Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Vražedný klenot

104-1.jpg
Autor článku: Markéta a Michael Foktovi, Středa, 6. dubna 2011
Autor fotografií: Markéta a Michael Foktovi
Věčné, nádherné i krvavé. Nejtvrdší na světě, a přesto obměkčily nejedno srdce. Mnohá srdce kvůli nim však přestala bít. Provázejí lidstvo od nepaměti. Kamkoli se dostanou, vyvolávají silné a rozporuplné pocity. Diamanty.

Často se říká, že diamanty jsou věčné. Lidské životy jsou však o to pomíjivější a právě při těžbě nejtvrdších ze všech drahokamů jich předčasně vyhasíná víc než dost. Ačkoli jsou čisté diamanty průhledné a více než hmotu připomínají dokonalou světelnou iluzi, představují zkoncentrované bohatství. Dobře vybroušený kámen o hmotnosti pouhého gramu, tedy pěti karátů, může stát skoro dvacet milionů korun. Kdybyste chtěli jeho cenu vyrovnat ve zlatě, museli byste naskládat na váhu asi dvacet kilogramů žlutého kovu.

Nádhera potřísněná krví

Jistě i díky tomu, že se dají snadno skrýt, se diamanty staly oblíbeným platidlem nejrůznějších vzbouřeneckých armád a geril. „Diamanty cestují rychle,“ pronesl prý trefně bezpečnostní expert Ian Smillie. Patří k zakladatelům mezinárodní organizace známé pod jménem Kimberleyský proces, která má dohlížet na legálnost obchodu s diamanty. Když k tomu přičteme, že se uhlíkové drahokamy často nacházejí v Africe, Jižní Americe či jihovýchodní Asii, kde polovojenské skupiny nezřídka působí, vyjde nám hodně ošemetný výsledek.

Diamantům, které zaplatily zbraně pro povstalce, se přezdívá krvavé nebo také konfliktní. A nikoli bezdůvodně. Ve válkách, které příliv peněz z diamantového obchodu živil, zahynuly statisíce lidí a miliony dalších trpěly. Jen během občanské války v západoafrické Sieře Leone usekali zdrogovaní vojáci, často ještě děti, ruce a nohy statisícům lidí. Zmrzačené oběti žijí ve smutných táborech poblíž hlavního města Freetown.

Podle oficiálních pramenů poklesl díky kontrole během posledních deseti let podíl obchodu s krvavými diamanty na světovém trhu z někdejších patnácti procent na jediné. Matematika s logikou jsou však vědy exaktní a některé věci spolu prostě neladí. Guinea, malá země v neklidné západní Africe sousedící s válkou rozvrácenými státy, například „zázračně“ zvýšila svou těžbu diamantů meziročně o pět set procent. Libanon vyveze víc diamantů, než kolik jich dovezl. Na svém území přitom nemá žádná naleziště. Ve státech západní Afriky zároveň žije silná libanonská menšina ší‘itů, kteří mají obchodní styky se svou domovinou. Koloběh kamenů přes dva kontinenty se tím podle všeho uzavírá.

Nejlepší taktikou je dostat kameny přes třetí zemi na mezinárodní trh a smíchat s legálními kameny. Je totiž možné vystopovat původ surových diamantů, po vybroušení jsou však podobné snahy zcela bez šance. Zdá se, že diamanty potřísněné krví dodnes ročně vynášejí miliardy dolarů. Lidé navíc trpí i tam, kde je podle práva vše v pořádku. Africké občanské války sice utichají, vojáci však stále nutí pracovat dělníky v dolech za nelidských podmínek. Z diamantového byznysu podle všeho profituje jak pákistánský Tálibán, tak bojůvky v Pobřeží Slonoviny. A co s případem, kdy vláda sama obsadí vlastní diamantové doly? Přesně to se stalo před dvěma lety, kdy vrtulníky armády prezidenta Mugabeho vysadily vojáky v zimbabwské důlní oblasti Marange. Zemřely při tom dvě stovky lidí a armáda nutí nevybíravými prostředky ostatní dřít v dolech do úmoru. Regulace obchodu s diamanty jsou však na takovouto situaci krátké. Nejde přece o žádné povstání.

