Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Za polární září

104_Image_0001.jpg
Michal Šťastný a Profimedia, Pátek, 2. prosince 2011
Svalbard čili Chladný kraj, po našem Špicberky. Tisíc kilometrů od norských břehů leží studené království medvěda ledního. Někdy ale ukáže i svou vlídnou tvář.

Dosedáme na ledem pokrytou přistávací dráhu. Když jsem plánoval cestu na Špicberky, měl jsem za to, že cesta ze severonorského Troms se odehraje v maličkaté cesně. Zatím sedím v obřím boeingu, který je navíc téměř plný. Společnost mi dělají především horníci. V Norsku platí zákon, podle kterého musí zaměstnavatel hradit cesty svých zaměstnanců na pracoviště, pokud není možné se na něj dostat městskou hromadnou dopravou. A autobusem se na Špicberky nedostanete.

Těžba uhlí je pro Špicberky hlavním zdrojem příjmů. I dnes na něm závisí řada dalších věcí. Například omezení těžby uhlí a s ním spojený úbytek pasažérů dělá velké vrásky leteckým dopravcům. Uhlí se tu začalo dobývat na začátku 20. století díky americkému průmyslníkovi J. M. Longyearovi. Ten se na Špicberkách krátce zastavil během plavby na luxusní lodi Auguste Victoria a okamžitě pochopil potenciál odlehlých ostrovů. S rozvojem těžařského průmyslu přišel také rozkvět hlavního města souostroví. Longyearbyen, jak se na počest pana Longyeara hlavní město jmenuje, má dnes něco přes dva tisíce obyvatel a je tak nejsevernějším městem světa s více než tisícovkou občanů.

Přes zdánlivou izolaci seženete v uličkách tohoto půvabného městečka téměř vše, na co si vzpomenete, včetně čerstvé zeleniny a ovoce. Ve srovnání s pevninou jsou sice ceny vyšší, nicméně rozdíly nejsou propastné. Velké oblibě se těší zdejší oddělení alkoholu. V Norsku platí částečná prohibice, a tak je tam alkohol velmi drahý, a navíc dostupný jen v určitém množství. Špicberky jsou však bezcelní zónou, a tak to ve zdejších prodejnách zvaných Vinmonopolet překypuje zákazníky, kteří si chtějí levný alkohol odvézt na pevninu.

Na Špicberkách žije kolem tří tisícovek ledních medvědů. Jsou hlavním lákadlem, za kterým sem dnes směřují stovky turistů.

K dostání je zde také příjemný sortiment oblečení, většinou sice outdoorového, ale na hlavní třídě jsou i butiky s klasickou městskou módou, jejíž kolekce tu mají obvykle přízvisko ARCTIC. Čelit zimě můžete také po nákupu kožešin ve zdejším obchodě napěchovaném kůžemi těch nejúžasnějších tvorů, kteří Špicberky obývají. Máte-li dost peněz a silný žaludek, není problém koupit si za pár stovek korun kůže tuleňů, sobů, polárních lišek nebo třeba medvěda baribala (ano, ten žije v Severní Americe a kde se na Špicberkách vzala jeho kůže, je těžké hádat), případně medvěda ledního. Ten je mimochodem také asi nejčastějším důvodem, proč turisté dnes na Špicberky přijíždějí, a jeho vycpaná verze shlíží na kolemjdoucí z výloh mnoha obchůdků a barů ve městě. Na Špicberkách a nedaleké zemi Františka Josefa jich žije kolem tří tisíc, tedy víc než mají Špicberky stálých obyvatel, a potkat je můžete prakticky kdekoli. I proto platí za hranicemi města, vyznačenými výstražnými značkami se symbolem medvěda, zákaz pohybovat se beze zbraně. Pokud chcete Longyearbyen opustit, nesmíte tak učinit bez pušky. Osobně nevlastním zbrojní pas, a tak jsem se musel spokojit se zápůjčkou pistole na signální světlice, která mi měla v případě potíží zachránit život.

Potkat medvěda je sice snem každého turisty nadšeného přírodou, nicméně nebývá to žádná legrace. Medvěd lední je jediný převážně masožravý medvěd a tělesná konstituce (samci mohou vážit i kolem tuny a jsou tak průměrně největším druhem medvěda) ho činí pro člověka potenciálně smrtelně nebezpečným. Podle zákona medvědy nesmíte rušit. Střílet na ikony souostroví lze samozřejmě pouze v případě krajní nutnosti a i tak bude tato událost projednávána odpovědnými orgány. Za případné neopodstatněné zabití ledního medvěda jako mezinárodně chráněného druhu vás může čekat dokonce vězení.

