Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Vladimír Plešinger: Umět si říct: Ono to nějak dopadne…

1vladimirplesinger.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Pondělí, 28. listopadu 2011
Autor fotografií: Martin Novák a archiv V. Plešingera
„Chávez je strašný populista, zažil jsem jej, když řečnil. Zaplatí lidem autobusy, vezme si dalekohled a haleká, že si ho vzal, aby viděl i na posledního v davu, protože mu na každém záleží. Dostat do téhle situace na suroviny tak bohatou zemi, jako je Venezuela, to je kumšt.“

Nadhled, houževnatost a zvědavost jsou hlavními atributy Vladimíra Plešingera. I proto si vybral zaměstnání geologa, které mu nakonec umožnilo uskutečnit, o čem vždy snil – cestovat a poznávat. Z plánovaného pracovního půlroku ve Venezuele se stalo šest let. I když na svoji vlast nedá dopustit, v Čechách se potom nikdy dlouho nezdržel. Svoje dlouhodobé pobyty v jihoamerických a afrických státech promítl do svých knih, jež pro důkladné poznání daných zemí nazývá pobytopisy. Sám říká, že skutečnost popisuje, jak ji prožil a jak ji zná.

Kolik času je potřeba strávit v cizí zemi, než je možné o ní napsat knihu? Kdy si řeknete, že už máte dostatek informací?

Svěřím vám svoji technologii – píšu si deníky, bez nich bych nebyl schopný psát něco dalšího, nemám fabulační talent. Začal jsem psát v den, kdy jsem prvně letěl přes oceán, což byl naprosto klíčový a převratný moment v mém životě. Domyslet něco, co je v deníku nastíněno, pak pro mě těžké není. Miluju výraz „he mixed a story“, který jsem si kdysi přečetl v souvislosti s nějakou knihou. I já míchám příběhy s reáliemi a historií, každá kapitola v mé knize je trochu pelmel.

Kudy vedla cesta k životu z velké části strávenému mimo evropský kontinent?

V době, kdy jsem studoval, byla situace tak beznadějná, že jsem o cestách mohl leda snít. Rozhodl jsem se tedy vystudovat přírodovědeckou fakultu, abych aspoň nemusel sedět v kanceláři. Jakmile jsem začal pracovat jako geolog, hlásil jsem se na všechna možná výběrová řízení. Ať padla Nigérie, Barma, bylo mi to jedno. Nakonec mi ředitel tehdejší Stavební geologie nabídl cestu do Venezuely za podmínky, že hovořím španělsky. Odcestoval jsem pak na půl roku s možností prodloužení a zůstal jsem šest let. Z původní funkce geologa jsem skončil jako vedoucí expedice, který kromě odborné činnosti plnil i funkci účetního projektu a tlumočníka svým kolegům, tedy vrtným technikům a vrtmistrům. Když jsem se pak hlásil na projekty organizované OSN, uspět při výběrovém řízení bylo díky zkušenostem z Venezuely snazší.

„Jsem lehkomyslný a trochu povrchní empirik. Bez těchto vlastností bych asi řadu situací zvládal hůře nebo vůbec,“ říká o sobě Vladimír Plešinger.

Podařilo se vám za minulého režimu do zahraničí vyvézt i svoji rodinu?

Nakonec ano. Měl jsem štěstí na nadřízeného. V partaji jsem nebyl, ale byl jsem „čistý“, takže i když to s Venezuelou nejdříve nevypadalo, po tom, co jsem tam byl rok sám, přijela i žena se synem. S OSN jsem pak cestoval do Afriky. Na tu jsem dosud zatížený, manželka ovšem nikoli. Když syn ve Středoafrické republice málem zemřel na malárii, vracel jsem se pak na tento kontinent bez rodiny. Honza za mnou pak po pár letech začal jezdit sám. Paradoxně malárie byla zlatá proti tomu, co zažil za války v Kosovu a Čečně jako člen týmu Člověka v tísni.

