Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Za polární kruh na kole

82-2.jpg
Autor článku: Marek Kožušník, Pondělí, 13. prosince 2010
Autor fotografií: archiv Jana Kopky
Když jel Jan Kopka poprvé Iditarod Trail Invitational, nejdrsnější cyklistický závod planety, skončil ve srubu u rozvodněného Yukonu. Dál jet nešlo. Podruhé tento závod napříč Aljaškou vyhrál. Absolvoval několik podobně extrémních cyklistických maratonů a spojení kola a sněhu mu učarovalo. Postavil deset speciálních sněžných kol a na nich vozí klienty po planinách severního Finska. Je velkým propagátorem snowbikingu u nás - možná jediným.

Sněžné kolo vzniklo na Aljašce. Tam je častokrát snazší bikovat v zimě, protože v létě je tam plno cest neprůjezdných. Močály, rozvodněné řeky, miliardy komárů. V zimě jsou trasy zapadlé sněhem, umrzlé a uježděné od skútrů a psích spřežení. Na Aljašce člověk na ulici klidně potká šedesátiletou paní, jak se v minus třiceti jede projet na snowbiku, na kole s širokými pneumatikami, s tlustými návleky na ruce. Nikdo se nediví, všichni to berou normálně. Amerika je v tomhle otevřenější všem výstřelkům. Když jede cyklista třeba v Praze v zimě na kole a je minus dva, už si na něj řidiči ukazují, že je blázen a nemá na silnici co dělat. Evropa je konzervativní, kolo patří k létu a hotovo.

„Termín snowbike jsem vymyslel já, abych to nějak charakterizoval a odlišil od běžného horského kola,“ říká Jak Kopka, nejúspěšnější český snowbiker. „Závody na sněžných kolech se na Aljašce jezdí od 80. let,“ vysvětluje. „Ze začátku to byla normální kola, ale jízda na sněhu je specifická a vyžaduje jiné technické řešení. Jezdec se nesmí ve sněhu propadat. Snowbiking procházel vývojem: začátky byly pionýrské, závody měly inovátorský duch, jak to k Americe patří. Každý doma něco montoval v garáži a snažil se technicky předhonit soupeře, aby ušetřil víc sil a vyhrál nad ním.“ V těchto severských závodech totiž nejde jenom o fyzičku a o přípravu jako na běžné závody. Jde především o přežití, o splynutí s extrémně drsnou krajinou, kde se teploty pohybují i kolem minus padesáti stupňů. Proto je důležité vymyslet cokoli, čím se ušetří síly. „Sériově se tahle kola nevyráběla, to začalo až nedávno,“ pokračuje Jan Kopka.

„Ve vývoji snowbiků byla spousta slepých uliček. Dělaly se například tupláky, dvě kola vedle sebe, někdy dokonce i tři. Zjistilo se, že to nefunguje, a vykročilo se zase jiným směrem, až nakonec vývoj dospěl k variantě, která se během posledních dvou let začala malosériově vyrábět. Závody přes Aljašku tím ale trochu ztratily. Největší a nejdrsnější závod, který se tam jezdí, Iditarod Trail Invitational, už nemá svůj inovátorský duch. Bylo vždy ohromně zajímavé sledovat na startu technická řešení jednotlivých závodníků. Co kolo, to originál. Prototyp. Dnes je vše pokryto malosériově, kola jsou v těchto podmínkách odzkoušená a bez problémů fungují. Tak se zrodil snowbike a skončila pionýrská etapa severské cyklistiky.“

Nejtěžší závod planety

Jan Kopka začal závodit poměrně pozdě, až v osmnácti letech. Nejprve ho bavila silniční cyklistika. Té se věnoval deset let, pak objevil krásu horských kol. Ani to mu nestačilo, hledal víc dobrodružství, až se dostal k extrémním cyklistickým závodům. „Jsou to vlastně transkontinentální ultramaratony,“ popisuje Jan Kopka. „Start je na jedné straně kontinentu, cíl na druhé, většinou bez jakéhokoli zabezpečení. Nejsou to závody v tom pravém sportovním slova smyslu, jde taky o přírodu a dobrodružství.“ Prvním velkým závodem Jana Kopky byla pouštní Crocodile Trophy, 2200 kilometrů napříč Austrálií. Tam se také dozvěděl o existenci nejtěžšího závodu planety, Iditarodu na Aljašce.

