Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Vysoko do Vysokých Taur

080-001.jpg
Lukáš Blažek, Úterý, 31. října 2006
I když oblast Vysokých Taur (Hohe Tauern) v rakouských Alpách patří v zimě spíše k oblíbeným cílům lyžařů, nabízejí zasněžené hřebeny alpských velikánů řadu možností i milovníkům hor a vysokohorské zimní turistiky.

Po týdenním pečlivém sledování počasí ve slovenských a rakouských horách se nakonec rozhodujeme pro Rakousko, kde by po celé čtyři dny, které se chystáme strávit na zasněžených kopcích, mělo vládnout převážně slunečné počasí s teplotami kolem –10 stupňů Celsia. Hlavním cílem našeho putování se stal výstup na vrchol hory Ankogel (3252 m).

Po celonoční jízdě zasněženými rakouskými dálnicemi necháváme stát naše auto na parkovišti ve vsi Böckstein, odkud se brzy ráno vydáváme údolím Anlauftal až do výchozího bodu značené stezky. Naším dnešním cílem je chata Hannoverhaus. U začátku značené stezky nás překvapuje cedule s oznámením, že tento úsek je uzavřen z důvodu stržení mostků přes potoky. Při cestě údolím jsme však všude pozorovali četné ledopády, a tak si myslíme, že všechny potoky budou stejně zamrzlé, a tím, že budeme pokračovat dál, se nevystavujeme žádnému zbytečnému riziku, protože všechno potřebné vybavení pro pobyt v zimních horách, včetně maček, cepínů, sněžnic a jisticího lana, máme s sebou. Nastupujeme do příkrého svahu s vyhlídkou, že nás dnes čeká zdolat více než třináct set metrů převýšení náročným terénem, neboť Hannoverhaus leží ve výšce 2720 m. Zpočátku se nemůžeme jednoznačně rozhodnout, zda nasadit mačky, nebo sněžnice. Sněžnice sice mají stoupací hroty, nejsou však vhodné pro chůzi traverzem ve strmém svahu. Kotník nohy, který drží váhu těla, je neustále nepřirozeně vykloněn kolmo ke svahu a po čase způsobuje takováto chůze značnou bolest. Pohyb v mačkách se však nakonec zdá ještě namáhavější. Ačkoli se střídá umrzlý sníh s nafoukaným prašanem, chůze či spíš lezení zabořeni po pás ve sněhu je i na krátkých úsecích tak vyčerpávající, že nakonec vítězí sněžnice. Velmi pomalu postupujeme příkrým svahem vzhůru a jen s obtížemi rozeznáváme stezku a tu a tam i značky na stromech. Asi po třech hodinách se dostáváme nad pásmo lesů, kde už nám nezbývá než pozorně sledovat podrobnou turistickou mapu v měřítku 1:25 000 a porovnávat ji s okolím, kudy procházíme. V jednom úseku při stoupání strmým širokým žlabem jsme nuceni si nazout mačky, protože sněžnice i na poměrně umrzlém sněhu ujíždějí a hrozí pád do údolí. Po dalších asi dvou hodinách se konečně dostáváme na hřeben. Nebe se zatáhlo hustými mraky a začíná nepříjemně foukat. I když nám bylo jasné, že uvedená doba pochodu v létě, tedy 6,5 hodiny, bude v zimě možná i dvojnásobná, začínáme pomalu pochybovat, jestli tam jsme do tmy schopni vůbec dojít. Z hřebene prudce klesáme hlubokým sněhem až k jezeru Kleine Taurnsee, odkud pokračujeme až k bočnímu hřebeni Lucketšrl. Pomalu se začíná smrákat a současně s tím i citelně ochlazovat. Silný protivítr ženoucí oblaka zmrzlého sněhu dává tušit, že se budeme muset velmi brzy rozhodnout, zda pokračovat až do našeho cíle, nebo sestoupit dolů do údolí. Z místa, kde stojíme, vidíme stranou nad námi horní stanici lanovky, odkud by to měla být už jen půlhodina chůze. Znamenalo by to ale překonat převýšení téměř čtyř set metrů náročným terénem, a na to už se nikdo z nás necítí. Jednomyslně se rozhodujeme pro sestup do mezistanice lanovky k Hochalmblickhütte (1940 m). Ani sestup však neprobíhá tak, jak jsme si původně představovali, a k chatě se dostáváme už za tmy.

