Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Vulkány Nízkého Jeseníku

118-000.jpg
Martin Janoška, Čtvrtek, 4. prosince 2008
Kdo by nechtěl vidět na vlastní oči sopku? Netřeba jezdit nikam daleko, sopky máme i doma. Většinou se o nich mluví v souvislosti s Českým středohořím nebo Řípem.

Podstatnou část území severní Moravy a Slezska vyplňuje rozsáhlá vrchovina Nízký Jeseník.

Drsná podhorská krajina, tvořená mozaikou pastvin, kamenitých polí, tmavých jehličnatých lesů a malebně položených městeček a vesnic je průmyslem málo postiženou, řídce osídlenou a hodně zapomenutou oblastí. Nedílnou a charakteristickou součástí Nízkého Jeseníku jsou mnohé geologické a geomorfologické objekty. Vedle typických hald kdysi hojně těžených břidlic a tajuplných opuštěných štol s koloniemi netopýrů jsou to především zbytky našich nejmladších vulkánů.

Vulkanismus patří k pozoruhodným kapitolám vývoje Nízkého Jeseníku. Zrodil se jako důsledek horotvorných tlaků vrásnících se Alp a Karpat, které rozlámaly starý a křehký Český masiv na soustavu ker, což uvolnilo cestu magmatu z hlubin zemské kůry na povrch. Místní sopky patří spolu s Komorní hůrkou u Františkových Lázní k poslední, nejmladší fázi českého vulkanismu a byly činné ještě ve starších čtvrtohorách před jedním a půl milionem let. Ve škále rozvláčného geologického času to znamená „ještě včera“.

Nízké stáří a relativní zachovalost nízkojesenických sopek umožňují poznání a představu vulkanických pochodů v konkrétní krajině, jejíž charakteristické rysy se od dob sopečné činnosti příliš nezměnily.

Naše nejzachovalejší sopka Velký Roudný.

Kužel Velkého Roudného

Nejzachovalejší sopkou v Nízkém Jeseníku je hora Velký Roudný (780 m), která se zdvíhá u obce Roudno, asi 12 km jihovýchodně od Bruntálu. Jde o typický stratovulkán – tedy sopku s vrstevnatou stavbou vyvrhující v opakujících se intervalech látky v plynné, pevné i kapalné fázi. Bývalá sopka, jejíž sopečné produkty dnes pokrývají plochu 8 km2, dodnes výrazně vystupuje nad své okolí a tvoří dominantu ploché a zarovnané krajině Nízkého Jeseníku. Kužel Velkého Roudného s nejlépe vyvinutou stratovulkanickou stavbou u nás je chráněn jako národní přírodní památka. Vrchol, kde stojí kaple a informační tabule, zpřístupňuje zelená turistická značka z obce Roudno.

Kráter, který by si asi většina z nečetných návštěvníků přála na vrcholu vidět, bohužel už neexistuje. Stratovulkány, tvořené z velké části sypkým, málo zpevněným materiálem, totiž podléhají velmi snadno erozi a jejich původní tvar ze zemského povrchu působením vody, větru a jiných přírodních vlivů rychle mizí. Je však zřejmé, že centrum vulkanické aktivity se shodovalo s polohou dnešní kopcovité vyvýšeniny. Dokládají to vrcholové skalky, tvořené fialově šedou, velmi pórovitou lávou, která svou petrografickou povahou signalizuje, že vyplňovala kráter nebo přívodní dráhu do něj, tzv.

sopouch. Důvodem, proč si Velký Roudný zachoval na rozdíl od jiných nízkojesenických sopek do značné míry svůj původní tvar, je právě existence bohaté lávové výplně sopouchu. Ta zpevnila sopečný kužel a výrazně zpomalila jeho destrukci.

Vrstvy tufů a barokní poutní kostel

Sopečné bomby Uhlířského vrchu

Další významnou nízkojesenickou sopkou je Uhlířský vrch, jenž vystupuje pouhé tři kilometry jihozápadně od Bruntálu. Uhlířský vrch představuje poněkud jiný stratovulkán než Velký Roudný.