„Bez zabezpečení jedeš 1800 kiláků napříč Aljaškou,“ vypráví Jan Kopka. „Na cestě o tobě nikdo neví, mezi vesnicemi je týden cesty. V divočině musíš přežívat, spát. Je minus čtyřicet, nemáš spojení s civilizací. Když se ti něco stane, nikdo tě odtamtud nedostane. Zatím sice na Iditarodu nikdo nezemřel, ale sami pořadatelé říkají, že je to s podivem. Ten závod totiž nemůžeš zabalit, říct si: dost, teď se vrátím. Není kudy. Jedeš po staré zlatokopecké cestě, která tam vznikla v dobách zlaté horečky. Pak upadla v zapomnění, až dodneška, kdy se na ní jezdí náš závod – a pak ještě závod psích spřežení. S čím přijdeš na start, to máš, a přežij si tam, jak chceš. Nikdo tam nebydlí, na celé trase dlouhé 1800 kilometrů je jen šest indiánských vesnic.“ Poprvé Jan Kopka Iditarod nedokončil, podruhé vyhrál. Závod se jezdí od roku 2000, od té doby ho dokončilo pouhých dvacet tři závodníků. Ostatní zůstali v některé z nemnoha indiánských vesnic, odkud je místní zachránili letadlem nebo skútrem -organizátoři to nezajišťují.

Pláštěnka z močových měchýřů

Extrémní nebezpečí a blízkost smrti paradoxně může vytvářet závislost na takových závodech. „Vrátíš se domů a tady je jenom stres a nuda,“ popisuje Jan Kopka. „Chceš zažívat to dobrodružství dál, chceš život skutečně žít. Najednou ti přijde, že v civilizaci ten život jen marníš, nechceš ho prožít v práci, vyplňováním papírů a vykazováním na sociálce, kolik jsi toho vydělal.“ Na Aljašce, daleko v pustinách, žijí indiáni a Eskymáci. Neznají stres, neznají zaměstnání. Žijí v souladu s přírodou, přesně tak, jak žili před staletími. Loví soby a losy, chytají ryby, sbírají plody.

„Eskymáci a indiáni tam na severu neznají hodnotu peněz,“ vypráví Jan Kopka. „Nejsou vůbec překvapení, když k nim v minus čtyřiceti přijede do vesnice běloch na kole. Okamžitě ti nabídnou všechno, co mají. Svůj domov, jídlo. Nemají nic, a přitom se o všechno rozdělí. Z našeho pohledu jsou to primitivní lidé, ale oni v sobě mají obrovské moudro předávané po generace z přírody a od předků. Najednou zjistíš, že jim vlastně nemáš vůbec co říct.

Na trase dlouhé osmnáct set kilometrů je závodník odkázán pouze sám na sebe. V minus čtyřiceti, bez spojení s civilizací.

To ty se můžeš učit od nich. Pro ně je prvořadý svobodný život. Mají to tisíc mil k doktorovi, můžou umřít na úplně běžnou chorobu, ale neměnili by. Ano, my máme technické vymoženosti, stany, spacáky. Eskymáci šijí třeba nepromokavé pláštěnky z močových měchýřů zvířat -a funguje to. To, co my vědecky vyvíjíme, si oni jednoduše vezmou z přírody.“

Co je důležité

V těchto extrémních podmínkách si člověk velmi rychle ujasní svůj žebříček hodnot. Z euforie ze souznění s přírodou a z pocitu vlastní síly, že dokážete přežít i tady, se dá velmi rychle spadnout do deprese. Stačí si jen uvědomit, jak málo stačí, a člověk se navždy ztratí v nekonečných pustinách. „Spadneš, zlomíš si nohu a už se odtamtud nemusíš dostat. Psychika lítá odshora dolů úplně nekontrolovatelně. Najednou zjistíš, že to, jestli máš doma dobrou práci a velkou výplatu, tady nemá vůbec žádnou cenu.

