Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Všichni na Mont Blanc?

58-001.jpg
Michal Smetánka, Pátek, 2. března 2007
I když svou nevelkou obtížností patří mezi „snadněji přístupné“ vrcholy, společně s Aconcaguou, Kilimandžárem, Elbrusem a koneckonců i s Everestem, přesto si vyžádá každý rok desítky lidských životů…

Výška 4807 metrů nad mořem jej pasuje na nejvyšší horu Evropy, když nepočítáme Američany vyzdvihovaný Elbrus. Díky tomu se stává každoročně cílem tisíců turistů. Každý chce alespoň jednou za život stanout na střeše Evropy. To je ale zároveň jedna z hlavních příčin, proč se z něj stává společně s Matterhornem nejnebezpečnější hora Evropy. Když vydrží pěkné počasí, stane na vrcholu každý den i tři sta lidí. Davy nezkušených alpinistů se ženou po úzkých římsách a hřebenech k vrcholu. Všechna bezpečnostní pravidla a vzájemná ohleduplnost jdou stranou. Každý chce ten den dobýt vrchol. Na hřebeni není výjimkou i dvanáct navzájem svázaných alpinistů, kteří si jeden druhému šlapou po laně. Vyhnout se takové skupině je nebezpečné a je to téměř nadlidský výkon. Když se navzájem střetnou dvě taková družstva na sotva třiceticentimetrové římse, připomíná to ruskou ruletu. Právě vzájemná bezohlednost lidí má za následek tolik obětí. Z hor se vytrácí kdysi tak rozšířené přátelství a vzájemná pomoc. Nejlépe to vystihl německý deník Süddeutsche Zeitung, když napsal:,,Když se mluví o horolezeckém kamarádství, člověk z nížiny uctivě mlčí. To, co o něm víme z knih a zpráv, většinou vypadá jako ušlechtilost sama. Tím spíš, když jde o expedici, kde je jeden odkázán na druhého. Tady ještě pojmy mužstvo a partnerství na laně rozhodně nemohou být nahrazeny módním slovem tým…“ Před rokem jsem byl v táboře u chaty Tete Rousse (3167 m) svědkem rozhovoru mezi jedním klientem cestovní kanceláře a horským průvodcem. Klient chtěl za každou cenu pokračovat k chatě Gouter (3817 m). Průvodce mu cestu nedoporučoval kvůli špatné fyzické kondici a špatné aklimatizaci, ale klient mu odpověděl:,,Za­platil jsem si zájezd na Mont Blanc a vy mi nebudete nic zakazovat.“

Závěrečná část kuoláru pod chatou Gouter (3817 m n. m.)

Zbytečné ztráty

Je pravda, že nikdo nemůže nikomu zakázat výstup na jakoukoli horu, byť by byla sebevíc nebezpečná a alpinista třeba i úplně nezkušený. Stává se dokonce, že klienti zažalují horské vůdce za to, že nedosáhli vrcholu! Druhý den navečer se alpinista zřítil, když se vracel kuloárem od chaty Gouter k chatě Tete Rousse. Sice dosáhl vrcholu, ale zaplatil za to tím nejcennějším, vlastním životem. A to nebyl jediný tragický případ. Během těch šesti dnů, co jsem byl na Mont Blanku, přišli o život tři alpinisté, a dokonce zahynul i jeden francouzský horský vůdce. Přitom právě ten by měl znát Mont Blanc jako nikdo jiný. Jenže spěch nebo malá chvilka nepozornosti stačí k tomu, aby se člověk zřítil.

Asi nejvíce obětí na horách má za následek výšková nemoc. Přitom této pohromě horolezců se dá celkem dobře předejít dobrou aklimatizací. Správná aklimatizace je spolu s počasím klíčovým faktorem k dosažení vrcholu. V Alpách a kolem masivu Mont Blanku je mnoho menších vrcholů na správnou aklimatizaci. Ale ty nikoho nezajímají, všichni jsou tu jen kvůli nejvyšší hoře. Studie vědců před několika lety prokázala o aklimatizaci jednoduchá fakta: výšce 5500 metrů nad mořem se může lidský organismus plně přizpůsobit a bez větších problémů v ní i přežívat. Nad šest tisíc metrů lidský organismus vydrží jen několik dnů… Drtivá většina alpinistů, kteří se vydají na Mont Blanc, je aklimatizována špatně nebo vůbec ne. Na výškovou nemoc nepomáhají ani léky, ani vitaminy. Jedinou pomocí je dostat se rychle dolů. Stačí tři sta výškových metrů a člověku se udělá mnohem lépe. V březnu jsem byl svědkem úmrtí tří amerických alpinistů na Kilimandžáru. Neaklimatizovali se a zemřeli při výstupu na dehydrataci a vyčerpání.