Zřejmě díky nerovnostem předvulkanického zemského povrchu nedošlo k tvorbě typického sopečného kužele, ale kolem poměrně rozlehlého kráteru vznikl z vyvrhovaných sopečných materiálů (pyroklastik) podkovovitý val, otevřený směrem k východu, kudy vytékala láva. Uhlířský vrch prodělal minimálně dvě erupce, při nichž vznikl až 70 metrů mocný nános sopečných usazenin. Centrum vulkanické činnosti se nacházelo severozápadně od dnešního vrcholu, a je tedy zřejmé, že Uhlířský vrch představuje pouhé erozní torzo někdejšího stratovulkánu, který podlehl mnohem větší destrukci než Velký Roudný.

Produktem druhé, mladší erupce a zároveň jižním pozůstatkem výše zmíněného podkovovitého valu jsou načervenalé tufy, odkryté v lomu těsně pod dnešním vrcholem.

Obnažený, doslova učebnicový profil chráněný jako přírodní památka se skládá z pěti lomových stěn, celkově je asi 40 metrů vysoký a téměř 300 metrů dlouhý.

V pyroklastickém materiálu pod Uhlířským vrchem zasluhují největší pozornost sopečné bomby a balvany. Mají často zřetelný aerodynamický tvar kapky, bochníku, vřetena, mandle nebo hrušky. Na mnohých exemplářích je zřetelně vidět zatočená vnitřní struktura, která vznikla sbalením a rotací žhavotekutých lávových útržků při průletu atmosférou.

Obdobné tufy jako na Uhlířském vrchu jsou k vidění rovněž na nedaleké Venušině sopce (655 m), vzdálené čtyři kilometry jižně od Bruntálu u obce Mezina. Tufy zde vystupují v bývalém jámovém lomu přímo na plochém, nepříliš výrazném vrcholu, odkud je krásný rozhled do okolní krajiny. Zdejší odkryvy jsou však bohužel značně zašlé a zarostlé a průřez tufovými vrstvami lze zhlédnout prakticky jenom v severní části, kde byly během těžby vylámány výklenkovité komory (pozoruhodná je zde například sopečná bomba velká až 1,5 m). Přes nevýrazný tvar má Venušina sopka ve srovnání s jinými vulkány Nízkého Jeseníku zřejmě nejmenší stáří. Nasvědčuje tomu nízký stupeň zpevnění pyroklastického materiálu.

Lávový proud Venušina vulkánu

Ze všech nízkojesenických sopek vytékaly čedičové lávové proudy. Dříve vyplňovaly sníženiny zemského povrchu, dnes je v terénu můžeme identifikovat jako mírně vyklenuté protáhlé hřbety, protože čediče, které utuhnutím lávy vznikly, jsou tvrdší než okolní horniny.

Lávový proud Uhlířského vrchu dosahuje délky 1800 metrů a vytékal směrem na východ. Jeho dnešní terénní hřbet obloukem objíždí silnice i železnice.

Z Venušiny sopky vytékaly lávové proudy směrem na severovýchod do údolí Černého potoka. Právě zde na východním úbočí hory se nachází opuštěný lom s krásnou ukázkou sloupcovité odlučnosti čediče, který dokumentuje vnitřní stavbu dvou lávových proudů. Jednotlivé sloupy jsou 5–12 metrů vysoké a 20–50 centimetrů široké. Ve střední části lomu jsou orientovány vertikálně, v pravé lomové stěně se stáčejí do šikmé polohy, což signalizuje terénní nerovnost někdejšího předvulkanického zemského povrchu. Lom pod Venušinou sopkou představuje nejhezčí ukázku kamenných varhan na Moravě a ve Slezsku a je chráněn jako přírodní památka pod názvem Lávový proud u Meziny.

Lávové proudy vytékaly samozřejmě také z Velkého Roudného. Při pohledu do mapy zřetelně vystupuje například tři kilometry dlouhý a 1,5 kilometru široký proud „Černého lesa“, který jazykovitě vybíhá na jih až jihovýchod od vrcholu. V mapě ohraničení tohoto lávového proudu velmi dobře kreslí potok Lesná, který jej velkým obloukem obtéká. Zdaleka největší je ovšem lávový proud „Chřibského lesa“ dlouhý pět kilometrů, který dosahuje šířky 900 metrů a mocnosti přes 50 metrů.