Tu má jenom vlastní život, všímáš si jenom těch základních potřeb. Nepotřebuješ peníze k tomu, abys byl šťastný, důležité je to, co ti pomůže přežít. Nezáleží na tom, jestli máš drahé auto. Najednou indiánům hrozně závidíš jejich život a vůbec se ti nechce zpátky. Protože si představíš, jak tě po návratu domů hned na letišti někdo seřve, že mu překážíš, ať vypadneš. A pak jedeš domů a už na tebe v zácpě všichni troubí, že jedeš pomalu. Že tě naprosto nezbytně potřebují předjet.“

Laponsko na snowbiku

Aljaška je daleko. Jakkoli odpovídá představě Jana Kopky o ideálním místě pro život, realita je jiná. „Živit se tím, co tě baví, je strašně těžké,“ přemýšlí biker. „Jsme tlačení společností pravidelně vydělávat určité množství peněz. A nejde to jinak. Musíš respektovat i tempo společnosti, nemůžeš jít pomaleji. A já bych to chtěl. Chtěl bych se na celé tempo vykašlat a žít si pomalu, ale nejde to. V tuhle chvíli se snažím své zkušenosti z Aljašky nějak propagovat, nabídnout lidem.

Postavil jsem deset sněžných kol, abych mohl vybavit skupinu lidí, a nabízím výlety do Laponska. Chci všem, kdo o to stojí, ukázat, co je to sněžné bikování, co jsou to arktické podmínky. Aby cyklističtí i cestovatelští nadšenci viděli, že na sněhu se dá jezdit a fungovat, i když je dvacet pod nulou. Chci jim ukázat úplně jiný a nový rozměr cyklistiky: jízdu v krajině, kde by nikdy nikdo nepředpokládal, že by bylo vůbec možné na kole jet. Hodně lidí si určitě myslí, že jsem blázen, k zimě přece patří běžky. Ano, já běžky i sjezdovky taky miluju, ale nechápu, proč by nemohlo k zimě patřit i kolo?“

Snowbike je kolo speciálně uzpůsobené extrémním podmínkám. Mimo jiné má na řídítkách speciální vaky ukrývající brzdy i přehazování. Zároveň mikroklima v nich pomáhá rozmrazit jídlo.

Topinka v Hiltonu

Mezní zážitky, kdy jde opravdu o život, předat nelze. To by člověk musel nejspíš zase na Aljašku. Aby Jan Kopka lidem arktické zážitky aspoň přiblížil, sebral kolo a snažil se v Evropě najít terén vhodný pro snowbiking. A objevil právě Laponsko, oblast na pomezí Norska, Švédska a Finska. „Samozřejmě to tam není tak silné jako na Aljašce, člověk se nedostává tak hluboko k sobě,“ vypráví Kopka. „V Laponsku za polárním kruhem je čistá krajina. Severské lesy, tundra.

Jedeš třeba v noci, je úplněk, měsíc se odráží od čistého sněhu, takže nemusíš používat ani čelovku. A když je tmavá noc, mění se nad tebou polární záře. Je nádherné tam jet ve dne i v noci, je nádherné ráno vstát, sednout na kolo, zažít východ slunce. Je to poměrně blízko pólu, takže dýcháte čistý vzduch. Velký mráz ho navíc zbavuje vlhkosti. V Laponsku se lidé samozřejmě do žádných depresí spojených s bojem o přežití nedostanou.

Nadšení asi prožívají, ale nedostanou ten primitivní pudový strach. Už jenom proto, že nejsou sami. Sejdou se tam lidi, kteří se kolikrát vůbec neznají. Cestujeme spolu po srubech, spíme v nich, musíme si sami nasekat dřevo a topit v železných kamnech. Když v noci hledáme srub, který je třeba sto metrů od cesty, pak ho konečně najdeme, dáme si čaj a opečeme na kamnech starý chleba – a všichni mají pocit, že jsou v Hiltonu. Hodnoty se člověku změní – a to by měl být účel těch cest.“

Trojmezí a jezero Inari

V Laponsku se dá na sněžném kole jezdit v březnu a dubnu, to je tam počasí stabilní. Nesněží, nefouká tolik vítr, cesty jsou slehlé a sjeté od skútrů. Jan Kopka se na tyhle laponské výlety velice těší. Ví, že aspoň na chvíli může vypadnout z koloběhu městského života, se kterým se nedokáže plně sžít a ztotožnit. Na pár týdnů nemusí nic vykazovat, odpovídat na e-maily ani platit faktury.

