Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Yukon, větší než život

spojeni3.jpg
Autor článku: Lenka Vaňková, Středa, 1. února 2012
Autor fotografií: Lenka Vaňková a Aleš Vaňous
Yukon je nejzápadnější a nejmenší ze tří kanadských teritorií. I tak ale zabírá více než půl milionu kilometrů čtverečních. Žijí tu jen necelé 32 tisíce obyvatel. Ač je tu pár měst, je tento subarktický region téměř prázdnou zemí, kde malá společenství dosud dýchající průkopnickým duchem od sebe oddělují stovky kilometrů nedotčené země.

„Yukon, larger than life,“ vítá nás cedule, když opouštíme Britskou Kolumbii a vstupujeme na Yukon, teritorium na severozápadě Kanady. Tak tedy „větší než život“, hlásá cedule. Konečně jsme tu! První yukonská vesnička, kterou projíždíme, je Teslin. Stojí u stejnojmenného jezera, jehož jméno pochází z jazyka prvních národů. Znamená „dlouhá voda“, což zcela odpovídá pravdě. Natankujeme v místní benzince. Tyhle místní klasické benzinky jsou zároveň obchody a taky si v nich můžete dát výbornou kávu. Mají ji tu všude v konvicích za pár drobných, občas i za tzv. „donation“, tedy dáš tolik, kolik chceš, nebo dokonce i zadarmo. Takhle férově to na severu prostě chodí.

„Kampak máte namířeno?“ ptá se mě pán u pokladny. Lidé jsou velmi přátelští a běžně se s námi dávají do řeči. „Chceme to tady procestovat,“ odpovím. „Teď? Na konci září? A co tu chcete dělat?“ diví se chlapík. „Před pár týdny by to byl skvělý výlet, ale teď už je pozdě. No, hodně štěstí!“ Vypadá to, že všichni jsou k našemu plánu skeptičtí. Prý do tohoto kraje jezdí po sezoně, která končí na začátku září, jen blázni a šílenci. Ale my se jen tak lehce odradit nenecháme!

Malé městečko Carcross, původně známé jako Caribu Crossing, tedy Křižovatka karibu. Tento název si městečko vysloužilo kvůli migraci obrovského počtu sobů karibu.

Hlavní město Bílý kůň

Když přijedeme do Whitehorse, yukonské metropole, poprvé vážně zapochybujeme, zda jsme udělali dobře, když jsme vyjeli do drsného severu na konci září. Zima už je vážně hrozná a navíc se v infocentru dozvíme, že zrovna dnes zavřeli asi dvacetikilometrový úsek silnice z Dawson City na Aljašku, kudy jsme chtěli pokračovat. Je pro nás nemyslitelné navštívit Yukon a vynechat Dawson City, takže si uděláme přes tisíc kilometrů dlouhou zajížďku tam a zpátky.

Ve Whitehorse žijí přes dvě třetiny veškerého obyvatelstva Yukonu (druhé největší město, Dawson City, má jen třináct set obyvatel). Město se jmenuje podle White Horse Rapids (peřeje Bílého koně), které prý vypadaly jako koňská hříva. Podle jiné verze se ve vodopádech utopil náčelník Bílý kůň. Tyto vodopády zmizely roku 1958 pod hladinou přehradního jezera Schwatka.

Koncem devatenáctého století sem zlatá horečka přivedla davy lidí a změnila tvář regionu. Byla tu vybudována úzkokolejka a Whitehorse se stal konečnou stanicí na železnici z aljašského Skagway. Zároveň díky své vhodné poloze na řece Yukon město plnilo funkci přístavu a překladiště nejrůznějšího zbo­ží.

Whitehorse se chlubí největším kolesovým parníkem na ohromné řece Yukon, S. S. Klondike. Inspirativní je MacBride Museum s rozsáhlou sbírkou fotografií pocházejících z dob zlaté horečky a samozřejmě „Dřevěný yukonský mrakodrap“. Objevili jsme ještě kostel Log Church z roku 1900, kde je dnes náboženské muzeum.

Nakonec jsme došli podél Yukonu až k přehradě, kde je nejdelší dřevěný žebřík na světě, díky kterému mohou táhnoucí lososi překonat hráz. Ale úplně nejlepší byly nedaleké Takhini Hot Spring s venkovním bazénem plným horké vody. Koupel už potřebujeme jako sůl! Není nic lepšího než ležet v horké vodě a pozorovat miliony hvězd na yukonském nebi…

V Teritoriálním parku Tombstone jsme byli nejdále na severu.