Sopka nad jezerem

K lávovému proudu „Chřibského lesa“ se váže pozoruhodná událost, která v době činnosti Velkého Roudného významně ovlivnila okolní krajinu. Lávový proud totiž vtekl do blízkého údolí řeky Moravice, čímž vznikla přirozená přírodní hráz o mocnosti zhruba 50 metrů. Je samozřejmé, že za tak velkou překážkou se dočasně vytvořilo jezero, v jehož hladině se pak po jistou dobu zrcadlil vybuchující a žhnoucí Velký Roudný. O tom, že toto tvrzení není převzato z pohádky, existuje řada důkazů. Nejzachovalejší z nich lze najít u jižního okraje obce Razová. Jde o vrstvy šedočerných hornin, jež se svým složením a částečně i vzhledem podobají tufům na Uhlířském vrchu nebo Venušině sopce. Nevznikly však v suchozemských podmínkách, ale usadily se v klidné jezerní vodě vlivem gravitace a vlnění. Dokládá to jednak výrazná vrstevnatost, jednak významná příměs vodou omletých oblázků, tvořených nevulkanickým materiálem. Podíl vulkanických pyroklastik, která do jezera zčásti napadala, zčásti byla naplavena vodními toky ze souše, činí zhruba sedmdesát procent. Zbytek připadá na nevulkanické horniny, jež se vyskytují v nejbližším okolí. Jejich zaoblené valounky svědčí o tom, že byly do jezera přineseny vodním tokem. Není pochyb o tom, že tyto horniny představují zbytek kdysi rozsáhlejšího pokryvu jezerních usazenin, který se vytvořil v dočasně existujícím jezeře, jež vzniklo vyplněním údolí Moravice lávovým proudem Velkého Roudného.

Jezerní vulkanické usazeniny jsou chráněny jako přírodní památka. Zajímavé je, že novodobý vývoj okolní krajiny určovaný činností člověka se tak trochu zopakoval.

Zhruba ve stejných místech, kde se rozlévalo pravěké jezero, byla vybudována přehradní nádrž Slezská Harta, v níž se zrcadlí vulkány Velký Roudný i Venušina sopka. Bohužel, anebo chválabohu, už vyhaslé.


Pyroklastika, tufy a tufity

Souhrnně se pevné sopečné vyvrženiny označují názvem pyroklastika. Vulkán je produkuje buď v primárně pevném stavu, anebo ve formě žhavotekuté lávy, která však na zemský povrch dopadá již v utuhlé, silně pórovité pevné fázi. Pyroklastika se podle velikosti dělí na sopečný popel, sopečný písek, lapilli (2 mm-6,3 cm), sopečné bomby (6,3–25 cm) a sopečné balvany (více než 25 cm). Součást pyroklastik tvoří rovněž strusky, což jsou kousky lávy zcela nepravidelného tvaru, často spečené dohromady. Pyroklastické částice mohou být černé, šedé, hnědé, nafialovělé nebo červenohnědé. Usazováním vrstev pyroklastik vzniká vulkanosedimentární hornina tuf, která svým vzhledem připomíná škváru. Pokud k usazování sopečných vyvrženin docházelo spolu s nesopečným materiálem ve vodním prostředí, tvoří se zřetelně vrstevnatý tufit.

Soutěska Rešovských vodopádů.

Soutěska Rešovských vodopádů

S nízkojesenickým vulkanismem vzdáleně souvisí i skalní soutěska se známými Rešovskými vodopády. Její vznik podmínilo čočkovité těleso neobyčejně tvrdého porfyroidu, přes které si říčka Huntava musela napříč prořezat cestu. Jedná se o málo běžnou, slabě metamorfovanou, původně vulkanickou horninu s vysokým obsahem křemene, jejíž minerální složení odpovídá dnešnímu ryolitu. Vznikla za dávné vulkanické aktivity v období devonu, která na rozdíl od „včerejších“ čtvrtohorních suchozemských erupcí probíhala na mořském dně.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články