Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Za Sandokanem a Perlou z Labuanu

099-001.jpg
Pavel Fochler, Pondělí, 2. listopadu 2009
Malý ostrov Labuan před jihozápadním pobřežím malajsijského státu Sabah nepatří zrovna mezi turistické ráje. Jeho jméno znamená v malajštině kotviště a knižní průvodce poznamenává, že Labuan je: „...místo bez inspirace, plné drahých bezcelních obchodů a předražených hotelů... Většina cestovatelů jím projíždí tak rychle, jak jen je to možné.“ Já se však přesvědčil o opaku.

Kvůli blízkosti Kalimantanu měl život na Labuanu dlouho nádech dobrodružství. Zastupující guvernér Hugh Low musel například v roce 1866 nechat vykopat pro svou právě zesnulou manželku patnáct hrobů a ženu pak do jednoho z nich pohřbít tajně, protože jinak hrozilo, že ji Dajakové, lovci a sběratelé lebek, kteří sem občas připlouvali z pevniny, vyhrabou a její hlavu přidají do svých sbírek. Někteří z prvních osadníků prý dokonce chtěli být raději pohřbeni do moře, než aby připustili znesvěcení hrobů a zařazení svých lebek do dajackých sbírek.

Ještě v roce 1888 spatřil zastupující guvernér Arthur Shirley Hamilton na trávníku před vládním domem skupinu domorodých dajackých policistů udících lebky nepřátel z kmene Murutů, zabitých při předchozí trestné výpravě na pevninu. Lebky zavěšené nad ohni na trojnožkách nechal Hamilton nejdříve Dajakům zabavit, po nechápavých protestech je ale svým podřízeným vrátil s tím, že příště je musí udit někde jinde.

Dům dvanácti střech

Ve Victorii, hlavním městě ostrova, jsem se ubytoval v malém penzionu. Vládne tu rodinná atmosféra, do které jsem brzy vtažen i já. Při snídani se míjíme ve spěchu, ale večer se všichni setkáváme u televizní obrazovky. Ženská část osazenstva sleduje čínský romantický seriál s němou hlavní hrdinkou, pak následuje hlavní bod programu: soutěž „Malajsie hledá SuperStar“. Druhý den se vydávám na obhlídku města.

Na konci války Australané Labuan těžce bombardovali, aby odsud vypudili Japonce, a tak ze staré části hlavního města Victoria nezůstalo téměř nic. Většina moderních budov pochází z dob po vyhlášení ostrova finančním střediskem – gigantický obchodněkancelářský komplex, v němž najdete poštovní úřad a krámek s knihami, o kilometr dále vyrostla v sousedství muslimské školy a budovy soudu stejně předimenzovaná mešita An Nur Jamek. Místní vláda se snaží i o rozvoj turistického ruchu.

Turisty má přitáhnout moderní středisko mořských sportů s akváriem, obchody a několika turistickými kancelářemi. Staré dobré koloniální časy tu připomíná rekonstruovaná věž s hodinami, kterou před druhou světovou válkou ostrovu věnoval čínský podnikatel. Mořský park u jihozápadního pobřeží je navštěvován především potápěči, kteří se noří ke čtyřem lodním vrakům, a pláže přilehlých ostrůvků Kuraman, Rusukan Besar a Rusukan Kecil jsou využívány jen o sobotách a nedělích, kdy sem obyvatelé města jezdí na pikniky. V okolí bývalého vládního domu, od roku 1852 sídla britských guvernérů a později rezidentů, se nachází botanická zahrada.

Na starých obrázcích je dům zobrazován jako půvabná členitá vila v koloniálním slohu s rozlehlými verandami, známá jako Rumah Bumbun Duablas -Dům dvanácti střech. Po bombardování koncem druhé světové války z něj bohužel zbyly jen nepatrné zbytky základů. Jediné, co se uchovalo nepoškozené, je náhrobek jezevčíka Jima, který první rezident Průlivových osad na Labuanu, M. S. MacArthur, nechal pro svého oblíbeného psíka vyrobit v roce 1908 v Singapuru.

Mám co dělat, abych pod obrovskými kořeny fíkovníků vůbec objevil pozůstatky vládního domu, kde se v roce 1866 údajně několikrát zjevil duch tajně pohřbené manželky guvernéra Lowa. Hugh Low, jehož koníčkem byla botanika, zasadil v areálu zahrady mnohé ze stromů, které zde rostou dodnes, a byl ve své době známý také tím, že jako první Evropan vystoupil 7. března 1851 na náhorní rovinu hory Kinabalu (4101 m), nejvyšší hory na Kalimantanu.

Největší hřbitov v Malajsii

Britský námořní hřbitov v odlehlé části botanické zahrady není v těchto místech původní, přenesli jej sem v květnu 1975 příslušníci britského vojenského námořnictva, protože do původního pozemku na mořském pobřeží u mysu Ramsey Point se začal až příliš zakusovat mořský příboj. Starobylé náhrobky námořníků a vojáků jsou dokladem úporných bojů s piráty, mnozí Britové zahynuli také v důsledku tropických nemocí. Byl mezi nimi i James A. Gordon, velitel válečné lodi Wolf, která se zúčastnila slavnostního předání ostrova Velké Británii. Zemřel u Labuanu v roce 1847 ve věku pouhých dvaceti osmi let. Místo vypadá romanticky, na kvetoucích keřích ibišků u náhrobků posedávají velcí barevní motýli a zaznívají sem zvony moderního anglikánského i katolického kostela z těsného sousedství botanické zahrady.

