Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zelená horečka

52-53.jpg
Autor článku: Jan Sochor, Úterý, 16. září 2014
Autor fotografií: Jan Sochor
V centru Bogoty se skrývají dílničky, kde surovému kameni s temnou zelenou září vdechnou život. Zkušený brusič musí přesně odhadnout, kde smaragd zbrousit a jak moc, aby zvýšil jeho krásu – a cenu.

„Je to prokletej kámen,“ usmála se trpce Constanza. „Víc ti k tomu těžko něco řeknu.“ Nenuceně sáhla do kabelky od Vuittona. Vytáhla prosté psaníčko ze složeného papíru a položila ho na otlučený ponk. Útlé bělostné prsty rozevřely pošetku. Šest zelených světýlek se rozzářilo ve stínu špinavé šperkařské dílny, kdesi ve sklepě domu v centru Bogoty. Opatrně, špičkou pěstěného nehtu, obrátila ten největší kámen. „Vidíš tu krásu, vidíš, jak žije?“ zašeptala se zatajeným dechem. „Ten je za deset.“

„Deset čeho?“ obrátil jsem oči k jejím zrzavým loknám. Ne že by mi to nedocházelo. Spíš jsem chtěl slyšet doňu Constanzu, obchodnici s kolumbijskými smaragdy, která vypadá jako Claudia Schiffer, vyslovit onu magickou cifru. „Deset tisíc dolarů,“ opáčila. Se stejně nenucenou grácií jako před okamžikem, když zelené drahokamy z kabelky vytáhla.

Claudiina dílna produkuje méně hodnotné zboží. Vysvětluje mi, že brusič musí při zpracování kamene vyřešit dva hlavní problémy: barvu a průzračnost.

Ačkoli jsem již viděl desítky, možná stovky smaragdů, když jsem se ochomýtal ve smaragdových dolech v Muzo, když jsem koukal pod ruce brusičům v mnoha bogotských dílnách, nikdy jsem příliš nechápal, kde se bere ta posedlost zeleným drahokamem. Ta zelená horečka, která člověka buď vystřelí do ráje, nebo utopí v bahně tropické džungle. Až do dnešního dne.

Dva nebo tři kameny, ne větší než nehet na dámském malíčku, leží na ponku přede mnou. Září hlubokým zeleným světlem, které vychází z jejich středu. Žádné odlesky, žádné nasvícení. Ty kameny mají vlastní zdroj záře. To není možné, říkám si v duchu, a spontánně k nim natahuji ruku, abych se jich dotkl. „Ssss,“ zasyčela Constanza jako had a chytla mě za předloktí. „Nesahat! Můžeš se jen koukat.“

Vybrousit tři sta malých kamínků zabere třem lidem týden práce.

Oko brusičovo

Kolumbie produkuje 60 procent světového objemu smaragdů. Většina kamenů z dolů Muzo, Chivor nebo Coscuez projde rukama brusičů a šperkařů v Bogotě. V srdci přeplněné deštivé megalopole, na ploše několika málo bloků, se tísní v mrňavých dílnách na dva tisíce šperkařů a kolem tří set brusičů.

Ve studeném světle zářivek a s mosaznou německou lupou u oka hledají v zelených kamenech jejich skrytou záři. U zpracování smaragdů, na rozdíl třeba od diamantů, totiž zásadně záleží na oku a zkušenosti brusiče. Každý smaragd je výsostný originál, nezaměnitelný s jiným. Má jinak rozloženou sytost barvy, má proměnlivý lesk, má jiné vrostlice a jemné vlásečnicové trhlinky. Brusič je ten, kdo skryté kouzlo kamene vidí. Ten, kdo ze zeleného matného střepu vrostlého do vápence (ganga) udělá drahokam.

Kámen má schopnost nasát olej a zvýšit tak svou průchodnost světla.

V dílně

„Dávám smaragdům život,“ zaculila se na mě Claudia. Korpulentní zralá dáma v bílém plášti nasypala diamantový prášek na tiše svištící brusný kotouč na pracovním stole. Její dílna, kde se dělí o hubené zisky s druhou brusičkou Viky a prodejcem Javierem, zpracovává kameny průměrné kvality. Vybrousit tři sta kamínků velikosti špendlíkové hlavičky zabere týden práce ve třech.

„V zásadě řešíme dva nejdůležitější aspekty kamene – barvu a průzračnost,“ pokračuje Claudia skloněná nad bruskou. „Naprostá většina smaragdů je nemá v rovnováze. Některý jim chybí. Buď nemají ten hlubokej zelenej tón, jsou bledý, nebo jsou naopak zakalený, matný. Těm matným říkáme ‚hloupé‘ kameny.“

Záleží na zkušeném oku brusiče a umu jeho rukou, aby se kámen zbavil kazu a zároveň neztratil na váze.