Po Stříbrné stezce

Další den se vydáváme po stopách zlatokopů. Čím víc jedeme na sever, tím míň je krajina obydlená. Projedeme vesnici Carmacks a o několik kilometrů dál bouří slavné Pětiprsté peřeje (Five Finger Rapids). Divoký Yukon tu do skály vyhlodal pět úzkých kanálů, mezi nimiž se zbývající skály opravdu tyčí jako výhružné prsty. Tady ztroskotala nejedna loď s natěšenými zlatokopy mířícími do Dawsonu. Parníky se pak musely složitě vytahovat proti proudu pomocí navijáků.

Projíždíme mezi spáleništi z různých časových období. Požáry jsou tu zejména v letních měsících na denním pořádku. Na vypálených místech už ale znovu bují vegetace a sem tam běhá i dikobraz. Ve Stewart Crossing odbočíme na takzvanou Stříbrnou stezku (Silver Trail), která vede přes tři vesnice – Mayo, Keno City a Elsa. Kdysi to bývala prosperující těžební oblast. První po cestě leží Mayo, založené roku 1900 jako přístav pro stříbrem naložené parníky, které brázdily Stewart River až do padesátých let. V Else si prohlédneme bývalý stříbrný důl, který je stále poměrně zachovalý, i s pár opuštěnými zlatokopeckými baráky kolem silnice. Pak už se ocitneme v Kenu. Tady si připadáme jak před sto lety někde na Divokém západě. Celoročně tu žije kolem patnácti obyvatel, ale my tu nepotkali ani živáčka. V létě přitom osada kvůli turistům praská ve švech. My jsme tu ale po sezoně, a můžeme si tak sami vychutnat atmosféru zašlých časů.

Kousek za vesnicí začíná desetikilometrový trek Gulch trail, na jehož konci nás mají čekat trosky Wrencke kempu. Po hodině a půl pochodu najdeme starou šachtu, rozpadlý barák a další pozůstatky života, to vše zahaleno v tajemné mlze. Když se přehrabuji v hromadě vzorků vyvrtaných hornin, v některých vidím třpytit se zlatá zrnka. Zlatá horečka propuká znovu. Na zpáteční cestu se vydáváme s kapsami naditými nejhezčími vzorky.

Na pravém severu

Dalším naším cílem je slavné Dawson City, město, které vzniklo jen díky zlaté horečce. Zlatý věk Dawsonu trval jen pár let, během nichž bylo město třikrát postaveno a třikrát shořelo. Po třetím požáru už zde nebyl téměř nikdo, kdo by je znovu postavil – nové zvěsti o nálezu zlata v Nome na Aljašce odlákaly zlatokopy na západ. Neradi opouštíme tuhle oblast vonící nostalgií zlaté horečky. Leč dálky čekají a je tu stále hodně co objevovat. Než se začneme vracet na jih, chceme ještě navštívit teritoriální park Tombstone, náš nejsevernější bod yukonského putování, kde se ocitneme asi 400 kilometrů od polárního kruhu. Sotva opustíme Dawson, spatříme černou lišku, která si nerušeně sedí u silnice. A to nejlepší nás teprve čeká…

Po chvíli jízdy odbočujeme na proslulou neasfaltovanou Dempster Highway, která vede až téměř k Severnímu ledovému oceánu, do Inuviku, centra Severozápadního teritoria Kanady. Ukazatel na začátku cesty mluví za vše: Inuvik 776 km; Lodge 361 km. Nic víc. Silnice je opravdu špatná, samý výmol a díra, a my jedeme v průměru padesát kilometrů za hodinu. Úchvatné scenerie nám ale kvalitu vozovky plně vynahrazují. Cestou najdeme zcela nové infocentrum, samozřejmě opuštěné. Kupodivu ale není zamčené, a tak si můžeme prohlédnout zdejší expozice. Okolní nádhera subarktické krajiny nám bere dech.

U města Dyea jsme mohli zblízka pozorovat medvěda.

