Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Za Františkem a vlky

100-000.jpg
Jaroslav Monte Kvasnica, Pondělí, 3. března 2008
I když jsem Itálii navštívil mnohokrát, tajemné pohoří Abruzy mi stále unikalo. Znáte to: turistické průvodce po Itálii jsou proklatě těžké a země historickými památkami i přírodními krásami přetéká. Je jimi nasycena jako silné víno, které rychle stoupá nenasytným poutníkům do hlavy. Na Abruzy tak nikdy nezbyl čas. Bylo třeba to změnit…

O Abruzách (Abruzzi) jsem snil už jako malý kluk – při četbě o slavných horolezeckých výpravách vévody abruzského (1873–1933). Italský šlechtic v roce 1897 vystoupil na Mount Saint Elias na Aljašce, v roce 1906 prozkoumal sopečné pohoří Ruwenzori na hranicích africké Ugandy a Demokratického Konga a v roce 1909 podnikl smělý (i když neúspěšný) pokus o zdolání druhé nejvyšší hory světa, K2 (8611 m n. m.), v Karákóramu. Ostatně jako pomník odvážného Itala dodnes najdeme na mapě K2 hřeben Abruzského.

Abruzy jsou považovány za nejdivočejší část Apenin. Tvoří také jejich nejvyšší část. Málo obydlené horstvo tvoří tři mohutná horská pásma, která směřují od severozápadu na jihovýchod.

Turisticky nejznámějším (a nejvyužívanějším) je proslulé Gran Sasso dItalia (s nejvyšším vrcholem poloostrova Corno Grande, výška 2912 m n. m.). Mezi horskými pásmy leží centrální abruzská vrchovina, do které se ostře zařezávají údolí řeky Aterno, vysokohorské doliny v okolí měst LÁquila a Sulmona a úrodná kotlina Fucino. Krajina je drsná a neúrodná, málo obydlená, zato ještě stále oplývá původní faunou a flórou. Obecně je považována za poslední italskou divočinu.

V nejjižnější části Abruz se rozkládá Abruzský národní park, který pokrývají nádherné bukové lesy. Rozprostírá se na čtyř stech kilometrech čtverečních horního toku řeky Sangro (k národnímu parku navíc patří ještě dalších dvě stě kilometrů čtverečních další chráněné plochy). Národní park byl zřízen v roce 1921 a stal se posledním útočištěm medvědů hnědých, apeninských vlků, kamzíků a orlů skalních.

Abruzy nabízejí poutníkům širokou škálu aktivit: kdo vyhledává impozantní vysokohorská panorámata a vysokohorské túry, zamíří do Gran Sassa. Hledá-li někdo klid, odlehlost a divočinu, zamíří do Abruzského národního parku nebo do pohoří Sibillini, které s Abruzami na východě splývá.

Apeninští vlci

Vlci naštěstí v Itálii stále žijí, i když divočiny ubývá. Apeninští vlci (Canis lupus italicus) jsou oproti svým karpatským bratránkům subtilnější. Jejich teritoria dnes najdeme především v divokých a málo zalidněných Abruzách. Nejvyšší početní stavy vlků jsou především v pohoří Sibillini a v Abruzském národním parku. Vlci jsou v Itálii celoročně hájeni a dostává se jim zákonné ochrany. Kolik vlků v Itálii dnes skutečně žije, je však záhadou. Ani odpovědi zoologů nejsou zdaleka jednoznačné. Jejich názory se neliší v desítkách ani stovkách jedinců, ale hned v tisících. Zatímco německá Biologická společnost pro volnou přírodu v Mnichově uvádí, že v Itálii žije asi tři sta vlků, francouzská odbornice na vlky Anne Dominique Ménatoryová odhaduje, že v Itálii žije čtyři až pět tisíc těchto psovitých šelem. Na základě svých zkušeností bych více důvěřoval spíše mnichovskému odhadu.

František z Assisi

Legendy o svatém Františku z Assisi jsem miloval odmalička.