Velký bratr se dívá

Stejně jako všechno na světě má však i obchod s diamanty svou druhou tvář. Tu legální a až úzkostlivě bezpečnou. Jde tu o velké jmění. Jdeme po antverpské ulici Hoveniersstraat. Na první pohled se neliší od jiných dopravních tepen v okolí. Rozdíl je pouze v tom, že tudy ročně proteče třicet miliard dolarů. Zdmi zdejších burz, laboratoří a brusíren projdou čtyři pětiny všech surových diamantů a polovina briliantů, které se na světě ročně vytěží či vybrousí.

„Fotografujte, co potřebujete,“ usmívá se Philip Claes z antverpského diamantového centra. „Jenom schovejte aparáty, jestli přijede dodávka bezpečnostní služby. Pak by mohly nastat problémy. Často převážejí diamanty za miliony dolarů.“ Hoveniersstraat je snad nejbohatší a také nejbezpečnější ulicí Belgie. Obchodníci mnoha národností tu chodí s váčky plnými diamantů jen tak z domu do domu. Jinde ve světě věc naprosto nepředstavitelná. Monitorovací systém celé „Diamantové čtvrti“ je tak propracovaný, že tento zdánlivý hazard tolerují i některé pojišťovny. Jejich pojistky se údajně vztahují i na kameny přenášené mezi budovami tří obchodních ulic.

„Nejlepší ochranou je ale obyčejná lidská soudržnost – jako v minulosti,“ vysvětluje Philip Claes. „Uvidíte to na vlastní oči na diamantové burze. Tam ale fotit nemůžete, obchodníci jsou na to citliví.“ Procházíme přes dva bezpečnostní rámy a jednu osobní prohlídku. I lidská soudržnost má podle všeho své meze. Nejspolehlivější bezpečnostní prvek nám ale Philip ukázal u vchodu do hlavní auly Beurs voor Diamanthandel. „Žádné čipy ani lasery. Stačí normální fotky s popisky,“ usmívá se. Na obyčejné nástěnce mezi nabídkami a poptávkami na diamanty za miliony se mračí tváře tří mužů. „Každý obchodník, který jiného podvede, se tady octne. Nikdo jiný už s ním obchod neuzavře.

A nejen to – podobné vývěsky jsou i v ostatních diamantových burzách po celém světě. V našem obchodě se levoty nevyplácejí.“ Obchodníci se mezi sebou hlídají lépe, než kdyby tu hlídkovala policie. „Máme dokonce vlastní systém arbitráží, které řeší případné obchodní spory. Rozepře o miliony se proto k soudu často ani nedostanou. A když už ano, tak soudci většinou naše závěry respektují,“ dodává Claes.

Pravý, nebo falešný? Další rám a další prohlídka. Tentokrát ve vchodu certifikační laboratoře HRD. Koupit diamant je sice dobrá investice, musí však být kvalitní a především přírodní. Syntetické kameny mají pouze zlomkovou cenu a hodnotu těch přírodních může srazit řada záludností. „Každý diamant, který tu přijmeme k přezkoumání, dostane dvě čísla. Pod jedním ho dohledá klient, pod druhým ho vedou zaměstnanci. Nikdo z hodnotitelů nezná obě najednou,“ říká Philip. Pokušení z uplácení a přizpůsobování výsledků by zkrátka mohlo být moc velké.

