Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Za polárním Kruhem

086-000.jpg
Petr Fero, Úterý, 29. Srpen 2006
Léto tu má nenapodobitelný půvab. Na skalách nad městem se to sytě zelená, v nedalekých horách září i na konci června bělostné ledovce a moře pod tím vším je blankytně modré. Ale hlavně tu zrovna touto dobou na pár týdnů vůbec nezapadá slunce.

Fenomén, který si užívají lidé všude na světě za polárním kruhem (magickou rovnoběžkou na 66 stupních a 33 minutách severní šířky), lze závidět i obyvatelům čtyřicetitisícového norského města Bod/o.

Jen si to představte: dejme tomu, že sedíte pozdě večer ve zdejším přístavu, u venkovního stolku některé místní krčmy popíjíte předražené pivo nevalné kvality (které by naopak Norové mohli závidět nám) a slunce stále svítí. Sice visí tak nízko nad hladinou, že už vůbec nehřeje, zato ani o půlnoci nezmizí úplně. Rudý kotouč se na horizontu jen zhoupne a začne rovnou zase stoupat! Je to nádherný, ale také dost mystický a svým způsobem snad až znepokojivý zážitek. Lze ho přitom ještě umocnit, přibalíte-li pivo do ruksaku a vyšplháte-li na některou ze skal nad městem, odkud budete mít celé Bod/o i s přístavem jako na dlani.

Jistě, v tuhle roční dobu je to idylka. Jenže v zimě je letní sluneční čas (takzvaný polární den) vykoupen stejně dlouhou polární nocí. Během ní naopak slunce vůbec nevychází a lidi drtí spolu s tmou i deprese, jež někteří léčí alkoholem. A s tím nastává trochu problém, jelikož opojné pití je v těchto krajích velmi drahé a prodává se výhradně v nemnoha vybraných státních obchodech s nápisem Vinmonopolet s drasticky vysokými cenami a poměrně omezenou otevírací dobou.

Tak co tu lidé vlastně dělají? „My říkáme, že si stříháme navzájem vlasy,“ směje se místní penzistka Benedikta. Má tím na mysli, že město a okolí žije hlavně ze služeb, jež tu lidé sobě navzájem i poutníkům už léta poskytují. Obchodní řetězec začal už v 18. století na moři, lépe řečeno ve 40 km vzdálené osadě Kjerring/oy. Ta bývala věhlasným obchodním centrem a vládla zdejšímu kraji hlavně v 19. století pod vedením jisté Ann Elizabeth Sverdrupové za pomoci jejích dvou manželů: Ellingsena a po jeho smrti Zahla. Bohatství hromadili tak, že skupovali od všech rybářů v oblasti za monopolní ceny jejich úlovky, expedovali je na jih do Bergenu a zpět na sever přiváželi oděvy, rybářské sítě či potraviny. Z celého Kjerring/oy dnes zbyla už jen malebná zátoka s bílými plážemi, neskutečně průzračným mořem a turistickým skanzenem. Dojedete sem po klikaté silnici číslo 834 drsnou severskou krajinou se zakrslými břízkami a ojedinělými jehličnany podél Atlantiku z Bod/o přibližně za hodinu.

Rybolov a mořské víry

I Bod/o samotné začínalo v 18. století jako rybářské centrum, ale po devastaci nálety za druhé světové války (o nadvládu nad strategickými přístavy norského severu soupeřili spojenci s fašistickým Německem) tu vyrostlo pár průmyslových podniků a sídlo se stalo moderním obchodním a administrativním centrem oblasti. Místní přístav je stále obsypán rybářskými loděmi a hlavně dopoledne tu často seženete čerstvé dary moře. Ale do proslulých rybích trhů v Bergenu to tu má velmi daleko. V Bod/o to většinou vypadá tak, že přímo z lodi, jež se právě vrátila z lovu, si můžete koupit na váhu čerstvé sledě či krevety. Zarybařit si sem jezdí i turisté, ve slaných vodách to mají v Norsku zdarma. Vyhledávaným místem pro rybolov je zejména Saltstraumen. Nejsilnější přílivový proud na světě nedaleko Bod/o žene ohromné množství planktonu a s ním i ryb spolu s vodou do tři kilometry dlouhé a jen 150 metrů široké úžiny mezi Saltfjordem a Skjerstadfjordem rychlostí až 40 uzlů a kulminuje každých šest hodin. Je to výjimečná podívaná i pro ty, kdo neholdují rybolovu. Přes nejužší místo vede most, z něhož lze pozorovat divoce hučící mořské víry o průměru až deset metrů a hloubce až pět metrů.