Vyprávěla mi je babička Anna a já jsem hltal příběhy o vlídném světci, který miloval zvířata, a ta milovala jeho. Když jsem na zahradě sypal sýkorkám do krmítka slunečnicová semínka, představoval jsem si Františkovo slavné kázání ptáčkům. Proslulé poutní město Assisi najdeme v podhůří Abruz. Roku 1181 (nebo snad 1182) se zde narodil Francesco (Giovanni) Bernardone, který později proslul jako svatý František z Assisi. Encyklopedické slovníky jeho fascinující osobnost většinou odbudou informacemi jako: italský básník, zakladatel řádu františkánů (řád byl založen roku 1209); v latinských a italských zpěvech chválí chudobu, lásku k člověku a přírodě; jeho nejslavnějším dílem je báseň Sluneční píseň… František podnikl řadu poutí, mimo jiné navštívil Egypt a Saint-Jean-dAcre. V roce 1224 byl na hoře La Verna obdařen stigmaty. Roku 1226 v Porciunkule zemřel. Dne 16. července 1228 byl kanonizován a o dva roky později, 25. května, byly jeho ostatky uloženy do okázalé baziliky v Assisi. Vykonal i mnohé zázraky. Uzdravoval nemocné a ochrnuté, obracel lidi na víru, vymítal ďábla z posedlých, a dokonce ptáci naslouchali jeho kázání.

V Gúbbiu přiměl „bratra“ vlka, aby přestal být zlý…

Hrad Rocca Maggiore se vypíná nad městem Assisi. Vystoupit sem můžete po staré cestě Santa Maria delle Rose.

Postrach Gúbbianů

Umbrijské město Gúbbio nazývali Římané Iguvium. Leží 35 kilometrů severovýchodně od Perúgie na severovýchodním okraji úrodné kotliny, do které ústí skalní roklina. Nad Gúbbiem, které si dodnes podrželo romantickou středověkou atmosféru, se vypínají dva významné vrchy – Monte Calvo (983 m n. m.) a Monte Ingino (906 m n. m.).

Podle legendy sužoval obyvatele Gúbbia nebezpečný vlk. Když padl soumrak, neodvažovali se obyvatelé vytáhnout paty z domova. Obávaný vlk byl prý neobyčejně velký a páchal mnoho krvavých zločinů. Nesklizená úroda hnila na polích a dobytek byl zavřen ve stájích a v ovčínech.

Všechny pokusy zbavit se šelmy selhaly. Muži ztratili odvahu a ženy byly zoufalé; všichni úpěnlivě prosili boha o záchranu. A ta přišla… z nedalekého Assisi.

František se v doprovodu dalšího mnicha vydal do Gúbbia. Šli bosi, oděni do skromných kuten z hrubého hnědého plátna. Cestou do Gúbbia se s vlkem nesetkali, přestože prý František hlasitě zpíval hymny ke cti Stvořitele. Oba muži byli v Gúbbiu přijati s nadšením, i když nikdo nechápal, jak by mohli bezbranní bosí mniši krvelačnou šelmu přemoci.

František se se svým druhem vydal k lesu, kde bylo podle vyprávění místních lidí vlčí doupě. Náhle se ozvalo zavytí. František zamířil k místu, odkud přicházelo, zatímco jeho ustrašený druh prchl do úkrytu za skálu. Vlk stál uprostřed cesty s vyceněnými tesáky a chystal se skočit na bezbrannou kořist.

Františkovo chování ho však mátlo: malý neozbrojený vousatý mužík před ním stál klidně a naopak – stále se k němu přibližoval. „Bratře vlku, neposloucháš svého Pána, když bez jeho svolení zabíjíš ty, které on stvořil. Ve jménu Kristově ti přikazuji, abys už nikdy neublížil ani mně, ani nikomu jinému!“ pravil František tichým, ale rozhodným hlasem. Po těch slovech prý ve vlčích očích vyhasl krvelačný žár, vlk pokorně sklonil hlavu, pomalu přišel před Františka, posadil se k jeho nohám a na znamení smíru mu podal tlapu.

