Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zapadněte na Floresu

00.jpg
Autor článku: Magdaléna Vaculčiaková, Středa, 13. červnaec 2016
Autor fotografií: Magdaléna Vaculčiaková
Díky síti domácího ubytování můžete na indonéském ostrově Flores zažít autentický život místních – se vším, co k němu patří. Zaručena je pohostinnost a skvělé jídlo.

Benedictus mě vyzvedl na motorce u hlavní silnice a vydáváme se po mnohem užší silnici mezi rýžová políčka. Přibývají díry v asfaltu, až nakonec musím při stoupání do kopce několikrát z motorky seskočit, protože bychom společně nevyjeli. Rýžová políčka se s narůstající nadmořskou výškou mění v husté lesy, které se střídají s výhledy na kopce v dálce.

Mladý učitel angličtiny mě veze do vesničky Karot, kdesi v kopcích indonéského ostrova Flores. Není na mapě. Podle Benedictových slov jsou již všichni vesničané v očekávání mého příchodu. Jsem první turistka, která do vesnice zavítá. Na Floresu se pomalu rozbíhá síť homestayů neboli domácích ubytování, která nabízejí jedinečný zážitek: seznámit se se skutečným životem v odlehlých částech ostrova nebo i přenocovat u místních rodin a podpořit je.

Uvítací slavnost

V průběhu asi hodinové cesty do hor mi Benedictus vysvětluje, co mě po příjezdu čeká. Vedoucí vesnice mi dá nejdřív kafe na pohoštění, pak kuře na znak úcty. A já bych mu za to měla dát nějaké peníze. To ale netuším, že mě bude skutečně očekávat celá vesnice, všichni vybaveni mobilními telefony – sice bez signálu, ale s fotoaparáty. Floreští vesničané si mě bez optání fotí z bezprostřední blízkosti. Až teď začínám rozumět, jak velká událost je můj příchod.

Káva se na Floresu drtí i na několikrát, až je z ní jenom prášek.

Místní žena mě obleče do dlouhé tkané tradiční sukně. Nesluší se totiž, aby žena vešla do domu v kalhotách po kolena. Taky nevcházíme do ledajakého domu, ale přímo do malé, napůl dřevěné, napůl betonové místní radnice. Dům uprostřed vesnice slouží k setkávání rady starších a také k uvítání významných návštěv.

Při vstupu nás doprovází tradiční hudba a vystoupení místní taneční skupiny. Sedáme si po obvodu domu a osobně mě zdraví nejstarší obyvatelé vesnice, zatímco před nás ženy nosí silné, černé, pořádně oslazené kafe a uvařené sladké brambory, které zde ke kafi podávají jako dezert. Když upijeme něco kávy, přichází řada na kuře.

Nezkušená a naivní jsem si myslela, že spolu s vedoucími představiteli vesnice poobědváme. Těžko skrývám před desítkami indonéských očí své překvapení, když mi jeden z mužů podává do dlaní živou slepici. Později se dozvídám, že jsem vlastně měla štěstí – v některých vesnicích je tento uvítací rituál ještě doplněn o akt zabíjení slepice, který musí provést host. V případě mého daru slepici zneškodnil na druhý den ráno pán domu, kde nocuji. Co čekat?

Dům Marty a jejího manžela je zatím jediný, který splňuje podmínky pro ubytování turistů. Ty si stanovili zástupci vesnic zapojených do sítě homestayů. Do standardního vybavení ubytování v rodině tedy patří turecký záchod, postel s čistým povlečením a moskytiéra. Nic víc a nic míň nečekejte. A ještě jídlo, které zaručeně obšťastní chuťové pohárky. To sice ve směrnicích napsáno není, ale místní hospodyňky se nenechají zahanbit.

Domečky Floresanů v zapadlých vesničkách jsou především dřevěné.

V každé vesnici musí být alespoň jeden člověk, který mluví anglicky. Zde je to Benedictus, který se mě pokouší vmanipulovat do pozice učitelky angličtiny jeho třídy. Je čistě dívčí. Všechny školačky jsou stydlivé. Anglicky rozumí akorát pozdrav a otázku „jak se máš“. Zato jsou moc chytré – myslí si, že mě přesvědčí, abych za ně udělala domácí úkol z jazyka. Ne ne.

Kladu si však otázku, jak je možné, že mají za úkol tak složité cvičení, když mi nerozumí ani slovo z toho, na co se jich ptám. V indonéském učebním systému se asi někde stala chyba. Nebo je to jednoduše tím, že dívky tady z floreských hor nemají dostatečnou motivaci. Kde by pak jazyk použily? Pravděpodobně se z vesnice jen tak nedostanou. Většina jich bude v domácnosti vychovávat děti nebo na trhu prodávat doma vypěstovanou zeleninu – takový je osud místních žen.

