Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Vzhůru dolů k zemi na rovníku

085-098.jpg
redakce, Pondělí, 2. února 2009
Ekvádor, paluba letadla. Když jsme poprvé, v roce 2000, letěli do Ekvádoru, oslovili jsme sympatickou stevardku, zda by požádala kapitána o povolení k návštěvě pilotní kabiny. Kapitán i s druhým pilotem byli naším zájmem potěšeni. Ochotně na naše otázky odpovídali a nechali Vladimíra natáčet úžasné pohledy, jež by z jiné části letadla nepořídil.

Víte, že se papír dá vyrobit i z listu banánu, kaktusu, totory, či dokonce z kokosových vláken? Zprvu jsme si tuhle skutečnost dost dobře nedokázali představit. O to více jsme byli zvědavi na návštěvu u slavné pražské rodačky. Paní Brigita Neumannová, které ovšem nikdo neřekne jinak než Giti, přijela se svými rodiči do Jižní Ameriky krátce po válce. Bylo jí tehdy pět let. Dnes patří mezi nejvýznamnější umělce Ekvádoru, je prezidentkou asociace grafiků a ve svém oboru se jí dostalo uznání po celém světě. Ačkoliv již dlouhá desetiletí žije v hlavním městě Quitu, na své kořeny a rodnou zem nikdy nezapomněla.

Quito, červen 2005

Giti sice o naší návštěvě věděla, byť dosud jen z e-mailových zpráv, přesto ji můj hlas v telefonu překvapil. Přijeli jsme totiž do města o několik dní dříve, a tak by se dalo očekávat, že nás zdvořile odmítne a setkání odloží na původně smluvený termín. Jenže nestalo se. Giti bez váhání nasedla do svého auta a během půlhodiny dorazila na místo, odkud jsme telefonovali. Nevím, jak to funguje, jestli snad máme vzájemně napsáno na čele „jsme Češi“, ale třebaže bylo v nádražní hale několik cizinců, Giti razantním krokem namířila přímo k nám. Objali m jsme se jako staří dobří přátelé. „Maminka má dnes narozeniny, slaví čtyřiadevadesát let, a tak jí jedu t koupit květiny,“ překvapuje nás Giti při cestě i domů. S radostí jsme se přidali a navíc jsme měli c jedinečnou příležitost navštívit pravý ekvádorský dorský růžový trh. Obří hala do posledního místečka čka zaplněná nádhernými květinami. Všude jsou jen ude a jen růže, nejrůznějších tvarů, barev i vůní. ní. A stejně ohromující je pro nás i jejich cena – s za pouhých 2,5 dolaru jsme jich koupili dva ch tucty! Neměli jsme do té doby tušení, jaké rozmanité variace růží na světě existují a že si Ekvádor jejich pěstováním získal světový věhlas. Prý se jich tu dnes pěstuje na 150 druhů a bezmála dvě stě tisíc z nich se každý měsíc exportuje. V zemi na rovníku totiž panují pro jejich pěstování přímo ideální podmínky. Denní světlo je tu rovnoměrné po celý rok a ani nadmořská výška 2000 m, která růžím údajně nejlépe vyhovuje, není v hornatém terénu žádný problém. Synonymem Ekvádoru tak bývá právě tahle květina. Gitina maminka nás přijala velmi srdečně. Ačkoliv se v domě její dcery mluví různými jazyky – německy, anglicky a španělsky – svou mateřštinou se domluví už jen s Giti. Slyšet své krajany je tak pro ni nejspíše takovým pohlazením po duši, jaké si dokáže představit jen ten, kdo svůj rodný domov už dlouhá léta nenavštívil. A paní Neumannová viděla Prahu naposledy v roce 1946, kdy Čechy navždy opouštěla. „Já mám takovou chuť na nudle s mákem,“ směje se nad slavnostní večeří – dršťkovou polévkou a tradičním gulášem. I když se v jejich jídelníčku objevují jídla podle českých receptů, nudle s mákem nejedla už bezmála šedesát let. Jednoduše proto, že mák v Ekvádoru nekoupíte. Je totiž na seznamu „zakázaných“ plodin z obavy před jeho možným zneužitím.

Giti se narodila v roce 1941 v Praze a žila se svými rodiči až do odjezdu za oceán na pražské Letné. Zvykat si na novou zemi, nové lidi a způsoby nebylo pro nikoho jednoduché.

