Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Výstup naslepo

070-000.jpg
Marek Kožušník, Pondělí, 2. února 2009
„...měl jsem takový halucinace, že mi realita přecházela do snu. Chtělo se mi neskutečně spát. Jediný, po čem jsem vším, každou buňkou v těle, prahl, bylo zastavit se. Sednout si a spát. Usínal jsem i vestoje.“

Honza Říha nevidí, je slepý. Přesto miluje hory, skály a lezení. A dokáže se o svou vášeň poprat. Janek Bednařík je jedním ze třinácti mezinárodně certifikovaných českých horských vůdců.

Dohromady tyhle dva svedla náhoda. Anebo osud. Před rokem spolu vylezli na jednu z nejoblíbenějších, ale taky nejobtížnějších cest Yosemitského národního parku, kilometrový žulový masiv El Capitan. Loni v červnu se vypravili na kavkazský Elbrus (5642 m), nejvyšší ruský vrchol, společně se dvěma dalšími parťáky na laně – Petrem Kašparem z WW8 Expedition Group a Jirkou Sedlákem. Ačkoliv Elbrus není ani šestitisícovka, vrchol rozhodně nebyl zadarmo. To tak hory občas dělávají. Elbrus se stal pro čtveřici horolezců zážitkem, na který se nezapomíná.

Schody do nebe

Janek Bednařík se s Honzou Říhou poprvé potkal v Prachovských skalách. Viděl, že je spojuje společná vášeň pro lezení, a navíc to pro něj byla velká výzva. „Když se Honzovi povede vylézt obtížnou stěnu, dá potom lidem, kteří mají třeba zrovna splín, motivaci ho překonat,“ říká Janek Bednařík. „Stejně tak lidem podobně hendikepovaným. Jít do toho, zjistit, že každý má hranice, které jdou překonat. Že má každý obzory, které se dají rozšířit. Co se člověku nejvíc vyplatí? Když někomu jinému pomáhá.“ Proč tedy s Honzou nezkusit něco opravdu velikého? řekl si. A stalo se. Na El Capitan se společně v týmu s Vojtou Dvořákem připravovali půl roku. Pak odletěli do Ameriky, kde bojovali tři dny ve stěně a nakonec nahoru vylezli s úžasným zážitkem. K tomu výkonu dokonce Honzovi Říhovi blahopřál prezident Václav Klaus. „Honza hledal po Yosemitech novou výzvu,“ pokračuje Janek Bednařík. „Rozhodli jsme se, že půjdeme na Elbrus. Pro Honzu už totiž není zas takový rozdíl, jak vysokou stěnu vyleze. Technika lezení big walls (velkých stěn) je pro Honzu pořád stejná. A protože nevidí, je mu jedno, jestli leze v Grónsku, v Americe, nebo v Patagonii. Hledal prostě něco nového, rozvíjejícího – skála nestačí, další metou je pro něj nadmořská výška. Proto se rozhodl, že by mohl zkusit vystoupat na všechny nejvyšší hory planety. Postupně, schůdek po schůdku, vrchol po vrcholu.

Od toho nejmenšího až po ten nejvyšší, po Everest. Tuto akci jsme pojmenovali Schody do nebe. Nikdo neslibuje, že to na Everestu skončí, to nejde zaručit. Pokud to Honzovi bude šlapat, půjde výš a výš. A na kterém schodu se zastaví a otočí, to je ve hvězdách. Já jsem z toho projektu úmyslně po Elbrusu vystoupil, aby tou červenou nití byl Honza. Aby bylo vidět, že se za tu dobu, co byl se mnou, něco naučil, že on sám bude tím hnacím motorem. Domluvil jsem se s ostatními horskými vůdci, že ho jako Česká asociace horských vůdců podpoříme.

Bude si moct vybrat kohokoli z nás, aby ho doprovodil na ten vrchol, na který bude chtít. Aby to byl Honza Říha, který si jde svou cestu, po svých,schodech do nebe‘.“

Prudká změna počasí

„Elbrus je trochu specifický tím, v jaké oblasti se nachází,“ popisuje Janek Bednařík. „Kolem něj je všude rovina s takovým skoro až pouštním klimatem.