Raději více turistů než studnu

Ve vesničce Karot, stejně jako v mnoha jiných, jsou obyvatelé téměř samostatní. Vypěstují si vše, co potřebují k životu. V zahradách jim roste kakao, káva, papája, nejrůznější druhy zeleniny. Když s Martou procházím uličkami vesnice, zastavuje se u sousedů: jeden jí daruje sladký rambutan, další durian, který je pověstný svou pronikavou a ne moc příjemnou vůní, kterou mnozí přirovnávají k pachu špinavých ponožek.

Marta nakupuje jenom olej, mouku, cukr. Přesto si u večeře stěžuje. „Hlídám téměř každý den děti rodičů, kteří pracují na polích. Nic mi však za to neplatí,“ říká. Nic, jenom tu zeleninu a ovoce mám zadarmo. Vysvětlovat lidem ve vesnici, že peníze nejsou všechno a že se také v Evropě snažíme navrátit ke komunitnímu životu, jaký funguje zde, nemá smysl.

Také se k tomu necítím oprávněna, jelikož z toho jednoho společného dne nemůžu odpozorovat, jaké skutečné problémy zde řeší. Peníze, které místní vydělají za můj pobyt, použijí na výstavbu nových pokojů pro turisty. Ty pak přinesou další a další peníze. Všichni toužíme po lepším životě. Pro tyto lidi znamená lepší život více turistů. Nikoli třeba novou studnu. Pro vodu teď chodí i těhotné ženy každé ráno pěšky dva kilometry.

Nechtějí víc

Indonéský ostrov Flores je hornatý po celé své rozloze. Pokud se rozhodnete prozkoumat jej napříč a zvolíte k tomu veřejnou dopravu, budete neustále míjet zákruty a stoupat a klesat, stoupat a klesat… Pro slabší žaludky autobus vždy na začátku jízdy zastaví u obchůdku a řidič doplní zásoby plastových pytlíků.

Klikatá cesta přes půl ostrova trvá i patnáct hodin. My dojeli do další vesničky – Pemo. Celá je téměř pořád zahalená v mlze, leží totiž v údolí nedaleko národního parku Kelimutu. Jsou v něm tři vulkanická jezera různých barev, která navíc ještě mění barvu při erupcích i při vypařování síry.

I v nejchudších rodinách nesmí chybět televize.

„Lidé říkají, že barvu mění jezera tehdy, když se probouzejí duchové. Kelimutu je totiž posvátné místo, kam odcházejí duše mrtvých předků,“ vysvětluje tajemně naše průvodkyně Diana. „Také v období politických změn se dá z barvy jezer vyčíst, kdo třeba vyhraje volby, říkají místní,“ doplňuje Indonésanka, která je manželkou vedoucího místní komunity a také aktivně ovládá angličtinu.

V Pemu je do sítě homestayů zapojeno pět rodin, které se v přijímání turistů spravedlivě střídají. Desetina z výdělku jde vždy do společného fondu, z něhož vesnice zabezpečuje, co je potřeba pro všechny obyvatele.

„Peníze rodinám pomohou hodně. Na druhé straně lidé zde nepotřebují víc, než mají,“ myslí si Diana. „Mají rýži a zeleninu – mají co jíst. Na rozdíl od jiných vesnic na ostrově.“ Podle ní rodiny, které vydělávají hoštěním, platí z peněz školu svým dětem. „Školy zde nejsou zadarmo a mnoho rodičů si je nemůže dovolit zaplatit,“ vysvětluje vysokoškolačka.

Život v mlze

Na rozdíl od vesničky Karot zde na bílé turisty místní tak intenzivně nepokřikují ani jim nejsou v patách se svými mobily. Vesnice leží v turistické oblasti, což je cítit. Můžeme tedy pokojně pozorovat každodenní život v mlze. Téměř u každého domu ženy tkají. Sedí na zemi, záda si opírají o dřevěnou desku připojenou na samotné tkaní. Přesně vědí, kudy protáhnout dřevěné paličky, kolikrát i jak silně potáhnout, aby vznikl vzor, který potřebují, a aby se tradiční oděv – sarung – nerozpadl třeba i několik let. „Sarung pro ženy tkají někdy i měsíc, mužský trvá třeba tři dny – vzor je mnohem jednodušší,“ říká Diana. Prodej tkaných výrobků je jedním ze zdrojů příjmu místních rodin.

Dianina rodina prodává kávu, kakao i mrkev. V těchto výškách rostou také jahody a především brambory hned vedle exotické maracuji nebo banánů. Před jedním z domů je asi deset žen – navštívily kamarádku. Sarungy mají přehozeny přes ramena – je zima. Popíjejí kávu. Po zdvořilostním zastavení se a několika úsměvech kráčíme zpátky do domu naší rodiny. V mlze opodál se ztrácejí postavy tří žen, jedna z nich si hlasitě zpívá jakousi místní písničku.

