Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Ze Šan-si do Šen-si

078-001.jpg
David Jakš, Úterý, 29. Srpen 2006
Pro nás Evropany je výslovnost dvou středočínských provincií Šan-si a Šen-si téměř totožná. Číňan ale při pokusu laovaje, jak trochu posměšně říkají každému cizinci, o správnou reprodukci jen zakoulí očima a začne se smát.

Mandarínská čínština má pro nesinologa pořád nespočet nástrah, a tak je nejlepší vydat se obě provincie objevovat po svých a sem tam se ve styku s místními lidmi pokusit a nějaké to slovo, snad i větu. Šan-si (Shanxi) a Šen-si (Shaanxi), přestože jsou to sousední provincie, jsou si totiž podobné asi tak jako čeština a čínština… Šan-si je asi dvakrát větší než Česká republika a žije tu téměř 40 milionů lidí. Tak jako ve všech ostatních čínských provinciích (s výjimkou Jün-nanu, Yunnan), i tady převažují Chanové, zjednodušeně řečeno typičtí Číňané. Údolí sevřená horskými hřbety byla už od starověku místy, kde čínská vojska nepřetržitě čelila nájezdům kmenů z Vnitřního Mongolska a kde vznikl v roce 221 před Kristem legendární stát Čchin (Qin) považovaný za prvopočátek čínské státnosti. I když později se centrum dění přesunulo směrem na jihozápad, do dnešní provincie Šen-si, a Mongolové pronikli až k dnešní čínsko-laosko-barmské hranici daleko na jihu, po staletí byla oblast důležitou spojnicí mezi hlavním městem a střední Čínou.

O obrovských zásobách černého uhlí věděli už Japonci, a tak není divu, že ve 30. letech minulého století, po svém vpádu do Říše středu, okamžitě začali využívat místní obyvatelstvo za nelidských podmínek k těžbě. Uhlí bylo strategickou surovinou, pohánělo japonskou válečnou mašinerii a současně tak odstartovalo „uhelnou kroniku“ této provincie. A černé srdce Číny je tu opravdu černé. Příšerná devastace krajiny pokračuje ve dne v noci a sever a střed provincie jsou vlastně jednou obrovskou uhelnou pánví. Projíždět oblastí je asi ten nejhorší nápad, jaký může cestovatel dostat. Ani ne tak kvůli uhelnému prachu, který je opravdu všude a na všem, ale spíše kvůli neútěšnosti všeho kolem, nekonečným kolonám náklaďáků s uhlím a zplundrované krajině. Člověk vyrval její uhelné srdce a nechává ji bez dalšího zájmu umírat. V propagandistickém listu China Daily to pekingští ministři odůvodňují akutní potřebou dalších zdrojů energií. Ačkoli má země největší spotřebu uhlí na světě (1,53 miliard tun ročně), se svými zásobami (13 % celosvětového objemu) je až třetí, za USA a Ruskem. Tento rozpor se snaží překonat jednak stále vyšším dovozem, jednak i otevíráním dolů, které už byly před lety uzavřeny pro nerentabilnost. To platí nejen o lokalitách v Šan-si, ale hlavně v severočínských provinciích Liao-ning a Ťi-lin (Jilin), kde se v rámci „revitalizace starých průmyslových základen“, jak vláda projekt nazývá, začalo znovu těžit. Výsledkem jsou každoročně tisíce mrtvých horníků, kteří pracují v revírech, kde je hrubě zanedbávaná bezpečnost. Při odhadech, že v roce 2025 už bude Čína spotřebovávat 3,25 milard tun uhlí, nelze asi očekávat, že horníky čekají pod zemí lepší časy.

