Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Zaniklá místa hanby

110_Image_0001.jpg
Richard Grégr, Středa, 28. prosince 2011
Stojím tady jako na pranýři! Když tohle řeknete, připadáte si pravděpodobně provinile a máte pocit, že se do vás každý může trefit zlým slovem, či přímo ranou. Co ale obnášelo „stát na pranýři“ v dřívějších dobách?

Pranýře jsou zmiňovány od 12. století. Mívaly podobu dřevěného či kamenného sloupu, někdy klece, a stávaly uprostřed náměstí. Odsouzený člověk byl k pranýři připoután a vystaven posměchu a hanobení okolí. Od počátečního vystavení prostě pro ostudu postupně přibyla pranýři i funkce „policejní“ – na osobu k němu upoutanou si měli všichni dávat pozor.

Trest pranýře čekal zejména ty, kteří páchali přestupky proti společenské morálce. Běda trhovci, který chtěl podvádět, nebo rybáři, který přinesl na trh opakovaně malé ryby. Podobně trestán byl lesní i polní pych, tedy krádež pěstované úrody či chovaných živočichů. Na pranýři se ale mohl ocitnout i ten, kdo třeba skrytě nosil bodnou zbraň. Ohroženy byly i přistižené dvojice, které „nevydržely“, než jejich vztah posvětí kněz. A to i v případech, kdy vztah končil manželstvím, o mimomanželských úletech ani nemluvě.

Provinilec nemusel vždy stát na pranýři. Žena, která smilnila, byla třeba odsouzena k stání v kleci. Trest mohl být zostřen poléváním studenou vodou. Přistižená zamilovaná dvojice zase stála u kostela, on měl ruce i hlavu uvězněny v „housličkách“ a ona musela lidem říkat o jejich společném hříchu. Tento trest se na Moravě používal ještě dávno po zrušení pranýřů, zhruba před sto šedesáti lety…

Dodnes pranýře najdeme třeba na náměstí v Náchodě, ve Dvoře Králové nad Labem kousek od kostela, podobně jako v nedalekém Velkém Vřešťově (na snímku vřešťovský pranýř).

Až biřic umdlí

Odsouzenec ale býval na pranýři i bit. Dostával takzvaný pardus, tedy trest rákoskou. Výprask dával biřic a měl tak činit plnou silou, dokud vyčerpáním neumdlí… Že výsledek mohl být nejistý, dokazuje příhoda z roku 1545, kdy Mandalena Nožířka a Anna Váňovic, hornice, dostaly na pranýři výprask pro smilství a cizoložství: „Ta Mandalena potomně sobě to chválila, právě že před tím pardusem žádného štěstí neměla, až po pardusu. A že kdyby věděla, že po pardusu takové štěstí jmíti bude, že by jej sobě byla před několika lety dáti kázala…“

Výprask na pranýři v roce 1615 dostala i služebná dívka, která od vraha přijala peníze, ač asi věděla, že tyto peníze pocházejí z vraždy. A v roce 1548 tak potrestali dvě manželské dvojice, protože spolu „frejmarčily“ – jaksi se střídaly ve vztazích. Jednomu z mužů dokonce vypálili cejch. Výprask dostal i koželuh, který jako kněz kázal a sloužil mše. Tam ovšem už šlo o hrdlo, zachránilo ho to, že měl ženu a děti.

Nedotýkati se!

Netolickému ševci a jeho třem tovaryšům se stala jiná věc. Když se vraceli o svatodušních svátcích léta Páně 1708 ze Svaté Hory u Příbrami s procesím, přidal se k nim jistý Josef Zahrádka. Unaveného tovaryše svezl na koni a všem ostatním zaplatil v hospodě pivo. Musela to být od něho provokace, protože o rok dříve byl v Netolicích trestán pranýřem. Záhy se rozneslo, „jací jsou v Netolicích poctiví řemeslníci“, kteří se paktují s kdekým, takže cechmistři nerozvážné čtveřici zakázali řemeslo. A tak mistr ševcovský, přestože měl pět dětí, před svatojánským jarmarkem nedostal práci. Teprve dopis knížeti Janu Kristiánu z Eggenberku pomohl. Dne 5. června 1709 poslal čtveřici potvrzení, že to neučinili z žádného provinění, nýbrž z neprozřetelnosti.

Mnichov, okres Cheb. Pranýřem je zde plochý kámen vlevo od vchodu. Pranýře mívaly různou podobu – sloup, kamenný nebo dřevěný, či klec, do které byli odsouzení zavíráni.

Ponížení ve výškách

Dodnes pranýře najdeme třeba na náměstí v Náchodě, ve Dvoře Králové nad Labem kousek od kostela, podobně jako v nedalekém Velkém Vřešťově. Rájem těchto artefaktů jsou ovšem jižní Morava a jižní Čechy. V Hořicích na Šumavě na Českokrumlovsku (neplést s Hořicemi na Jičínsku, kde sloup stojí také u vchodu na radnici) je jeden z nejstarších pranýřů u nás. Pochází z roku 1549. Nešťastník nesměl trpět strachem z výšek, protože byl uvázán až v „prvním patře“ pranýře, na malém výstupku. Pod pranýřem jsou dvě mísy na desátky, aby každý názorně viděl, co ho čeká a nemine, pokud řádně nezaplatí. Zvonek na vrcholku označoval konec i počátek trestu. Zvonilo se na něj i v případě, že odsouzenec propadl hrdlem a měl být na nedalekém vrchu popraven. Podobné pranýře najdeme ve Frymburku i v Horní Plané. V Kaplici je na kašně (1616) a ve Chvalšinách schován v dříku světecké sochy. Dochovaný pranýř dokonce s úchyty je i v Přídolí. Pochází z roku 1592. Ve Vyšším Brodě (datován rokem 1597) byl pranýř přeměněn na podstavec sochy svaté Barbory.

