Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Vzkříšení na Amorgosu

078-001.jpg
Petr Kulhánek, Úterý, 3. dubna 2007
Z ptačí perspektivy se nezdá ničím výjimečný. Třicet kilometrů dlouhý, úzký ostrov s nepřístupnými útesy na východní straně a se zátokami, plážemi a několika shluky modro-bílých stavení na straně západní. A s nápadnou bílou tečkou uprostřed ostrova, kterou nelze přehlédnout, ale ani jednoznačně identifikovat. Takový je řecký Amorgos.

Pohled z paluby trajektu je však výjimečný, hned když loď vpluje do zátoky přírodního přístavu s malým městečkem Katapola. Jako idylicky vymalovaný obrázek působí rozeklaný horský hřeben – šíje ostrova, jehož úbočí jsou tím zelenější, čím blíže jsou k moři. Po nich jsou rozeseté charakteristické kykladské domky a jakoby zcela nahodile rozmístěné bílé kapličky a kostelíky. Na ostrově s patnácti sty obyvateli je jich na tři sta padesát! Všechny jsou udržovány a mají v životě ostrova svůj význam. Malé přístavní molo, úzká nábřežní ulice a drobné domky působí až nepatřičně ve srovnání s obrovskou lodí, jejíž příď i záď dělí při otáčení v zátoce od břehů jen několik málo metrů.

Do školy na oslu nebo lodí

Katapola je nejrušnějším místem ostrova, i když slovo rušný je v místním měřítku jen relativní pojem. Hlavní „město“ Chora je však ze strategických důvodů položeno výše v horách, kam se člověk vyšplhá po osmi kilometrech jízdy do strmého kopce asfaltovou silničkou. Chora je správním centrem ostrova, sídlí tu starosta, je zde gymnázium i malá nemocnice s jednou sanitkou a heliportem.

Na severu ostrova, na břehu druhé zátoky přístupné lodím, leží přístav Egiali a kromě těchto tří městeček už tu najdete jen několik malých osad nahoře v kopcích. Tholaria, Langada a Potamos jsou jednoznačně nejmalebnější, jako by vypadly z nějaké půvabné pohádky. Uzoučké, sněhobíle vymalované uličky, kde se chodí po ručně malovaných květinách, oslnivě bílé domky s modrými střechami, vraty a okenicemi. Ještě před patnácti lety spojovaly osady jen krkolomné oslí stezky (osel je tu i dnes nejrozšířenější dopravní prostředek – osobní i nákladní). Děti, které chodily do školy v Choře, se domů vracely přes hory či lodí jen na víkend, přestože to ze střediskové obce není nikam dál než patnáct kilometrů. Elektřina zde byla zavedena také až v 80. letech a ještě dnes si člověk často připadá, že se vrátil v čase o jedno století zpátky.

Malý zázrak

Tři sta metrů téměř kolmo nad mořem, viditelný do vzdálenosti desítek kilometrů jako bílá tečka uprostřed ostrova, je na skalní stěně už od roku 1088 doslova přilepen běloskvoucí klášter Panny Marie Chozovitské. Čtyřicet metrů vysoký, jen pět metrů hluboký, osmipatrový „malý zázrak“, jak místní klášteru říkají, skrývá na padesát místností -kapli, cely mnichů, nedocenitelnou církevní pokladnici, kuchyni a místnost s pecí na pečení chleba, spižírny, zásobárny a studnu. Cesta k němu není jednoduchá. Ze skalního ostrohu je třeba vystoupat přes tři stovky schodů vytesaných do skály do míst, kde se již devět set let nezměnilo takřka vůbec nic. Dech se návštěvníkům cestou neztrácí jen kvůli schodům, celou dobu jim jej bere i pohled nahoru, na stavbu, která jako by nerespektovala fyzikální zákony, a zároveň dolů, na temně modrou hladinu Egejského moře. Jistě se tu tajil dech i režiséru Lucu Bessonovi, který si právě toto místo vybral k natáčení svého snímku Magická hlubina.

Klášter byl postaven nad místem, kam moře přineslo malou loď bez posádky, a jediné, co v ní ohromení obyvatelé našli, byla ikona svaté Panny Marie Chozovitské. Neví se, jak se k ostrovu dostala. Jisté je, že pochází ze Svaté země, místa zvaného Choziva, poblíž tehdejšího Jericha. Nález ikony byl v době rozsáhlé perzekuce křesťanství brán jako zázrak, proto bylo rozhodnuto nad tímto místem zbudovat klášter.

