Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Vítání jara krví a vodou

42-43.jpg
Autor článku: Vendula Klabusay Martinovská, Čtvrtek, 9. května 2013
Autor fotografií: Profimedia.cz
V jarních měsících se v asijských zemích slaví příchod nového roku. Některé zvyky mají posílit rodinnou pospolitost, jiné pobavit a z některých až Evropana mrazí v zádech. Vždyť kdo by se u nás nechal dobrovolně přibít na kříž?

V Asii je jen málo zemí, kde se ke křesťanství hlásí významnější menšina obyvatel, nebo kde je dokonce majoritním vyznáním. Jednou z těchto zemí jsou Filipíny, původně španělská a později americká kolonie. Velké slavnosti, procesí a pevná víra v Ježíše Krista se staly nedílnou součástí místní kultury. Filipínci ale původní víru rozvinuli a přizpůsobili ji místnímu chápání a zvyklostem. Jeden z největších svátků křesťanského kalendáře se tak dočkal „upravené“ filipínské verze.

Především v San Fernandu, městečku ležícímu na sever od hlavního města Manily, se každoročně koná specifická oslava Velikonoc. Místní mladí muži se bičují do krve a poté se nechávají přibít na kříž, aby dokázali sílu své víry a sdíleli bolest, jakou prožil Spasitel. „Tento zvyk byl sice zdejší katolickou církví opakovaně odsouzen jako barbarský, ale místní si to neberou moc k srdci. Krvavá podívaná naopak každoročně přitahuje stále více návštěvníků a turistů,“ popisuje filipínské specifikum religionista Lubomír Vacek.

Velikonoce jsou na filipínském souostroví příležitostí k mnoha dalším rituálům, i když už ne tak bizarním. Na ostrově Marinduque se během pašijového týdne odehrává takzvaný festival Moriones. Davy mužů při něm chodí v barevných dřevěných maskách, jež mají připomínat přísné tváře římských vojáků, a hledají legendárního Longina, jednookého vojáka, jenž údajně probodl svým kopím bok Ježíše Krista na kříži. Součástí svátku je i jejich řádění během Popeleční středy, kdy zastrašují obyvatele měst, což je dnes už spíš příležitost k všeobecnému veselí.

Barma

Vodní orgie buddhistů

V Barmě, jedné z nejsilněji buddhistických zemí světa, se přibližně ve stejné době slaví Thingyan, který západní turisté často nazývají „vodní festival“. Je spojen s oslavami buddhistického Nového roku, který připadá v různých zemích jihovýchodní Asie na období mezi 13. a 16. dubnem. S podobným svátkem se pak samozřejmě setkáváme i v dalších théravádových zemích jihovýchodní Asie, například v Thajsku (kde nese název Songkran), Laosu (Pi mai), Kambodži (Čaul nam thmey) a také v provincii Jün-nan v jižní Číně. Tento svátek, který se koná v době největších veder, je spojen se zvykem polévání ostatních vodou.

Přestože se jedná původně o rituál očištění a samotné polévání má být spíše pokropením symbolizujícím očištění, úctu a požehnání, horké klima přímo vyzývá k bujařejším vodním oslavám. Na náhodných kolemjdoucích při nich nezůstane nit suchá a přívalu vody se nevyhnou ani auta, což samozřejmě vyvolává nebývalé veselí u těch, jimž se přesný zásah podařil. V této roční době si však s mokrým oblečením nikdo hlavu neláme. Jako u většiny svátků spojovaných s jarem je i zde důležité odhodit staré věci, které by v následujícím roce přinášely svému vlastníkovi smůlu. V Thajsku se masové vzájemné polévání vodou doplňuje i o pomazávání druhých lidí křídovou barvou.

Vietnam
Vietnam

Svátky hazardu ve Vietnamu

Vietnamský Nový rok se nazývá Tet (respektive Tet Nguyen Dan) a slaví se zhruba mezi koncem ledna a polovinou února. Příchod tohoto svátku je spojen s velkými přesuny obyvatel: každý se totiž snaží vrátit v době oslav ke své rodině, což platí i o krajanech žijících v zahraničí. Vietnamci vítají lunární Nový rok ohňostroji, dělbuchy a lvími tanci. Každá rodina pak ozdobí svůj dům rozkvetlou broskvoní (na severu) nebo meruňkou (na jihu), podobně jako my si o Vánocích zdobíme domov jedličkou či smrčkem.

Zatímco v prvních dvou dnech oslav se vzájemně navštěvují příbuzní, třetí den se chodí například za učiteli. Každé setkání doprovází typický pokrm (nechybějí zejména rýžové bochánky banh chung nebo velmi sladké kandované ovoce), popíjí se alkohol a vládne veselá atmosféra. Děti dostávají symbolické peněžní dárky ve zdobných obálkách. V prvních dnech roku se také víceméně tolerují hazardní hry, které jsou jinak oficiálně zakázané, a Vietnamci toho využívají přímo náruživě.

Indie

Bezuzdné třeštění v Indii

Mezi nespočetnými indickými svátky zaujímá zvláštní místo Hólí, který hinduisté slaví v den úplňku v měsíci phálgunu, podle našeho kalendáře tedy obvykle v březnu.

