Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zapomenutý Bénoué

bénoué.jpg
Autor článku: Tomáš Jůnek, Pondělí, 26. března 2012
Autor fotografií: Tomáš Jůnek
Po určité době v kamerunských tropech se vám může stát, že už budete mít dost vší té vlhkosti, plísně a obyvatelstva jazykové skupiny bantu. Dobrá zpráva je, že máte kam utéct. Všimli jste si na mapě toho divného ostrého výběžku na severu Kamerunu? Takže – vzhůru na sever, do parku Bénoué.

Kde začít? V Douale, jak jinak. Sice to není hlavní město, zato je největší, má nejdůležitější přístav této části Guinejského zálivu, jednu skvělou řeckou restauraci a rozhodně nejfrekventovanější letiště v zemi. Také je tu jistota, že autobus do hlavního města Yaoundé bude nacpaný k prasknutí. Zavazadla hbití pomocníci nakupí na střeše autobusíku a za čtyři pět hodin jste v mírně kopcovité krajině, v níž do všech stran házejí odlesky plechové střechy domů, chýší i honosných budov hlavního města.

Yaoundé, to je hotel Hilton, zápach výfuků a moči, banky a bankomaty, městští floutci pokřikující na bělochy, katedrála Notre Dame a proti ní supermarket Champion, kde koupíte dokonce i sýr.

To nejdůležitější je ale jen přes kopeček od rušného centra – vlakové nádraží. Takovou oázu čistoty bychom vedle potoka, ze kterého je ta nejšpinavější stoka na světě, opravdu nečekali. Za plotem u velké, červenobílé budovy je pečlivě sekaný anglický trávník. Po něm pobíhají členové úklidové čety a svou sisyfovskou práci vykonávají vzorně a s bohorovným klidem. Jen co chudáci projdou kolem vagonu s cestujícími a posbírají nepořádek, hned zas za jejich zády z oken létají další láhve, obaly, slupky z ovoce a já nevím co ještě. Nádraží je skutečnou bránou k cestě na sever. U okénka si minimálně s denním předstihem koupíte lístky. Vlak do Ngaoundéré vyjíždí v šest večer, ráno mi ale paní u okénka oznámila, že jdu pozdě, a první třída je vyprodaná. „A na zítřek máte dvoulůžkové kupé?“ „To vám nezaručím, zaplaťte ho ale teď a ráno vám ho možná dáme.“ Logika ryze africká a výsledek jsme se dozvěděli následujícího rána po hodině a půl čekání od jakési vedoucí. Ve vlaku totiž jede ministr, a tak do poslední chvíle nevěděli, zda bude volno. Takže palanda, umyvadélko, voňavé ložní prádlo, lampička na čtení u postele, v každém vagonu alespoň dva ozbrojenci a souprava se přesně podle jízdního řádu s trhnutím rozjela na 600 kilometrů dlouhou cestu do nitra kontinentu.

Prodavačka medu na trati cestou do Ngaoundéré. Tato jediná fungující trať v zemi se stala svébytným ekosystémem.

Tahle jediná fungující trať v zemi se stala svébytným ekosystémem. Jak jinak, cestující musejí mít peníze, zvláště pak ti z první třídy. Kde jsou peníze a poptávka, tam je i nabídka. Železniční násep je jako dlouhý útes kolonizován chatrčemi chudých a jejich počet se zvyšuje přímo úměrně s klesající rychlostí vlaku. A tam kde vlak staví, je jich nejvíce. Ať už vlak zastaví v jakoukoli hodinu, okamžitě jej obklíčí tlupy prodavačů s pomeranči, mandarinkami, banány, mangy, papájemi, bagetami, masem na špejli, limonádami v pytlíku a domácím medem v nejrůznějších láhvích. Všechno zboží cpou do otevřených i zavřených oken, když něco prodají, pak zas nemají drobné nazpět a vlak se už pomalu rozjíždí a oni ho dobíhají a poctivě vracejí drobáky, a to všechno za hlasitého dohadování a chaosu končí většinou smíchem.

