Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zašpiněná Amazonie za 18 miliard dolarů

20-21.jpg
Autor článku: Tomáš Nídr, Středa, 26. září 2012
Autor fotografií: Tomáš Nídr a Profimedia
Ropný gigant Chevron čelí hrozbě, že bude muset platit obyvatelům ekvádorské Amazonie 18miliardové odškodnění za zničené životní prostředí. Jak vypadá situace na místě jednou v doprovodu zástupce poškozených a den nato s reprezentanty obviněné firmy? Kousek od vrtu Sacha 74 protéká hájem banánovníků potůček s čistou vodou. Když však sedmatřicetiletý Donald Moncayo udeří rýčem do jeho břehu, odhalí se hlína skrznaskrz pročernalá ropou a po hladině se rozeběhne duhová skvrna. Poté asi osm metrů od strouhy zaboří do země speciální rypadlo. Točí s ním jako s přerostlou vývrtkou, až po minutě práce vytáhne „špunt“ hlíny. Jeho spodek je nasáklý ropou. Díra v půdě se mezitím zaplní vodou, která má odér benzinové pumpy.

Kousek od vrtu Sacha 74 protéká hájem banánovníků potůček s čistou vodou. Když však sedmatřicetiletý Donald Moncayo udeří rýčem do jeho břehu, odhalí se hlína skrznaskrz pročernalá ropou a po hladině se rozeběhne duhová skvrna. Poté asi osm metrů od strouhy zaboří do země speciální rypadlo. Točí s ním jako s přerostlou vývrtkou, až po minutě práce vytáhne „špunt“ hlíny. Jeho spodek je nasáklý ropou. Díra v půdě se mezitím zaplní vodou, která má odér benzinové pumpy.

Zašpiněná Amazonie za 18 miliard dolarů

Jsem na Toxi Tour, kterou pro zájemce organizují ekologičtí aktivisté z ekvádorské Amazonie poblíž města Nueva Loja, nazývaného též Lago Agrio. Chtějí při ní ukázat, jak krajinu poničila americká společnost Texaco během třicetileté těžby ropy. Za to byla firma, která už jedenáct let patří pod hlavičku koncernu Chevron, v únoru 2011 a následně v lednu 2012 odsouzena k napravení škod ve výši 18,2 miliardy dolarů. To je v přepočtu 347 miliard korun, což pro srovnání tvoří zhruba třetinu ročního státního rozpočtu České republiky. Žalovaná strana se s rozsudkem nechce smířit a všemi možnými právními prostředky bojuje proti němu.

Krajina zničená pod povrchem

Před příjezdem na místo očekávám krajinu po apokalypse. Místo toho mě čeká bujná tropická zeleň, byť prales tu nahradila pole. Nueva Loja je uleptané rovníkovou vlhkostí, ale jinak se chudobou ani ničím jiným nijak neliší od ostatních měst v zemi. Při průjezdu postindustriálním Rumunskem padne na člověka rozhodně větší deprese. To, že se v Amazonii těží bohatství, které z Ekvádoru činí třicátého největšího producenta ropy na světě, se pozná podle různě širokých rour podél silnic. Ženy na nich suší prádlo a děti balancují cestou ze školy.

Indiánské děti se koupou ve vodě znečištěné ropou.

„Devastace je tu skrytá pod trávou. Ropa zasáhla půdu i vodu pod povrchem. Když v roce 1993 Texaco Ekvádor opouštělo, dostalo úkol napravit ekologické škody. Chlubí se tím, že na to dali 40 milionů dolarů. To stačilo akorát tak na jejich zamaskování,“ tvrdí Moncayo, když spolu projíždíme místa, kde těžaři zanechali svou obtížně smazatelnou stopu.

Místní lidé z Fronty na obranu Amazonie si to nenechali líbit a ve spolupráci s americkými advokáty podali na Texaco (resp. Chevron, který převzal jeho závazky) jménem třiceti tisíc poškozených hromadnou žalobu v New Yorku. Soud po mnohaletých jednáních a prostojích proces na přání obviněných převedl v roce 2003 do Ekvádoru s podmínkou, že se firma musí rozhodnutí tamní jurisdikce podřídit. „Ropaři byli zvyklí, že v Ekvádoru dirigovali všechny vlády,“ v e-mailové korespondenci naznačuje právník žalujících Pablo Fajardo, že Chevron chtěl svými finančními pákami u mocenských elit zajistit pro něj pozitivní výsledek. Jenže na konci roku 2006 vyhrál prezidentské volby populistický ekonom Rafael Correa, který slíbil vybudovat ve vlasti socialismus 21. století, a zahraničním těžařům se rozhodně postavil.