Kromě oslavy vítězství dobra nad zlem je Hólí také svátkem vítání příchodu jara a rozloučení se zimou. Oslavy obvykle začínají den před úplňkem obřadním pálením Hóliky (hólika dahan), kdy se po celé Indii rozhoří hranice a vykonávají se rituály k uctění boha Višnua. Nejdůležitější je však následující den, nesoucí se ve znamení nespoutaného a bujarého veselí, kdy je povoleno téměř vše. Lidé bez rozdílu věku, pohlaví, kasty či bohatství vycházejí do ulic a polévají se obarvenou vodou, házejí po sobě barevný prášek a někdy i bláto. Ušetřen nezůstává nikdo. Ke zlepšení nálady mnozí během oslav požívají tradiční nápoj z hašišové pasty a mléka, cukru, koření a jiných přísad, známý jako bháng thandáí. Dá se říci, že Hólí je jakýmsi svátkem bláznů, protipólem roku stráveného v přísně hierarchizované společnosti svázané mnoha přísnými pravidly.

Vedle tohoto obvyklého způsobu slavení Hólí existují desítky krajových variant, z nichž je pro nás nejzajímavější ta z městečka Barsána poblíž Mathury, protože se do jisté míry podobá velikonoční pomlázce naruby. Při tamním lathmár hólí neboli „výpraskovém hólí“ muži provokují ženy rozvernými písněmi a stříkáním vody, za což jim ženy vyplácejí rány bambusovými holemi. Tento rituál odkazuje na příběh o bohu Krišnovi, který prý šel do Barsány za svou milovanou pastýřkou Rádhou a obtěžoval ji i její kamarádky. Ty ho nakonec odehnaly holemi.

Írán: Sedm „S“ a velký piknik

V den jarní rovnodennosti slaví Íránci Nourúz neboli Nový rok. Nejstarší člen rodiny přivítá nový rok, přečte úryvek z koránu a nabídne všem sladké zákusky. Děti dostávají stříbrné a zlaté mince a dárky. Velká pozornost se věnuje přípravě svátečního stolu. Chybět na něm nesmí takzvaných „sedm S“ (haft sín), tedy sedm předmětů začínajících v perštině na „s“. Je to sabze (naklíčená pšenice nebo ječmen – symbol znovuzrození), samanu (sladký pudink uvařený z pšeničných klíčků – symbol hojnosti), síb (jablka – symbol krásy a zdraví), sendžed (sušené plody „divoké olivy“ – symbol lásky), sír (česnek – symbol lékařství), somáq (koření sumaq čili sušené plody škumpy koželužské – symbol barvy východu slunce a vítězství boha nad ďáblem) a serke (ocet – symbol dlouhověkosti a trpělivosti).

Na stůl neodmyslitelně patří také kvetoucí hyacint, zrcadlo (odráží světlo a radost z nového roku), dvě zlaté rybky (svěžest, život), svíčky (štěstí nebo živel ohně). Nechybí ani kniha poezie, nejčastěji z pera národního básníka Háfeze, a samozřejmě korán. „Podobně jako my i Íránci zdobí vařená vejce, jež symbolizují zrození nového roku, a kladou na novoroční stůl mince zajišťující prosperitu,“ popisuje místní zvyky orientalistka Jana Tomíšková.

Třináct dní po Nourúz se všichni Íránci vydávají na piknik. Nakonec vhodí do řeky vzrostlé „sabze“, které do sebe vstřebalo všechny nemoci a smůlu, a tím se na celý rok zbaví neduhů a neštěstí. V tento den se také drží tradice zvaná „lež třináctého“, která připomíná náš „apríl“.

O něco blíže našim jarním tradicím je svátek, který můžeme nazvat „středeční slavnost“ (čaháršanbe súrí). Zahajuje několikadenní oslavy Nourúzu a patří k němu například skákání přes oheň, aby se dotyčný zbavil všeho zlého a získal do nového roku zdraví a štěstí. Děti obcházejí domy, bouchají lžícemi do hrnců a poklic a koledují.


NEHOŘLAVÝ PRAHLÁD

K Hólí se váže příběh o Prahládovi a jeho otci Hiranjakašipuovi, který si asketickým životem vymohl nesmrtelnost, postupně ovládl celý svět a opojen mocí začal od všech bytostí vyžadovat, aby ho uctívaly jako nejvyššího boha. Prahlád byl však pevně oddán bohu Višnuovi, a protože se odmítal vzdát své víry, stal se trnem v oku svého otce. Ten se ho několikrát pokusil zabít, ale nikdy neuspěl, a tak mu nezbylo nic jiného než požádat o pomoc svoji sestru Hóliku. Té nedokázala ublížit ani nejžhavější výheň, a tak si měla sednout na hranici s Prahládem na klíně a počkat, až z nezvedeného synka bude hromádka popela. Nakonec se však díky Višnuovu zásahu stal pravý opak – Hólika shořela, zatímco Prahlád z plamenů vyvázl živý a zdravý.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články