Další změna plánu

Ráno jsme na cestě dost pozdě, až kolem desáté hodiny. Čeká nás zdolat osm set metrů převýšení, naštěstí z devíti desetin po upravené sjezdovce. Jeden člen naší výpravy se od této chvíle musí spokojit pouze s jednou hůlkou, protože druhou při včerejším, skoro už nočním, sestupu při pádu v hlubokém sněhu zlomil. Přestože je sjezdovka velmi prudká, chůze po ní se nedá s neprošlápnutými horskými chodníky vůbec srovnat. Už po dvou hodinách stojíme u chaty Hannoverhaus, která bude pro tuto noc naším útočištěm. Majitelé nebo správci některých chat, které jsou jinak v zimě uzavřené, po dohodě s Rakouským alpským spolkem (Österreichischer Alpenverein) provozují zimní pokoje -útulny (Winterräume), kde se dá buď zdarma, nebo za mírný poplatek přespat. K našemu velkému zklamání nenacházíme uvnitř ani okolo chaty žádné dřevo, takže noci budou asi krušné. Rychle tavíme na vařičích sníh, abychom měli na další cestu v termoskách dostatek vody, a vydáváme se k vrcholu Ankogel. Ani zde však není stezka k našemu překvapení prošlápnutá, i když už tu dlouho nesněžilo. Jen tu a tam spatřujeme na exponovaných a vyfoukaných místech staré stopy několika skialpinistů. Postupujeme pomalu a čím dál tím víc nám je jasné, že na vrchol Ankogelu už asi nestihneme vyjít. Nejzazší bod, kam se chůzí po hřebeni dostáváme, je vrchol Radeckscharte ve výšce 2872 m. To znamená změnu našeho plánu, ve kterém jsme počítali s dalším přenocováním v chatě Osnabrücker Hütte, vzdálené den chůze od chaty Hannoverhaus, odkud bychom se další den vrátili po správné straně hřebene zpět do údolí Anlauftal. Nyní budeme muset strávit ještě jednu noc v chatě Hannoverhaus a poslední den sestoupit k výchozí stanici lanovky do městečka Mallnitz. To, že se dnes na Ankogel nedostaneme, nám ale moc nevadí, protože slunečné počasí a dobrá viditelnost poskytují uchvacující výhledy na blízké i vzdálené stěny nespočetných alpských vrcholů. Často fotíme a skutečně si užíváme pocity svobody a volnosti v těchto krásných horách, které v nás zároveň budí i velký respekt. Stačí náhlá změna počasí, kdy hřejivé slunko vystřídá mrazivý vítr a sněžení, a klidný pohodový výšlap se může rychle změnit v něco úplně jiného. Předpověď počasí ale do puntíku sedí a my se pomalu vracíme k naší útulně. Štěstí nám však stále přeje. U horní stanice lanovky nacházíme částečně pod sněhem zaváté zapomenuté staré bednění, takže dnes i zítra bude „zum Glück“ v chatě čím topit.

Radost z úspěchu

Ráno nás opět probouzejí sluneční paprsky deroucí se malým oknem do stísněných prostor útulny. Na rozdíl od včerejší trasy, která vedla po hřebeni, raději volíme snazší cestu po úbočí. Od počátku tedy znovu musíme první polovinu vzdálenosti sněžnicemi prošlapávat hluboký sníh. Ve vyšších polohách a na příkřejších svazích s umrzlým sněhem nazouváme pro jistotu mačky. Překonáváme zbytky ledovce Lassacher Kees a Radeckkees a dostáváme se na vrchol Kleine Ankogel. Pohled na jeho vyššího brášku, Ankogel, který se nám z tohoto místa naskytl, budí naše obavy. Zdálky vypadá jeho svah s naším skromným vybavením téměř neschůdně a i po bezprostředním prozkoumání terénu se nám do toho moc nechce. Nakonec se však po kratším váhání rozhodujeme, že zkusíme vyjít tam, kam to půjde, a bude-li to moc náročné, vrátíme se. Štěstí stojí ale stále při nás, a tak se po hodině ocitáme na vrcholu, odkud je skvělý rozhled na všechny světové strany. Fotíme okolní scenerie, relaxujeme a prozatím raději nemyslíme na náročný sestup zpět na Kleine Ankogel. Začínající silné poryvy větru nás rychle nutí k sestupu na chráněné místo dolů do sedla. Samotný sestup i přes naše původní obavy není tak hrozný, takže se celkem rychle dostáváme z nejhoršího pryč. Máme radost, že se nám výstup podařil, a pohodovým tempem a v dobré náladě se pomalu vracíme zpátky. Večer ve „winterräumu Hochhausu“ naštěstí náhodně pod nepořádkem na polici nacházíme karty, a tak máme o zábavu postaráno. A ani moc nevadí, že je některý náš předchůdce vyřezal z kartonové krabice a skromně popsal propiskou.

Zmýlená neplatí

Ráno posledního dne už se nechystáme na žádnou túru, ale spíše přemýšlíme, jakou zvolit trasu návratu. Včera totiž někoho z nás napadlo, jestli nezkusit sestoupit do údolí Anlauftal přímo ze sedla pod naší chatou. První den jsme si všimli, že tam před časem vedla jištěná stezka, která je v současnosti uzavřená, o čemž přímo v sedle informovala výstražná tabule. Pravděpodobně následkem prozatímního hladkého průběhu výpravy se nakonec rozhodujeme sejít do údolí právě po této straně hřebene. O tom, že to vůbec nebyl dobrý nápad, se přesvědčujeme už po slabé půlhodince. Zpočátku snadný sestup mírným svahem vystřídala příkrá skalní stěna částečně s odkrytou skálou, částečně pokrytá mokrým sněhem, který na podkladu pod naší vahou příliš nedržel. S velkými obtížemi a velmi pomalu sestupujeme či spíše traverzujeme v naději, že přece jen najdeme lepší místo pro snazší sestup, ale marně. Sestup by byl sice s použitím jištění možný, nejsme však schopni odhadnout, jakou dobu bychom museli ve stěně strávit. Proto nakonec volíme výstup zpět do sedla, odkud sejdeme do údolí Seebachtal k výchozí stanici lanovky po okraji sjezdové dráhy. I samotný sestup po upraveném sněhu sjezdovky trvá bezmála dvě hodiny. Vždyť převýšení činí bezmála tisíc metrů. Nakonec nám už jen zbývá dojít po silnici do Mallnitz, odkud jedeme vlakem jednu zastávku do našeho výchozího bodu – vsi Bšckstein. Je to jediná možnost, jak se tam dopravit, protože silnice tam bohužel nevede, a tak se i auta překládají na speciální železniční vagony. Nutno dodat, že počasí v údolí panuje téměř jarní a oproti hřebenům je zde teplota o bezmála deset stupňů vyšší. Připadáme si, jako bychom ze zimních Čech přiletěli někam ke Středozemnímu moři…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články