Pak následuje přístrojové zjištění, jestli někdo na analýzu nepodstrčil syntetický kámen. „Pozná se to podle světla. Je to jako na semaforu: zelená barva je v pořádku, oranžová značí pozor – stop!“ Zvážením přírodního diamantu se pak zjistí první z jeho čtyř hlavních parametrů ovlivňujících cenu – hmotnost v karátech. Není výjimkou, že diamant obsahuje cizorodé částice nebo třeba pukliny. „Čistotu kamene hodnotí nezávisle tři odborníci a výsledek platí, až když se shodnou. V případě rozdílných verdiktů nastupuje další trojice.“ Pak laboranti zjišťují, jak se testovaný diamant „vybarví“. Ne každý je totiž čistě průhledný.

Atomy cizích prvků ho můžou zbarvovat dožluta, dorůžova i jiných odstínů. Barvu testují zaměstnanci pouhým okem pomocí vzorové sady diamantů – nebo také moderní přístroje. „Když se obě analýzy rozcházejí, přikláníme se k lidem. Není nad vkus a vnímání lidského oka,“ usmívá se Philip Claes. „Laborant však může posuzovat barvu kamenů jen dvacet minut v kuse. Pak se na rozdíl od přístrojů jeho zrakové orgány unaví.“

Tajemství průhlednosti

Poslední z hlavních věcí, která cenu kamene ovlivňuje, je kvalita jeho brusu. Surový diamant totiž moc hezký není. Připomíná matný kousek skla. Ohnivé kouzlo lomu světla mu vdechnou až zručné ruce brusičů. Typy diamantových brusů jsou přitom popsané s matematickou přesností a „přehmat“ v leštění samozřejmě cenu snižuje. „Než se do broušení kamene pustíme, musíme ho důkladně prostudovat,“ vysvětluje Philip. „Jen tak je možné zajistit, aby se z výsledného briliantu odstranilo maximum nečistot a drahokam byl nakonec co největší.“ I tak ale surový diamant při broušení ztrácí přibližně polovinu své původní velikosti.

Kdyby byl největší z diamantů tohoto vzorníku pravý, stál by několik set tisíc korun.

Vstupujeme do úzké dílničky v podkroví jednoho z domů „Diamantové čtvrti“. U podivných strojů připomínajících ze všeho nejvíc ruční soustruhy se tu činí asi desítka mužů v montérkách. „V dobách bez elektřiny byly brusičské dílny v podkroví kvůli nejlepšímu světlu. Dnes spíše držíme tradici,“ vysvětluje Philip stísněné prostředí. Diamant je nejtvrdším materiálem na Zemi. Nejde tedy brousit ničím – s výjimkou jiného diamantu. „Záleží na natočení kamenů, molekulární vazby uvnitř diamantu jsou totiž v určitém směru slabší,“ vysvětluje Philip. Dnes se používají řezací či brusné kotouče pokryté diamantovým prachem. „Přesto však jde o zdlouhavou dřinu,“ upozorňuje odborník. Doporučená rychlost řezání drahokamu je dva milimetry za hodinu. Porcování velkého diamantu proto může trvat i několik dnů a broušení ještě mnohem déle.


Diamanty a hvězdy

  • Topmodelka Naomi Campbellová se dostala do potíží, protože údajně přijala krvavé diamanty z Libérie. Měl jí je darovat bývalý liberijský prezident Charles Taylor, který je nyní obžalován za válečné zločiny u soudu v nizozemském Haagu. Na celou věc upozornila hollywoodská herečka Mia Farrowová, která byla stejně jako modelka na galavečeři pořádané Nelsonem Mandelou, kde mělo k předání drahokamů dojít.
  • V roce 2006 měl premiéru film Krvavý diamant s Leonardem DiCapriem v hlavní roli. Brzy poté se na hvězdu filmu obrátili se žádostí o pomoc Sanové (lidově Křováci) z Kalahari, které podle nich vyhnali z jejich lovišť v rezervaci těžaři, kteří zde chtějí dobývat diamanty. Teď Sanové živoří ve sběrných vesnicích. Diamantový koncern De Beers spustil v reakci na film masivní kampaň přesvědčující o nezávadnosti těžby diamantů v Africe. Bál se poklesu zisků z prodeje.
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články