Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Závod vysokých svící

096-001.jpg
Michal Rudolsků, Středa, 2. května 2007
Corre, corre! Utíkej, utíkej! Tak zní unisono z úst rozvášněného davu. To jsem však ještě dost dobře netušil, že to platí i pro mě. Pro všechny svaté! Zachraň se, kdo můžeš! Z oblaku prachu se vynořilo děsivé kymácející se monstrum nesené hordou chlapů zsinalých vypětím. A těsně za ním další a ještě jedno…

Tisknu se vyděšeně k rozpálené kamenné zdi. Ani rozzuřený býk v koridě, ani žádný fotbalový zápas nedokáže nabídnout více vzrušení než Corsa dei Ceri, nepochybně jedinečný a bláznivý závod, ve kterém rozvášněný dav lidí zběsile popohání nosiče „vysokých voskovic“ vzhůru prudkým kopcem vysoko nad středověké město Gubbio.

Když budeme pátrat po historii a vzniku slavnosti voskových svící, musíme se vrátit hodně daleko do minulosti, o bezmála tisíc let. Zabloudíme až do středověku, do dvanáctého století. Odpověď nebude snadné nalézt. Je slavnost svící křesťanská, nebo pohanská tradice? Jsem nakloněn věřit variantě, o které nám toho kronikáři zanechali ve svých spisech vícero zmínek. Popisovali původ slavnosti jako výraz upřímných díků křesťanskému světci.

Běží pouze domorodci

Sedím na vrcholku Monte Ingina a můj pohled letí daleko přes ztichlé umbrijské chlupaté kopečky, zahalené ranní mlhou a nakadeřené zkroucenými duby. Všude jsou roztroušeny zemědělské usedlosti. Představuji si, jak sem kdysi pomalu kráčel tajemný zástup osvětlený svitem tisíce svíček. Je to snad smuteční průvod? Pouť nebo jiná mystická záležitost? Kdepak, tenkrát měli obyvatelé Gubbia velký důvod k radosti z důležitého vítězství v boji nad nepřátelským městem. Rozhodli se proto vyjádřit vděčnost ochránci a patronu města, svatému Ubaldu Baldassinimu, a to v předvečer výročí jeho úmrtí patnáctého května roku 1160.

O tom, že tato každoroční a po staletí neměnná slavnost hraje velkou roli i v dnešním každodenním pospolitém životě obyvatel Gubbia, není vůbec pochyb. Místní tradice je velmi silná. Účastníkem „běhu“ s obrovskou dřevěnou napodobeninou svíce například nemůže být každý, ale je ten, kdo se v Gubbiu narodil nebo zde trvale žije.

Vše ale začíná o mnoho poklidněji na začátku května, kdy místní siláci přenášejí mohutné dřevěné konstrukce z baziliky svatého Ubalda, kde jsou uloženy po zbytek roku, do nádherného Palazzo dei Consoli na hlavní náměstí, které se zanedlouho naplní k prasknutí lidmi nejen ze všech koutů Itálie, ale i z celého světa. Všichni chtějí vidět siláky, kteří s dřevěnými „svícemi“ poběží při slavnosti nazpět do baziliky. Corsa dei Ceri je opravdu neobyčejná událost a stojí za to ji vidět.

Tamboři, trubači, honosně oblečení jezdci na koních a záplava praporů všech možných barev visících na každém nároží zaplní ulice i hlavní náměstí. Květnovým ránem se nese bubnování, které probouzí slavnostně vyšňořené kapitány na bílých koních. Ti provádějí slavnostní průvod městem až na náměstí, zdraví početné shromáždění a míří na náměstí. Mezitím čas neuvěřitelně letí, mohutný zvon odbíjí poledne a otáčí se ve zvonici kolem své osy! Těžký korpus i litinové srdce je nahoře vždy zachyceno silnými pažemi a údery tak mění rytmus. Neuvěřitelné.

Barvy svatých

Na náměstí již není k hnutí a tři dřevěné konstrukce s osmihrannými napodobeninami svící jsou vztyčeny vysoko nad hlavami lidí. Na každé z nich zdraví davy capodieci,

muži velící každé z nich, a odlévají pár kapek vody na přesně určené místo na konstrukci.

Vzápětí se tříští obrovské keramické džbány na tisíce kousků o kamennou dlažbu náměstí. Dav šílí, sbírá střípky pro štěstí a vše se dává do zběsilého pohybu. To však ještě není hlavní závod, to jen začalo velké celodenní procesíproplétající se pomalu klikatými uličkami města, aby se opět k večeru vrátilo na velké náměstí.

Slunce se již pomalu sklání k obzoru a nyní nastává chvíle, na kterou mnozí čekají. Každým okamžikem to vypukne, ještě boží požehnání a pozoruhodný „závod“ vyrazí v plné síle. Je odstartováno. Šílenou rychlostí mizí všichni po Via Dante, tři krátké otočky na Piazza della Signoria a opět bláznivým tempem vzhůru do baziliky na vrcholu kopce Ingino… Ovšem koho nelze v té skrumáži přehlédnout, jsou ceraioli. Tak se říká nosičům v bílých kalhotách a žlutých, modrých nebo černých košilích. Modrá barva patří svatému Jiří, držícímu ochrannou ruku nad obchodníky, černou mají oblíbenci svatého Antonína, který chrání farmáře, a konečně žlutou barvou se pyšní ti, kteří nesou svatého Ubalda. Nemají to vůbec snadné, navíc je jich tolik, že je nikdo ani přesně nespočítá. Pro náhodného návštěvníka ztraceného v davu je naprosto nepochopitelné, jak přesně vědí, kdy a kde v tom zmatku mají podepřít odvážně svými rameny více než třistakilové a bezmála sedmimetrové dřevěné monstrum, opatřené na konci soškou svatého.

Klopýtat v šíleném tempu pod tíhou břemene není vůbec jednoduché, ale každý jejich krok je důkladně promyšlen. Vždyť se na tento den pečlivě připravují po celý rok! Vynést totiž mohutnou konstrukci vyrobenou z bukového a jedlového dřeva a připomínající tvarem svíci zpátky na kopec Ingino je obdivuhodný výkon.

Vlastně ji ale nestačí jen vynést! Je nutné se s ní hnát po hrbolaté dlažbě v těsných, klikatých uličkách nebo se sklánět pod četnými oblouky bran, které se „připletou“ do cesty. Často se dokonce ani rozverně kymácející se svatý na špici svíce nevyhne drobnému drcnutí hlavou o zeď.

Jestli si ale představujete, že vítězem závodu je ten, kdo doběhne první, velmi se mýlíte. Branou kostela musí vždy jako první projít svatý Ubaldo, a až potom ostatní! Kdo že tedy vlastně vyhraje? Více záleží na zdatnosti a zkušenostech nosičů, jaké projevili při běhu, a tak se o vítězi vedou nekonečné debaty po celý další rok.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články