Podle Chevronu naopak triumf tohoto autoritářského politika, který ve svých metodách kopíruje venezuelského kolegu Huga Cháveze, ukončuje nezávislost justice v zemi. Dokazuje to tím, že v roce 2007 se při obhlídce špatně „rehabilitovaného“ povrchového těžiště pro média vyjádřil: „Ačkoli vláda nemůže zasahovat do soudního jednání, plně podporujeme požadavek třiceti tisíc našich krajanů. Všichni musí vidět, co Texaco způsobilo.“

Donald Moncayo mě provází na Toxi Tour. Denně mi ukazuje znečištěnou půdu a následky působení americké těžařské firmy. U vrtu Sacha 53 mi ukazoval půdu prosáklou znečišťujícími látkami.
James Craig je placen Chevronem a o jeho dobrou pověst se svědomitě stará všemi prostředky, které mu PR profese i média poskytují. I on mi ukázal vrt Sacha 53, ovšem podle něj nebyl v ničem problém.

Z pralesa na hlídku u soudu

Fajardo je i jedním z poškozených, protože patří k malému etniku Cofánů, které se do příchodu petrolejářů se západní civilizací stýkalo jen prostřednictvím misionářů. Těžba pro zdejší indiány znamenala konec jejich civilizace lovců a sběračů, kteří žili v malých komunitách o 5–6 rodinách stranou světového dění.

„Bylo mi šest, když přišli. Do té doby jsem neznal hluk, jen zvuky džungle. Nad hlavou nám najednou létaly vrtulníky, ze strachu před nimi jsme utekli mezi stromy,“ vzpomíná padesátník Emeregildo Criollo na prvním setkání Cofánů s ropaři. „Každý den jsme slyšeli děsivý rámus. Odvážili jsme se přiblížit a viděli jsme, že ohromný kus pralesa, který byl naším tržištěm i lékárnou, pokáceli,“ vypráví bez přerušování. Je znát, že nejsem první žurnalista, kterému tyto vzpomínky líčí.

Dřevorubci si jich všimli a přes evangelické misionáře, kteří podobně jako v koloniální historii hráli roli přívětivé tváře západní kultury, je pozvali k obědu. „Byl to tuňák s těstovinami. Na cestu domů nám dali sýr. Zahodili jsme ho. Podle vůně jsme si mysleli, že byl zkažený,“ směje se. Podobná setkání v jiných místech však končila tragicky, když se domorodci rozhodli bránit své teritorium pomocí luků a šípů. Na takový útok odpovídala o poznání modernější výzbroj.

Pak mu ale úsměv ztuhne, když začne vyprávět, jak se v jejich řece objevila ropa a vyhubila veškeré ryby. Neinformovaní lidé vodu dále pili a koupali se v ní. Výsledkem byly trávicí obtíže, nemoci kůže a spontánní potraty. Criollo, jehož rodina se nyní živí výrobou suvenýrů, přičítá znečištění vody i smrt svých dvou malých synů.

Likvidace Cofánů nebyla jen fyzická, ale kvůli přílivu nových věcí i kulturní. „Šaman se upil k smrti a z jeho manželky si udělali děvku,“ říká ve zkratce, jak skončila nejváženější rodina jeho komunity. I ostatní se zamilovali do nových jídel, alkoholu a laciných pozlátek. Děti sice začaly chodit do školy, ale detailní znalost pralesa už jim nikdo nepředal, a tak během dvou generací prakticky vymizela.

Criollo mi všechno vykládá na chodbě v soudní budově v Nueva Loja. Za plat od Fronty na obranu Amazonie tu hlídkuje a zaznamenává všechny návštěvy, které tam míří za soudcem. Je to podle něj preventivní opatření, jak předejít uplácení justičních pracovníků Chevronem.

S bezpečností těžby si Texaco nedělalo hlavu, říkají obyvatelé oblasti.

