Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Z deště pod okap?

018-000.jpg
Eduard Freisler, Čtvrtek, 4. prosince 2008
Při cestě Kubou je zřejmé, že více než rok od odstoupení Castra se tu nic nezměnilo. Někteří Kubánci sice vkládají do jeho bratra Raúla naděje, mnozí ale tvrdí, že za vlády kteréhokoli z bratrů Castrových se tu nemůže změnit vůbec nic.

Třicetiletý Kubánec Enrique se až s láskyplným pohledem dívá na své selátko, které si nedávno za slušnou cenu pořídil. Plánuje, že až zvíře vyroste, prodá ho za daleko vyšší cenu. Lidé v jeho rodné vesnici Marcané, ztracené na chudém východě Kuby, poznali hlad a tvrdou zemědělskou práci. Dnes je sice jídla víc, vesničané ale na poli stále pracují holýma rukama nebo se při orbě plahočí za dobytkem. Na prudkém slunci je to úmorná dřina.

Přitom je k obědu jen kus chleba a voda. Maso je tu stále vzácnost. Na verandě domu ve stínu sedí Enriqueho bratr Luis. Má zachmuřený výraz, směrem k seleti jen mávne rukou. „Prodá ho tak za dvacet dolarů. To je sice víc, než si vyděláme za měsíc, ale nijak nás to nevytrhne,“ říká Luis spíše pro sebe. Jeho rozladěnost má svůj původ v plánech, na které již ale před lety rezignoval. „Je mi už třicet pět let a nikdy odsud nevytáhnu paty. Tak rád bych cestoval a poznával svět.“ Enrique v tu chvíli zakřičí z pokoje, kde kromě stolu, čtyř židlí a televize již nic jiného není. „Dávaj Arsenal!“ křičí nadšeně. „Jo, víš, co se vlastně změnilo?“ zeptá se mě z ničeho nic Luis. Aniž mi dá čas na odpověď, s posmutnělým úsměvem řekne: „Nemluví celé hodiny v televizi.“ Luis má na mysli samozřejmě Fidela Castra, jehož znázorní gestem naznačujícím plnovous. Kubánci se naučili jméno vůdce nevyslovovat, a to dokonce ani doma. Luisova matka se na něj poplašeně podívá a snaží se ho uklidnit. Tvrdí, že sousedi v této části vesnice nejsou přátelští a mohli by její syny nahlásit předsedovi pouličního výboru. Ten má tu moc, že na obyvatele ulice, kterou má přidělenou, píše posudky a de facto tak rozhoduje o jejich nejbližší budoucnosti.

S turisty nemluvit!

Kousek od Havany se tyčí varovný billboard, který Kubánce přesvědčuje, že jim americký prezident George W. Bush vezme všechny výdobytky revoluce, tedy domovy, bezplatné vzdělání, nemocnice, ale také rozvrátí přátelství a vezme lásku. Kousek od jednoho takového billboardu vidím hrozen lidí, kteří zde otráveně čekají na autobus, tedy lépe řečeno na nákladní vůz, na jehož korbě se Kubánci často mačkají jako sardinky. Mnohdy je přitom čekají i stovky kilometrů cesty. Kolabující doprava tak nadále znepříjemňuje všední dny Kubánců. Tedy spolu s policií. Ta je především v ulicích Havany nadále připravena k represi. Do vězení Kubánce zavírá i za rozhovor s cizincem. Tento přestupek je znám jako „obtěžování turistů“. Policisté po zdlouhavé kontrole dokladů daného Kubánce často nechají jít, někteří ale končí ve vazbě a posléze za mřížemi.

„Zavřou tě tam klidně s vrahama,“ vykládá v Havaně můj dlouholetý kamarád Ramón, který si za „obtěžování turistů“ odseděl dva týdny ve vazbě. Tento večer mě zve na skromnou fiestu do svého rozpadlého domu ve čtvrti Havana Vieja. Raději ale kráčí dvacet metrů přede mnou, aby nepřitáhl pozornost policistů a opět se nedostal do problémů. Na party potkávám řadu hudebníků, z nichž někteří mají dokonce možnost koncertovat po světě.