Nicméně se zdá, že dnes už tu významnější roli než rybáři hrají hoteliéři a s nimi spojené turistické služby. Na snad deset poboček nejrůznějších světových i místních autopůjčoven v takhle malém městě jinde sotva narazíte. O zákazníky zjevně nemají nouzi. Ačkoli sem vedou od roku 1962 koleje z Trondheimu, drtivá většina turistů i obchodníků sem přilétá a pak se potřebují po okolí nějak pohybovat. „Letiště máme skoro v centru a bylo tu mnohem dřív než nádraží,“ připomíná letitá obyvatelka Benedikta. „Já jela železnicí jen jednou v životě. Bylo to v zimě, poslali mě z práce na služební cestu a vlak přes polární kruh měl tehdy čtyři lokomotivy vpředu a dvě vzadu, aby nás vůbec uvezl,“ vzpomíná pobaveně. Pro turisty je však právě takový výlet vyhledávanou atrakcí, mezi pár desítkami cestujících nočního vlaku do Trondheimu převažuje partička amerických batůžkářek a hlaholící banda německých školáků.

Centrum samotného Bod/o kolem přístavu je obsypáno řadou hotelů od nejdražších až po ty, jež nabízejí noclehy hostelového typu. Přestože takřka všechny budovy v centru jsou směsí betonu, oceli a skla, na zdejších sídlištích žádné paneláky nehledejte.

Lidé tu žijí v barevných dřevěných domcích. Odstíny fasád bývaly kdysi orientačním vodítkem k tomu, kdo kde bydlí: nejdostupnější červenou barvou si svá obydlí natírali ti nejchudší, okrová značila střední vrstvu a nejdražší bílá místní boháče. Dnes už toto členění samozřejmě neplatí, a navíc se zdá, že posledním hitem je zde modrá barva. A – světe div se – trampolína k tomu. Vzhledem k severskému podnebí tu snad nikdo nemá u domu bazén, ale trampolína stojí na každé druhé zahradě. „Je to móda posledních pěti let, kupuje se to pro radost dětem,“ vysvětluje bývalá učitelka Benedikta, která pracovala též jako účetní a dnes si k důchodu přivydělává prací pro místní turistické sdružení. Bydlení je tu podle ní sice drahé jako všechno v Norsku, ale nikoli nedostupné: „Takový domek přijde třeba jen na tři sta tisíc norských korun, ale podstatnou položkou v rozpočtu bývá pozemek. Pokud se spokojíte s bydlením dál od centra, dá se střecha nad hlavou financovat. Vždyť lidé tu vydělávají v průměru skoro třicet tisíc norských korun.“


Jak cestovat

Do Bodo/ létají z Prahy denně například nízkonákladové norské aerolinie Norwegian. Ačkoli se nejedná o přímý let -je nutné přestoupit v Oslu – letenku na internetu nabízí zřejmě jako vůbec první low cost společnost na světě nikoli jen mezi dvěma letišti, ale překvapivě rovnou do cíle, už se zahrnutým přestupem v norské metropoli. Na cestu za polární kruh si v tomto případě vymezte zhruba půl dne. Vzácně lze na internetu narazit též na přímý charterový let české firmy Travel Service, z Prahy do Bodo/ pak cesta trvá sotva tři hodiny. Z cestovatelského pohledu bezkonkurenčně nejzajímavější, avšak časově i finančně nejnáročnější variantou je přímý let s Norwegian z Prahy do Trondheimu (třikrát týdně) a pokračování drahým, avšak velmi pohodlným vlakem do Bodo/. Tato železnice překračující polární kruh je jednou z nejkrásnějších tratí světa, ale jezdí tu pouze dva spoje denně a cesta trvá 10 hodin. Zastávka je na trondheimském letišti, ale jízdní řád vůbec nenavazuje na lety z Prahy. Autem zabere cesta z Prahy do Bodo/ bezmála týden. Norsko je velmi drahé: najdete tam sice na cenovkách podobné údaje jako u nás, problém je v tom, že vše musíte násobit vzhledem ke kurzu zhruba čtyřmi.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články