A najednou vysoká ledová hora. Tím vznikají velice unikátní klimatické podmínky, které nejsou pro horolezce úplně jednoduché. Elbrus sám o sobě nijak technicky obtížný není, dá se celý sjet na lyžích. Není tam vyloženě obtížné místo. Přesto se stal pro mě osobně tenhle výstup jedním z limitních zážitků, byla to jedna z nejobtížnějších hor, kterou jsem vůbec kdy zdolal. Hlavní problém byl v tom, že jsme neměli moc času na aklimatizaci. S Honzou se vlastně ani nedá klasická aklimatizace provádět.

Nemohli jsme tu horu deset dní obcházet krásným trekem, nahoru a dolů, ze sedla do sedla. Honza, protože nevidí, má velké problémy s chůzí. Tyhle dlouhé aklimatizační výstupy, to opravdu není nic pro něj. Když jde člověk sutí, vidí, kam šlape. Automaticky předem odhadne, jak se který kámen bude viklat, kam šlápnout, uskočit. Ale Honza to nevidí. Jde poslepu a v suti mu jde vyloženě o zdraví. Může si snadno zlomit nohu, vyčerpává ho to. Takže jsme se rozhodli, že půjdeme postupně a pomalu. Že vždycky vyjdeme do dalšího tábora, kousek sestoupíme a takovým jo-jo efektem že nakonec vylezeme až na vrchol. Taková miniaklimatizace přizpůsobená Honzovu hendikepu. Jenže člověk míní a příroda mění. Ve čtyřech tisících metrech jsme se dozvěděli, že se má počasí za tři dny na delší dobu rapidně zhoršit. Samotný výstup není technicky náročný, ale při zhoršeném počasí může být orientace v terénu velmi složitá.

V blízkosti turistické trasy navíc číhají hluboké trhliny. Měli jsme tedy jen tři dny na to, abychom se dostali nahoru. A tak jsme šli rovnou do toho. Rozhodli jsme se, že dva dny věnujeme aklimatizaci a třetí den tam zkusíme vylézt.

Muselo to prostě stačit.“

Byli jsme čtyři kámoši, co chtěli vylézt na vrchol. A bylo nám jedno, kdo má jaký hendikep.

Na vrcholu

Janek Bednařík měl během výstupu na starosti samozřejmě hlavně Honzu. „Všichni dohromady jsme tvořili tým, ale na laně jsme šli jenom my dva s Honzou,“ popisuje Janek. „Ta hora není tak obtížná, abychom museli být navázaní všichni, ale s Honzou to jinak nešlo. Lano bylo jednak vodicí a jednak Honzu jistilo, kdyby někde nečekaně spadl. Nabírali jsme výšku, začalo nám být velice zle. Kus před vrcholem už jsme šli stylem: tři kroky, zastavit, deset nádechů.

A zase: tři kroky, zastavit, deset nádechů. Nahoře nám bylo opravdu hodně špatně – poprvé v životě jsem měl pocit, kdy jsem se sám sebe ptal, jak se proboha dostaneme dolů. Začaly se u mě projevovat i halucinace, které jsem nikdy předtím nezažil.

A nikdy bych nečekal, že je budu mít na kopci vysokém 5642 metrů. Ale právě v tom spočívá záludnost hor. Člověk nemůže nikdy nic podceňovat, nikdy nesmí ztrácet pokoru. Tím nemyslím, že bychom situaci podcenili. Prostě jsme se rozhodli, že za daných podmínek na vrchol půjdeme. A když nám bude hodně zle, otočíme se. Jenže to nejhorší přišlo až na cestě zpátky. Nemohl jsem udržet koncentraci. Jistil jsem Honzu na sestupu, ale měl jsem obrovské problémy sledovat jeho nohy. Sníh začínal být rozteklý sluncem, lepil se na prochlazené mačky. A to právě Honza nevidí a necítí. Sníh se mu na mačky nalepí, a on nekontrolovatelně uklouzne.

Musel jsem dávat pozor na každý jeho krok. Nahoru jdu vždycky první já, dolů zase Honza, abych ho shora mohl zachytit.

