou, ale pod vedením lovce.


PÁR DĚSIVĚ ÚSMĚVNÝCH ČÍSEL:

  • Ročně zemře na pád kokosu a následné rozbití hlavy více než 100 lidí.
  • Ročně zemře až 500 lidí na elektrický výboj ze svého topinkovače.
  • Ročně zemře 1000 lidí po banálním pádu ze židle.
  • Žraloci zabijí ročně 5 lidí (toto číslo je již šest let neměnné).
  • Člověk ročně zabije 100 000 000 žraloků (žel dnes již nikoli čtyřmetrových obrů, největší úlovky mají 80 cm).
  • Od roku 1950 jsme vyhubili 95 procent žraločí populace.

MRTVÝ ŽRALOK – DOBRÝ ŽRALOK?

Píše se konec roku 2008 a v Jižní Africe je velký poprask. Úřady konečně polapily Inda, který nelegálně lovil tygří žraloky. Slovo polapily bychom ovšem měli brát spíše obrazně. Řekněme, že v tento moment o něm vědí.

A jak to všechno začalo? Jihoafrický potápěčský magazín Submerge napsal: „Patnáctého února indický rybář R. Naidoo připlul do míst, kde se plavidla spouštějí do vody v zátoce Park Rynie v oblasti Rocky Bay. Na jeho palubě byli již tři rozporcovaní tygří žraloci. Místní potápěči, operátoři a turisté bezmocně sledovali hororovou scénu jako z filmu – Naidoo spěšně nakládal uřezané hlavy a holé trupy žraloků na svůj vůz.“

V září téhož roku Naidoo lovil stále. Na svou obhajobu tvrdil, že nerybaří v chráněném pásmu, ale mimo něj. Že je lov tygřích žraloků všeobecně zakázán, prostě pominul. Naidoo nebyl koncem roku 2008 stále ještě obviněn a mluví se o pokutě dva až osm milionů randů (1 rand – 2,20 koruny).

S praktikami indického rybáře se nelze ztotožňovat. Na druhou stranu, v honbě za ním se ale poněkud zapomnělo, že největším likvidátorem všeho živého v okolí Durbanu není nikdo jiný než vláda sama. Nejtragičtější a doslova exemplární příklad lidské blbosti a politické arogance se děje v Jižní Africe, která v poslední době mění zásadně své chování. Na nátlak hoteliérů, představitelů vesnic na pobřeží a turistických městeček jsou od padesátých let okolo pobřeží nataženy ochranné sítě. Ty slouží k tomu, aby zastavily „krvelačného predátora“ – žraloka. Že tak docela dobře nefungují, ví „údržbář“ sítí, institut Natal Sharks Board, velmi dobře.

Síť je dlouhá dvě stě a vysoká pět metrů. Pod ní je dost velký prostor, takže žralok coby inteligentní zvíře ji lehce mine. Připlave na pláž, kde je zvyklý odpočívat a spát. Najednou má ale nad hlavou davy turistů, ukřičených dětiček a chlápků na burácejících motorových skútrech. Nemá klid, a tak raději v rychlosti vyrazí na otevřené moře, do bezpečí. Na zpáteční cestě již není tak obezřetný a naráží zevnitř do ochranné sítě – smrtící pasti, kde uvízne za žábry a udusí se.

Že vedle něj umírají v sítích i tuňáci, delfíni, želvy, ptáci a mladé velryby, je veřejným tajemstvím. Denně musí pracovníci Natal Sharks Board sítě čistit, protože by se utrhly pod náporem uhynulých ryb a savců. Před čtyřmi lety jsem ve své knize o tygřím žraloku všemi možnými silami napadal nesmyslnost sítí, zvláště pro fakt, že se za posledních pět let nestala žádná smrtelná nehoda zapříčiněná žralokem. A to nikoli díky sítím, ale kvůli úbytku počtu žraloků. Marně. Iniciativa ve vybíjení žraloků se ještě zvýšila. Je to neuvěřitelné, ale Jižní Afrika, země, která jako první v osmdesátých letech prosadila na světové úrovni ochranu bílých žraloků, dnes zaujímá opačný postoj.

Vláda začala razit tvrdou politiku: „Mrtvý žralok – dobrý žralok!“ Aby dokázala, že to myslí vážně, je mezi sítěmi ještě nataženo lano s háky a čerstvým masem! Co může tento masakr způsobit, si lze lehce domyslet. „Má“ smečka tygrů byla zdecimována na deset procent. Příští rok bude zázrak, když objevíme jednoho či dva žraloky. Možná žádného. Okolo nás bude plavat jen třicet útesových žraloků, kteří budou již tak agresivní, že pracovat s nimi bude velkým rizikem. S ubývajícím počtem jejich přirozené potravy, kterou jsme nenávratně vylovili, budou příliš hladově útočit na vše, co jim bude připadat k snědku. Africký bulvár pak napíše palcovými titulky: „Lidožrout z hlubin opět zabíjel!“

Nikoho nebude zajímat, že důvodem bylo žraločí zoufalství. Můj názor je jednoduchý a jasný: „Uvědomme si, že žraloci nám nepobíhají po ulicích. To my, lidé, plaveme v jejich vodách. My stavíme okolo pobřeží hotely a zabíráme pláže. Najednou jsme v šoku, když se stane nějaká nehoda!“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články