Obyvatelé Gúbbia nechtěli věřit svým očím, když spatřili oba muže přicházet ve společnosti obávaného vlka, který vedle nich ťapal jako poslušný pejsek. František je ujistil, že od nynějška jim šelma neublíží, jen ji musí každý den krmit. Strašlivý vlk z Gúbbia tak pokojně dožil svůj život v malém městečku, kde chodil od dveří ke dveřím, aby dostával od vděčných usedlíků svou denní stravu.

Poutní město

Osmnáct kilometrů na východ od Perúgie leží Assisi, jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Itálii, které je trvale obleženo poutníky a turisty. Statisíce věřících sem cestují za ostatky svatého Františka. Dominantou věhlasného místa je františkánský klášterní komplex San Francesco.

V klášterním objektu se nacházejí hned dva majestátní kostely. Ve spodním z nich (v kryptě přistavěné až v roce 1818) spočívají v rakvi ostatky svatého muže.

Když Johann Wolfgang Goethe v roce 1786 Assisi navštívil, minul klášter San Francesco bez povšimnutí. Zato byl nadšen kostelem Santa Maria della Minerva, v němž nalezneme předsíň starého Minervina chrámu, který pochází patrně z doby Augustovy. Významných památek je v Assisi mnoho. Rozhodně by bylo neodpustitelné nechat si ujít výstup z Piazza di san Rufino po staré cestě Santa Maria delle Rose na hrad Rocca Maggiore, který se vypíná nad městem. Roku 1365 dal hrad obnovit kardinál Aborno a na tomto magickém místě v mládí pobýval i císař Fridrich II. Rocca Maggiore je vskutku impozantní, nezapomenutelný je však i výhled, který se z hradu nabízí.

Starobylé město je místem posledního odpočinku proslulého světce, kde leží kosti jím zkroceného vlka, vám ale v Assisi nikdo nepoví. Kdo však jako já po vlcích umanutě pátrá, může objevit na řece Sagittario poblíž vesnice Villalago skromnou kapli zasvěcenou svatému Dominikovi. Její interiér skrývá fresky, zachycující setkání vlka a svatého Františka. I když jde o malby roztomile naivní, zvlčilá srdce určitě potěší. Staré legendy v Itálii prostě žijí, setkáváme se s nimi na každém kroku…


Rady do batohu…

Doprava: Cestování po řídce obydlených horách Abruz je bezesporu nejvýhodnější vlastním automobilem. I do odlehlých vesniček zde sice autobus zajíždí – avšak řídce.

Kdy jet: Nejvhodnější dobou pro výpravu do Abruz je jaro a podzim. Mapy: Turistické mapy pro horské túry příslušných oblastí je nejlépe zakoupit přímo v podhůří v informačních centrech (i na některých horských chatách). Vydává je např. Touring Club Italiano (TCI).

Ubytování: Itálie nabízí vše – hotely, penziony, kempy, horské chaty i ubytování v soukromí. Při horských túrách se (mimo nejchráněnějších oblastí národních parků) toleruje bivak – na jednu noc (bez rozdělávání ohně).

Pláže: Ani při horské turistice nemusíme přijít o mořskou koupel. V dosahu Abruz jsou pláže, např. Alba Adriatica (udržovaná, asi 2,5 km dlouhá a asi 100 m široká pláž s jemným pískem) a Roseto degli Abruzzi (asi 4 km dlouhá, udržovaná úzká písečná pláž).

Pro labužníky: I v drsných Abruzách se pěstuje víno. Odborníci oceňují např. Verdicchio dei Castelli de Jesi (slámově žluté, suché, harmonické víno); Montepulciano dAbruzzo (sytě rubínově červené, suché a jemné víno); Bianchello del Metauro (slámově žluté, suché a svěží víno). Tak na zdraví…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články