Erin Brockovich po ekvádorsku

Asi 300 metrů od vrtu Sacha 41 stojí domek z prken, ve kterém bydlí Rosa Salazarová. Do Amazonie přišla už v roce 1952 s rodiči během nesmělých pokusů osídlit tento obrovský prostor. V 60. letech se však na jejich políčkách vyrvaných přírodě objevili prospektoři. Vrt naplánovali tam, kde otec Rosy Salazarové před pár lety postavil svoji chýši. „Dali nám osm dní na vystěhování. Pokud bychom neposlechli, poslali by na nás vojáky,“ říká bez hněvu. Přestěhovali se do současného domova. Nebylo to klidné sousedství. Paní v ušmudlaném bílém tílku, ze kterého jí občas vypadne poprsí, vzpomíná na to, jak se ropné odpady likvidovaly jednoduše pálením. Jak na ně z nebe dopadal kyselý déšť, takže i vodu z nebes museli a musí filtrovat. Jak jí syn zemřel v náručí, když nezastavitelně zvracel krev.

O zdravotních problémech starousedlíků mluví i můj průvodce Moncayo. Výskyt rakoviny, kterou v navštívené oblasti způsobilo ropné znečištění, nemá podle jeho slov v Ekvádoru srovnání. U doktora v obci San Carlos nechává pro dvě nové pacientky s nádory na děloze, respektive žaludku 400 dolarů, které má organizace od svých amerických donorů. „S bezpečností těžby a zdravím obyvatel si Texaco nedělalo hlavu. Znáte film Erin Brockovich, ve kterém Julia Roberts bojuje proti ropné společnosti? Tam se dozvíte, čeho jsou schopni v USA. A teď si to přesaďte do Ekvádoru,“ pointuje aktivista.

„Jasně, my těžaři jsme vždycky zlí chlápci,“ směje se tomu druhý den James Craig a dodává: „Používali jsme tady ve své době nejmodernější technologie. Stejné jako v USA.“ Padesátiletý bývalý žurnalista, který během své kariéry strávil při reportážích v Latinské Americe dvanáct let, je dnes tiskovým mluvčím Chevronu pro ekvádorské záležitosti. Je královsky placen za to, aby zaměstnavateli zachraňoval image. A dělá to velmi dobře.

Pohotovou odpověď má na každou kritiku. Svého chlebodárce chválí, ale nijak přehnaně. Zato soupeře cupuje bez milosti pomocí obratů, které si říkají o vytištění („Na těchto ekologických aktivistech jsou zelené jenom dolary, kterými si chtějí nacpat kapsy.“). V zápalu debaty, kdy přeskakuje z angličtiny do španělštiny, neváhá použít vulgarismy („Jde jim jen o zasraný prachy.“). Nenápadně reportérovi naznačuje, že jeho odborné vědomosti nestačí na to, aby mohl psát o ropě, ale zároveň občas počechrá jeho ego („Novinář pracuje 24 hodin denně, ale za svou dobrou práci není pořádně odměněn.“). Chová se hrozně přátelsky a žoviálně („Ekvádor je krásná země a žijí tu skvělí lidé.“), ale zároveň vyjadřuje naprosté přesvědčení o své pravdě („Jsem si stoprocentně jistý, že kopu za správnou stranu.“).

S bezpečností těžby si Texaco nedělalo hlavu, říkají obyvatelé oblasti.

Kde jsou nějaké důkazy?

I on mě bere na exkurzi po vrtech, aby mi ukázal těžařský pohled na věc. V obou výletech je markantní rozdíl, který vyjadřuje i hospodářskou sílu soupeřů ze soudní síně. Zatímco Moncayo mě v hotelu vyzvedl na svém dýchavičném motocyklu, pak jsem pro oba zaplatil taxíka na celý den a na oběd jsme zašli do levné kantýny při cestě, Chevron nabízí vše „all inclusive“. Přistaveny jsou dva teréňáky, doprovod mi dělají tři lidé z PR oddělení, dva řidiči a dva bodyguardi. Hlavně se mi však věnuje Craig, který do Ekvádoru den předtím přiletěl z New Yorku. Vše jen kvůli jednomu českému novináři na volné noze. Firma, která dlouhodobě patří mezi pět největších v USA, o svou pověst skutečně dbá.