Hřbitov obětí druhé světové války. Leží tu čtyři tisíce vojáků, kteří padli do japonského zajetí. Malé náhrobky jsou opatřeny kovovými cedulkami s osobními údaji vojáka a někdy i vzkazem jeho rodiny.

Po okružní pobřežní silnici za botanickou zahradou přicházím k jinému hřbitovu. Rozlehlý hřbitov obětí druhé světové války, kde jsou uloženy ostatky téměř čtyř tisíc vojáků, většinou Australanů, Britů a Indů, kteří padli do japonského zajetí po pádu Singapuru, je největší válečný hřbitov v celé Malajsii. Malé kovové náhrobní desky jsou označeny jménem, hodností, údaji o narození a úmrtí, někdy jsou připojeny vzkazy rodin pozůstalých, jsou ale i takové, kde je napsáno jen „voják, jehož jméno zná jen Bůh“. Ke hrobům některých vojáků jezdí jejich příbuzní dodnes.

Vracím se do města, oběd si dám ve své oblíbené jídelně Sri Cocos. Obsluhují tu tři malajské muslimky v šátcích a povídavý kuchař v malé kuchyňce má své řemeslo rád a viditelně dobře mu rozumí. Vystavená jídla jsou vynikající pro oko, ale i jazyk, jsou většinou pikantní, přílohou je rýže. Vepřové maso tu samozřejmě nenajdete, více než dostatečně je nahradilo maso kuřecí a také ryby. Jídelna je spíše pro domorodce než pro turisty, většinou Brunejce, kteří jezdí na Labuan za bezcelními nákupy elektroniky, parfémů a hlavně u nich doma oficiálně nedostupného alkoholu. V podvečer, kdy je „U kokosů“ zavřeno, je zdrojem mých pamlsků pouliční trh se skvělými těstovinovými taštičkami plněnými masem, vajíčky a rybami a výborné jsou i kousky piškotové buchty se slunečnicovými semínky.

Největší záhada

Nový ptačí park, který labuanské turististické brožurky propagují, tvoří hlavní budova s muzeem a dva velké pavilony. „Chcete si nějakého vyfotografovat?“ zachycuje můj pohled na zoborožce mladá kurátorka. Zoborožec nosorohý (Buceros rhinoceros), velký černý pták s podivným zobákem, je symbolem Kalimantanu. Jedno z odrostlejších mláďat ještě špatně létá, je ale ochočené a u dělníků v pavilonu prý stále žebrá o pamlsky.

V blízkosti ptačího parku můj celodenní výlet končí. Zde, na nejsevernějším výběžku Labuanu, se nachází symbol ostrova a současně jeho největší záhada – komín. O jeho původu a účelu se mezi historiky dodnes vedou spory. Uhelný důl, v němž těžili převážně Číňané a trestanci dovezení z Indie, kteří se na Labuanu měli po odpykání trestu usadit, byl otevřen právě zde, u mysu Tanjung Kabong. Uhlí bývalo dopravováno dnes již neexistující úzkokolejnou železnicí do přístavu ve Victorii, kde je dělníci nakládali na lodě. Protože při podrobném archeologickém průzkumu „komína“ nebyly uvnitř objeveny žádné usazeniny, je jasné, že „komín“ jako komín nefungoval. Nebyl ani spojen s podzemím, a tak padla i teorie o jeho používání jako větracího kanálu pro uhelnou sloj. Nejpravděpodobnější tedy je, že byl využíván jako maják.

Největší záhadou ostrova je podivný komín.

Blíží se večer a já se musím vrátit do města. Mám štěstí, v zatáčce před muzeem se právě objevil autobus. Západ slunce za vesnicí na kůlech v zálivu u hlavního města tentokrát již nestihnu, předposlední dějství pěvecké soutěže však ano. „Kde jsi byl tak dlouho? Už to začíná!“ vítají mě v penzionu. Všichni jsou již rozesazeni na podlaze okolo televizního přístroje a hlasatel právě opakuje dosavadní vývoj. Nejdříve na pódiu tančí a zpívá drobná dívka ze Selangoru, pak nastupuje moje favoritka Marsha. Zpívá romantickou píseň z 60. let a hraje na kytaru. Publikum je nadšeno a my před obrazovkou také.

