Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Za mustangy na Muráň

140-3.jpg
Ondřej Mrázek, Pátek, 9. červnaec 2010
Neprůchodné rokle a strmé propasti, zvlněné horské louky zbrázděné pískovcovými bradly, bujná křoviska, temně zelené lesy plné jelenů, vlků, rysů a medvědů. Mezi tím vším se volně pase početné stádo polodivokých koní. Pozapomenutá Muráňská planina si dosud uchovává drsné kouzlo dávných časů.

„Pozor, z cesty! Rychle, nebo nás ušlapou! Skočte do lesa, už se řítí! Pospěš si! Panebože, ti jsou nádherní!“ proříznou okolní posvátné, tak trochu pralesní ticho výkřiky naší různorodé skupiny výletníků. Míříme z Velké louky nad Murání na monumentální skalní bradlo s pohádkovým názvem Polednice. Z ostré zatáčky lesní cesty, po níž kráčíme, se blíží sílící dusání, rámus a rachot připomínající řev laviny. Sucho v krku, mrazení v zádech.

Za okamžik se objevují nejrychlejší z početného stáda polodivokých muráňských koní, řítícího se z horkem rozpálené pastviny dolů do chladivé doliny ke křišťálově průzračnému horskému potoku. Stádo zvedá oblak prachu, v němž za chvíli celé zmizí. Podivuhodný zážitek jako z prérie plné mustangů za časů náčelníka Vinnetoua nebo z exotické mongolské stepi lze zažít doslova jen pár hodin jízdy vlakem nebo autem od našich východních hranic, v jednom z nejosobitějších, nejkrásnějších, ale zároveň nejméně turisticky známých koutů Slovenska, na Muráňské planině. Ta je součástí Slovenského rudohoří neboli Spišsko-gemerského krasu a rozkládá se jižně od hřebene Nízkých Tater, mezi Breznem, Červenou Skalou, Tisovcem a Murání.

Na severozápadě je ohraničena Horehronským pohořím, na severu sousedí se Slovenským rájem, na východě s Volovskými a Stolickými vrchy a na západě je lemována vrchy Veporskými. Je pro ni typická neuvěřitelně rozmanitá krajina se zvlněnými horskými loukami a vzácnou květenou, se skalními bradly, baštami a věžemi. Nachází se v ní přes dvě stě jeskyní, patnáct propastí a krasových jam, 38 vyvěraček, 32 krasových pramenů a patnáct ponorů. Dostupná je nejlépe z Tisovce, kde staví autobus Praha-Košice a motorový vláček z Brezna.

Vstřícnost k pocestným

„Jedeme se napít, koně i já,“ křikne na náš dotaz místní kovboj, polonahý, dohněda opálený pasák v prodřených vojenských kalhotách a koženém klobouku, za který by se nemusel stydět ani Old Shatterhand. Pobídne koně a zmizí v oblaku bílého prachu za stádem. Štípeme se do tváří, jestli se nám to celé nezdálo. Zpěněné hřívy, rychle se míhající kopyta a živočišná vůně koňského potu. Z honákovy ostře řezané tváře vyzařuje zvláštní směs divoké radosti a hrdosti, jakou může zakusit jen ten, kdo se dívá z výšky koňského hřbetu na vyjukané cizáky se směšnými batůžky, podezřele podobné turistům (neřku-li českým!) rušícím hluboký poklid jeho starodávného muráňského světa.

Právě místní lidé, na první pohled občas trochu nevrlí a obhroublí, ale uvnitř nesmírně dobří a pohostinní, dodávají výpravám do přírody Muráňské planiny, dosud „nezaneřáděné“ turisty, zvláštní, podivuhodnou poezii. Jsou zvyklí nejdříve si přeměřit pocestného zkoumavým pohledem a pak buď beze slova projdou kolem, nebo se zastaví, popovídají, počastují vás hltem kořalky a na rozloučenou dají radu nad zlato: kam nechodit, protože tam je medvědice s mláďaty, kam naopak zajít na maliny, borůvky, hřiby, lišky nebo křemenáče, kde je nejbližší studánka nebo otevřená krčma, salaš s čerstvým sýrem a žinčicou, kde seník, na kterém se dá přespat.

Člověka na Muráni potkáte jen zřídka. Většinou jsou to lesní dělníci, pastevci, bačové, ochranáři nebo svérázní obyvatelé lazů -odlehlých samot vzdálených i několik hodin chůze od nejbližší vesnice. Na výlety je vhodné chodit v obyčejných šatech – turisty v pestrobarevných kombinézách a cyklisty ve futuristických blyštivých helmách a tmavých ultramoderních brýlích místní příliš v lásce nemají, k obyčejným pocestným se naopak chovají velice pohostinně. A vůbec nejlépe uděláte, když si do batohu pro každý případ přibalíte pár láhví kořalky – ta funguje jako univerzální komunikační „překlenovadlo“.

Příběh muráňského norika

Jak se vlastně stádo polodivokých koní ocitlo uprostřed odlehlých slovenských hor? Historie zdejších podsaditých a houževnatých koní, nápadně připomínajících huculy, se začala psát během druhé světové války. Prapředci dnešních muráňských krasavců byli skutečně huculové, kteří prošli s postupující československou armádou ze Zakarpatska přes Slovensko, Moravu a Čechy až do Plzně. Tam je zastihl mír.