Ten se postupem doby stal velmi důležitým místem. Největší rozkvět klášter zaznamenal za benátské nadvlády ve 13. až 15. století, kdy vlastnil celé řecké ostrovy v této oblasti, včetně Kréty, či jejich části. Díky tomuto bohatství nebyla jeho prosperita přerušena ani tureckým područím v 16. až 19. století, kdy se v podstatě vyplatil z vlivu vlády tureckých pašů. Podoba dnešního kláštera stále odpovídá stavu po přestavbě byzantským císařem Alexiem Komninem ve 12. století. Každý, kdo se sem vypraví, je vítán. Osobně ho provede jeden ze tří mnichů, kteří zde v současnosti žijí, a pohostí místním likérem i sladkostí domácí výroby.

Pouť ikon

Nejvzácnějším pokladem kláštera stále zůstává ikona svaté Panny Marie, ale jsou tu také další ikony svatých z pozdější doby. Panna Maria opouští klášter pouze jednou ročně, o velikonočních svátcích. Řecká ortodoxní církev používá jiný kalendář než církev katolická, proto se datum řeckých a středoevropských Velikonoc může lišit až o několik týdnů. Na počátku svatého týdne představený kláštera s církevními hodnostáři, svými pomocníky a obyvateli ostrova podnikají pouť. Se třemi ikonami se rozejdou do tří farností ostrova a postupně navštěvují všechna obydlená a nejvýznamnější církevní místa.

Je to doba, kdy se celý ostrov oblékne do jarních květů a vzduch provoní bezpočet volně rostoucích druhů bylin a koření. Procesí nechodí po nových cestách a silnicích, vždy kráčí po původních historických stezkách, mnohdy vedoucích přes hory, strmé srázy a kamenná pole. Co se kde bude dít, jak dlouho ikona v kterém místě zůstane, se řídí již po staletí neměnnými pravidly. Po celý týden, kdy pouť trvá, drží lidé půst. Nemohou tedy pozřít maso, ryby ani olej. Darů moře ale mohou sníst, co hrdlo ráčí. Zádumčivá, až pochmurná atmosféra velikonočního týdne se mění s blížící se sobotou.

Na Velký pátek se při západu slunce slouží mše ve všech kostelích po celém ostrově. V sobotu to vypadá, že je všude klid. To je ale jen zdání. Pro místní hospodyně je to nejrušnější den v roce. Připravuje se nedělní velikonoční hostina. Již v průběhu velikonočního týdne je z kopců a pastvin slyšet nebývale mnoho výstřelů a porážka kůzlat je vidět na každém kroku. Nyní je čas je připravit. Nejčastěji se tak děje ve velkých kotlích na přírodním ohništi, v nichž se topí olivovými klacíky. K tomu se připravuje řada tradičních místních pokrmů, včetně sladkých pasteli – ručně připravovaných sezamovo-medových oplatek balených v citrusových listech.

Kvečeru se lidé začínají scházet. Začíná se hrát, zpívat a tančit. Vše vrcholí o půlnoci zvoláním: „Kristus je vzkříšen.“ Lidé se k sobě obracejí a navzájem se zdraví slovy: „Kristus je opravdu vzkříšen!“ Chmury a smutky odejdou s duněním zvonů a všude zavládne všeobecné veselí dlouho do noci, na mnoha místech až do rána. Cestou domů se již někteří odváží porušit půst (je koneckonců neděle) a ochutnávají jídla, která jsou připravena na slavnostní hostinu. Neděle je celá ve znamení oslav, hodování, tance a her.

Návrat do skal

V neděli, týden po Velikonocích, když ikony dokonaly svou pouť, se vydává procesí na dlouhou cestu zpět přes hory ke klášteru. Mnozí jdou úplně bosí. Vykupují se tak ze svých hříchů. U vetchých babiček, které se ke kostelíku přišouraly s hůlkou, byl výkon ujít dvanáct kilometrů v horku, kamenitým terénem, mnohdy suchým bodláčím, neuvěřitelný. U kláštera, jehož správce již nedočkavě vyhlížel své ovečky, se sešla všechna tři procesí a po obřadu byly ikony uloženy. Velikonoce končí. Po roce tato úchvatná tradice opět ožije. Místní věří, že právě díky „důkladnému“ díkůvzdání to bude po dobrém roce…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články