Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Za zbojníkem Ondrášem a jeho ďůrami

119.jpg
Autor článku: Kamila Šimková-Broulová, Úterý, 11. června 2013
Autor fotografií: Vladimír Šimek
„Lysá hora je naplněna až po okraj vodou, která se rozlije a všechno zatopí, až lidé dovrší svoje hříchy a přijde soudný den!“ Tak praví jeden z mnoha bájných příběhů o nejvyšší beskydské hoře. Jiný příběh si lidé vyprávěli o slavném beskydském zbojníku Ondrášovi, který prý bohatým bral – a chudým taky…

Ještě před třemi staletími by lidé nad zástupy turistů, kteří se dnes na vrchol hory vydávají, nejspíše spráskli ruce a považovali by je za blázny. Hrůzostrašné příběhy lidem kázaly se tomuto místu raději vyhnout, jinak by je divoká zvěř zahubila, rej čarodějnic, které se tu slétávaly na sabat, k smrti utancoval anebo by padli do rukou Ondrášovy loupežnické družiny. Jméno tohoto zbojníka dnes nese v Beskydech kdejaké ubytovací zařízení či restaurace i nejeden ryze přírodní útvar, jako například Ondrášovy ďůry.

Jeskyně plné legend

„Ďůrami“ lidé v Beskydech odpradávna nazývali podzemní prostory vytvořené ve zdejších pískovcích. Tyto unikátní pseudokrasové jeskyně jsou významným geomorfologickým fenoménem Chráněné krajinné oblasti Beskydy a počítají se na desítky. Jsou to vlastně puklinové, rozsedlinové jeskyně bez výzdoby, jakou se může pochlubit většina vápencových (krasových) jeskyní. Ty na hřebeni Lukšince, okrajového hřbetu vybíhajícího spolu se třemi dalšími (Malchor, Kykulka, Zimní Polana) z hlavního hřebene Lysé hory, patří k těm největším. Puklinový systém chodeb a dómů je dlouhý až 250 metrů a hluboký více než třicet metrů. Prý v nich Ondráš přespával, a dokonce i ukryl uloupený zlatý poklad. Jedna z chodeb, jak praví pověst, vede až do frýdeckého zámku a jiná do nitra Lysé hory, kde stojí mohutný Ondrášův zámek.

Možná se na Lukšinci zbojník a jeho kumpáni kdysi skutečně ukrývali, dnes tu ale svůj domov našly vzácné druhy netopýrů. Vedle nebezpečí sesuvů a uvolňování kamenů a s tím spojeným rizikem úrazu je to důvod, proč jsou Ondrášovy ďůry běžným návštěvníkům nepřístupné.

Beskydský Jánošík

I když si Valaši v uplynulých staletích mnoho Ondrášových zbojnických kousků vymysleli či přebájili skutky, jež se udály někomu jinému, nic to nemění na faktu, že pověst o Ondrášovi je nejslavnějším beskydským příběhem. Patří k tomuto pohoří stejně neodmyslitelně jako ke slovenské Fatře Jánošík. Historické prameny postavu zbojníka Ondráše přisuzují prvorozenému synovi janovického fojta Ondřeje Fucimana a jeho ženy Doroty. Rodina patřila na frýdeckém panství k nejbohatším selským rodům, a proto Ondráš (1680–1715) mohl absolvovat ty nejlepší školy. Více než vzdělání mu však leželo na srdci blaho obyčejných lidí, a tak právě na Lysé hoře založil zbojnickou skupinu, s níž pak chodil po beskydských dědinách a napravoval panské křivdy a útisk prostého lidu.

O jeho činech se záhy šířila zvěst po celém kraji. Nakonec ho však čekal podobný osud jako Jánošíka: zradou padl do léčky nastražené jeho přítelem Jurášem, byl chycen a rukou svého druha také zabit. Juráš pak dopravil Ondrášovo tělo na zámek do Frýdku, kde bylo čtvrceno a pro výstrahu všem, kteří by ho chtěli následovat, rozvěšeno po stromech po celém panství.

Vbrzku bude soutěska s vodopády částečně přístupná chodníkem a lávkami.