Podle původního plánu se měli vrátit zpátky na Zakarpatskou Rus. Než tam došli, byli několik let shromážděni na východě Slovenska v okolí Sniny. Pak bylo rozhodnuto o jejich přestěhování (stále ještě jako majetku československé armády) na odlehlou Muráňskou planinu, konkrétně na bývalé partyzánské letiště známé z dob Slovenského národního povstání: na Velkou louku nad Murání, kde byl pro ně postaven nový hřebčín. Armáda v roce 1950 rozhodla o založení speciálního chovu polodivokých koní, kteří by byli vhodní pro armádní operace v neprostupných horských oblastech. Zakladateli pokusného chovu byl pan Topecer a bývalá hraběnka a chovatelka koní madam Erenheimová.

Po dvou letech se v armádě změnilo velení a bylo rozhodnuto, že koně už propříště potřeba nebudou. Chov se tak dostal pod správu lesníků, kteří plánovali vyšlechtit vhodné koně pro lesní práce v nepřístupných terénech. Pro tento účel se houževnatí, ale drobnější huculové příliš nehodili, a tak se začali křížit s plemeny norik, fjord a hafling. Na oživení krve muráňského chovu sem byl dokonce převezen hřebec koně Převalského z pražské zoologické zahrady. Zrodil se tak slovenský horský kůň, z něhož se později vyvinul norik muráňského typu. Svoji nebývalou houževnatost, vytrvalost a odolnost získává toto plemeno téměř celoročním pobytem na loukách Muráňské planiny a kombinací polodivokého chovu s náročným výcvikem.

V kočáře ve stopách cara

Nejkrásnějším zážitkem je bezesporu potkat stohlavé stádo muráňských koní v hustém lese nebo sledovat jejich hrátky a kratochvíle na zdejších rozlehlých lukách. Pro lenivější, invalidní či stářím sešlé pocestné nebo naopak ještě docela malé caparty je ale navíc připraven i onačejší zážitek – mohou se projet v kočáře z hřebčína na Velké louce. Jezdí se třemi směry: na rozcestí na Javorinách, k chatě pod Murání, odkud se otevírá nádherná vyhlídka na Muráňský hrad strmící na pískovcovém bradle Cigánka, nebo k lovecké chatě Maretkiná na bradle Polednice, odkud jsou vidět podivuhodné tvary travnatých i zalesněných kopečků a strmých kopců, jejichž hřebeny sahají až monumentálnímu panoramatu Nízkých Tater. Tak se po Muráni rád projížděl svržený bulharský car Ferdinand Coburg, který si před sto lety nedaleko odtud na Přední hoře nechal vybudovat zámeček.

Pohnutou historii, poněkud zahalenou pachutí časů, kdy Slovensko bylo fašistickým státem a spojencem hitlerovského Německa, má i nenápadná lovecká chata na Maretkiné. Léčit si svědomí ztěžklé krvavými zločiny si sem při lovech ve zdejších lesích jezdili Hermann Göring s Joachimem von Ribbentropem a dalšími vysoce postavenými fašistickými hlavouny.

Norik muráňského typu - tak se jemnuje zdejší plemeno koní, které vzniklo křížením huculů s plemeny norik, fjord a haflig.

Koně z Velké louky jsou jen jedním z mnoha romantických lákadel Muráňské planiny. Zdejší nedotčená příroda s mnoha architektonickými a technickými památkami nabízejícími překvapivé přesahy do nedávné i hodně vzdálené historie, dobří lidé a nepopsatelný genius loci učarují každému, kdo sem přijede. Budete se sem rádi vracet – když ne za túrami a pohádkovými výhledy, zelenými loukami s vyzvánějícími stády ovcí, za bači s jejich historkami o medvědech a osvěžující žinčicou, divokými krčmami, kde nikdy není k písni ani k bitce daleko, tak alespoň za domácími buchtami plněnými čerstvými lesními plody, díky nimž je bufet ve středu vesnice Muráň proslulý daleko za hranicemi Slovenského rudohoří.


Rady na cestu

Doprava: Do Tisovce – rychlá a levná varianta je autobus Praha-Brno-Košice; krásnější, dražší a pomalejší varianta potom vlakem (nejlépe nočním) do Banské Bystrice, odtud vlakem či autobusem do Brezna, z Brezna do Tisovce motoráčkem čarokrásnou přírodou, historickými tunely a divokými roklemi (45 minut). Dopravu Tisovec-Muráň zajišťují pravidelně linkové autobusy.

Turistické informace: Městské turistické informační centrum Tisovec, které se nachází v knihkupectví hned u kostela, Jesenského 835. Aktuální informace najdete na webové adrese: www.muranskaplanina.com

Ubytování: Penzion přímo v Muráni, 10 eur/noc. V nedalekém Tisovci (pro milovníky brynzových halušek, borovičky a debat u ohně s kytarou) chata U Macka. Pro zálesácké povahy přímo v lůně Muráňské planiny turistická útulna s venkovním ohništěm Nižná Klaková (zdarma). Norik muráňského typu – tak se jmenuje zdejší plemeno koní, které vzniklo křížením huculů s plemeny norik, fjord a hafling.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články