Vzdušné Ngaoundéré

Ráno nás vítá rozlehlá rezervace Pangar Djerem, o které je dostupných informací, co by se za nehet vešlo. Následuje první lidské sídlo Ngaoundal a s desátou hodinou vlak vjíždí do konečné stanice v Ngaoundéré, správním středisku provincie Adamaoua. Futuristická budova nádraží ční věží do výše a připomíná kosmickou loď. Konečně stojíme a armáda nosičů v označených vestách se chopila zavazadel. Pestrobarevný průvod cestujících se zdrcnul v jediných dveřích do haly, kde nám zřízenci zkontrolovali jízdenky, a už se konečně můžeme svobodně nadechnout čerstvého vzduchu na prostranství před nádražím. Město leží v nadmořské výšce 1100 metrů a klima je tu po vlhkých tropech jihu vyloženě přívětivé. K pocitu volnosti přispívá i zdejší architektura – ulice jsou široké, domy světlé a nízké. Pokud potřebujete do centra, třeba do banky, sveze vás i ve dvou motocyklový taxikář. Nad celým dvousettisícovým sídlem se klene sytě modrá obloha. Samozřejmě, jsme stále v Africe, takže ve škarpách se válí spousta nepořádku, ale tady prostě nepůsobí tak infekčně. Jednu ze dvou hlavních pamětihodností, Velký trh, který se bůhví proč jmenuje Petit Marché, tedy Malý, najdete za rohem od atletického stadionu Ndoumbe Oumara a koupíte tu digitálky i kozu. Druhá památka, palác Lamido, tradiční sídlo vládce z kmene Fulani, leží hned za Velkou mešitou. Dokonce můžete zajít i do kina, budova v americkém stylu se pomalu rozpadá, ale pořádný akční film z nigerijské produkce je ideální dezert po šťavnatém steaku z restaurace Coffee Shop jen o pár metrů v ulici dál.

Bungalovy v táboře Buffle Noir.

Neprostupný park

Z města jsme vyjeli autobusem do Bénoué. Po necelých čtyřiceti kilometrech a jedné ošklivé nehodě kamionu, která zablokovala silnici N1, sjíždíme z bezlesé náhorní pahorkatiny do rovin a savan provincie Nord. Ploché dno pánve je lemováno horami a závěsy deště v dáli kropí na první pohled divokou krajinu. Po dvou hodinách jízdy autobus staví ve vesničce Banda a my jsme na místě. Tedy skoro. Zrezivělá brána s nápisem Národní park Bénoué tu sice stojí, do zázemí parku je to ale ještě třicet kilometrů. Na tuhle chvíli čekali zdejší motorkáři. Odvezou nás, žádný problém, cena padesát tisíc. Následující hádka skončila na patnácti za oba. Motorka ze dvou bělochů, jejich batohů a jednoho černocha nadšená nebyla, jedeme ale víceméně z kopce. S posledním denním světlem jsme nakonec v pořádku přijeli do tábora Buffle Noir, zázemí parku s bungalovy, restaurací, zašlou benzinovou stanicí i vesničkou, kde bydlí zaměstnanci se svými rodinami a domácím zvířectvem.

Národní park Bénoué, to je sto osmdesát hektarů panenské přírody. Území, chráněné již od roku 1932 coby rezervace pro zvěř, je od roku 1968 národním parkem a posledních třicet let i biosférickou rezervací. Mírně kopcovitá krajina se svažuje k řece Bénoué, jež tvoří přirozenou východní hranici parku. Stromová savana na sušších místech řídne, takže vidíte i na stovky metrů daleko, břehy řeky pak lemuje galeriový les s palmami. Její koryto je po většinu roku z podstatné části vyschlé a z řeky zbudou jen velké tůně spojované dravějšími úseky a vodopády. Maar, písečné koryto, se zaplní v období dešťů v letních měsících.

S conservateurem Adamem Salehem, mladým šéfem ochrany přírody v regionu, jsme se potkali ráno u snídaně. „Funguje to tady tak, že vlastně celý pás, od Národního parku Faro u západní hranice přes Bénoué až po Národní park Bouba Njida na hranici východní, je oblast pro zvířata. Veškeré území mezi parky jsou lovecké zóny pro poplatkové lovy. A tam je zvířat pořád dost. Jak jsme na tom ale se zvířaty v Bénoué, to je těžké říct. Nemáme peníze, takže sjízdné jsou dnes jenom tyto silnice,“ ukazuje na tři cesty v mapě. „V některých částech parku tak strážci nebyli třeba i pět let, prostě se tam nejde dostat. Antilopy Derbyho tu ale máme, skupina dobrovolníků je viděla jen kousek od kempu. Dám vám nejlepšího průvodce, jmenuje se Belo.“

Bénoué je dnes stranou zájmu lidí, ale pokud sem podniknete náročnou cestu, odmění se vám pestrou přehlídkou zvířat.
V parku Bénoué jsme kromě spousty jiných zvířat pozorovali i elegantní samici lesoně.