V čem spočívala vaše práce pro OSN?

Účastnil jsem se programu, který se jmenoval Rural Water Supply – tedy zásobování venkova vodou. Kromě hydrogeologů v něm pracovali technici, kteří vrtali studny, geofyzici prováděli předběžný průzkum, dělali jsme pilotní projekty na využití sluneční a větrné energie, jejichž cílem bylo usnadnit práci ženám – především zbavit je tahání vody z hlubokých studní v kýblech. Afričané jsou ovšem velmi konzervativní; když skončí projekt, stačí malá porucha nového zařízení a oni přejdou ke starým praktikám, přestože ke každému programu patří výchova údržbářů a opravářů. Pak jsem také pracoval pro vlády – připravoval jsem vodohospodářské plány spočívající ve výpočtech zásob podzemní vody a v určení potřeb vody pro populaci v jednotlivých regionech. V Gambii jsem tak navštívil snad každou vesnici a ve Středoafrické republice mi do toho moc nescházelo.

Vybaví se vám z té doby něco vtipného?

Třeba sčítání lidí u skupin pralesních Pygmejů bylo velmi komické s ohledem na skutečnost, že ti moji počítali jen do pěti. Jak potom zjišťovat jejich věk?

Našly by se na současném vývoji v Africe kromě mnoha záporů také nějaké klady?

Když hledám něco pozitivního na vývoji v Africe, dá mi to práci. I v takových zemích, které se cítí být majáky kultury, jako například Senegal. Nechci, aby to vypadalo, že podceňuji černou Afriku, potkal jsem tam skvělé lidi. Ale když Afričan vystuduje na Západě školu, jeho první starost po návratu do vlasti je sehnat si dobré místo na úřadě či ministerstvu, kde se rozděluje bohatství. Tím pádem se minimum z nich reálně podílí na místním rozvoji. Za jedenáct let v Africe jsem nepotkal žádné větší inženýrské dílo, a tím myslím třeba i silnici, vedené od začátku do konce Afričanem. Domorodí odborníci sedí na ministerstvu a na schůzkách s donory jsou mnohdy docela agresivní. Často se setkáte s filozofií vyjádřenou ve větě „přece nám nebudete diktovat, co uděláme s našimi penězi“.

Tato fotografie má zajímavý příběh – vyfotil ji totiž půjčeným aparátem jeden z Pygmejů. S ostřením si pochopitelně moc starostí nedělal.

Řadu let jste strávil ve Venezuele. Mohl byste popsat, jak na vás tehdy tato jihoamerická země zapůsobila?

V sedmdesátých letech se nám zdálo, že je to ráj na zemi. Politici ještě nestačili rozkrást její ohromné bohatství, vždyť jde o zemi s největšími ložisky ropy na západní polokouli. Tím pádem Venezuela měla, nač si vzpomněla. My, kdo jsme přijížděli ze země socialistického tábora, jsme valili oči, co všechno tam jsou schopni nabídnout. A ani kriminalita nebyla nějak extra vysoká. Pak se to pozvolna horšilo, ale skutečná bída přišla s Chávezem, moderním diktátorem rádoby castrovského ražení. Ukázal se naneštěstí jako schopný politik a demagog. Obrátil se na nejchudší vrstvu, to funguje všude. Mám mu nejvíc za zlé ohromnou kriminalitu. Když už je diktátor, měl by potlačit aspoň tyhle věci. V tomto směru, zdá se, nedělá vůbec nic.

Další zemí, která vás uchvátila, je Peru…

Je to především země, kterou nikdy nemůžete úplně poznat. Je po všech stránkách rozmanitá a neuchopitelná. Kdybyste se ptala na lidi, pak musím říct, že někteří její obyvatelé jsou pro nás nevyzpytatelní. Mám na mysli hlavně vysokohorské indiány. Jsou dost tvrdí jak na sebe, tak na cizince. Ti starší mají ostatně neblahou zkušenost s maoistickou guerillou Světlou stezkou, kvůli níž zahynuly desetitisíce lidí. Pokud jde o lidi z peruánského pobřeží, ti jsou v průměru velmi příjemní, špatnou zkušenost nemám ani s indiánskými a míšeneckými obyvateli Amazonské nížiny.