„Dává se nám za zodpovědnost úplně všechno. Třeba že kvůli nám se kácí Amazonie, ale to není pravda. Vláda sama na ropných společnostech požadovala, aby stavěly silnice, které by umožnily masivní příliv osadníků. My bychom si vystačili s vrtulníky,“ říká s tím, že v 60. letech létalo nad ekvádorskou džunglí více helikoptér než nad válečným Vietnamem.

Svůj argument o tom, že za mizení pralesa si mohou sami Ekvádorci, dokumentuje srovnáním leteckých fotografií místa Sacha 53 z let 1975 a 2001. Na první je mezi stromy vysekán obdélník kolem vrtu a uzoučká ulička kopírující trubku ropovodu. Na druhém snímku už skoro všechna divoká vegetace padla záplatám polí, ale čtyřúhelník kolem zařízení zůstal stejný.

Craig obviňuje žalobce, že hrají světu na city s historkami o pobitých indiánech a jejich znásilněných partnerkách. „Nevylučuji, že se nějaké takové věci staly. Ale neexistují o nich žádné záznamy. U soudního procesu nemohou takové vyprávěnky obstát.“ Stejně tak odmítá s odkazem na falšování statistik, že by divoká těžba ropy způsobovala obyvatelstvu zdravotní problémy. „Faktorů je mnoho. Třeba Nueva Loja nemá čističku odpadních vod a lidé po proudu z řeky běžně pijí. Jak tedy víme, že za jejich obtíže může zrovna ropa?“

„Není potřeba, abychom to dokazovali. Žalujeme Chevron kvůli poničenému životnímu prostředí a k tomu se dost nezvratných důkazů najde v přírodě,“ reaguje na tyto námitky e-mailem Fajardo.

S bezpečností těžby si Texaco nedělalo hlavu, říkají obyvatelé oblasti.

My nic, všechno Ekvádorci

I na to má Craig protiargument. Spočívá v hesle: My nic, všechno Petroecuador. Aby Texaco mohlo v Amazonii začít v roce 1964 působit, muselo se spojit do konsorcia s ekvádorskou státní společností, která tehdy měla s prací v terénu mizivé zkušenosti. V 90. letech se politikům zdálo, že už Texaco nepotřebují. Ještě před ukončením spolupráce si však oba partneři proporčně rozdělili lokality poškozené těžbou k jejich rehabilitaci. Většinou se jednalo o jámy, kam se před položením potrubí ukládala při průzkumných vrtech nalezená ropa, a místa zasažená jejím únikem. „Vyčistili jsme jich 168, Petroecuador neudělal nic,“ vyčísluje Craig. S tím, že všechny destinace, kam vozí turisty Toxi Tour, měli uklidit Ekvádorci.

Když hájí Texaco, hovoří o tom, jaká pozitiva těžba zemi dala, kolik bilionů dolarů už na ní vydělala, kolik lidí díky ní má práci a jak nastartovala rozvoj. Jakmile začne mluvit o bývalém ekvádorském partnerovi, chameleonsky se změní v ekologického aktivistu. Předvádí fotografii krokodýla zapatlaného mazlavou černí, která by se skvěle vyjímala na manifestaci Greenpeace. Viníkem ještěrova neštěstí je samozřejmě Petroecuador.

„Zahraniční společnosti se chovaly k přírodě daleko ohleduplněji. Už jen proto, že na ně byl daleko přísnější dohled. Nemohly si dovolit pokácet strom bez povolení,“ podporuje na dálku Craiga Ekvádorec českého původu Miroslav Kubes Zak, který v Amazonii před lety pracoval pro texaský ropný podnik Maxus. „Ekologové vidí vše jednobarevně. Ignorují třeba, že státní firmy nedělaly silnice z asfaltu, ale na cestu jednoduše vylily ropu, která se pak roztékala po celém okolí. To by se Maxus neodvážil,“ říká náš krajan. Vysvětluje tak mimoděk, proč je povrch mnoha komunikací v džungli na rozdíl od zdrsnělých asfaltek hladký jako parkety, takže se vozidla na něm hůře ovládají.

