Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Výprava do doby kamenné

122-2.jpg
Michael Borovička, Pondělí, 8. listopadu 2010
„Přijeli jsme do Austrálie v hodině dvanácté, civilizační proces mezi domorodci probíhá neobyčejně rychle, původní kultura však stejně rychle zaniká. Za deset patnáct let bude obtížné najít někoho, kdo bude umět vysvětlit smysl starých skalních maleb a vyrobit kamennou sekeru. V některých částech Severního teritoria lze sice ještě dnes získat malbu na kůře, vytvořenou tradičním způsobem, anebo oštěp, vyrobený stejně jako před desítkami a stovkami let, ale stále více se množí případy, kdy se již domorodci přizpůsobili zájmu turistů a vyrábějí tyto předměty ve velkých sériích.“

Citát z cestopisu Josefa Brinkeho „…a znali jen kámen“ nám připomíná zkušenosti a zážitky účastníků pozoruhodné československé expedice Moravského muzea v Brně. Jejím hlavním cílem byl před více než čtyřiceti lety výzkum domorodé populace v nejsevernějším cípu Austrálie, v Arnhemské zemi, konkrétně kmene Rembaranků. Vedoucím výpravy se stal geograf Josef Brinke (1934–2001), odborník na oblast Austrálie a Oceánie.

Expediční „vétřieska“ a jeden ze zapůjčených landroverů.

Dalšími účastníky expedice byli: ředitel Moravského muzea v Brně, antropolog Jan Jelínek, etnograf Stanislav Novotný z Náprstkova muzea v Praze, antropolog Miroslav Prokopec, ředitel pražské zoologické zahrady Zdeněk Veselovský, hospodář výpravy František Šíma, kameraman ostravské televize Jiří Vrožina a řidič Jan Daněk, který spolu s Vrožinou připravoval film o podmořském životě na Velkém bradlovém útesu.

Geograf Brinke se vedoucím výpravy nestal náhodou, Austrálii totiž už dobře znal. Byl jedním z mála odborníků, kterým komunistický režim na sklonku 50. let umožnil vycestovat do „kapitalistické ciziny“. V roce 1958 se seznámil především s jihovýchodem země. Tři týdny strávil v Melbourne, poté se letadlem vypravil do Canberry. Navštívil pak Sydney a nedaleko ležící Modré hory. Po jedenácti letech dostal znovu příležitost podívat se na pátý kontinent, tentokrát však již jako šéf expedice.

Zlatokopové, lovci a dobrodruzi

Čeští vědci však měli řadu cestovatelských předchůdců, kteří Austrálii navštívili před nimi. Nejprve to byli různí dobrodruzi, zlatokopové, lovci a sběratelé přírodnin. První historicky doloženým Čechem, který navštívil nejmenší kontinent, byl rodák z Litomyšle Jan Jílek (1818–?).

Tento vyučený řezník připlul do Sydney v roce 1838. Byl nadšen zdejší přírodou, ale o poznání méně bílými Australany, kteří se tehdy rekrutovali z řad zločinců deportovaných sem z Anglie nebo jejich potomků. Dalším českým návštěvníkem Austrálie byl světoběžník Čeněk Paclt (1813–1887). V roce 1857 přistál v Adelaide, odkud se vypravil do Melbourne. Jako zlatokop neměl úspěch, a tak se pokusil proniknout dál do neznámého vnitrozemí, kde lovil klokany a pálil dřevěné uhlí. V roce 1859 si kvůli zlatu „odskočil“ do Indie, ale záhy se vrátil a znovu se věnoval zlatokopectví, tentokrát s větším úspěchem. Z Austrálie Paclt definitivně odcestoval v roce 1862. Zato zahradník Josef Polák (1844– 1899) ji neopustil vůbec, i když na sklonku života chtěl ještě spatřit vlast; smrt však byla rychlejší.