Kdybych byl pod ním, nepovedlo by se mi to.“

Musel jsem se strašně soustředit, protože jistit slepého kamaráda znamená vlastně myslet za dva lidi.

Halucinace při sestupu

„Takhle jistit slepého kamaráda při sestupu a říkat mu v podstatě při každém kroku, kam má šlápnout, to neuvěřitelně vyčerpává psychicky i fyzicky,“ říká Janek Bednařík. „Musel jsem se nesmírně koncentrovat, sledovat strašně moc věcí najednou. Okolí, počasí, cestu, kudy jít, kde zastavit. Dopředu vědět, kam Honzu navedu, všechno promýšlet o pár kroků dopředu. A zároveň hlídat sám sebe, kam šlapu já. Člověk myslí za dva, dívá se za dva.

A ve chvíli, kdy mozek začne být unavený a nemá dostatek kyslíku, vyčerpává se daleko rychleji. Měl jsem takové halucinace, že mi až realita přecházela do snu.

Chtělo se mi neskutečně spát.

Jediné, po čem jsem vším, každou buňkou v těle, prahl, bylo zastavit se. Sednout si a spát. I když jsem stál, usínal jsem. Kolem nás chodili dobře aklimatizovaní turisté, procházeli se tam jako po Václaváku. A my jeli na krev. Najednou jsem si uprostřed toho kopce, kde je relativně dost lidí, kladl otázku, jak to dopadne.

Jestli dolů dojdeme. Člověk vkládá veškerou vůli, kterou má, do jediné jistoty: že o kilometr a půl níž je chata. Dojít tam znamená přežít. A že když tam nedojdu vlastními silami, že mi třeba někdo pomůže. Ale na to se v těchto výškách nemůžeš spolehnout, nikdy se nemůžeš na nikoho zlobit, kdyby to neudělal. Protože on sám může mít taky problémy, pomoc by znamenala ztrátu života pro oba dva. Přitom se pořád bavíme o poměrně lehkém terénu, je to skutečně ledovcová túra odspoda až nahoru. Člověk vyjede lanovkou až na ledovec a pak jde s hůlkama a na mačkách.

Nikde nepotřebuje ruce, nikde nepotřebuje cepín. Cesta je dokonce až na vrchol každých deset metrů označená praporkem. To pro případ, že by se snesla mlha. Když je hezký slunečný den, otočí se ve špičce sezony nahoře i dvě stě lidí.“

Hora tisíce hor

„Ptal jsem se dole v táboře po návratu Osmana, pravého místního rodilého Balkarce, co vlastně znamená název hory Elbrus. Odpověděl, že je to v překladu něco jako Hora tisíce hor. Nebo Král hor. A to je přesně to, co jsem si z téhle cesty odnesl. Pro mě je Elbrus opravdu hora hor, která mě zase postavila nohama na zem. Dala mi novou zkušenost, novou dimenzi myšlení, nový zážitek.

Už vím, co to znamená dostat se na pokraj svých možností kvůli nedostatku kyslíku. Navíc jsme asi byli všichni nemocní, protože se u nás obtíže projevovaly v naprosto stejný okamžik. A to se nestává. Zažil jsem hypoxii několikrát, ale ta se projevuje u každého individuálně, v jiný okamžik. Museli jsme se před výstupem v chatě napít nějaké infikované vody, byli jsme všichni oslabení, bylo nám zle všem úplně stejně, od začátku až do konce. Všichni jsme měli stejné problémy. Už po cestě nahoru to bylo nepříjemné, ale ve chvíli, kdy jsme se dostali nad pět a půl tisíce metrů, jako když se nasype písek do stroje. To je tak děsné trápení, člověka začnou třeba bolet všechny staré rány.

Už si třeba ani nepamatuju, kdy jsem měl naposledy problémy se zády, možná někdy před rokem. Nebo staré zlomeniny na ruce. To všechno začne šíleně bolet, a přitom jsem o nich několik let ani nevěděl. Ani mozek nefunguje, jak by měl.“

Když je hezké počasí, není výstup na Elbrus žádný problém. Nás ale kombinace všech možných problémů totálně vyčerpala.