A to už není daleko do Borovan a Ledenic. Oba zdejší pranýře jsou si podobné a ten borovanský je nejvyšší u nás. Bez deseti centimetrů má devět metrů. Podle jakési pověsti jeho kvádry z Trocnova donesl na ramenou sám Jan Žižka. Pranýř ovšem nese vročení teprve 1652. Pranýř byl pro každé město a městečko odznakem důležitosti a potvrzením, že má hrdelní právo. Však si toho radní náležitě vážili. Mnohdy to bylo to jediné, co ho odlišovalo od vsi.

V Hořicích na Šumavě na Českokrumlovsku je jeden z nejstarších pranýřů u nás, z roku 1549. Nešťastník byl uvázán až v „prvním patře“ pranýře, na malém výstupku. Pod pranýřem jsou dvě mísy na desátky.

Zachovalé i zmizelé

O starém dřevěném pranýři v Ledenicích se ze spisů dovídáme: „…7. prosince 1749 skrze nenadálý oheň obhořel. Po devatenácti letech Ledeničtí začali bojovat o nový sloup. S první žádostí z posledního července 1768 neuspěli. Knížecí vrchní hejtman Burckhardt namítal, že zřizování pranýřů patří k pravomoci hrdelní, kterou Ledeničtí nemají, takže ať jsou rádi a zavírají si provinilce do košíku.“ O devět let později už byli Ledeničtí úspěšnější a kameník jim postavil nový, kamenný pranýř. Najdeme ho tady dodnes. V roce 2001 ho během oprav náměstí restauroval akademický sochař Ivan Tlášek.

V moravském městečku Uničov se podařilo objevit základy pranýře ze 14. až 15. století pod dlažbou mezi radnicí a mariánským sloupem na Masarykově náměstí. Stával tady na místě trhu určitě ještě do třicetileté války. Jednalo se o kamenný kruh prolévaný maltou, vysoký 1,1 metru a o průměru 2,5 metru. „Pranýř je unikátní, podobný byl nalezen až v Barthu v německém Meklenbursku,“ tvrdí archeolog Pavel Šlézar. Na opraveném náměstí ho připomíná vyznačený kruh.

Pranýř ve Dvoře Králové. U některých kamenných sloupů ovšem nemáme jistotu, že jde skutečně o starobylé pranýře.Někdy může jít třeba o opěrné sloupy.

Záhadný sloup

V Říčanech najdeme „pranýř“ zazděný v nároží domu sousedícího kdysi s katovnou. Jakub Jukl ze zdejšího muzea říká: „Sloup bývá obvykle pokládán za někdejší říčanský pranýř. Evžen Schmuttermeier, který v domě bydlí, však tvrdí, že nejde o pranýř, ale o sloup z říčanské hospody na náměstí, která stávala v místech dnešní budovy České pošty.“ Podobné sloupy prý byly tři. Jeden z rodinných předků měl povoznictví, a když se hospoda přestavovala, odvezl si vybouraný sloup a zazdil ho do domku. Dům i katovna už přes sto let patří rodu Neubergů neboli, jak říkají Říčanští, Najperků. Sloup skutečně příliš jako pranýř nevypadá, nicméně nelze vyloučit, že vysloužilý pranýř byl použit jako stavební sloup.

Také v Buštěhradu před starou radnicí stojí pozůstatky tajemného sloupu. Kronikář obce Jaroslav Pergl tvrdí, že pískovcový kámen (zhruba 70 × 40 × 40 cm) má několik otvorů ze tří stran, ve kterých mohly být nějaké úchyty. Na straně jsou patrné zbytky špatně čitelných nápisů, většinou zřejmě novodobých. Kámen stojí v malém parčíku před budovou čp. 65, která v letech 1897 až 1997 sloužila jako radnice. V roce 1912 k ní byla přistavěna služebna spořitelny. Do té doby není o pranýři žádná zmínka. Ani na pohlednici z roku 1914 kamenný útvar nespatříme. Původ kamenného artefaktu před bývalou radnicí tedy není zřejmý. Kronikář se domnívá, že by mohlo jít i o pozůstatek náhrobního kamene ze starého, zrušeného hřbitova.

Na podobně romantický sloup odkazují i oficiální webové stránky Ústí nad Labem. Ve Střekově pod hradem na náměstíčku, v tzv. Malířském koutku, mezi malebnými stavbami najdeme dřevěnou zvoničku i sloup. Památkáři v daném sloupu ovšem vidí správně milník. Pranýře, postrach provinilců, už nejsou, co bývaly. Může za to císař Josef II., který je v rámci svých reforem zrušil. Ocitnout se na pranýři však můžete i dnes – byť jde o pranýř pomyslný, vytvořený jen lidskou zlobou a záští. Na tu bohužel žádné reformy neplatí.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články