Působil především v Západní Austrálii, kde se zúčastnil i vědecké expedice k řece Gascoyne, o níž napsal článek do Národních listů. Z výpravy Polák přivezl bohaté botanické sbírky a objevil řadu nepojmenovaných druhů rostlin, které nesou jeho jméno. Austrálie se stala osudem i lovci ježur a ptakopysků Aloisi Topičovi (1852–1927), který podnikl do Austrálie celkem čtyři cesty, z nichž každá trvala roky. Živil se tam především lovem zdejších exotických živočichů, které preparoval a odesílal obchodníkům do Evropy.

Domorodá malba na kůře znázorňující klokana zachycuje i některé jeho vnitřní orgány.

V letech 1909–1910 navštívili Austrálii zeměpisec Jiří Viktor Daneš (1880–1928) a botanik Karel Domin (1882–1953). Důkladně procestovali Queensland a pak zamířili, už každý zvlášť, do Nového Jižního Walesu a Viktorie. Domin ještě prozkoumal okolí západoaustralského Perthu. Po válce si Daneš užil ještě Austrálie dosyta, když byl jmenován prvním československým konzulem v této zemi. V roce 1926 se v Austrálii zastavila na své čtvrté cestě také známá cestovatelka Barbora Markéta Eliášová, která navštívila Darwin, západní pobřeží, Sydney a Melbourne a vnitrozemí státu Victoria. Jiří Baum (1900–1944) v roce 1935 spolu s manželkou projel speciálně upravenou Tatrou T–72 celý australský kontinent od západu na východ. S nejmenším světadílem je také spjat osud cestovatele Josefa Ladislava Erbena (1888–1958), který zde strávil značnou část svého života. Po druhé světové válce už přítomnost Čechů v Austrálii nebyla ničím výjimečným. Mnoho jich zde už dříve zakotvilo jako emigranti. Ale československá vědecká expedice, to bylo něco dosud nevídaného.

Lovci a sběrači

V době, kdy je navštívila československá expedice, žilo v Austrálii už jen 50 000 čistokrevných domorodců. Žili většinou v rezervacích, ve vládních osadách či misijních stanicích nebo pracovali jako honáci dobytka. Na sklonku 18. století, kdy začala evropská kolonizace Austrálie, zde však žilo asi 250 000 až 300 000 původních Austrálců, které noví přistěhovalci od počátku krutě pronásledovali, takže jejich počet rychle klesal. Dostali se sem před asi 20–25 tisíci lety z Asie v době poslední doby ledové, kdy hladina oceánů byla asi o 70 metrů níže a kdy oba kontinenty spojoval ostrovní most.

Zcela specifické přírodní podmínky přispěly k tomu, že tito lidé nikdy nevytvořili ani náznak civilizace. Neobdělávali půdu a nechovali dobytek, protože zde zcela chyběli k tomu vhodné rostliny a živočichové. Lov a sběr byly jediným zdrojem jejich obživy. Původní obyvatelé byli rozdrobeni do asi 500 až 650 kmenů hovořících různými jazyky. Zbraně a nástroje vyráběli jen ze dřeva a kamene, kov neznali. Kočovali krajem, neboť se neustále stěhovali za potravou, jen v době hojnosti se zastavovali na místě a stavěli jednoduché chýše z větví a kůry stromů. Oděv neznali, chodili nazí. Evropané je zastihli na stejné úrovni, na níž se nacházeli před desítkami tisíc let.

Čeští vědci věnovali přípravě cesty velkou pozornost. Vycházeli z předpokladu, že expedice by měla být vybavena téměř výlučně československými výrobky, které by současně mohla otestovat v obtížných podmínkách. Životní otázkou byla volba hlavního expedičního vozidla. Naše automobilky tehdy vyráběly dva nákladní vozy, které připadaly v úvahu – Tatru 138 a Pragu V3S. Technicky modernější, rychlejší a pohodlnější tatra však měla i své zápory: značnou váhu i rozměry, což by mohlo přinést problémy při překonávání vyschlých řečišť se strmými břehy nebo některých lehkých mostů. Volba tak padla na osvědčenou vétřiesku.