Giti to zvládala především díky své rodině. Ta jí také pomohla vyrovnat se s mnohými úskalími včetně smrti mladšího bratra, když jí bylo pouhých deset let. Její umělecká kariéra stejně jako založení vlastní rodiny začaly velmi brzy. Giti se poprvé provdala v šestnácti letech a krátce nato začala vystavovat svá první díla. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Giti měla jednu výstavu za druhou, doma i v zahraničí. Studovala na Akademii umění v Ekvádoru a posléze na univerzitě v Illinois ve Spojených státech. Díla Giti Neumanové jsou dnes ozdobou muzeí a galerií po celém světě – najdete je ve Spojených státech, v zemích Střední a Jižní Ameriky, Číně, Německu, Rakousku i Česku. Za svůj dosavadní život uspořádala více než sto expozic na všech kontinentech a jedna z nich byla dokonce k vidění i v Praze.

Žije spolu s manželem a maminkou na okraji Quita. Ve svém ateliéru nejen maluje, ale dělá i grafiku, koláže, plastiky a sochy. Jedno má většina jejích děl společné: jejich základem je papír, který však nikde na světě nekoupíte. Giti si ho totiž vyrábí sama.

Papír podle vlastního gusta

Samotný princip výroby papíru není nijak složitý. Základem všeho jsou kvalitní rostliny. Jejich listy Giti nejprve naseká a jeden nebo dva dny namáčí ve vodě, dokud nevznikne hustá hmota, tzv. musílago. „Nejdůležitější a současně i nejtěžší fází výroby je získat z rostlin vlákna,“ říká Giti a dál popisuje svou technologii, „ta uvařím a pak rozmixuji ve ždímačce, kterou jsem si pro tento účel nechala upravit.“ Šibalsky se usměje, se zjevnou zručností nařízne podélně list agáve a postupně z něj vytahuje dlouhá vlákna. Jejich rozmixované kousky pak smíchá s připraveným musílagem a zahuštěnou směs jemně rozprostírá na připravená síta napnutá v dřevěných rámech. Když si Giti připravuje přírodní papír, nepřidává už žádné barvivo a mokrou surovinu jen nechá důkladně uschnout. „Samozřejmě že si můžu papír koupit,“ odpovídá na naši otázku, která nás nad zdlouhavou přípravou přirozeně napadla, „jenže když si ho vyrobím sama, tak ho můžu udělat tenký, tlustý, s různou texturou, strukturou i barvou. Když zkrátka kontroluji celý proces od začátku až do konce, udělám si přesně takový papír, jaký potřebuji.“

Peru, Iquitos, listopad 2002

Většinu času během plavby velkou dopravní lodí po Amazonce trávíme na její střeše. Hluk ze strojovny, štěbetání cestujících ani zápach z prastarého a zjevně i špatně seřízeného motoru sem nedoléhá a navíc – je odtud krásný výhled na okolní břehy porostlé hustým pralesem. Panenská příroda, jež dosud vlivu člověka odolává! Vláďa vyndává svou techniku, kontroluje záběry, čistí všechny objektivy a solárními panely, dobíjí baterie. Jezdit do těchto oblastí fotit a natáčet není nikterak snadné a mnohé problémy jsme si předem vůbec neuměli představit. Teprve postupně nabývané zkušenosti nám naše počínání usnadňují. Musím však přiznat, že jsme po těch letech už docela sehraný tým. Zatímco Vláďa nespustí oko z hledáčku, já mu kryji záda a hlídám okolí. Úzkostlivá péče o bezpečí naší techniky se nám však jednou málem vymstila. V jednom z iquitoských hotýlků jsme oba naše vodotěsné, takřka nerozbitné i nedobytné kufry přivázali ocelovým lankem k záchodové míse a uzavřeli jej kódovaným visacím zámkem. Až dosud to byl spolehlivý způsob, jak zloděje odradit. Jenže když jsme brzy ráno spěchali na důležitou schůzku s kapitánem přístavu, zámek se ne a ne otevřít. Vladimír klečí v koupelně s hlavou u mísy a zoufale otáčí ciferníkem. Vyzkoušel už všechny číselné kombinace, které zpravidla používáme, avšak bez úspěchu. „Nedá se nic dělat, musíš jít sp koupit pilku na železo,“ úkoluje mě a já bez j váhání vybíhám na ulici. vybí Když asi po půlhodině p stojím ve dveřích dve s pilkou v ruce, ozve se z koupelny Vladimírův radostný Vladim hlas: „ Mám to!“ Bezmála Bezm hodinová práce hodinov se záchodovou zá mušlí mu v nejrůznějších nejr komických pozicích nebyla pozic marná. Drahé marn lanko jsme zničit zni nemuseli, ale pilku od té doby t raději vozíme s sebou. Co kdyby?

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články