Když safari, tak pěšky

Malinkatý černoch se nám věnoval všechny tři dny v parku. I v Africe dbají na bezpečnost turistů a je nemyslitelné, abyste v rezervaci vylézali z auta, protože až vás sežere lev, nebude to dobrá reklama. Jenže my jsme auto v Bénoué neměli. Tenhle zádrhel Belo odehnal mávnutím ruky, vzal si jen dalekohled a vydali jsme se za zvířaty pěšky.

Mladého lva, který večer procházel přímo pod vyhlídkou od tábora maarem, jsme bohužel propásli. Neunikly nám ale rodiny hrochů, které se s vyloženou rozkoší válejí v hlubších částech řeky. Pravda, když se prodíráte buší pobřežního porostu a narazíte na vydupanou hroší stezku s dvěma kolejemi jako od malého auta, přemýšlíte, jak asi rychlý je tento obr na souši. A i když se Belo dušoval, že přes den jsou jen ve vodě, na klidu to nepřidalo. Žádný jiný průvodce by také bělocha nevzal na půl metru vysokou kamennou hráz tůně, kde se jen deset metrů od nás koupala hroší rodina. Z okolních stromů si nás prohlížely černobílé guerezy pláštíkové, nad řekou přeletěl mladý orel královský, hlinité břehy zkoumali čtyři čápi bělokrcí a rybařík velký, ledňáček velikosti menší kachny opodál vyhlížel kořist. A hroši? Nejnebezpečnější zvíře Afriky jen po očku sledovalo velké skleněné oko teleobjektivu.

Pavián anubi
Čejka laločnatá

Odpoledne jsme v krytu stromu s výhledem na otevřené mělké údolíčko viděli antilopy oribi, drobné chocholatky, vodušky kob a nakonec se zjevila nádherná samice antilopy koňské. K tomu si připočtěte stádečko západoafrických buvolců stepních pózujících fotoaparátu, kočkodany zelené, stopy hyen skvrnitých a žiraf, zoborožce kaferské důstojně si vykračující trávou, afrického výra nebo zvláštní ptáky dudkovce stromové a dojde vám, že jste v ráji. „A tady, co teď jdeme, tak tady jsme potkali předevčírem ty dva lvy, škoda že zítra odjíždíte,“ zakončil lakonicky Belo cestou zpátky, kdy jsme už pro tmu neviděli pod nohy. Žádní turisté, žádný klimatizovaný off-road, prostě jen úžasné staromódní safari!

Před táborem míjíme rozpadající se komplex s vilou, hospodářskými budovami, strážními budkami, to vše za mohutným, rozvaleným plotem. „To je výletní sídlo našeho prvního prezidenta. Ahmadou Ahidjo sem létal a měl to tady moc rád. Byl to jeho park, ale to už je dávno,“ řekl Belo.

Rodina hrocha obojživelného

Nejistý návrat

Poslední den ráno byl služební pick-up k dispozici i s řidičem. Čekal před restaurací, až se s námi rozžehná pan provozní a vlastně i celý ansámbl hotelu, který naším odjezdem osiří. Období dešťů pomalu začíná a i tak bídná turistická sezona je tatam. Oblohu potáhl olověný závoj mraků a bylo dusno a ticho. Tábor Buffle Noir se v zadním okénku auta zmenšoval a vypadal smutně a ospale. S dešti a další generací much tse-tse přijde zase spavá nemoc, to vědí všichni. „Takže se vrátíte? Mluvili jste o tom přece s Adamem, že?“ zazubil se Belo ze sedačky spolujezdce. „Rádi, moc rádi,“ odpověděli jsme po pravdě a podívali se na sebe. Oba dobře víme, že jednoduché to nebude.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články