Muži doma hrají karty, sedíce na zemi u televize, každý v teplé mikině. Máma Marie vaří pro celou rodinu. Kluci chtějí zkopírovat do svého počítače filmy v angličtině. Učí mě indonésky důležitá slovíčka, jako třeba „přítel“. První věc, která Indonésany na ostrově Flores zajímá, když vidí osaměle cestující ženy, je to, jestli jsou vdané.

V jezerech národního parku Kelimutu prý prebývají duše mrtvých.

Proč neroste?

Tu samou otázku jako první kladou farmáři ve vesničce Wela. Zde jsme ze zcela jiných důvodů, než abychom vyzkoušeli homestay a život v rodině. Přijeli jsme s místní neziskovou AYO Indonesia na školení o pěstování kávy. „Farmáři na Floresu mohou vypěstovat cokoli. Jenomže nemají know-how. Třeba nevědí, že když se zrovna nerodí káva, mohou mít na zahradě jiné plodiny, třeba mrkev nebo chilli papričky,“ vysvětluje Tarsis z neziskovky. Má na místní farmáře trošku pifku. „Nechávají všechno na bohu. Jenomže rýži ti nikdo nedá, pokud ji nezasadíš,“ myslí si Floresan.

To, že má pravdu, se ukazuje už při úvodním kolečku, ve kterém účastníci kávového workshopu říkají, kolik mají kávovníků a kolik se jim urodí plodů. „Nedělám s kávou nic, čekám, kolik jí vyroste,“ svěří se Petrus. „Jenomže tento rok je úroda skutečně špatná, pršelo méně než po minulé roky,“ pokračuje. Zdejší pěstitelé se potýkají s důsledky klimatické změny.

„Problémem ve Wele je také to, že kávovníky mají i dva metry. Úrodný kávovník nemůže být tak vysoký,“ říká facilitátor workshopu Joseph. Vysvětluje farmářům důvody a způsob péče o rostliny, které jsou v případě mnoha pěstitelů jediným zdrojem příjmu. Před několika domy se kromě kávových zrnek suší také hřebíčky.

Vlastnoručně upražená

V ten den vypijeme celkem čtyři silné a pořádně oslazené hrnky kávy. První dostáváme od hostitelů hned na uvítanou. Po úvodním kolečku sdílení a představování následuje krátká prezentace. Dataprojektor je umístěn na malém stolku a slajdy se z něj promítají na bílý papír pověšený na stěně ze dřeva. Všichni se zájmem poslouchají i diskutují. O tom, jak prodávat kávu jinak než přes čínské obchodníky, kteří platí málo. Diskutují o marketingu i o tom, proč je Arabica dražší než Robusta.

Ačkoli tento fakt znají, pěstují Robustu – ze sentimentu. Po diskusi názorně předvedou tradiční mletí kávy. Ono je to spíš drcení. Kafe praží Floresanky ručně na pánvi na otevřeném ohni, v otevřené kuchyni, která je většinou oddělena od ostatní části domu. Pod pánví hoří dlouhé dříví, které se postupně zkracuje s tím, jak hnědnou kávová zrnka. Je potřeba je neustále míchat, pro kouř však není vidět, jak dlouho ještě. Nebo alespoň já to nevidím, samozřejmě, místní ženy jsou zkušené. Ještě horká zrníčka pak nasypou do dřevěného vysokého hmoždíře a při jejich drcení se střídá celá vesnice. Není celkem jasné, jestli proto, že se všichni chtějí zasmát tomu, jak je pozorujeme, nebo se tento proces podobně vyvíjí, i když nejsou na návštěvě bule – bílí.

Jisté je, že je to práce pracná. A káva je pak zasloužená. Již druhá. Třetí nás čeká po výletu na plantáže a čtvrté kafe si pražíme sami. Také jej sami zkoušíme rozdrtit, jenomže se neumíme pořádně trefit do díry hmoždíře, do které bychom měli. Floresané nám u toho zpívají tradiční písničku známou v tomto regionu. Je jich plný dvůr. Pustili se do zpěvu spontánně, chtějí nám ukázat část své kultury. Koneckonců – stejně jako v ostatních vesnicích.

Ve vesnicce Karot nosí na hlavách vodu témer dva kilometry.

TIP AUTORKY

Přenocování v tradičních floreských vesnicích si zajistíte na adrese:

www.floreshomestay-network.com

Ostrov Flores je pořád ještě, kromě několika atrakcí, neobjevený turisty. Infrastruktura na ostrově není rozvinutá, cesty nejsou v nejlepší kondici. Je dobré domluvit si váš pobyt u místních předem. Možná některé vesničky nenajdete na mapě a budete muset důvěřovat místním, že se o vás postarají. A oni se postarají!

Magdaléna Vaculčiaková

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články