Musejí sice vládě odvádět většinu svého výdělku, mohou si ale na druhé straně koupit luxusní zboží, poznat kus světa a hrát před plnými sály. „Na Kubě se tradiční hudba téměř vytratila. Žádná hospoda nemá peníze na to, aby zaplatila orchestr, nebo dokonce tanečnice. Chlapi tak většinou hrajou venku a ženský tancujou v kabaretech nebo hotelích pro cizince,“ říká hudebník Lorenzo. Podle něj kubánská mládež holduje jen americkému hip hopu.

Nadějný Raúl

Je to zvláštní fiesta. Na stole je jen rýže s fazolemi, kousky vepřového masa, smažené banány a samozřejmě rum. Pivo obstarám já sám. „Obyčejný Kubánec si nemůže koupit kvalitní zboží jako cizinec v dolarovém obchodě (něco na způsob československého Tuzexu, pozn.

redakce), protože nemá konvertibilní peso,“ vysvětluje poloprázdný stůl Ramón Kanaďanovi, kterého na party přivedl jeden z hudebníků. „Máme totiž dvě měny, konvertibilní pro cizince a národní pro nás,“ pokračuje v osvětě Ramón, když zachytí nechápavý výraz Kanaďana. „Za národní si ale nekoupíš vůbec nic nebo jen věci horší kvality,“ poučuje Ramón. Úlisně se usměje a dodá: „Snad jenom rum nám chutná i za tu naši bezcennou měnu.“ Později v noci nutím Kubánce k tomu, aby mi něco řekli nové situaci v zemi, kterou poprvé za téměř půl století vede někdo jiný než Fidel Castro. Dosud se Kubánci jen užírali kritikou poměrů a nesplněnými touhami, tak jako Luis z vesnice Marcané. „Dokud bude vládnout jeden z bratří Castrů, tak se nemůže změnit vůbec nic,“ lamentuje Ramón. Hudebník Lorenzo ale vyjadřuje opatrnou naději, že by Raúl Castro, dočasný vůdce Kuby, mohl zavést reformy. Faktem je, že někteří pozorovatelé Raúla považují ve srovnání s jeho bratrem za většího pragmatika a méně horlivého revolucionáře. Byl to on, kdo měl Fidela v 90. letech přimět k otevření země turistice a k zavedení amerického dolaru. Nyní se spekuluje, že by Raúl mohl zavést čínský model, tedy ekonomiku s tržními prvky.

Mnozí Kubánci ale ničemu takovému nevěří a okolí přesvědčují, že už je na ostrově nic neudrží. Navíc poukazují na drsnou pověst Raúla Castra, o němž po Kubě kolují historky o jeho kruté a pomstychtivé povaze. Řada Kubánců ale při rozhovoru o útěku z ostrova propadá malomyslnosti. Nevědí totiž, jak Kubu opustit. Nechtějí podstupovat riskantní cestu na loďce či voru směrem k americkému Miami, kde dnes žije přes milion Kubánců. Může je totiž chytit kubánská či americká pobřežní stráž a na ostrov je vrátit. V takovém případě je čeká kdovíjaký trest. Hrozí jim i utonutí ve chvíli, kdyby je náhodou na moři zastihla bouře. Mezi Kubou a jižní částí USA je také velké množství žraloků. Přepravit se do USA pomocí rychlých člunů převaděčů je pro ně také často neschůdné, protože za takovou službu musejí platit až osm tisíc dolarů. Luis z vesnice Marcané nad takovou částkou jen žasne.

„Vidíš, a můj bratr se s dvaceti dolarama za prase cítí jako boháč. Tenhle režim se musí zhroutit sám od sebe, jinou cestu nevidím,“ říká unaveným hlasem.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články