Je pro vás ještě Evropa vůbec něčím zajímavá?

Ale ano, mě zajímá všechno. Evropu mám slušně procestovanou, vlastně jediné moje mezery jsou Andorra a San Marino. Teď jsem se například vrátil z cesty po Kosovu, Makedonii a Albánii. Senzační krajiny, překvapivě vstřícní lidé, což mě překvapilo především u Albánců.

Vladimír Plešinger

Procestoval jste i téměř neprobádané kouty světa. Podařilo se vám na cestách zachytit nebo objevit nějakou vzácnost?

To asi ne, objevoval jsem objevené. Ale dostal jsem se třeba k jedné skupině Pygmejů na rozhraní Středoafrické republiky a Konga – Brazzaville, která měla minimální styky s tzv. „velkými černochy“ a neopouštěla prales, jak je to jinde sezonní zvyk. To je absolutní rarita. Psal jsem o tom v Knize Konga. A pokud jde o můj obor, volal mi nedávno náš přední geomorfolog, že na mých fotkách v knížce Peru pod kůží je zachycený travertinový most. Takových je na světě jenom asi třicet, ale tenhle z jižního Peru dosud nikdo neobjevil. Takže jsem se stal objevitelem, aniž jsem o tom věděl.

Potíže s domorodci, špatná bezpečnostní situace, nemoci, jako je malárie… Jaké další komplikace vás ještě potkaly?

Osobně jsem byl v největším ohrožení asi v Gambii, když jsme podcenili požár buše, a to jsme ujeli opravdu o prsa. Požáry tam postupují velmi rychle, a když vás oheň obklopí, ztratíte smysl pro racionální uvažování. Jó, taky mě asi dvakrát zajali, ale nikdy nešlo o nic vážného. Jednou to bylo za focení – na to jsou v některých afrických zemích alergičtí, a jednou, ve Venezuele, za převoz ledničky v mém autě z jedné lokality do druhé. Že prý jsem neměl fakturu, a tím pádem jsem to ukradl. Nechtěl jsem se policajtovi v zastrčené díře na cestě do Maracaiba vyplatit, tak mě strčil na noc do chlívku.

Jste si vědom nějaké vlastnosti, která se vám na cestách jednoznačně vyplatila?

Rozhodně lehkomyslnost. Tolikrát jsem se dostal třeba ve Venezuele do situací, kdy jsem měl chuť se vším skončit a svoji práci zabalit. Hlubokomyslného jedince by ta beznaděj vedla snad až k sebevražedným myšlenkám. Je ale potřeba umět si říct „ono to nějak dopadne“. A zatím to naštěstí vždy dopadlo.


Vladimír Plešinger (*1938)

Po studiu přírodních věd na Univerzitě Karlově začal pracovat jako geolog a i přes nepříznivé politické podmínky se mu po mnoha pokusech podařilo v roce 1974 odletět služebně do Venezuely, jež se stala první z řady zemí, které měl příležitost důkladně poznat. Následovaly pracovní pobyty v Gambii, Středoafrické republice, Tádžikistánu, Peru a Etiopii. Když se k nim přičtou i krátší konzultační pobyty a turistické cesty, navštívil více než 80 zemí v pěti světadílech. Je úspěšným autorem pobytopisných knih Ztracené Eldorádo, Na březích Gambie, V zemi císaře kanibala, Anděl v Ďábelských horách, Kniha Konga, posledním počinem je Peru pod kůží, a také stovek článků, jimiž přispíval i do Lidé a Země. Žije a pracuje v Praze, nyní připravuje novou knihu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články