Rizikový život

I přesto má ale Šan-si turistům co nabídnout. Necelých 20 km od města Ta-tchung (Datong), na severu provincie, leží jeskyně Oblačného hřbetu (Jün-gang-ši-kchu, Yungang Shiku). Podle turistických průvodců měří soustava různě velkých jeskyní asi kilometr a počet všech malých, velkých, bronzových a dřevěných soch v nich přesahuje číslo 50 000. Pokud se zajímáte o buddhistickou nebo hinduistickou mytologii, jistě vás všichni zdejší Maitréjové, bódhisattvové a Šivové osloví. Jen 80 kilometrů na jihovýchod zase leží jedno z posvátných čínských pohoří -Wu-tchaj-šan (Wutai Shan). Nejvyšší hora – Jie-tou-feng (Yedou Feng) – přesahuje 3000 metrů a překrásné horské scenerie doplňují buddhistické chrámy a zahrady. V zimě je tu ale opravdu zima a po zbytek roku nekonečné řady hlučných domácích turistů. Jet dále na jih znamená vjet rovnou do už zmíněných uhelných pánví, a tak ve městě Pchien-kuan (Pianguan) (pozor – nejedná se o světové proslulé město Pching-jao (Pingyao) s dochovanými staročínskými ulicemi, domy a vodními kanály, to leží sice ve stejné provincii, ale dále na jihu!) přejíždíme do sousední provincie Šen-si. Hranici tvoří Žlutá řeka (Chuang-che, Huang He). Tady už má za sebou přibližně polovinu cesty od pramene v provincii Čching-chaj (Qinghai) do Žlutého moře a je silně znečištěná. Podél řeky vznikla většina továren, silnic i měst a voda podle toho vypadá. Proud má podivnou, žlutohnědou barvu, neexistují čističky, zelené, červené a modré stoky ústí rovnou do „matky řeky“. Pchien-kuan za posledních 40 let zvětšil rozlohu desetkrát a úřady samy přiznávají, že pohyb lidí už tady nemají pod kontrolou. Chybí jakékoli omezení dopravy, přes most se denně valí stovky smradlavých kamionů s uhlím a na zpáteční cestě někteří řidiči myjí auta přímo v řece. Hromady smetí hrnou buldozery rovnou do vody, aby uvolnily místo pro další tuny odpadu. Už v 90. letech upozorňovala OSN v jedné ze svých zpráv, že 60 % veškeré povrchové vody v Číně je tak znečištěno, že znamenají hrozbu pro zdraví obyvatel. V kombinaci s každoročními záplavami, při kterých jen za posledních 100 let zahynulo více než 15 milionů lidí, je život na březích Žluté řeky opravdu rizikový…

Přes řeku do ráje

Jen několik kilometrů nad městem Fu-ku (Fugu), které tvoří protějšek průmyslovému Pchien-kuanu, se krajina zázračně mění. Žádné uhlí, žádný prach, vápencová krajina se leskne ve slunci a celkem zánovní autobus projíždí žlutozelenými lány kukuřice a slunečnic. Vítejte v Šen-si! Lidí tu žije přibližně stejně jako v sousedním Šan-si, ale rozlohou tato provincie převyšuje Českou republiku asi dvaapůlkrát. Na čínské poměry je to vlastně málo osídlené území, a tak se tu dodnes můžete toulat liduprázdnou krajinou, divokými srázy nebo jít jen tak bez cíle od vesnice k vesnici, jako ve zlatém věku poutníků a tuláků. Život se tu od těch dob až tak moc nezměnil, zemědělství je pořád hlavním zdrojem příjmů. Sprašové půdy se ukládají už tisíce let, a i když se střídají období sucha a záplavy a půdy nejsou tak kvalitní jako na jihu a jihovýchodě země, i přesto je to úrodná provincie. S mechanizací je to horší, je prakticky stejná jako před padesáti lety, a tak buvol nebo malý traktor jsou tady stále obrovským bohatstvím.

