Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zelená brána Černé země

zelena-brana.jpg
Autor článku: Markéta a Michael Foktovi, Pátek, 1. června 2012
Autor fotografií: Markéta a Michael Foktovi
Dříve tu lidé žili kvůli rašelině, dnes tady díky její těžbě hnízdí ptáci. Během tisíců let vystřídaly zdejší lesy porosty rákosů připomínající zelený příliv, neuvěřitelné bohatství živočišných druhů však zůstalo. A výrobci doškových střech zajíždějí do bažin La Briére stejně jako před staletími, aby pak svým uměním ozdobili tisíce stavení v okolí.

Začalo se plnit asi před deseti tisíci lety, kdy na jeho dně rostly bujné lesy. Moře rašeliny a tmavě obarvené vody, díky které získala celá oblast La Briére přiléhavou přezdívku „Černá země“. To dno tvoří propadlé žulové podloží, které zadržuje vodu nad sebou. Ještě v dobách lesů vyzdvihli tehdejší lidé obrovské kusy žuly do svislé polohy, aby z nich vytvořili menhiry či dolmeny podobné těm ve Stonehenge. Některé z megalitů postupně pohřbily vrstvy rašeliny, ve kterých dodnes spočívají vedle kmenů pradávných stromů, jež místní přiléhavě nazývají „mortas“.

Tmavá vrstva překrývající pravěkou kulturu se časem proměnila v jakousi obdobu mazlavého zlata. Mnohem později, za časů vévodů z Bretaně, totiž lidé objevili, že se dá těžit, sušit a spalovat. Právě díky těžbě rašeliny postupně vznikla jedinečná soustava kanálů a sladkovodních lagun tvořící ideální místo pro hnízdění ptáků. Dnes už černé zlato dobývá jen několik rodin Briérons, jak si obyvatelé bažin říkají. Stejně jako kdysi vyjíždějí do mokřadů na vrcholu léta, kdy je hladina vody nejnižší. Vytěženou rašelinu tvarují do briket a rovnají na hromady, kde pomalu schne.

Pro kolpíky bílé je podmáčená krajina rájem na zemi a neustále prostřeným stolem.

V současnosti patří bažiny La Briére hlavně ptákům, kterých tu žije mnoho desítek druhů. Další se tu střídají během jara a podzimu, kdy používají močály bohaté na potravu jako osvěžující zastávku na svých migračních trasách. Podmáčené ptačí království je druhou největší říší opeřenců v celé Francii – hned za světoznámou oblastí Camargue. Bažinatý přírodní park zabírá rozlohu čtyř set čtverečních kilometrů, takže je téměř tak velký jako Praha. Celých sedm tisíc hektarů v srdci parku tvoří jediná bažina le Marais de Grande Briére Mottiére, kterou společně spravuje jednadvacet obcí ležících v okolí mokřadu.

Do srdce ptačího ráje vede jen jediná cesta – po vodě. Místní používají pro plavbu bažinami podlouhlé pramice, kterým říkají „chaland“. Mají ploché dno, takže proplují i mělkými kanály, a ovládají se bidlem zapichovaným do bahnitého dna. Jak příď tiše proráží stébla rákosu a sítin, nabízí se pohled na nejrůznější ptáky přizpůsobené k životu u vody. Ladné volavky si díky dlouhým nohám při brodění nenamočí peří a zobákem ostrým jako břitva harpunují svou rybí kořist během zlomku sekundy. Potápkám roháčům naopak kontakt s vodou vůbec nevadí. Při pronásledování se potápějí pod hladinu a pod vodou dokážou vydržet i tři minuty. Kolpíci bílí si hledají na mělčinách potravu zobákem placatým jako lžíce a pisily čáponohé spolu s tenkozobci opačnými si mohou kvůli blízkosti moře vybrat, jestli si zaloví v rašelinných bažinách, či pobřežních slaniskách.

146_1_jpg_4fba150646.jpg

Dějiny psané rákosem

Ještě před třiceti lety tu žili pouzí dva obyvatelé, a protože měla vesnice přesně dva obydlené domy, tak parně bydleli každý ve svém. Dnes by asi ani jeden z nich svou rodnou osadu nepoznal. Stojí tu osmnáct nově nabílených domů, které vypadají jako v dobách, jež oba starousedlíci pamatují jen stěží. Připomínají dobu rozkvětu v osmnáctém století, kdy tu bydlelo celých patnáct rodin, což býval na osadu uprostřed bažin úctyhodný počet. Všechna stavení mají dokonce doškové střechy zhotovené stejným postupem jako před třemi staletími.