Josef Brinke vyjel do Austrálie před vlastní expedicí, aby zajistil od australských úřadů příslušná povolení k výzkumům v rezervacích Severního teritoria. Navštívil Sydney, Melbourne a Canberru, kde měl možnost srovnávat, jak se tato místa za posledních jedenáct let změnila. Poté se vydal do severoaustralského Darwinu. Zde si také s krajany zašel do místní hospody a setkal se s prvními domorodci: „Postávají u nálevních pultů a popíjejí silné australské pivo. Na mnohých se již projevují účinky alkoholu a potácejí se po místnosti. Tak toto jsou domorodci, za kterými se máme vypravit?“ Po vyřízení všech formalit se Brinke vrátil do Československa a za výpravou, která už se mezitím vydala na cestu, se vypravil letadlem přes USA a Havaj.

Tanečníci dokonale napodobují chování ptáků.

U kmene Rembaranků

Koncem dubna 1969 přivezla norská nákladní loď do Austrálie expediční vozidlo Praga V3S, a tak se mohla převážná část expedice, posílená ještě dvěma zapůjčenými landrovery, pod vedením dr. Veselovského vypravit do Darwinu, hlavního města Severního teritoria, jenž se stal načas jejím výchozím bodem do Arnhemské země.

Cesta, která byla sama o sobě dobrodružstvím, vedla na západ do přístavu Port Augusta a odtud na sever do Alice Springs a dále k severu po Stuartově silnici do Darwinu. Zde se k výpravě připojil Eric Brandl, pracovník Welfare Branch, úřadu pro sociální otázky, jenž byl pověřen úlohou vládního pozorovatele v expedici. Odtud se počátkem července 1969 vydala do Arnhemské země, kde čeští vědci našli domorodce žijící ještě původním způsobem života.

Josef Brinke, který mezitím do Darwinu přiletěl, se připojil ke druhé pracovní skupině, která 15. července vyjela po Stuartově silnici na jihovýchod do Katherine a odtud do vládní osady pro domorodce Bamyili v rezervaci Beswick. Zde členové Brinkeho skupiny poznali první příslušníky kmene Rembaranků a tady se také nakrátko setkali s první skupinou výpravy, která směřovala do divočiny Arnhemské země. Vědci prováděli antropologická měření a demografická šetření Rembaranků, pořídili unikátní filmové a fotografické záběry a získali cenné sbírkové etnografické předměty.

Obě skupiny československé expedice procestovaly Arnhemskou zemi křížem krážem. V buši jejich příslušníci našli malby domorodců žijících ještě původním způsobem, jichž v té době už byly pouhé stovky. Pozorovali zvyky domorodců potvrzující jejich dokonalé sepjetí s přírodou. „Tanec začal. Čtenář mi promine,“ píše Brinke ve svém cestopise, „ale ten tanec sám o sobě lze opravdu jen velmi těžko popsat. Bylo to prostě naprosto dokonalé napodobování chování ptáků v přírodě, velmi bystře odpozorované. Tanečníci dokonce počítají i s prachem, pokrývajícím zem, a chvílemi jej zvířili tak, že se téměř ztráceli v jeho oblacích.“ Po šesti týdnech se Brinkeho skupina vrátila do Darwinu. Ve zbývajícím čase Brinke navštívil ještě vládní domorodou osadu Maningrida na pobřeží Arafurského moře.

Během cesty expediční vétřieska dorazila k misijní stanici Oenpelli a k bizarním skalním útvarům Nimbuwá, s nimiž jsou spojeny domorodé pověsti. Stejnou cestou se Brinkeho pracovní skupina vrátila zpět. Z Darwinu pak po skončení práce výprava zamířila přes Queensland k pobřeží Pacifiku, kde její účastníci filmovali podmořský život na Velkém bradlového útesu a navštívili Hookův ostrov. Poté se vydali podél západního pobřeží na jih. Cesta českých přírodovědců skončila v Sydney 15. listopadu 1969. Účastníci Moravského muzea v Brně zmapovali svět australských domorodců skutečně v hodině dvanácté. Už před čtyřiceti lety konstatovali, že mládež o tradice nejeví zájem a legendy, zvyky a zpěvy postupně zanikají. Je to daň za přechod z doby kamenné do současnosti. Svět, který ještě spatřili a zdokumentovali čeští vědci v roce 1969, bychom dnes marně hledali.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články