Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zázrak jménem Betynka

008-000.jpg
Lenka Klicperová, Pondělí, 7. prosince 2009
K prosinci už zhruba tak dva tisíce let patří Vánoce a k Vánocům zase zázraky všeho druhu. Mně se jeden takový zázrak stal ještě před Vánocemi, při podzimní cestě na sever Keni. Věřím, že to byl asi předčasný dárek Stvořitelův před nadcházejícím adventem.

Mířily jsme s mou spolucestovatelkou Olgou Šilhovou do nitra území kmene Samburů. Měly jsme tip na jistou vesnici Umoja, kterou si založily samburské ženy, které se nechtěly nechat dobrovolně obřezat, jak velí dávná samburská tradice. Jelikož žena neobřezaná je u Samburů považovaná za jaksi nehotovou, nedospělou ženu a je hodna jen posměchu, nemají takové dívky v tradičních vesnicích šanci na aspoň trochu lidský život.

A tak prý vznikla Umoja – založily ji a spravují právě ženy zběhlé z krvavého rituálu, chtělo by se napsat zběhlé zpod žiletky. Krásná a vznešená idea. Těšily jsme se, že to bude skvělá práce. Že tu najdeme ženy, které budou přístupné hovorům s cizinci, když už dokázaly prolomit tisíce let stará tabu. Že to budou statečné a krásné ženy, pravé nositelky revolučních idejí, kterými budou postupně zaplavovat rozlehlou samburskou zemi.

Všechno bylo ale jinak. Umoja je něco docela jiného. Nechci říct rovnou podvod, snad základ pořád ještě nějaký má, ale je to čistá komerce. Dobrý byznys, nic víc. Přijely jsme na břeh řeky Ewaso Ngiro a první, co jsme dostaly do rukou, byl ceník. Za jeden natáčecí den 30 000 keňských šilinků, tedy asi 6500 Kč. Plus k tomu další tisíce za foťák, bydlení a stravu. To bychom s naším rozpočtem brzy donatáčely… Vyjednávání neměla smysl, ceník je prostě v Umoje ceník. A každá bílá bytost milionář, ze kterého je občanská povinnost vyrazit všechno, co má zrovna u sebe.

Odjíždíme naštvaně z vesnice a ještě natáčíme své zklamání na kameru. Je půl šesté večer, za hodinu už bude tma. Kde budeme spát, nevíme. A pak se znenadání objevuje ONA. Vysoká, štíhlá Samburka. Krátce pohovoří s naším samburským řidičem a průvodcem Karlem a s milým úsměvem nás zve do nedaleké vesnice. Každé gesto, každý úsměv nám dává tušit, že se za chvíli ocitneme v jiném světě. Krátká porada před vesnicí a právě v okamžiku, kdy slunce už taktak líže vrcholky akácií, tančíme se ženami uprostřed vesnice.

Jsme její součástí a zůstaneme jí celý týden. Onu dívku hned druhý den překřtíme na Betynku, protože to k ní prostě sedí víc než Elisabeth. Betynka je v tu chvíli náš malý zázrak a budu jí nadosmrti vděčná za to, jak nás přijala. A doufám, že jí budu moct časem splatit její péči o nás. Betynko, krásné Vánoce a snad brzy na shledanou!

A nám všem do dalšího roku alespoň pár takových malých či větších zázraků…

Za celou redakci LaZ, Lenka Klicperová

Sdílej článek dalším cestovatelům

Komentáře

Přečtěte si další podobné články