Žlutá řeka se zařezává hluboko do krajiny, a tak jedinou, skutečně spolehlivou ochranou před ní bylo stavět vysoko na skalách. Ve 14. století to udělali třeba mniši právě nad městem Fu-ku a během patnácti let vytvořili vlastníma rukama chrám Weng-šuej (Weng Shui). Zelené zahrady a pavilony obývalo skoro 200 buddhistických mnichů a místo bylo centrem vzdělanosti pro široké okolí. Jako jeden z mála chrámů přežil drancování Rudých gard v 60. letech a dnes už jen zbývá dokončit některé kamenické práce a otevře se turistům. I vnitřní výzdoba je původní, a protože Šen-si bylo místem, kde řádila jak vojska Mao Ce-tunga, tak Kuomintangu, je takto zachovalý chrám raritou.

Mniši, vojáci a komunisté

Místem, o kterém se turistické bedekry nezmiňují, a přece jsou tam uloženy historické skvosty, je město Šen-mu (Shenmu) (Číňané jej vyslovují jako Š-muá) na severu provincie. Leželo už v dávnověku na obchodní cestě, spojující Vnitřní Mongolsko s bývalým hlavním městem Si-an (Xi’an). Vysoko nad řekou Wej-ťiang (Wei Jiang) se dochoval starobylý buddhistický chrám. Jeho počátky sahají do 11. století, kdy na skalním ostrohu nad řekou postavili mniši jednoduchou svatyni. V 16. století ale císař rozhodl, že jedna z větví Velké čínské zdi povede právě přes skalní hřbet a mniši museli uvolnit místo vojákům. Zbraně tu ale neřinčely věčně. Za dalších 200 let vojáci odešli a zbytky Zdi mniši šikovně využili jako základy k rozšíření svatyně. Místo jednoduché modlitebny vzniklo několik pavilonů, které jsou na skále přilepeny doslova jako ptačí hnízda. Jenže příchod Rudých gard zlomil mnichy nadobro. Ti, kteří nebyli zavražděni přímo na skále, putovali do pracovních táborů a dnes už zde nenajdete ani jednoho. Žije tu ale několik místních, většinou starších lidí. Za skromnou mzdu, kterou dostávají od vlády provincie, se starají o údržbu areálu, výběr vstupného a prodej suvenýrů. Dostávají symbolický plat, ale mají kde bydlet a jistou práci. Navíc večer, kdy ukřičení domácí turisté odejdou, se nahoře na skále rozhostí nepopsatelný klid. Personál nad čajovou konvicí klábosí a směje se tak, až se jejich smích odráží od mohutných dřevěných soch démonů všude kolem. A když padne tma a dole pod nimi se rozsvítí Šen-mu, mají tu opravdovou jistotu, že až do svítání se sem nahoru nikdo nepoškrábe. Jenže Šen-mu má ještě jednu zajímavost. Na druhé straně řeky, za městem, stojí ve volné krajině muslimské hřbitovy. Islám hrál v historii provincie důležitou roli. Muslimové tady žili už od starověku a jejich soužití s křesťany a buddhisty nebylo vždy klidné. Například v letech 1876–1878 zahynulo při muslimských rebeliích skoro pět milionů lidí a ve 20. letech minulého století další tři miliony. Muslimský hřbitov tvoří vlastně jen kamenné hromady, navršené nad těly nebožtíků. Aby duše mohla po smrti opustit tělo, nechybí malý domek, kterým proklouzne z hrobu ven. Pokud je rodina bohatá, může si dovolit ozdobný, většinou tmavý náhrobek. Někteří pozůstalí dokonce vytesají obětiny (konvice s vínem, ovoce, chléb, ryby) přímo do náhrobního kamene. To zajistí, že nebožtíka neurazí běžným ovocem, které se za pár dní zkazí. Lidé ale většinou mají peníze jen na jednoduchý kamenný sloup, který kameník vztyčí v krajině. Sloupů je tu stále více, a protože čínská populace bude až do roku 2030 pořád tou nejpočetnější na světě, než ji předstihne ta indická, dá se očekávat, že přibývat bude i nebožtíků nad Šen-mu. A tím i kamenných sloupů a domků pro duše zemřelých.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články