Chevron jako hluboká kapsa

Obviněná je však pouze americká společnost. Craig za tím vidí dohodu žalujících se státními orgány, které jim výměnou za klid pro Petroecuador zajistí vítězství u soudu. Předkládá mi kopie dopisů, které to dokládají. Fajardo to ve svém e-mailu odmítá jako lež a dodává: „Zločinec nemůže hájit svou nevinu tím, že ukáže na jiného, který také dělal špatné věci.“

Tiskový mluvčí Chevronu vidí právníky protivníka jako piráty, kterým o obyvatele Amazonie vůbec nejde a kteří si na jeho zaměstnavatele políčili, aby ho jako „hlubokou kapsu“ vybrali. Koneckonců nebyli to Ekvádorci, kteří s nápadem žalovat Chevron přišli, ale právě advokáti z USA. To oni dnes nákladný proces financují. Podle Craigových informací mají za to dostat třetinu z vysouzeného odškodnění. Proto podle něj intrikují a manipulují důkazy, což dokládá jejich soukromou e-mailovou korespondencí. A také nepublikovanými záběry z vlastního propagandistického filmu Crude, na nichž se k celé kauze vyjadřují jako hamižní cynici. I proto Chevron v USA zažaloval 57 osob kvůli neodůvodněnému obohacení.

Podle protistrany je to jen finta, jak amazonský spor pro žalující prodražovat. „Během těch let jsme utratili sto milionů dolarů. Je to jen kapka ve srovnání s tím, co to stojí Chevron, který na náš případ nasadil stovky drahých právníků a stovky lidí z PR. Bohužel soudy budou nekonečné,“ říká Moncayo. Doufá, že se firma umoudří a pod tlakem akcionářů, kterým se nelíbí její pošramocená pověst, přistoupí na mimosoudní vyrovnání. Nicméně přímé odpovědi na opakované otázky, jak budou jejich američtí mecenáši za svou současnou podporu odměněni, se on i Fajardo vyhýbají.

202 000 stránek spisu v obálkách po sto kusech zabírá v sídle Fronty na obranu Amazonie dvě místnosti.

Hra na užitečného idiota

Během obou dnů dostávám masáže mozku. Pochopitelně nemám nastudováno 202 tisíc stránek spisu, který v obálkách po sto kusech zabírá v sídle Fronty na obranu Amazonie dvě místnosti, takže se mi mnohdy těžko protiargumentuje, zatímco Moncayo i Craig mají díky svým zkušenostem s mými kolegy, kteří do Nueva Loja zavítali přede mnou, na jakoukoli námitku připraveno racionální vysvětlení. A pokud ne, pak protivníky nařknou z korumpování či fyzického zastrašování kohokoli a falšování čehokoli. Cítím, že tu pro žalobce i obviněné hraji roli užitečného idiota.

Příkladně se to ukáže u vrtu Sacha 53, kam mě zavedou obě strany. Moncayo mě bere pod pokroucené ovocné stromy, které prý nikdy neplodí, a svým rypadlem jako potvrzení vytáhne další ropný špunt. O den později mě Craig tlačí opačným směrem. Zavede mě pár metrů od okraje palouku, abych si ve zbytku pralesa vychutnal tu pravou Amazonii.

Každopádně Moncayo je přesvědčivější. Poškození přírody je vidět, třeba když mě vezme k vrtu Agua Rica 4. Sto metrů od trubek, které ze země vedou vzácnou kapalinu ke zpracování, leží v kapradinách malý ropný močál. Můj průvodce do něj sáhne bílou plastovou rukavicí. Zatímco mi jako desítkám novinářů přede mnou pózuje, hmota z ní pomaličku sklouzává. Vypadá jako sliz z béčkového hororu o invazi mimozemšťanů. „Prosakuje to do potoka,“ vede mě ke zdánlivě čisté strouze. Klacíkem zakvedlá na dně a k hladině vystoupá nevábný kal. Aktivista mě požádá o papír z bloku. Na moment ho ponoří do vody a vytáhne ho pokrytý milimetrovými černými sraženinami. „Tady se podívejte, jak skvěle po sobě Texaco uklidilo,“ říká triumfálně. Není třeba dodávat, že i v tomto případě hází Craig zodpovědnost na Petroecuador.

Odcházíme od potoka a já se trochu rozpačitě koukám, kam v džungli se zašpiněným listem. Moncayo neváhá: „Hoďte ho na úložiště k ropě. Na rozdíl od ní si s papírem příroda hned poradí. Rozloží ho dříve, než skončí tato soudní pře.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články