Při hledání vesničky Kerhinet, jak se došková oáza v bažinaté oblasti národního parku La Briére jmenuje, si s námi trochu pohrál rázovitý bretonský jazyk. GPS navigace, která nás měla k cíli dovést, patrně nestudovala bretonské tradice a zadaný cíl neznala. Místní obyvatelé i ukazatele u silnice naopak znali míst s podobnými názvy víc než dost – Kercradet, Kerbriant, Kerhouguet a mnoho dalších. Udělali jsme si tedy neplánovanou vyjížďku po kraji a až později zjistili, co za naším blouděním stálo. Bretonské slovo „ker“ totiž znamená „na nějakém místě“, a protože je v okolí podle všeho význačných míst hodně, vypadá podle toho i rejstřík zdejších obcí. Jméno sousední vesnice Kerbourg by tedy znalec bretonštiny přeložil asi jako „U Hradu“.

Tradiční doškové střechy zdobí tři tisíce domů v okolí bažin a vydrží až třicet let.

„Chalup s doškovými střechami, jako jsou tady u nás v Kerhinetu, najdete kolem bažin La Briére přes tři tisíce. Jsme díky tomu doškovou metropolí Francie, protože to číslo představuje víc než šest desetin podobných stavení v celé zemi,“ usmívá se Mélanie Lelaidier. Přes léto tráví ve vesnici většinu času a vypráví návštěvníkům o zajímavostech skrytých pod svazky rákosu. „I když se to nezdá, vydrží naše doškové střechy klidně i třicet let. Závisí to samozřejmě na počasí, sklonu střechy a na tom, jak je natočená vůči slunci. Každých pět až osm let také musíme střechu důkladně očistit od mechu, který se uchytí mezi stébly.“

Interiér tohoto stavení je zařízený stejně jako v osmnáctém století.

Surovinu na stavbu střech získávají místní pokrývači přímo v bažinách. „Až do sedmdesátých let minulého století jsme používali stébla sítin, které v bažinách přirozeně rostly. Pak se ale rostlina začala vytrácet a místní začali používat rákosy původem z Camargue.“ Dnes se však správa národního parku snaží obnovit porosty původních druhů rostlin i jejich zpracování. Bez ohledu na botanický druh svážou pokrývači vysušená stébla do snopců a kladou je na dřevěnou kostru střechy odspodu směrem ke hřebeni, aby po nich voda přirozeně stékala dolů.

Navzdory malebnému vzhledu býval život ve vesnici tvrdým oříškem. Celá rodina čítající klidně pět či šest členů žila v jediné obytné místnosti domu, kde lidé spali, vařili i pracovali. Když měli mladí po svatbě, přistavěli si vlastní chalupu ke stěně rodného domu. Celé stavení však mělo pouze dvoje dveře a dvě okna, aby se uvnitř drželo teplo.

Vydry patří mezi vzácnější obyvatele bažin.

„Protože tehdy nebyla elektřina ani tekoucí voda, dělaly se mnohé práce ručně společnými silami. Dnešní hospodyňky by si jistě nechtěly vyměnit úlohu s tehdejšími pradlenami. Ženy musely při praní prádlo ručně máchat, mlátit speciálním nástrojem a ždímat na dlážděném břehu obecního rybníka pod širým nebem, aby mohly rozprostřít cíchy na pole ke schnutí,“ pokračuje Mélanie. Mokrou dřinu nahradily po válce elektrické pračky. Ve stejné době vyhasly i obě vesnické pece na chléb, když se v okolních obcích začala otevírat pekařství. „Občas si tu však podle starých receptů domácí chleba upečeme,“ ujišťuje průvodkyně.


Bílá země na dohled

Říká se, že nic není černobílé, v deltě Loiry to ale neplatí.

  • Co by kamenem dohodil od „Černé země“ se rozkládá země „Bílá“. V labyrintu solných pánví tu místní solaři vyrábějí mořskou sůl nejvyšší kvality, která si získala věhlas až v Japonsku.
  • Místní cukráři přidávají sůl dokonce i do sladkých pochoutek – sušenek, karamelu či čokolády.
  • Mořská voda putuje labyrintem slanisek promyšleným způsobem podle vzrůstající koncentrace soli. Nakonec se vypaří a na dně saliny zůstává pouze „bílé zlato“.
  • Nejcennější formou soli je takzvaný „solný květ“ (fleur de sel) krystalizující na hladině solných nádrží. Prodává se za 1000 až 1500 Kč za kilo.
  • Zručný solař dokáže získat z jedné solné pánve až padesát kilo soli a ročně jí může shromáždit až sto tun.
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články