Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zapomenuté konflikty

103konflikty1.jpg
Autor článku: Literární noviny · Tereza Spencerová, Středa, 9. prosince 2015
Autor fotografií: Profimedia.cz
Média mají takový zlozvyk – upnou se v danou dobu na dané téma, z něhož udělají hlavní událost světa. O bezpočtu dalších ozbrojených konfliktů se tak lidé dozvědí jen velmi málo, nebo spíš nic. Následující stručný výběr „zapomenutých válek“ je samozřejmě ryze subjektivní.

.

1. Senegal

Mezi nejdéle trvající konflikty na světě lze bezpochyby zařadit boje v jihosenegalské oblasti Casamance, která je od zbytku země oddělena územím Gambie. Senegal býval francouzskou kolonií, Casamance portugalskou, jejich postkoloniální spojení nedává větší logiku. Boje s větší či menší intenzitou trvají už 34. rok, vyžádaly si přes 5000 obětí, z domovů vyhnaly desítky tisíc lidí, ekonomika regionu je zdevastována a nejméně 70 procent zemědělské půdy znehodnoceno tisícovkami nezlikvidovaných nášlapných min. Původním spouštěčem války byla přitom jen touha Jolů, největšího národa Casamance, aby byli v Senegalu, zemi považované za jednu z „pochodní demokracie“ v Africe, bráni jako plnohodnotní občané s rovným přístupem třeba ke vzdělání. Jolové ale v Senegalu tvoří jen čtyři procenta obyvatel a většinoví Wolofové je vždy považovali za „druhořadé“. Ve výsledku se tak Jolové v roce 1982 chopili zbraní, aby se od Senegalu odtrhli, Wolofové představu ztráty území odmítli a vyslali do Casamance armádu…

Muži ve speciálních oblecích likvidují miny (Senegal).

2. Thajsko

Je otázka, kolik turistů, kteří si užívají až kýčovitých krás thajské přírody a ostrovů, vůbec tuší, že jen několik set kilometrů od nich už dvanáctým rokem zuří nelítostné boje. Thajsko tvoří 76 provincií, z nichž jen čtyři jsou muslimské. Leží na jihu země a Bangkok je anektoval v roce 1910, kdy obsadil malajský sultanát Pattani a s ním i další dvě území na současné hranici s Malajsií.

Dlouhodobá nespokojenost vesměs chudých a vládou přehlížených muslimů z jihu s tím, jak s nimi zachází převážně buddhistický stát, propukla v ozbrojený boj v roce 2004, ale zprávy o teroristických útocích, únosech, stínáních hlav nebo pronásledování snadných „terčů“, jakými jsou třeba učitelé, se do médií většinou nedostávají. Takže jen pro přehlednost: dvě hlavní separatistická hnutí zastupující etnické malajské muslimy mají podle různých odhadů ve zbrani asi 9000 mužů, proti nim Bangkok vyslal oddíly o celkové síle 150 000 mužů,

Thajsko

3. Indie

Přijde-li z hlediska válek řeč na Indii, obvykle se v mysli vynoří Kašmír, o který se Indie přetahuje s Pákistánem. Mimo pozornost přitom už od 80. let zůstává tvrdá válka vlády v Dillí proti naxalitským rebelům. Indie tvrdí, že tyto „hard core“ komunistické oddíly, které operují v centrálních a východních regionech země, řídí se radikální maoistickou ideologií a jsou sdruženy pod hlavičkou naxalitské Lidové osvobozenecké armády (PLA), podporuje Čína, ale důkazy pro taková tvrzení neexistují. Tím spíš, že sám Peking už toho s Maem nemá delší dobu mnoho společného.

Slavná indická spisovatelka Arundhati Royová gerilovou armádu PLA popisuje jako „téměř výlučně složenou z propastně chudých příslušníků kmene, kteří žijí v podmínkách chronického hladu, s jakým se jinak setkáváme jen v subsaharské Africe. Jsou to lidé, kteří ani po šesti desetiletích indické nezávislosti nemají přístup ke vzdělání, zdravotní péči či ochraně ze strany soudního systému. Jsou to lidé, kteří jsou po desetiletí systematicky sdíráni malými podnikateli a lichváři a jejichž ženy jsou téměř pravidelně znásilňovány policisty a zaměstnanci lesní správy.

Na jejich návratu k něčemu, co alespoň vzdáleně připomíná lidskou důstojnost, mají nemalý podíl maoističtí povstalci, kteří s nimi žijí, pracují a bok po boku bojují už několik desetiletí. Pokud příslušníci kmene vzali do ruky zbraň, učinili tak pouze proto, že vláda, od které se jim v minulosti dostalo jen násilí a lhostejnosti, je nyní chce připravit dokonce i o to poslední, co jim ještě zbývá – o jejich zemi. Jsou přesvědčeni, že když ji nebudou bránit, budou zničeni. Jejich otrhaná, podvyživená armáda, jejíž většina bojovníků nikdy v životě neviděla vlak nebo autobus, či dokonce ani malé město, bojuje za zachování holé existence.“ Až dosud si střet PLA s vládou vyžádal na 10 000 lidských životů.