Rozloučení s Labuanem

Několik dní poprchává, ale předposlední den mého pobytu na Labuanu se obloha vybarvila domodra. Navštěvuji ještě místní svatostánky. U sikhského chrámu nikoho nevidím, v čínském taoistickém chrámu z roku 1996 jsem zastihl staršího správce. Číňanů žije na Labuanu dvanáct procent, správce mluví výborně anglicky a ochotně mi vysvětluje význam soch v budově: „Nejsou to bohové, jak si vy, Evropané, často mylně představujete, ale staří mudrci a filozofové.“

Můj poslední večer na Labuanu znamená finále i pro účastníky televizní pěvecké soutěže. Tlustý Joseph z Kuala Lumpuru poskakuje po pódiu v kostkovaných kalhotách v rytmu Michaela Jacksona a diváci šílí, porota je nadšena a přiděluje mu první cenu, Marsha tentokrát zvolila nevýraznou píseň a se slzami v očích odchází. Děvčata vedle mne si utírají oči a majitelka penzionu, paní Felicitas, přepečlivě urovnává jakousi dečku. Program na obrazovce se nějak zadrhl, nikdo nic neříká.

Hlasatel na obrazovce pláče. My před obrazovkou málem také. „Dejte si s námi večeři, aby vám to nebylo tak líto, uvařila jsem rybu s papričkami. Doufám, že jíte rýži!“ první přerušuje všeobecný smutek paní Felicitas. „Rýži a Marshu miluji,“ odpovídám. Všichni chválí můj vytříbený vkus a protože večeře byla skvělá, dostávám ještě přídavek. Když ráno vstávám, všichni až na indonéského pomocníka jsou již pryč. Na ubrousek píšu poslední pozdravy a pečlivě oblečen do dlouhých kalhot, s dvojími ponožkami, košilí s dlouhým rukávem, svetrem, bundou a čepicí odcházím do přístavu.

Nová obrovská mešita s budovou městského soudu.

Mám sice ještě spoustu času, ale v rychlé lodi typu „raketa“, která mě více než dvě hodiny poveze do Bruneje, si potřebuji najít místo někde uprostřed, někde, kam tolik nezasahuje proud ledového vzduchu od klimatizace. Z Labuanu, tropického domova Bílé perly, bych do nealkoholického ráje brunejského naftového sultána nerad připlul se sípajícím hlasem.


Statečný Tygr, krásná Perla a zloduch guvernér

Prvním guvernérem nové korunní kolonie, jedné z nejmenších v celém impériu, byl v roce 1848 jmenován James Brooke (18031868), v letech 1841–1868 současně také vládce soukromého státu Sarawak na jihozápadě Kalimantanu. James Brooke, přetěžovaný londýnským koloniálním úřadem povinnostmi, ovšem nikoli financemi, neměl na Labuan příliš mnoho času. V proslulém italském televizním seriálu ze 70. let o fiktivním Sandokanovi, zvaném též Tygr z Mompracemu (hrál jej indický herec Kabir Bedi), byl James Brooke vyobrazen jako zloduch usilující o Marianu přezdívanou Perla Labuanu.

Srdce krásné dívky ovšem patřilo statečnému Sandokanovi, bojujícímu za svobodu malajského lidu. Emilio Salgari (1862–1911), autor literární předlohy seriálu, si ale pro svůj úspěšný román leccos vymyslel a překroutil. Na Jamese Brooka, který Sarawaku vládl jako pověstný bílý rádža, má domorodé obyvatelstvo dodnes kladnou vzpomínku. Na Labuanu byly za Brookovy vlády položeny základy státní správy, postavena rozlehlá vládní budova a otevřen uhelný důl.

Cesta k samostatnosti

Za nejvýznamnějšího z britských guvernérů ostrova je považován sir Henry Pope Hennessy, který se funkce ujal 20. listopadu 1867 a při řízení ostrovních záležitostí využíval poradní sbor vytvořený ze zástupců místních Číňanů, Indů a Malajců.

On i další guvernéři se snažili přilákat na ostrov nové osadníky, překážkou rozvoje byly ale nezdravé podmínky a špatná infrastruktura. Počet obyvatel původně téměř neobydleného ostrova vzrůstal velmi pomalu a náklady na jeho správu byly stále vyšší než zisky z obchodu, koncesí a těžby uhlí. Britové chtěli Labuan přetvořit v důležitou námořní základnu v oblasti Jihočínského moře, ale uhlí, kterého se za celou doby těžby vytěžilo půl milionu tun, mělo nízkou kvalitu, a parníky proto zajížděly doplňovat jeho zásoby do jihočínských přístavů. Z Labuanu se „druhý Hongkong“ nestal. V letech 1890–1904 pověřili Britové správou své korunní kolonie Labuan soukromou Společnost Britského Severního Bornea a pak ho podřídili své kolonii Průlivové osady.

Ostrov se postupně dostal na okraj zájmu britské koruny. V roce 1912 byl povýšen na osadu, a tou zůstal až do roku 1946, kdy jej Britové připojili ke kolonii Severní Borneo, s níž se v roce 1963 stal součástí Malajsie. V současnosti je Labuan federálním územím, má 94 000 obyvatel a díky daňovým úlevám patří mezi bohatší části Malajsie. Má vlastní samosprávu, vlajku, znak a podobně jako ostatní malajsijské státy také poštovní známky. Ty zdejší mají titul Wilayah Persekutuan (Federální území) a jsou společné pro všechna federální území Malajsie, což je spolu s Labuanem také malajsijské hlavní město Kuala Lumpur a rovněž nově budované vzorové správní město Putradžaja.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články