Touha je zázrak

Sněžná čára začíná na Elbrusu zhruba ve čtyřech tisících metrech. Kousek nad ní, ve výšce 4157 m n. m., leží chata Priut 11. Tam se bivakuje před samotným výstupem. „Vladimir Vysockij, slavný ruský písničkář a básník, v téhle chatě kdysi strávil dva měsíce,“ pokračuje ve vyprávění Janek Bednařík. „Skládal tam písničky, hledal inspiraci. V jedné písničce taky mimochodem zpívá, že jestli chceš člověka skutečně poznat, vezmi ho do hor. Na tuhle písničku jsem si během expedice několikrát vzpomněl. Ale nejvíc mi během těch mých halucinací pořád hrála v hlavě písnička Touha od Dana Landy. Její slova zapadala do každého mého kroku, do každého úseku cesty.

Když jsem byl nejvíc vyčerpaný, padal na kolena únavou a zase vstával, tak jsem v hlavě slyšel jako kolovrátek: …padnout a vstát, rány nevnímat… zůstat a neodejít… To mě pohánělo, ta písnička mi v tu chvíli opravdu pomohla. Jako by si mozek vytvořil něco, co sám potřeboval. Motivaci, kterou si našeptával.“

Slzy pro Rozárku

„Během sestupu se Jirka Sedlák najednou zastavil a rozbrečel se. Jen tak, zničehonic. V první chvíli jsem se lekl, bál jsem se, že se mu něco stalo. Jenže on plakal a vzpomínal na malou Rozárku, která se mu nedávno narodila. Jirka už byl na vyšších kopcích, než je Elbrus, ale tohle pro něj bylo silnější.

Najednou nevěřil, že nahoru opravdu vylezl. Bylo to pro něj daleko těžší než sedmitisícovka, kterou má za sebou. Plakal a říkal, že si pro malou Rozárku nedokáže představit větší dárek. Že až jednou bude veliká, tak bude pyšná na tátu, který vylezl s člověkem, který nevidí, na něco takového. Ušli jsme dalších sto metrů, zastavil se Honza Říha a říká: ‚Počkejte, počkejte, teď potřebuju brečet já.‘ Spadl na kolena a brečel jako malé děcko. ‚To není možný,‘ říkal Honza. ‚My jsme to dokázali.‘ Takové slzy dojetí na vrcholu v horách jsem ještě nezažil.

Tohle si od té doby nosím v sobě, takový moje malý štěstí. Jeden z nejhezčích příběhů, jaké jsem zažil o horách a o lidech. Byli jsme čtyři kamarádi, kteří se rozhodli vyjít na vrchol, nic víc. Nikoho nezajímalo, kdo má hendikep a kdo ne. Byli jsme čtyři lidi, jedna hora a jeden příběh.

Naším úkolem je teď jediné: předat něco z toho, co jsme na Hoře tisíce hor zažili, i ostatním lidem, kteří jsou na tom podobně jako Honza. Aby je to v něčem motivovalo. Aby třeba mohli něco podobného zažít. Ano, Honza je slepý. Jenže jsou různé druhy slepoty. A nejhorší je slepota v srdci. Když člověk vyhasne a nemá pro co žít. V tomhle ohledu je Honza Říha asi zdravější než kdokoliv z nás.“

Nejvyšší hora evropy

Po dlouhá desetiletí se geografové nemohou dohodnout, která hora v Evropě je nejvyšší. Hranice rozdělující Evropu a Asii v úseku mezi Kaspickým a Černým mořem byla stanovena na toky řek Kuma a Manyč protékající Kumsko-manyčskou sníženinou asi 200 km severně od severního úpatí Kavkazu, čímž bylo toto pohoří včetně Elbrusu odsunuto do Asie. Zejména američtí a britští geografové však hranici kladou stále na hlavní hřeben Kavkazu. Do našich učebnic se zavedlo, že Elbrus patří Asii. Nicméně v Asii si Elbrus při existenci Everestu velké naděje na nějaké prvenství dělat nemůže, takže to tak horolezci neberou. V podstatě všichni, kteří zdolali sedm nejvyšších vrcholů planety, nezapočítávají jako evropský skalp Mont Blanc, ale Elbrus. Pořád zůstává se svými 5642 m nejvyšší horou Kavkazu a Ruska.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články