Indie

4. Západní Papua, Indonésie

Papua-Nová Guinea leží na druhém největším ostrově na Zemi, přičemž jeho západní polovinu už od odchodu nizozemských kolonistů ovládá Indonésie. Původní papuánské obyvatelstvo se začalo v 60.

letech minulého století proti útlaku malajských Indonésanů vzpírat a z prvotních pokojných – ale brutálně potlačených – protestů se zrodila Organizace papuánské svobody (OPM), jejíž ozbrojené křídlo začalo už v 70. letech operovat ve všech okresech Irian Jaya, jak Indonésané své půlce ostrova říkají. K útokům proti vládní armádě se postupně přidaly sofistikovanější akce namířené proti západním těžebním společnostem, které devastují surovinové bohatství ostrova, nebo i únosy zahraničních expertů a novinářů. Některé zdroje tvrdí, že ještě v 90.

letech měla OPM podporu Muammara Kaddáfího, který jejím bojovníkům prý nabídl i výcvik v Libyi. Dnes boj za odtržení Západní Papuy od Indonésie nicméně pohasíná; ozbrojené křídlo OPM se rozpadlo na několik skupin, z nichž některé uzavřely s vládou smír, zatímco další ve své gerilové válce pokračují.

Západní Papua, Indonésie

5. Filipíny

Kouzelnému a etnicky pestrému souostroví koloniální dějiny nadělily většinové křesťanství i hluboké sociální a národnostní problémy. A tlaky jak známo vyvolávají protitlaky. Proti silně dogmatické formě křesťanství, které se na souostroví vyvinulo, už od roku 1971 bojuje Islámská osvobozenecká fronta Moro (MILF), která usiluje o proměnu jižních oblastí Filipín v autonomní muslimský stát. Jejich boj s vládními oddíly a jejich těžkými zbraněmi a bitevními vrtulníky si podle různých odhadů vyžádal už na 100 000 lidských životů.

Další stovky tisíc lidí byly vyhnány ze svých domovů, oblast je zdevastována, což loni nakonec vedlo k podpisu jakéhosi příměří, které je ale pravidelně a z obou stran narušováno. A proti sociální nerovnosti a „imperialismu“ navíc s vládou ještě o dva roky déle bojuje maoistická Nová lidová armáda (NPA). Výsledkem je nejméně 40 000 dalších obětí bojů, vedle nichž má vládní armáda na svědomí stovky „zmizelých“ či bez soudů popravených lidí.

Filipíny

6. Západní Sahara a Alžírsko

Kdysi boje o takřka neobyvatelný kout Afriky zájem světových médií ještě dokázaly upoutat, dnes je klasickým příkladem „zapomenutého“ konfliktu. Oblast z valné části kontroluje Maroko, které napříč Západní Saharou postavilo zeď. Asi pětinu území tak ovládá sousedním Alžírskem podporovaná Fronta Polisario, která na ní v 80. letech vyhlásila (nepříliš mezinárodně uznávanou) Saharskou arabskou demokratickou republiku s hlavním městem al-Ajún. Snaha o nezávislost stála život více než 20 000 lidí, v uprchlických táborech v Alžírsku dodnes žije přes 150 000 Sahařanů.

Posledních pětadvacet let ale konflikt „zamrzl“, přičemž selhalo celkem deset kol „mírových rozhovorů“, které měly přimět Maroko k územním ústupkům. Pokračující válka přitom ochromuje i sousední Alžírsko, jehož vláda od počátku 90. let čelí – v některých obdobích ostrým – atakům islámských fundamentalistů, kteří se hlásí k al-Kájdě a nově i Islámskému státu. Novou krev teroristům vlil Západ zničením Libye, odkud se nyní dostávají zbraně zcela volně do celého regionu.

Západní Sahara a Alžírsko

7. Kongo

Naprostým „králem“ mezi přehlíženými válkami je ovšem Demokratická republika Kongo (DRK). Bezpočet různých ozbrojených skupin, každá se svými vlastními západními státními nebo „jen“ korporátními sponzory, vedou v Kongu už od roku 1968 „africkou světovou válku“, jíž padlo za oběť odhadem až 10 milionů lidí… „Je to nejhorší humanitární tragédie od doby holocaustu,“ prohlásil před časem šéf irské humanitární organizace GOAL John O´Shea. Pro Západ ovšem válka oficiálně skončila „svobodnými volbami“ v roce 2002, v nichž zvítězil „náš“ chráněnec Laurent Kabila. Občasné zprávy OSN konstatují, že dnes už v DRK umírá jen necelých 30 000 lidí měsíčně, což prý lze na tamní poměry dokonce považovat za mír.

Za normálních okolností by přitom DRK byla možná nejbohatším státem světa. Má naleziště diamantů, cínu, mědi, zlata, ale i kobaltu a hlavně 80 % světových ložisek coltanu, nutného pro elektroniku. Ale aby se dobře prodávala, musí být co nejlevnější, a proto musejí být co nejlevnější i vstupní suroviny. To v Kongu zajišťuje právě válka a s ní spojená neschopnost vlády dostat své surovinové bohatství pod kontrolu.

Kongo
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články