Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Výš, ještě výš, ale proboha kam až?

008_Obraz_0001.jpg
Lenka Klicperová, Pondělí, 22. února 2010
Pamatuju si to skoro, jako by to bylo dnes. Psal se rok 2003. Stála jsem pod tchajpejskou věží Taipei 101, tehdy nejvyšší budovou světa, s krkem pomalu vykloubeným. Zírala jsem nahoru na vrcholek mrakodrapu komíhající se lehounce nade mnou ve výšce více než půlkilometrové.

Za chvíli už jsem jela malinkým stavebním výtahem (nebo jak by se ta pletivem obehnaná klícka dala nazvat) až téměř do oblak. Připadalo mi tenkrát neskutečně vtipné, že jsem podle zásadových Tchajwanců musela mít na hlavě bakelitovou bílou přilbu, aby bezpečnostním předpisům bylo učiněno zadost. Věž totiž ještě nebyla dokončena a na stavbu mohlo jen pár vyvolených, mezi něž jsem se nějakým zázrakem dostala i já.

Už tehdy mi to nebylo jasné. Mně osobně se obrovitý kolos nezdál ani nijak architektonicky úžasný, ani nijak zajímavý, ani žádným jiným způsobem oslňující. Co proboha vede ty lidi k tomu dělat takové věci? Lidská ctižádost je to, nic jiného. Je to vlastnost někdy úžasná, jindy vedoucí k příšerným věcem. Uvidíme, kterým směrem se vydá v případě mrakodrapů. Ten dubajský asi překoná zase jen dubajský. Anebo se ujme šplhání do nebe opět Dálný východ, až šejkům dojde ropa?

Nevím, jestli bych chtěla vidět Burdž Dubaj. Asi ne, jeden mrakodrap mi stačil. Říkám si ale, kdyby tak chtěla lidská ctižádost místo toho znovuvybudovat naprosto zničené a otřesně roztřesené Haiti. Jenže to by byl svět příliš ideální, příliš jednoduchý. A to není. Haitská tragédie za několik dní přestane hýbat titulními stranami deníků, budou jiné katastrofy. A jiná prvenství a jiná vítězství a výzvy.

Dočkáme se jednou desetikilometrové budovy? Pánbůh s námi, až se zem zatřese a s ní poletí k zemi obraz lidského velikášství…

Sdílej článek dalším cestovatelům

Komentáře

Přečtěte si další podobné články