„Jezdíme v malých skupinách, pět až osm lidí,“ přibližuje podmínky. „Jediné kritérium je, aby si účastníci sami rozhodli, jestli se vydrží celý den hýbat, jiné podmínky výběru nejsou. Musí se dostat od srubu ke srubu. Když to špatně odhadnou, trpí celá skupina.“ Laponsko, to je obecně vzato sever Finska. Tuhle zemi máme spojenou hlavně s rovinami a jezery, Jan Kopka ale vybral dvě oblasti, kde se dá jízda na snowbiku pořádně užít. Jednak je to trojmezí Finsko, Švédsko, Norsko, kde už je terén hornatější. Druhým místem je oblast Ivalo, 400 kilometrů severně od finského města Rovaniemi.

Tam leží jezero Inari, přes které se jezdí. Trvá to tři dny. Po cestě jsou ostrůvky, na kterých stojí sruby, v nichž se dá přespat. Jan Kopka na těchto cestách nehodlá zbohatnout. Každý účastník dostane zapůjčený snowbike v ceně sto tisíc korun, speciální návleky na ruce i na boty a vůbec všechno speciální vybavení. Čtrnáctidenní putování Laponskem ho pak i s cestou vyjde na pětadvacet tisíc. Není divu, že jsou všechny termíny beznadějně plné.


Odlišnosti jízdy a speciální vybavení sněžného kola

Bikovaní na sněhu má své zákonitosti a technické odlišnosti. Je to především zvládnutí techniky jízdy. Na tvrdém sněhu a ledu, třeba na silnici, hrozí podklouznutí kola. Vyžaduje to cit pro kluzký terén, ale speciální kolo ani znalosti ještě nejsou nutné. Odlišnosti v konstrukci a technice jízdy přicházejí na řadu až tehdy, kde už na běžném kole neprojedete a boříte se. Konstrukce vychází ze širokých kol. Široké ráfky, široké pneumatiky, vysoké pneumatiky. Na první pohled snowbike vypadá jako normální kolo, má ale technické odlišnosti. Rám je speciálně stavěný, přední a zadní stavba musí být široká – laik to nepostřehne, ale kvůli šířce kola musí být zabezpečená ideální řetězová linka. V normálním rámu by se řetěz při takové šířce kola vůbec nedostal na pastorky, od půlky nahoru. Proto je rám stavěný excentricky a celá řetězová linka (náboj je vysunutý víc doprava) ujíždí. Kolo je v ose celého biku, ale vidlice ujíždějí do strany proto, aby byly rámy vysunuté. U předního kola tato technická konstrukce sice důležitá není, ale i vepředu se používá zadní kolo – aby se kola dala prohodit. Je to vlastně náhradní zadní kolo. Tlak v pneumatikách je podstata sněžného bikování.

Na tvrdém povrchu se i na sněžném kole jezdí na stejných tlacích jako na běžném horském kole. Jak ale povrch měkne, musí se odpouštět tlak v pneumatikách až třeba do téměř prázdného kola, aby vzduchový polštář utvořený podhuštěnou pneumatikou udržel snowbike na povrchu. Valivý odpor podhuštěné pneumatiky na měkkém povrchu je stále překvapivě nízký. Na tvrdších gumách se kolo zařezává a jede se jen s velkým úsilím. Když opět přijde tvrdší povrch, musí se dopumpovat, neboť by kolo přestalo jet, pneumatiky by se jen žvýkaly a valivý odpor by stoupl. Přes řídítka má biker speciální vaky, ve kterých se ukrývá kus řídítka, brzdy i přehazování. Ve vaku se vytvoří mikroklima, které funguje i ve čtyřiceti pod nulou. Na aljašských závodech navíc fungují i jako mikrovlnka, ve které se zmrzlé jídlo rozehřeje tak, aby se dalo sníst. Musí být už dopředu nakrájené na kostičky, protože v extrémním mrazu se nedá nic uříznout ani ukousnout. Člověk by tak mohl docela snadno zemřít hlady, i když by měl batoh plný jídla. Podobně fungují i návleky na tretry. Víc informací na www.jankopka.cz

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články