Satinské vodopády

Traduje se, že do čela loupežnické družiny byl Ondráš zvolen na místě zvaném příznačně „Ondrášova skála“. Obrovský pískovcový balvan, pod nímž prýští pramen pitné vody a jemuž se proto dnes říká U korýtka, najdete v katastru obce Malenovice, v údolí potoka Satiny. Doslova co by kamenem dohodil od místa, kde potok vytváří nejkrásnější vodopády a kde je podle legendy zasypán vchod do onoho Ondrášova zámku v podzemí…

Skalní koryto Satiny dlouhé asi jeden kilometr je zároveň považováno za nejdelší a unikátní přírodní výtvor v moravské části Karpat, jíž jsou Beskydy součástí. Na celém úseku svého toku, dlouhém asi pět kilometrů, zdolává potok ohromné převýšení. Voda vytéká z vrcholu Lysé hory a pak balvanitými sutěmi překonává 500 výškových metrů, stéká přes skalní prahy a téměř patnáct metrů hlubokou soutěsku. Vytváří malebné peřeje, kaskády, několikametrové vodopády a obří hrnce, mísovité skalní prohlubně vymleté vířivým pohybem unášeného materiálu. Jedinečnost této lokality v rámci celých Karpat na českém území je dána neobvyklou koncentrací geologických a geomorfologických jevů. Jinde je totiž můžeme pozorovat jen na mnohem větším území.

Mezi střídajícími se vrstvami pískovců a jílovců v dolní části údolí Satiny se tu a tam nachází i železná ruda. Ta se v Malenovicích těžila bezmála sto let, až do roku 1895. Překvapí tu ale i stopy mnohem staršího data – zkamenělí mořští živočichové. Jsou důkazem toho, že ještě v druhohorách se tady život odehrával pod hladinou moře.

Vbrzku bude soutěska s vodopády částečně přístupná chodníkem a lávkami.

Chráněná vzácnost

Spadlé kmeny odumřelých stromů, jejichž navršené kmeny na dně soutěsky dávají vzniknout dalším více než metrovým vodopádům, hustým mechem porostlé balvany v korytě potoka, zurčící voda, měnící se pod nejvyšším skalním prahem v hustou bílou pěnu… Za tisíce let voda vymodelovala vskutku nádhernou podívanou, jež evokuje obrázky odkudsi z pralesa.

Panenskou podobu koryta Satiny, jakož i čistotu vody v potoce, spolehlivě dokládá i výjimečně vysoký počet a rozmanitost původních rostlinných i živočišných druhů. Nejvzácnějšími druhy jsou především zástupci horské fauny – brouci chrostíci (výskyt jednoho z druhů na našem území byl vůbec poprvé potvrzen zrovna tady). Ostatně vedle geologické zvláštnosti je to právě mimořádná hodnota zdejších ekosystémů, která rozhodla o statutu přírodní památky. Stalo se tak v roce 2006 a území o rozloze bezmála devíti hektarů bylo začleněno i do sítě evropsky významných lokalit Natura 2000. Ta přímo navazuje na rezervaci Malenovický kotel, a tak je v celé délce potoka zajištěna ochrana jeho přirozeného koryta. V současnosti je soutěska s vodopády obtížně přístupná, avšak Správa CHKO Beskydy už plánuje částečné zpřístupnění území chodníkem a lávkami a napojení na naučnou stezku Lysá hora, která prochází v jeho těsném sousedství, podél levého břehu Satiny.


STEZKOU ZA MEDVĚDY A VLKY

Lysá hora dala jméno i naučné stezce spojující její vrchol lidově zvaný Gigula s obcemi Ostravice a Malenovice. Na patnácti zastaveních vás trasa seznámí s historií osídlování, dozvíte se o Valaších, dřevařích, jeskyních, legendách i o zdejších vzácných druzích rostlin a živočichů – medvědech, vlcích a rysech. Právě Beskydy jsou naším jediným pohořím, kde tyto velké šelmy společně žijí. Stezka vede i k Satinským vodopádům – nejdelším a nejkrásnějším vodopádům napájeným vodou pramenící pod vrcholem.

Jedna z cest vede právě z Malenovic, které prý svůj poetický název dostaly podle malin, které tu kdysi hojně rostly. Jméno dala i geomorfologickému útvaru Malenovický kotel. Dnes je toto rozsáhlé území na strmém severovýchodním úbočí Lysé hory v údolí potoka Satiny přírodní rezervací a jeho převýšení 750 m je tu dokonce nejvyšší v rámci zvláště chráněných území v Beskydech.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články