Zvířena v bílém

Daleko příjemnější a bezpečnější je tedy obvykle setkání s potravou bílých chlupáčů. Tou jsou nejčastěji tuleni. Pokud budete mít štěstí, podaří se vám zahlédnout běžnějšího tuleně kroužkového, případně velikého tuleně vousatého. Oba zastiňuje třetí ploutvonožec Špicberk, kterým je mrož.

S trochou štěstí se dá na Špicberkách zahlédnout běžnější tuleň kroužkový, případně veliký tuleň vousatý.

V žaludku ledního medvěda však také čas od času skončí další mořští savci, a to velryby. Bylo zdokumentováno již mnoho případů, kdy lední medvěd u dýchacího otvoru v ledu utloukl tlapou běluhu a vytáhl ji na souš, kde ji potom spořádal ve společnosti dalších medvědů. A když mluvíme o velrybách – velrybářství a rybolov byly historicky dalšími pilíři špicberské ekonomiky.

Pestrý výčet vodních živočichů však zdaleka není vše, co lze na Špicberkách vidět. Po údolích ostrovů se prohání naprosto unikátní poddruh soba polárního. Ten se od svých příbuzných liší nejen kratšíma nohama, ale také sociálním chováním. Zatímco sobi z jiných míst planety jsou silně společenští, špicberský sob je tvor žijící spíše samotářsky. Před pár desítkami let byl tento poddruh soba vlivem lovu na vymření, dnes však díky důsledné ochraně žije na ostrovech zhruba deset tisíc jedinců tohoto nádherného zvířete a zdá se, že jeho budoucnost je zachráněna. Podobně jsou na tom i drobné polární lišky, které můžete – tak jako soby a další divoká zvířata – s trochou štěstí spatřit i v okolí lidských sídel.

Na Špicberky se však nejezdí jen kvůli savcům. Ostrovy jsou v létě přímo rájem pro ornitology. Hnízdící kolonie ptáků na Špicberkách totiž patří k největším na světě a v době péče o mladé je zde k vidění až k pěti milionům mořských ptáků více než dvou set druhů. Jmenovat musíme racka sněžního nebo mořského, husu sněžní, papuchalka či jemného pěvce sněhuli severní. Většina opeřenců ostrovy na zimu opouští. V zimním období totiž Špicberky bičují ledové větry, sníh se téměř nepřetržitě sype z oblak a průměrné teploty se pohybují kolem –25 stupňů Celsia. Jedním z mála, kdo podmínky špicberské zimy vydrží, je bělokur horský. Nádherný hrabavý pták z příbuzenstva tetřevů je proslulý tím, že podobně jako již zmíněná liška polární sezonně mění své zbarvení. Zatímco v letním šatu je hnědý, na zimu přepelichá do peří sněhově bílého, na němž září černý ocásek a rudá kůže kolem oka.

Za polární září

Abyste své šance na spatření úžasné arktické fauny zlepšili, můžete si zaplatit jízdu na výzkumné lodi, která vás vyveze i do dalšího centra souostroví, převážně ruského Barentsburgu, případně si můžete zapůjčit sněžný skútr. Sněhová pokrývka leží na ostrovech pokrytých ze šedesáti procent trvalým ledem většinu roku. Během mé návštěvy počátkem října ho na špicberských pláních leželo už kolem půl metru. Velmi stylové a efektivní je proto využít spřežení psů. Ti vás ochotně provezou po bližším i vzdálenějším okolí Longyearbyenu. Na saních se můžete zajet podívat ke špicberskému globálnímu úložišti semen, kde jsou shromážděna semena mnoha hospodářských druhů rostlin pro případ vypuknutí atomové války či jiné globální katastrofy a které se nachází kousek od letiště. Zavítat můžete také k četným dolům nebo na ledovec, plazící se zvolna údolím k Nybyenu. Nybyen je osada několika domků původně určených pro horníky, které ale po rekonstrukci slouží studentům zdejší univerzity jako koleje. V překladu znamená Nybyen nové město a v podstatě jde o jakési předměstí Longyearbyenu, které od samotného města dělí zhruba dva kilometry tundry.

Na Špicberky se rozhodně vyplatí jet v létě. Jak už bylo řečeno, druhová osádka souostroví na zimu značně opadne, když tažní ptáci zmizí na jih. Poněkud nepříjemná může být také věčná tma, která na oblast špicberského souostroví padá od 26. října do 15. února. I polární noc má však na Špicberkách své kouzlo. Pravidelně je zde totiž k vidění magická aurora borealis, tedy polární záře. Její pozorování patří k nejsilnějším zážitkům, které Špicberky nabízejí. Zklamáni ale z návštěvy tohoto drsného koutu země nebudete v žádném případě. Sever si vás svou krásou a divokostí podmaní.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články