Skagway, aljašská brána na Yukon

Z Tombstonu se vracíme zase na jih a cestou vidíme několik losů. Ve Whitehorse nabereme zásoby a vydáváme se do Skagway. Počasí je nádherné, a tak pořád zastavujeme a fotíme okolní krajinu, která se neustále mění. I tady je co zkoumat. Například malé městečko Carcross, původně známé jako Caribu Crossing, což znamená Křižovatka karibu. Tento název si městečko vysloužilo díky migraci obrovského počtu sobů karibu, kteří tudy kdysi procházeli a byli téměř vybiti během zlaté horečky. Nyní jich tu žije kolem čtyř set padesáti. U jezera Tagish zase stojí pozůstatky historického mlýna ze starého Venuského dolu. Mlýn pracoval pouhých šest měsíců v roce 1910 a pak byl zavřen.

Konečně jsme ve Skagway. Tady začínala kdysi jedna z mnoha cest za zlatým snem. V centru městečka stojí mnoho budov a obchůdků zrekonstruovaných do původní podoby, což připomíná staré westernové filmy. V dobách zlaté horečky tudy prošlo na čtyřicet tisíc zlatokopů a město mělo kolem dvaceti tisíc obyvatel. Kontrolu nad městem tenkrát držel známý bandita Soapy Smith, který okrádal přijíždějící o peníze a odjíždějící o zlato. Přítrž tomuto gangu udělal až poručík Reid, který Smitha zastřelil. Sám však byl postřelen a po několika dnech zemřel, takže dnes oba odpočívají na stejném hřbitově.

Pár kilometrů od Skagway leží Dyea, výchozí bod slavného Chilkoot Trail. Ubytujeme se a prohlížíme si všudypřítomná varování před medvědy. Jdeme se projít k řece a hele – opodál grizzly! Přiblížíme se k němu asi na deset metrů, ale on si nás vůbec nevšímá a nerušeně se krmí zbytky lososů. Poučky z průvodce radí v této situaci neutíkat, a když na vás grizzly zaútočí, dělat mrtvého brouka. Pokud o vás má zájem i po dvou minutách, co si s vámi hraje, máte vyskočit a začít bojovat o život. Raději se stáhneme huňáčovi z cesty.

Ráno se jdeme znovu podívat k řece v naději, že zase nějakého uvidíme. Bohužel, tentokrát můžeme obdivovat jen medvědí stopy, kterých je tu mnohem víc než těch lidských. Tady na severu zkrátka ještě pořád vládne příroda nad člověkem.


Jak na Yukon

Doprava

Nejlepší a nejlevnější způsob dopravy po Kanadě je autem. Slušné auto se dá pořídit okolo 1500 dolarů, vyřídit dokumenty je snadné a rychlé, pojištění je dražší – okolo 400 dolarů za čtvrt roku. Samozřejmě je třeba auto před takovou cestou do divočiny řádně připravit a prohlédnout, protože civilizace Yukonu čítá pouze pár městeček. Na silnicích Aljaška Highway a Klondike Highway jsou benzinky každých 100 až 200 kilometrů a benzin je zhruba o polovinu levnější než v ČR. Také je možné dostat se letecky do Whitehorse a tam si auto za 60–70 dolarů na den půjčit. RV neboli obytné vozy stojí v sezoně kolem 200 dolarů na den, mimo sezonu zhruba 100 dolarů.

Komunikace

Na mobily se tu nedá moc spoléhat, protože mimo města tu skoro nikde není signál. Připojit se k internetu je možné v městských knihovnách nebo internetových kavárnách.

Termín cesty

Sezona trvá od května do září. V tu dobu, kdy fungují všechny aktivity spojené s turismem, je mnohem větší šance vidět medvěda, hlavně u řek, kudy v tuto dobu táhnou lososi. Počasí je teplé a dny dlouhé; v červenci je v průměru každý den 19 hodin denního světla, zatímco v lednu jenom šest. Nevýhodou sezony je obrovská spousta turistů a komárů. Výhodou cesty mimo hlavní sezonu je tedy mnohem větší kouzlo opuštěných míst a také šance vidět polární záři. Na druhou stranu mimo sezonu jsou v podstatě skoro všechna muzea zavřená stejně jako některé kempy kolem Kluane NP. Poplatek za ně většinou vybírají místní rangeři a činí 10–20 dolarů za místo.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články