Dosud mlčenlivá Viky uchopila mosaznou tyčku se zeleným kamínkem, ukotveným na kaučukové špičce, a přidržela ji pod zářivkou. „Vidíš sám, že všechny kameny mají defekty. Černý tečky, prasklinky, jiný nerosty vrostlý uvnitř a tak.“ Posadila tyčku s kamenem na brusku. „Brusič musí ty špatný části kamene odříznout, ale zároveň musí dávat pozor, kde má kámen tu svou silnou stranu, co se barvy týká. A hlavně nesmí řezat moc, aby kámen neztratil karáty.“

Obecně platí, že majitelé kamenů tlačí na brusiče, aby neřezali moc, aby zachovali velikost kamene a tím pádem posílili nárok na vysokou prodejní cenu. Brusiči by naproti tomu raději brousili takzvaně „na kvalitu“ – aby drahokam měl větší lesk, méně defektů, „víc života“. Tím se však často ubírá váha kamene a kupující pak může mít pocit, že za „těžký prachy dostává málo muziky“.

Malé dílny v centru Bogoty zpracují drtivou většinu kolumbijských smaragdů.

Smaragdový car

Lugo zakvrdlal tmavou lahvičkou z broušeného skla proti světlu. „Skoro všechny kameny potřebujou olej,“ rozpovídal se asi třicetiletý brusič ve svém temném kamrlíku. „Nejdřív se aplikujou kyseliny – citronová a dusičná – a nakonec se kámen ošetřuje cedrovým olejem.“ Smaragd je díky své poréznosti schopen pod hydraulickým tlakem absorbovat (v podstatě „nasát“) miniaturní množství cedrového oleje, čímž se zamaskují vnitřní vlásečnicové prasklinky a kámen zlepší svoji průchodnost světla.

Lugo sáhl do šuplíku a ze zmuchlaného papírku vylovil smaragd čtverhranného brusu. Chytil kámen obratně pinzetkou a přiložil pod zářivku. „Tomuhle olej hrozně pomohl, vytáhnul mu barvu. Dal by se prodat za tisícovku. Teda kdyby ho zrovna neměl Víctor ve svý sbírce,“ zasmál se Lugo. Zakroutil jsem nechápavě hlavou. Ano, Víctor Carranza, zvaný smaragdový car, který nedávno zemřel. O jeho sbírce smaragdů, pocházející z jeho vlastních dolů, se vyprávěly legendy po celé Kolumbii. Ale co má společného s cenou Lugova kamínku?

„Smaragd je ďábelskej kámen,“ zakýval Lugo tajemně hlavou. „Jeho cenu z velký části ovlivňuje ten, kdo ho zrovna drží. Tenhle kámen,“ ukázal na pinzetku, „já prodám za tisícovku, ale kdyby ho prodával Víctor Carranza, bude mít totožnej kámen cenu pět tisíc. Protože kdyby ho měl v ruce Víctor, tak to přece nemůže bejt jen tak ledajakej kámen.“

Cena smaragdu závisí nejen na jeho vlastnostech, ale také na osobě prodejce.

SMARAGD

  • Nejoblíbenější tvar brusičů – kulatý (ve skutečnosti osmihran) – vyžaduje nejvíce řezání, tedy odpadu, zatímco majitelé často chtějí čtverce a obdélníky, kde je odpadu minimum.
  • Oním zvláštním kouzlem kolumbijských smaragdů je jejich hluboce zelená, sytá, a přesto svěží barva. Při výbrusu se část kamene s nejhlubší barvou nechává ve spodní části kónusu (špičce pyramidy), tak aby se smaragd takzvaně „rozsvítil“ a skrze svou čelní plochu zářil.
  • Mnozí z obchodníků cestují spolu s brusičem do dolů, aby měli větší výběr při koupi surového kamene. Zkrátka aby nebylo přebráno. Jiní tvrdí, že emoce z čerstvě nalezených smaragdů zvyšují nereálně jejich cenu, takže čekají s nákupem do Bogoty, kde již opadnou vášně.
  • Brusička Claudia odhadla, že pošetka plná drobných surových smaragdů velikosti špendlíkové hlavičky, asi 100 kamínků, se nakoupí za 300 000 pesos (3000 Kč). Po výbrusu je dílna prodá za dvojnásobek, tedy 600 000 pesos (6000 Kč) k dalšímu, většinou technickému užití.
  • Smaragdy téměř vždy obsahují jemné vrostlice (cizorodé nerosty) nebo vlasové trhlinky, barva není nikdy stejná v celém objemu kamene, bývají často zakalené. Výjimečně se nacházejí i kameny se zatavenou kapkou vody uvnitř.
  • Nalezené kameny jsou málo podobné tomu, co pak vidíme jako výsledek práce mistra šperkaře. Smaragdy se brousí, leští, praskliny se maskují, plní rostlinnými oleji (například cedrovým), nejčastěji však syntetickou pryskyřicí.
Smaragd
Smaragd

OČIMA AUTORA

Jan Sochor, fotograf a publicista

Claudiina dílna byla otevřena pro fotografování, protože kameny, které produkuje, mají nízkou hodnotu. Do dílen, kde vznikly Constanziny kameny, by fotografa nikdy nepustili. Jedná se totiž o velké majetky a úměrně tomu se přistupuje k publicitě.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články