Naštěstí k vrcholovým chatám na Mont Blanku je možné přivolat záchranný vrtulník. Třeba na Aconcague ale tato služba není k dispozici. Často se stává, že horolezec zemře ve stanu na vysokohorskou nemoc. Nezachránil ho záchranný vrtulník ani kamarádi, kteří by ho snesli dolů. Stane se třeba, že kvůli špatnému počasí není možné vyjít ze stanu. Bouře v šesti tisících metrech může být neuvěřitelně silná a obvykle trvá i několik dní. Do několika málo dnů člověk zemře v důsledku výškové nemoci na dehydrataci a vyčerpání. Bohužel je na Mont Blanku častým jevem, že je záchranná letecká služba využívána jako taxík. Záchranáři se tomu snaží zabránit a svážejí dolů do údolí jen velmi těžké případy. Když se vám udělá na Gouteru zle, nechají si vás tam přes noc, aby se přesvědčili, že nic nepředstíráte a že vrtulník je jediná možnost, jak vás dostat dolů. Po noci, kdy člověk sotva stojí na nohou, si leckdo rozmyslí šplhat do výšek bez aklimatizace a slušných horolezeckých zkušeností.

Sousední hřebeny při cestě na vrchol Mont Blanc.

Chceš na Kili? Zaplať!

V dnešním světě komerčních expedic neexistuje hora, která by se nedala koupit. Celosvětově se komerční lezení nazývá global trip. To znamená, že i nejnezkušenější alpinisté si mohou přes turistickou kancelář zaplatit expedici na jakoukoli horu. Nejvíce se komerční lezení prosazuje na Kilimandžáru. Dokonce kvůli tomu vzniklo třicet kilometrů od výstupových cest na nejvyšší horu Afriky mezinárodní letiště. Nese jednoduchý název -Kilimanjaro International Airport. Slouží převážně turistům, kteří přiletí až pod samotný svah sopky. Další banalitou je fakt, že všechny výstupy na,,Kili“ musejí organizovat místní turistické kanceláře. Tanzanská vláda se z této atrakce snaží vytěžit co nejvíce. Na hoře je v sezoně tak plno, že se musí čekat i několik dní na povolení.

Po tom, co byly zlezeny všechny známé vrcholy, připravili jsme se o všechna překvapení a expediční vysokohorské lezení je dnes otázkou osobní prestiže a sebechvály. Ale pravdou pořád zůstává, že i ta nejkrásnější a nejvyšší hora nestojí ani za jeden lidský život.


Výstup na Mont Blanc třídenní výlet

Na vrchol Mont Blanku vede několik cest. Asi nejjednodušší a nejpoužívanější je cesta přes chaty Tete Rousse a Gouter. Nejlepším místem pro start je městečko Les Houches (10 km východně od Chamonix).

1. den – Z Les Houches dojedete lanovkou do stanice Bellevue. Zde přestoupíte na zubačku Tramvay du Mont Blanc, kterou se svezete až do konečné stanice Nid d’Aigle (2372 m), odsud již musíte pěšky. Po zhruba třech až čtyřech hodinách normální chůze dorazíte k chatě Tete Rousse (3167 m).

2. den – Od chaty Tete Rousse vede strmá cesta k chatě Gouter. Je to nejnebezpečnější místo na celé trase výstupu na Mont Blanc. V horních částech je cesta jištěna ocelovými lany. Po třech až čtyřech hodinách dorazíte k chatě Gouter (3817 m). Odtud už po ledovci vede přehledná a vyšlapaná cesta k vrcholu Mont Blanku. Cestou minete chatku Vallot (4362 m), dále přes dva pahrbky Grande Bosse 4513 m a Petite Bosse 4547 m. Stoupá se stále po hřebeni až na vrchol Mont Blanku. Zpátky se jde stejnou cestou až k chatě Tete Rousse.

3. den – Opět od chaty Tete Rousse ke konečné stanici zubačky Nid d’Aigle a dále lanovkou do Les Houches.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články